Únor 2010

Milostivé léto anebo Komu visí na zdi šofar

Tomáš Pecina

Vynikající úvahu na thema polistopodaného vývoje sepsala bloggerka – občanským povoláním advokátka – Klára Veselá-Samková. Její analysa současného stavu české společnosti (viz níže) je brilantní a těžko k ní co dodat. Sám mám ve zvyku označovat to, čím tato společnost prochází, imitativní demokracií: po pádu komunistického režimu rozdrobená, prakticky atomisovaná občanská společnost dosud nenašla nic, na čem by mohla založit novou, v r. 1968 rozbitou, kohesi, a výsledkem je ono pitorestkní, začasté trapné divadlo, jehož jsme nyní svědky.

Podle toho, co čteme v novinách, tady vládnou politické strany a politici, ve skutečnosti jsou tyto organisace jen jednou z faset neviditelné, ale mocné a omnipresentní mafie, struktury o to nebezpečnější, že není jako v zemích, které vyšly z modelu fungující vrchnostenské správy, pathologickým, v pravém slova smyslu výjmečným, jevem, nýbrž organisačním principem a funkčním základem celé společnosti. Nejenže každý politik ve významné funkci má svého kasírtašku, ale každý podnikatel (resp. podnikající gangster), má svého politika: bez něj je podnikání od určité minimální úrovně nemožné.

Korupce je normálním jevem, nenormální je jen to, jak silně se společnost brání si tento fakt přiznat. Když jsem asi před pěti lety napsal do české Wikipedie do hesla o korupci zmínku o systému desátků, zvykového 10% úplatku inkasovaného úředníkem za přidělení veřejné zakázky, strhl se kolem toho obrovský povyk: tvůrci Wikipedie, vesměs lidé s duševním obzorem zformovaným Mladou frontou a zprávami televise Nova, si nebyli ochotni připustit, že něco takového vůbec existuje a že je to dokonce zcela běžné.

Nejde ale jen o desátky a úplatky, stejně tak je normou absolutní dysfunkce státu téměř ve všech jeho vitálních rolích: daně se vybírají jen od malých a neschopných, resp. politicky nechráněných, justice nezajišťuje průchod práva a nehájí slabé proti zvůli silných, ale jak jsme viděli na případu čunkiády, stala se servisní organisací státní mafie, vydávající na lusknutí prstů rozsudky a usnesení, jež nemají s právem společného zhola nic, veřejná správa je tvárná a podplatitelná na všech stupních, a jak se ukázalo na plzeňské affaiře, ke koupi je tu prakticky vše, co má nějakou hodnotu. Bývalý premiér se ostentativně honosí majetkem nabytým z úplatku, u vědomí, že jeho styky jsou dosud tak silné, že je pravým untouchable, mužem nad zákonem, nebo, chcete-li, kmotrem.

Lidem před televisními obrazovkami nezbývá než zatínat bezmocně pěsti a hledat nového spasitele, leč nikdo takový není v dohledu. Česká společnost je těžce nemocná a neléčí se, neboť staré elity zlikvidovala nebo vyhnala do emigrace a novým neumožnila vyrůst. Je tedy vůbec něco schopen zvednout, jak píše paní Veselá-Samková, šofar a iniciovat očistu společnosti?

Nemyslím. Specifikem imitativní demokracie je, že do značné míry imitován je i samotný politický proces. Malé politické strany jsou záměrně vysmívány a udržovány daleko od medií, a volba kterékoli z těch parlamentních bude znamenat jen malý přesun v mocenských poměrech: kočkové ani mrázci ve volbách nekandidují, nemohou si dovolit opřít svou moc o vehikl tak nejistý, jako je parlamentní většina. Imitativní demokracie nemůže být reformována, může se jen samovolně rozpadnout, když ji nositelé moci přestanou potřebovat a ovládaní v její principy definitivně přestanou věřit. Pak nastoupí to, co momentálně panuje v Rusku: autoritativní režim, státem vynucovaná láska k novému vůdci, a masová úleva v přesvědčení, že demokracie je možná hezká věc, ale pro naši zemi se neosvědčila.

A kdy? Myslím, že už brzo.

(http://slepeckahul.pecina.cz)

A přijde milostivé léto

Klára Veselá Samková

Rozumíte tomu, co se děje okolo nás? Vypadá to na totální chaos. Vládne tu justiční mafie, Olovo je vystřídáno Krakaticí či Kubiceho zprávou, všechno se to válí v Krvavých olejích, Kmotr Mrázek dokmotroval a střílejí se kolotočáři. Sedm statečných je ve skutečnosti patnáct - totiž členů Ústavního soudu.

