Únor 2010

Šťastný konec českých dějin

Jan P. Kučera

Když v roce 1848 začalo v češtině vycházet slavné dílo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (původní německá verze začala vycházet už o dvanáct let dříve), byla to událost mimořádná, která během několika let vedla k hagiografickému obrazu velkého historika, dosvědčené jednak pozoruhodně nesmyslným, leč o popularitě svědčícím úslovím „kecá jak Palacký" a stejně nesmyslným, leč výmluvným titulem, kterým ho čeští vlastenci obdařili, totiž Otec českého národa. Palacký si tuto úctu bezpochyby zasloužil. Své dějiny sepsal na základě celistvé, velice moderní filozofie dějin, která plně odpovídala i těm nejvyšším emancipačním snahám formujícího se národa. Podobně jako Bedřich Smetana byl Palacký osobností, která české kultuře stanovila měřítka na vysoké evropské úrovni.

Roku 1526 skončily české dějiny

V uctivém úklonu před mužem, který byl nejen mimořádnou osobností vědeckou, nýbrž zároveň i formuloval český národní program politický, si vlastně jen málokdo uvědomil, že Dějiny národu českého jsou pouhým torzem, že jsou dovedeny jen do roku 1526 a jsou tedy jen dějinami českého středověku - chybělo vypsání víc než tří set let vývoje novodobého českého národa, tří set let, s nimiž byl český národ roku 1848 spjat podstatně úžeji, než se středověkem. Tato skutečnost se nikoliv nepodstatně odrazila i ve formování českého národního vědomí, které své dějiny tvrdošíjně chápe „předhabsbursky" a „protihabsbursky". Habsburkové na českém královském trůnu (byli samozřejmě obviňováni z katastrofy bělohorské) byli chápáni jako nějaké nedorozumění, nešťastný omyl, který s těmi pravými českými dějinami (jaksi obnovenými až v roce 1918) nemá mimo trapnost společného nic pozitivního. Formulace tohoto neštěstí je obecně známa v podobě dosud ne zcela mrtvé hloupé věty, že „tři sta let jsme úpěli pod Habsburky".

Die Böhme czechischer Zunge

Čertovským kopýtkem Palackého Dějin nebyla jen jejich nedokončenost, nýbrž i otázka národnostní. Už titulem svého díla Palacký jasně prohlásil, že z dějin českého národa vytěsňuje české Němce. Velký historik nemohl jinak, velkolepé řešení z roku 1945 ho ještě nenapadlo, takže zůstávalo protivnou, neřešitelnou otázkou „co s nimi". Palacký si samozřejmě fakt česko-německého soužití dobře uvědomoval, ba víc, udělal z něj přímo osu českých dějin, protože prý „hlavní obsah a tah celého dějinstva českomoravského (...) jest ustavičné stýkání a potýkání se Slovanství s Římanstvím a Němectvím". To do jisté míry odpovídalo realitě českých zemí, v nichž vedle sebe skutečně žila dvě odlišná národnostní etnika a bohužel žádný supraetnický národ nevznikl. Tu a tam sice podobná idea, opřená o fakticitu státu „rakouského", krátce probleskla, jenže prosadit se v časech ustavičně se zostřujícího nacionalismu nemohla. Příkladně hrabě Josef Matyáš Thun prohlašoval, že není „ani Čech ani Němec, nýbrž jen obyvatel Čech (ein Böhme)". Takový postoj ale naprostá většina tehdejší české společnosti odmítala a jeho zastánce považovala za zrádce, „za holomka" - historický vývoj vedl k čemusi jinému, než být die Böhme czechischer Zunge. Tak se stalo, a čeští historikové s tím dodnes mají nemalé problémy, že i tak významné „dějinotvorné" lokality, jako je třeba Liberec či Jihlava nebo Olomouc atd. atp., do českých, resp. českomoravskoslezských dějin jaksi nepatří - snad vyjma sledování, jak se v nich prosazoval český živel.

