Únor 2010

Nad výročím Karla Čapka

Tomáš Pecina

"Má dílo Karla Čapka vůbec co říct dnešku?" ptá se Jan Čulík v Britských listech v polemice s názorem svého někdejšího kolegy Roberta Pynsenta. Stěží, odpověděl bych, Čapek ve srovnání se svými evropskými současníky Bulgakovem, Proustem, Joycem, Mannem nebo Feuchtwangerem neobstojí literárně a z hlediska současné světové popularity jej zastiňuje i jeho vlastní krajan Jaroslav Hašek, o českých autorech německého jazyka té doby ani nemluvě.

Karel Čapek patří k těm nečetným osobnostem, které si paradoxně udržely popularitu díky komunistické diktatuře: ačkoli byl Čapek komunistickými ideology a kulturtrégry vždy vnímán spíše jako "škodná", komunisté vznikající čapkovský kult po válce převzali a pokusili se Čapka upravit k obrazu svému, aniž mu ovšem ubrali auru autora zakázaného a tedy čtenářsky nanejvýš žádoucího (Čapek přirozeně nebyl jediný, komu komunistická diktatura a její censura zajistily do jisté míry nespravedlivou popularitu a slávu: jmenujme třeba Václava Černého, Jiřího Pelikána, Miladu Horákovou a v prvé řadě ovšem T. G. Masaryka).

Kuriosní je, že zakázán byl přitom jen zlomek jeho díla, fakticky jen essay Proč nejsem komunistou a Hovory s TGM, vše ostatní bylo k mání ve veřejných knihovnách i v reedicích. V 80. letech tak mohly vyjít téměř kompletní, několikasvazkové Čapkovy sebrané spisy: už to by nám mělo být varováním.

Základním rysem Čapkova psaní je určitá pohodlnost spojená s naivitou, zčásti arci jen předstíranou: Čapek se nikdy nechtěl zabývat světem v jeho meziválečné složitosti, nebyl ochoten psát o thematech, která hýbala první republikou, raději se uchyloval do bezpečného, nekonfliktního světa "prostého člověka" a jeho všednosti. Miloval popularitu a proto nikdy nenapsal nic, čím by své čtenáře mohl popudit – jaký to kontrast s takovým Durychem, Demlem nebo Rádlem! A ovšem: kdo zná dnes jméno posledně jmenovaných a kdo zná Čapka… Byla to tedy politika, která se vyplatila.

Čapkovo dílo je starosvětské v tom smyslu, že hledá oporu v mravním rámci starého mocnářství a v katholicismu, avšak nebyl by to Čapek, kdyby měl odvahu to sobě i čtenářům přiznat. Jeho knihy a divadelní hry jsou v tomto směru nesnesitelně didaktické, nebo, chcete-li, řekněme s Pynsentem, přímo školometské. Jde v nich o hledání zhrouceného řádu, avšak bez reflexe toho, kdo starý řád zničil a když zjistil, že jej nemá čím nahradit, nabídl místo něj lež a historický mythus. Celé Čapkovo dílo je vlastně o hledání ztraceného řádu: proto je v jeho knihách tolik místa věnováno železnici a lidem kolem ní, a také policii, resp. četnictvu; právě to jsou jeho nejviditelnější a nejpevnější symboly.

Říká-li se, že každý spisovatel píše celý život jednu a tu samou knihu, o Čapkovi to zdánlivě neplatí, avšak to je důsledkem jeho thematické povrchnosti: Čapek ve skutečnosti neměl o čem psát, jeho konformistická a falešná hodnotová východiska způsobovala, že svůj velký román, opus magnum, nikdy nenapsal a napsat ani nemohl.

Čapek byl příliš devotní a služebný, než aby se odvážil pravdivě reflektovat svůj svět a svou dobu, a to je důvod, proč jeho dílo vnímáme dnes nejvýš jako národní relikvii, a jeho autora jaké svého druhu literární mumii neschopnou oživení.

Zajímavé je srovnat v této souvislosti Čapkovy knihy zabývající se, byť spíš tangenciálně a okrajově, Čechy a českým osudem, se dvěma romány, které jsou v tomto směru nepřekonány: Kunderovou Nesnesitelnou lehkostí bytí a Hrabalovým Obsluhoval jsem anglického krále. Posledně jmenovaná díla jdou na samu dřeň problému tam, kde Čapek zůstává na povrchu a kde nahrazuje reflexi unikáním, útěkem do útulného světa dětství a idealisované malosti; kde Hrabal obviňuje Čechy z neschopnosti dospělého pohledu na svět a na sebe sama, tam Čapek skutečně uhýbá stranou, takže jeho vztah k Hrabalovi je vztahem pacienta k diagnostikovi.

Podobně nelichotivě vychází i srovnání s Kunderou, který ve svém románu zachytil s precisností vědce sledujícího mikroskopickou kulturu rozpad hodnotového systému a morální hnilobu společnosti; Čapek namísto toho, aby popsal, co se děje kolem něj, vysvětloval – byť živým, dodnes poutavým způsobem a krásným jazykem – jak správně pěstovat krokusy.

Je to tedy trochu smutné výročí, a lze souhlasit s Čapkovou sestrou Helenou Koželuhovou, že Karel své nadání z velké části promarnil. Hodnoceno moderní optikou nebyl Karel Čapek – bohužel – ničím víc než svého druhu Jaroslavem Dietlem první republiky, jehož dílo přežilo jako zdánlivý národní monument jen díky shodě šťastných náhod.

(http://slepeckahul.pecina.cz)