Únor 2010

Senátor Štětina byl spolupracovníkem StB

Tomáš Pecina

Tak tenhle hrdina je snad nejvýraznějším příkladem polistopadového politického kýče: neohrožený novinář, nelomený antikomunista, chodící slovníková definice osobní statečnosti a zásadovosti. Díky Českou televisí a spřízněnými medii uměle vytvořené popularitě se dostal do Senátu, a tam za své thema zvolil boj proti komunismu, zejména pak tažení za zákaz komunistické strany. Jméno našeho hrdiny: Jaromír Štětina.

V kontextu divné doby, již žijeme, snad ani nepřekvapí, že ve skutečnosti to byl – udavač.

Spis, který je Archiv bezpečnostních složek ochoten ke Štětinovi badatelům předložit, je značně kusý; vlastně ho tvoří jediné, ani ne z poloviny zaplněné okénko na mikrofiši. Obsah přesto stojí za to.

Štětinovy oplétačky se Státní bezpečnostní začaly 11. února 1977, kdy již zavedený tajný spolupracovník, jakýsi František Sláma, krycím jménem Alex, Štětinu udal, že si na svém pracovišti opisoval část prohlášení Charty 77. StB si Štětinu předvolala. Ten se ke všemu doznal, a ihned estebákům "práskl" několik svých kolegů, kteří údajně mohli ideologicky závadný text do podniku přinést. Nedosti na tom: téhož dne Štětina podepsal prohlášení mlčenlivosti a také vlastnoručně sepsaný vázací akt. StB mu poté založila osobní svazek a přidělila krycí jméno Plavec.

Ve spisu je dále kopie Štětinova životopisu a přehled jeho zahraničních cest. Nijak zvlášť zajímavé čtení, snad jen ve světle Štětinových protikomunistických iniciativ nemusí být bez zajímavosti dozvědět se, co si o KSČ myslel dnešní bojovný senátor před 33 lety: "Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současně třídně a ekonomicky rozděleném světě."

Poslední významnou listinou je návrh na uzavření svazku, neboť o informátora Štětinu projevila zájem I. správa FMV – tedy rozvědka, a ta si proto veškerou dokumentaci k němu převzala.

Nejpozoruhodnější na celé záležitosti je, že o Štětinově spolupráci s komunistickou rozvědkou neexistuje v dostupné části Archivu bezpečnostních složek jediný záznam, dokonce ani zápis v registru svazků. Že by si rozvědka jeho materiály vyžádala, a aniž by se ochotného tajného spolupracovníka, který se sám dobrovolně kompromitoval už při prvním kontaktu, jakkoli pokusila využít, odložila je ad acta? To je divné. Pravděpodobnější se jeví možnost, že Štětina byl v té době "blokován" ještě odjinud, z míst, s nimiž se ani v StB nediskutovalo, a tato jeho ochrana mimo jiné způsobila, že Štětina směl dál jezdit do zahraničí a trpět pod komunistickým jařmem způsobem, který dnes tak rád a tak dojemně popisuje…

The lady doth protest too much, methinks. Tato anglická frase mi vytanula na mysli při čtení rozsáhlé reakce Jaromíra Štětiny na archivní materiály, jež ho usvědčují ze spolupráce se Státní bezpečností.

Štětina, podobně jako jeho dobrý přítel Yekta Uzunoglu, sice dokáže dlouhé hodiny poutavě vyprávět o vlastní velikosti, ale když začneme řečené porovnávat s jinými, věrohodnými zdroji, fakta jaksi přestávají sedět a příběh "nezvoní".

Jaromír Štětina píše o tom, že v 80. letech byl evidován StB jako nepřátelská osoba, že jeho semináře sledovali "pánové v raglánech" a nejednou ho sebrali a odvezli do "kachlíkárny" – a také že komunistické tajné policii spolupráci odmítl. Archiv bezpečnostních složek ovšem k jeho osobě eviduje jediný svazek, a to ten, jehož podstatný obsah jsem zveřejnil, a žádný jiný není evidován ani v Pencových seznamech. Nejde o to, že by tyto ostatní svazky byly skartovány, ale o to, že nikdy nebyly založeny a zaevidovány v databasi EZO, kterou mám důvod pokládat za relativně velmi kompletní přehled osob, o které se StB kdy zajímala.

A v tomto jediném dochovaném svazku se píše něco podstatně jiného; je v něm Štětinův vlastnoruční úpis i informace, které s jeho současnou versí nehrají: kupř. o tom, že dnešní antikomunista vstoupil do KSČ v r. 1963, nikoli až ve druhé polovině 60. let, jak nyní tvrdí.

Řečeno právnickou terminologií, senátor Štětina neunesl důkazní břemeno: jeho tvrzením nemohu věřit, protože nejsou opřena o žádné důkazy a s těmi důkazy, které k disposici jsou a které jsem, sine ira et studio, zveřejnil, je nelze logicky propojit.

Nebo ještě víc "polopatě": senátor Štětina lže.

(http://slepeckahul.pecina.cz)