Problém s následovníky

Palackého Dějiny tedy (i proti vůli svého tvůrce) zůstaly torzem a vlastně nezměnily nic na paradoxu, že český národ, který ani při svém častém sebepotvrzování (které bývá směšným údělem malých národů) dosud nemá - pomineme-li nejrůznější školské učebnice - celistvě zpracované dějiny. Jediný pokus v tomto smyslu zrealizoval barokní historik, jezuita Bohuslav Balbín v díle Epitome rerum Bohemicarum (Výtah z dějin českých, z osmdesátých let 17. století) a pak exjezuita František Pubička. Jeho desetisvazkový spis Chronologische Geschichte Böhmens unter der Slaven je ovšem spíš chronologický soupis, než aby šlo o skutečné dějiny (poslední svazek vyšel r. 1801).

Palacký si samozřejmě uvědomoval neúplnost svého díla a hledal nástupce, který by v jeho díle pokračoval a dokončil je. Jenže najít historika, který by zmohl takový úkol, se ukázalo být nanejvýš problematické. Hned z několika důvodů se k tomu nehodil dějepisec Prahy W. W. Tomek a ani Palackému velmi blízký Josef Kalousek. Nehodil se ani Antonín Rezek, který - na rozdíl od Tomka a Kalouska - tuto ctižádost téměř bojovně měl. Příslibem se původně zdál být mimořádně nadaný a mimořádně pracovitý Antonín Gindely, jenže tento učenec nebyl dostatečně ryzí Čech - rodem byl napůl Čech a napůl Němec a přesvědčením čechoněmecký Rakušan v tom smyslu, jak o něm snil jiný velký Čechoněmec Bernard Bolzano. Ostatně Gindely své „zrádcovské" sklony naplno projevil při rozdělení Karlovy univerzity na českou a německou, když se stal příslušníkem části německé.

Dluh české historiografie tak rok od roku narůstal a na obzoru se nerýsovala ani naděje, že by v dohledné době mohl být splacen. Přesněji řečeno splacen byl, jenže rukou „přátelskou, ale přece cizí". Čtyřiasedmdesátiletý Palacký přijal roku 1872 ve svém bytě mladého francouzského historika, přičemž se jistě nenadál, že mluví s pokračovatelem svého díla. Ernst Denis ale své předsevzetí vskutku uskutečnil a v letech 1890 a 1903 vydal svá hlavní díla Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře, která přeložena do češtiny, rychle zpopulárněla. Úspěšně tak suplovala to, co historiografie tuzemská dlužila.

Jak nakladatel Laichter užasl

Avšak ještě dříve, než TGM personikoval pravdu, že „špatně pochopit své vlastní dějiny patří k tomu být národem", naději na splacení historiografického dluhu přinesl důvtipný projekt nakladatele Jana Laichtera z roku 1905. Laichter byl muž osvícený a v mnoha ohledech zasloužilý. Bohužel tentokrát vůbec neodhadl (a odhadnout zřejmě ani nemohl), do jak obtížného podniku se pouští a jaké nesčetné svízele mu to přinese. Osud mu nepřál už v okamžiku, když si za redaktora plánovaného třísvazkového (!) díla (první díl měl vypsat české dějiny do roku 1346, druhý do r. 1627 a třetí do roku 1848, každý svazek měl mít 50 archů) zvolil tehdy sedmatřicetiletého historika Václava Novotného, pozdějšího profesora na Karlově univerzitě.

Novotný byl sice vynikající pramenný analytik, avšak myšlením vězel zcela v pozitivismu, stejně jako Rudolf Urbánek, kterého si zvolil ke spolupráci. (Novotný oslovil ještě Vlastimila Kybala a Bohumila Navrátila). Píle mu rozhodně nechyběla a po několika urgencích netrpělivého nakladatele mu nakonec první svazky přinesl. Jan Laichter užasl. Když ještě před válkou oba první svazky vyšly, čítal první 1009 a druhý 1200 stran, ovšem přemíra stránkové hojnosti vysvitne teprve při dalším údaji: po 2200 stranách české dějiny dospěly pouze k roku 1197! Nebyl to zkrátka dějepis, nýbrž dokonalá ilustrace toho, co Dušan Třeštík trefně nazval faktopisem.

Stejným způsobem ke svému několikasvazkovému zpracování poděbradské doby přistoupil Rudolf Urbánek. Není divu, že nakladatelsky se celý podnik stal beznadějně ztrátový, ale Jan Laichter se idealisticky rozhodl projekt realizovat, byť nad jeho podobou zoufal.

