Únor 2010

V sibiřském pekle prožila osmnáct let

Nela Maťašeje

Když v roce 1945 skončila druhá světová válka a lidé konečně začali žít, tehdy čtrnáctileté Brňance Věře Sosnarové na dlouhých osmnáct let normální život skončil. Přesně tu dobu totiž nuceně prožila v ruském pracovním táboře na Sibiři, kam ji po osvobození zavlekli Rusové.

O svém osudu nesměla nic říci až do revoluce. Její manžel ani synové netušili, co si v zajetí vytrpěla. Mluvit se rozhodla až teď, kdy své otřesné zkušenosti převyprávěla v knize Krvavé jahody. Žena popsala svůj příběh i týdeníku Sedmička.

„Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Když se k nám domů dostali Rusové, hledali matku, která měla ruský původ a dříve pracovala pro carskou armádu. Na nic se neptali a odtáhli nás i se sestrou pryč. Pěšky jsme šly do Mikulova, a pak jely dobytčáky, společně s ostatními až do Ruska,“ vypráví dnes osmasedmdesátiletá Sosnarová. Když se dostala s rodinou z Brna až na Sibiř, bylo jí čtrnáct let. „Matka nás uklidňovala, že budeme pracovat. Po příjezdu ale přišel šok. Nacpali nás do dlouhých ubytoven bez oken, dostali jsme lněné pytle místo oblečení a vůbec jsme netušili, kde vlastně jsme. Kolem byl jen les a jedna slepá kolej,“ popisuje tehdejší události Sosnarová. K jídlu lidé v lágru dostávali příděl čtvrtkilového chleba s pomletými pilinami a pár kousků zmrzlých brambor.

„Snažili jsme si hledat jídlo i v přírodě. Z kopřiv a lebedy jsme pekli na plotnách placky. Z šišek velkých stromů se sbíraly semena, v lesích pak jahody a maliny,“ říká Věra Sosnarová se slzami v očích. Právě při sběru jahod totiž na Sibiři poprvé pochopila, že může kdykoliv zemřít. „Se sestrou jsme sbíraly jahody stále na stejné louce. Jednou se z dálky zdálo, že je jich tam opravdu hodně. Sestra běžela, aby u nich byla první, ale palouk byl místo jahod poset krví z postřílených lidí, kteří leželi kolem. A podle toho jsem pojmenovala knihu,“ vypráví žena, která nakonec přežila.

Podle ní bachaři zabíjeli hlavně tehdy, když někdo nedokázal splnit náročnou normu v práci. „Osobně jsem za ta léta pracovala jako dřevorubec v lese, ve zlatých dolech nebo v rybářství. Bylo to náročné, ale měla jsem štěstí, byla jsem zvyklá pracovat už od dětství. Někteří takové štěstí neměli,“ popisuje podmínky v lágru Sosnarová.

Zapomenout nedokáže na chvíli, kdy odmítla podle rozkazu zabít šestnáctiletého chlapce, který po práci zkolaboval. „Měla jsem ho hodit do jámy, ale pořád jsem opakovala, že ještě žije. Neposlouchali mě. Bachař vzal samopal a jeho hlavní mi rozdrtil ruku,“ říká a ukazuje hlubokou jizvu na levé paži. Bachaři však ženy v lágru nejen mlátili, ale i častokrát znásilňovali.

Jedna z nejhorších nocí v pracovním táboře pro mladou Věru přišla pouhé čtyři měsíce po příjezdu. „Byla noc, všichni spali a mě probudily kapky vody, které mi stékaly po čele. Když jsem otevřela oči, s hrůzou jsem viděla matku, jak nad námi stojí se sekerou. Chtěla zabít nás i sebe. Okamžitě jsem začala křičet a se sestrou jsem rychle utekla pryč. Když jsme se ale vrátily, matka ležela v kaluži krve. Zabili ji za to,“ vypráví Sosnarová.

Na Sibiři ale vězni nebojovali jen s Rusy. V hlubokých lesích na ně totiž číhali vlci a medvědi, kteří sháněli potravu. „Když jsme pracovali v lesích, cestou domů jsme se báli, že nás něco sežere. Chodili jsme s hořícími klacky a odháněli vlky nebo rysy. Jednou jsem se dokonce tváří tvář střetla s medvědicí,“ vzpomíná žena, která se domů vrátila až po osmnácti letech.

Jak tvrdí, československá vláda ji ani sestru nechtěla zpátky. A to přestože Věra i její sestra měly československé státní občanství a v Československu se i narodily. „Psaly jsme dokonce i prezidentovi Antonínu Novotnému, ale ani se neozval. Až když se v šedesátých letech začaly lágry rušit, pustili nás konečně domů. Byla to nejšťastnější chvíle v mém životě.“ Dva roky po svém návratu domů potkala muže, se kterým založila rodinu. Ten však nikdy přesně nevěděl, co jeho manželka na Sibiři prožila.

„Než nás se sestrou pustili z Ruska, musela jsem podepsat dekret o mlčenlivosti. Kdybych řekla, co jsem si zkusila, vrátili by mě zpátky na Sibiř. Manžel samozřejmě tušil, kde jsem prožila dvacet let svého života, ale poprosila jsem ho, ať se mě nikdy neptá na podrobnosti. Dodržel to,“ tvrdí Sosnarová. Zemřel ještě před revolucí v roce 1989, a nikdy se úplnou pravdu nedozvěděl. Dva synové si pak příběh své matky poprvé přečetli až jako dospělí ve vydané knize.

„Jakkoliv jsem byla v životě silná, nakonec to ze mě muselo ven. Někteří mi to nevěří, ale nebudu je přesvědčovat. Jen já vím, co se tam tehdy dělo,“ dodává Sosnarová, která žije ve vesnici Odrovice na Brněnsku.

(www.sedmicka.cz)