Základem jsou vztahy

Státní dluh trhá rekordy, schodek státního rozpočtu grandiózně vzrůstá, peníze částečně mizí neznámo kam. Parlament předstírá, že přijímá zákony, a není zřejmé, koho vlastně zastupuje. Vládne volbami neustavená vláda a občané doufají, že bude vládnout co nejdéle, pokud možno napořád. Objektivně totiž hrozí, že s novými volbami přestane fungovat i nepatrný zbytek toho, co v tomto státě ještě funguje. I ti, kteří se o politiku zajímají, se o ni zajímat přestávají, neboť souhrn všech katastrof již není možné analyticky vyhodnotit.

Přestože se i mně zdá nemožné se v současném dění orientovat, je mi tato situace svým způsobem důvěrně známá. Povšimnula jsem si jedné společné věci: tou je fakt, že základem všech problémů jsou vztahy. Vztahy mezi lidmi, politickými stranami, lobbistickými uskupeními, spolky, i mezi jednotlivci, jejichž zájmy se opět znovu a znovu přeskupují dle okamžitých potřeb. To, co je příčinou události s katastrofálními následky, a to, co se začíná bortit, jsou klientelistické sítě spředené právě ze vzájemných závazků, protislužeb, synergických či antagonistických zájmů. Jimi je naše společnost prosíťována nerozšifrovatelným způsobem.

Dvacet let »budování«

Tuto klientelistickou síť jsme/jste budovali dvacet let. Já na bráchu, brácha na mě. Justiční mafie státních zástupců a soudců i advokátů. Velká kuponová privatizace, která zlegalizovala znárodnění provedená komunistickým režimem, a tak je definitivně zabetonovala, vyvedla na světlo boží do té doby neoficiální komunistické majetky. Zbytek se »ošetřil«. Kde bylo třeba, získal se titul, obsadilo se místečko a případně hrozící trestní vyšetřování se příslušným způsobem místně přeneslo do příznivějších vod. A pak tu máme Hospodářskou komoru, nastupující arbitrážní soudy, Exekutorskou komoru, Policejní akademii i Českou advokátní komoru. Každý tento subjekt si zprivatizoval kousek státní moci.

Z personálního hlediska instituce následuje squadra ministerských náměstků a vedoucích odborů nenápadně následovaných parlamentními úředníky, hybateli jednacích řádů a jiných technikálií, které ve svém důsledku však rozhodují o věci samé. Nezapomenutelná a neopominutelná je úloha banksterů (kříženců bankéřů a gangsterů) a jejich fondových odnoží. To vše lehce opepřeno estébáky, z nichž mnozí skončili na místech, na kterých ještě lustrační osvědčení nebylo třeba. U některých obzvláště potřebných soudruhů ve vázacím spisu došlo k záhadné změně data narození, k použití jinojazyčné varianty křestního jména, u některých se originál spisu »ztratil«.

Tím ztracením ovšem rozumějme dobré ukrytí, nejlépe do pár beden s »Akty Z«, o kterých se ví s určitostí pouze to, že skončily někde jinde než polité benzinem na smetišti tak, jak se to po listopadu 89 stalo s řadou dalších - možná nepodstatných - listin. Následkem existence mystických beden spousta lidí toho na sebe navzájem spoustu ví a jiní zase vědí, že to vědí.

Když se karty rozdaly, začalo se kšeftovat, čemuž se také říkalo podnikání. Ti, kteří začali podnikat doopravdy, s čistým štítem, se nestačili divit. Základem tohoto kšefto-podnikání byly pochopitelně opět známosti a zapojení se do klientelistických sítí. Ty se rozšiřovaly nejdříve pomocí úplatků, ovšem zhruba od přelomu tisíciletí je začaly střídat systémy vzájemných protislužeb.

Výhodné protislužby

Po vyčerpání systému jednotlivých protislužeb se jediným vhodným všimným staly dlouhodobé zakázky, a to, pochopitelně, nejlépe státní, nejlépe na regionální úrovni.

Nastává však malý problém: Český rybník malinký, lidí málo, všichni se navzájem, že ano, tak nějak potřebují, všichni se přece, koneckonců, tak nějak znají, všichni se nakonec tak nějak domluví. Když kvůli ničemu jinému tak proto, že příště by zase mohlo dojít na toho žalobce, co chce nyní soudit. Situace jako by se ze dne na den nerozpletitelně zašmodrchala. Konkurenční projekty si začaly konkurovat nad únosnou mez.