Když v roce 1932 prof. Novotný zemřel, zdálo se blýskat na lepší časy. Kamil Krofta sice účast na projektu odmítl, avšak získán byl Josef Šusta. Ten projevil tolik iniciativy, že nakladateli navrhl jména dalších případných spolupracovníků, kteří by projekt dovedli až do současnosti. Nutno připomenout, že od počátku projektu v době Šustova angažmá uplynulo už 40 let a nutno připomenout i navržená jména: Stloukal, Odložilík, Kalista, Kazbunda, Borovička, Kutnar.

Po válce vyšel svazek Čechy v době Husově od F. M. Bartoše, pak přišel Únor a navrhovaná šestice pokračovatelů Českých dějin se ocitla (vedle uštvaného sebevraha Šusty) v těchto pozicích: zakázaný, emigrant, vězeň, zakázaný, vězeň, zakázaný. K Františkovi Laichtrovi (synovi Jana L.) byl vítězný únorový režim velkorysý a sňal z něj či odňal mu těžké nakladatelské břímě v podobě znárodnění včetně projektu Českých dějin. V Nakladatelství ČSAV pak v šedesátých letech ještě vyšel jeden svazek Doby poděbradské a dva svazky Husitské revoluce, ale i tak smělý projekt Českých dějin, byť sice statečně přežil šest politických režimů, přece jen skončil smutným krachem, nebol české dějiny nedovedl ani tam, kam František Palacký.

Když se do díla pustí stát

Skoncovat s už téměř věčným dluhem české historiografie se rázně rozhodlo socialistické Československo. Na rozdíl od soukromého nakladatelského domu Laichter mělo ve svých rukou všechny trumfy. Mělo svou Akademii věd, resp. Ústav československých a světových dějin ČSAV se spoustou badatelů - ideově správně orientovaných učenců, mělo k dispozici i akademické nakladatelství. Při známé kulturotvornosti příslušných orgánů se nelze divit, že ambiciózní projekt Československé dějiny se ocitnul ve státním plánu, jemuž byli akademičtí historikové vystaveni.

Ukázalo se však, že i v tomto případě zůstane projekt zakletý. Světlo světa spatřily jen dva svazky (velmi dobré) Doby předbělohorské Josefa Janáčka, pak přišla normalizace a akademičtí historikové, pokud v akademii vůbec zůstali, měli víc než s historiografií co činit s angažovaností.

Pohádka o Horáčkovi na pasece aneb Konec českých dějin

Přišel rok 1989 a nové blýskání na nové časy. Nejprve bylo třeba napsat nové učebnice českých dějin. Nejbystřeji zareagovalo nakladatelství Paseka, ačkoliv chyběl státní plán. Dvousvazkové Dějiny zemí Koruny české se, staly a dosud zůstávají vyhledávanou středoškolskou učebnicí, ostatně velmi dobrá je také dvousvazková učebnice vydaná nakladatelstvím SPLPráce.

Avšak ani doba, jejíž kvas způsobil odchod KSČ z vedení československé a brzy jen české společnosti, nemohl dát zapomenout na starý dluh české historiografie, obzvlášť když společnost jevila neobvyklý zájem o dějiny. A tak se starý projekt logicky vrátil, i když - a není divu - do všestranně mimořádného náročného podniku se nikdo nehrnul. Nehrnul se zejména ten, který by něco takového měl mít přímo v popise práce, když už ne ve státním plánu, čili Historický ústav Akademie věd. Ten však dobrou příležitost potvrdit smysl své existence velkoryse přehlédl a úkol přenechal méně vhodným, těm, kteří sladce nezatíženi chmurnou minulostí jsou schouleni ve sféře soukromé. Na zpola šíleném projektu začalo pracovat nakladatelství Paseka, resp. jeho majitel a šéf pan Ladislav Horáček. Začal pracovat na projektu, během jehož realizace se zčásti potěšeně a zčásti zděšeně seznamoval s nesnázemi, které kdysi ztrpčovaly život Janu Laichterovi a které se tu a tam div ne doslova opakovaly jak přes kopírovací papír situace, které František Laichter podrobně popsal ve svých pamětech.

Také Ladislav Horáček začal zvesela a takřka rozpustile. Zřejmě zpočátku vůbec nepočítal s tím, že jeho hlavním soupeřem nebudou ani tak starosti o finanční zabezpečení projektu, jako osoba, která v očích veřejnosti vypadá jako nakladatelův nejbližší spolupracovník, zatímco ve skutečnosti může být nelítostným soupeřem. Touto problematickou osobou je autor. Je pravda, že pan Horáček ve svém laichtrovském optimismu byl přesvědčen, že „laichtrovat" v negativním smyslu se tentokrát nebude, či jen v míře zcela nezbytné, zkrátka že „si to pohlídá". Částečně se to podařilo. V roce 1197 českých dějin, v němž Jan Laichter napočítal 2400 stran, Ladislav Horáček napočítal stran pouze 798 stran. To byl zřejmý aritmetický úspěch, který naznačoval, že „faktopisectví" se už konat nebude a že čtenáři se dostane čeho je třeba, čili moderního pohledu na dějiny, resp. skutečných dějin.

Budiž zde podotknuto, že pokud u některých autorů bylo třeba tvrdošíjně bránit respektování dohodnutého rozsahu, u jiných docházelo k extrémům opačným, totiž nebylo možno od nich dostat ani řádku, takže docházelo k průtahům a v několika případech došlo ke komplikovanému přeobsazení. Vzdor těmto komplikacím se podařilo téměř nemožné: během pouhých deseti

let vyšlo patnáct svazků, které české dějiny, s výjimkou dosud dvou chybějících svazků věnovaných devatenáctému století (na nichž se už pracuje), vyprávějí dějiny od počátků až po konec 2. světové války. Už nyní lze říci, že prastarý dluh je smazán a prokletí roku 1526 je prolomeno.

Velké dějiny zemí Koruny české je bezpochyby nutno ocenit. Zajisté mají své nedostatky, z nichž ovšem zřejmě tomu hlavnímu, čili nejednotnosti jednotlivých svazků, které nutně píše řada autorů, se v takovém podniku vyhnout prostě nelze. Taková jednotnost by dokonce měla svá úskalí. „Pasecké" Velké dějiny nejsou dílem jedné generace historiků, vždy však dílem autorů, jimž odborná zralost dovolila přistoupit k syntéze.

Nakladatelství Paseka lze tudíž v tomto projektu připsat k dobru už to, že autorům možnost této syntézy nabídla, či snad přesněji řečeno je k této syntéze přímo vybídla. Bylo by samozřejmě přehnané říci, že Velké dějiny zemí Koruny české jsou obrazem české historiografie přelomu 20. a 21. století, vždyť dnes jsou k dispozici například výtečné monografie vydávané nakladatelstvím Lidové noviny, v rámci Vlastivědy moravské vyšly několikasvazkové Dějiny Moravy a je tu také třeba edice českých dějin nakladatelství Libri.

Nicméně v tomto širším rámci jsou Velké dějiny zemí Koruny české počinem unikátním a zásadním, protože právě ony splácejí onen trapný dluh českého dějepisectví, datující se od torza Františka Palackého. Jsou zde, odstavují obrovskou sumu práce autorské i nakladatelské a redakční. Konec konců dvacetisvazkové národní dějiny se nepíší každý rok a je pochybné, bude-li u nás vůbec ještě kdy potřeba takové dějiny znovu napsat, čili, bude-li o ně mít zájem ona vlastně nejpodstatnější část celého projektu, totiž čtenářská obec.

Úspěch projektu Velkých dějin zemí Koruny české je především v tom, že jednotlivé svazky si našly své zaujaté čtenáře včetně těch idealistických, kteří podobně jako Ladislav Horáček (a kdysi Jan Laicher) si mysleli, že od prvního svazku za tři čtyři roky bude hotovo. Všem čtenářům Velkých dějin zemí koruny české pak budiž připomenuto, že v domě vytvořeném slavným Janem Kotěrou pro nakladatelství Jan Laichter dnes sídlí nakladatelství Paseka. A tak je tento dům už celé století (i přes trapná léta „znárodnění") jedním z osudů českých dějin.

(Babylon)