Vztahy s vlivnými známými i mezi nimi samými navzájem se dostaly do vzájemně protichůdných poloh, kdy v jednom »projektu« se dotyčný stal neopominutelným spojencem, v jiném případě však vystupoval v roli úhlavního nepřítele. Obvykle se tak dělo ještě přes třetí osoby, aby náhodou dualistická role toho kterého mocného nebyla snadno odhalitelná. Tak se stalo, že řada aktérů ani nemá potuchy, kolik rolí, jaké a kde vlastně hrají.

Nenávidí vás? Postoupíte!

Do vysokých funkcí začaly být obsazovány osoby nikoliv dle své kvalifikace, leč dle toho, kdo dosáhl nejmenšího společného jmenovatele v počtu osob, kterým vadil, případně největšího společného jmenovatele osob, kterým byl zavázán, a mohl tudíž prospět.

Inovativním přístupem posledních týdnů pak je, že do nejvyšších funkcí jsou kandidovány osoby nenáviděné největším počtem vzájemně se jinak nenávidějících osob - mezi těmi však panuje shoda, že dotyčného je třeba se za každou cenu zbavit.

To, že se tak učiní posunutím na nejvyšší funkce, považují sice všichni za smutné, ale pro řešení okamžitých peripetií je to snesitelnější než provozování úvah, jak si bude dotyčný počínat poté, až se za pár let z funkce zase vrátí. Snad se jej podaří zase nějak zpacifikovat...

Protichůdnost vlastních zájmů všech zúčastněných se prokombinovala do takového stavu provázanosti, že klientelistická síť přestala pružit. Přestalo být možné problémy neviditelně odstranit. Zahlazením jednoho problému se automaticky vytvořily zcela nevhodné důkazy o nekorektnosti - možná i nezákonnosti - dalšího jednání. Síť se začala dominovým efektem kácet.

Kauza Čunek byla jen takové polechtání peříčkem u nosu, aby někteří členové sítě kýchnuli. Plzeňská právnická fakulta se mi jeví být docela solidní předehrou. To skutečné protržení klientelistických sítí, které má zásadní vliv na chod celého systému, nás však dle mého názoru teprve čeká. Nemám ovšem sebemenší zdání, jakým způsobem se bude odehrávat a z kterého směru přijde - z výrobní sféry a ekonomiky?

Když aproximuji tu houstnoucí řadu zádrhelů, kterým je naše společnost vystavena, vychází mi vrchol krachu současného vztahového systému k termínu příštích řádných voleb - na léto 2010, které bude létem milostivým.

Návrat k bibli

»Milostivé léto« je ovšem terminus technicus, je to termín biblický a v moudré Knize knih je radno se i dnes poučit, co nás čeká. Podle Mojžíše se má každý 50. rok slavit jako milostivé léto. V něm se bez náhrady vymazávaly dluhy, propouštěli se otroci, vracely se zcizené statky a půda. Jednalo se vlastně o úplné smazání dosavadních vlastnických a dlužních vztahů, vztahů vzájemných výhod, o umělé a plánovité rozbití společenských klientelistických sítí starozákonních dob, které se tak nadměrně provázaly, že se staly nefunkčními. Bez tohoto nového počátku ani starověká biblická společnost nemohla dál existovat. Od dob Mojžíše jsme se přece jen trochu zkomunikovali, takže místo padesáti let jsme dospěli do stavu, kdy je nutno vyhlásit »milostivé léto« za let dvacet.

Naše dnešní klientelistické sítě a vzájemné vztahy jsou tak neudržitelné, že praskají, propadají se, jsou nedohledatelné a nezmanažovatelné. Připomínají zdánlivě jednolitou ledovou plochu, která je však již postižena jarním táním. Ať šlápnete kamkoliv, zdánlivě pevný led se pod vámi proboří a praskliny rozbíhající se od místa vašeho pádu naruší i velmi vzdálená místa, která zdánlivě nemohla být ohrožena, natož postižena.

Milostivé léto ohlašovali kněží troubením na beraní roh - šofar. Marně se rozhlížím kolem, Kdo by mohl dnes zastávat tu kněžskou funkci a pozdvihnout roh k ústům, aby zadul? Naděje jsou malé, ale jsou. Je spousta vzdělaných mladých českých lidí, povětšinou roztroušených po světě, kteří nakukují pod pokličku. Zkoumají, jestli už je ta naše česká kaše připálená dostatečně, aby ji bylo možno obecným konsenzem prohlásit za nepoživatelnou, vyhodit ji na hnojiště a začít ten hrnec drhnout.

Jestliže se kdesi v moravském klášteře uchovala povědomost o tom, kde je ve skutečnosti hrob Anežky České - a ukazuje se, že ta naděje nemusí být lichá -, pak je možné, že někde, třebas na půdě opuštěného statku, visí na podkrovním trámu šofar.

Stačí jen naplnit plíce čistým vzduchem a zadout.

(Ekonom)