Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Únor 2010


Vyrovnání se s minulostí

Bohumil Řeřicha

Dvacet let po „sametové revoluci“ jsem se dozvěděl v jedné anketě, že nejúspěšnější člověk za rok 2009 je Karel Gott. Stejný názor sdílí nakonec i velká část mladých, kteří došli k názoru, podle vyprávění rodičů, že ten komunismus „byl docela fajn“.

Švýcarský kulturní historik Jacob Burckhardt /1818-1897/ říká, že civilizaci tvoří tři věci: „kultura, církev a stát. Když převládne síla státu, vznikne orientální despotismus, který rozdrtí kulturu a udělá z ní nástroj státu. Když převládne církev, vznikne jakási teokracie, kdy církev využívá stát pro náboženský útlak lidí, kteří nevěří. Náboženství ničí kulturu a snaží se z ní udělat jakousi prodlouženou ruku církve. Burckhardt dál rozebírá, co se stane, když kultura převáží nad církví a státem. Říká, že všechny tyto tři složky mají důležité funkce. Stát chrání společnost, náboženství ji oduševňuje a humanizuje a kultura činí život příjemný a pohodlný. Kultura nám dává umění, dává nám bohatství, vědecký pokrok. Když však dosáhne převahy, snaží se udělat ze státu svoji prodlouženou ruku.“ Vidíme to v případě politické korektnosti, která se stala běžnou součástí současné západní civilizace. Kultura přebírá moc všude a zavádí své hodnoty a privilegia. Vystupuje proti autoritářství. Všude upadá autorita, ne v tom pojetí katolickém, ale všeobecně. Pokud se všech točí jen kolem byznysu a vydělávání peněz, což je základ současné pop-kultury, pak se obranná funkce státu začíná vytrácet. A oduševňující funkce kultury komercializuje. Triumf kultury nad státem a církví tedy automaticky znamená katastrofu.

Potřeba někam náležet, být součástí skupiny, být uvnitř a chráněn je vlastní našemu živočišnému druhu. Současná pop-kultura nahradila náboženství, modlami se stali Jacksonové, Gottové a ostatní pop hvězdy nebo skupiny. Lidé, zvláště mladí, potřebují něčemu věřit. Je to však kultura zapomnění. Luise Armstronga i Ellu Fitzgerald jsme milovali ne kvůli nim, ale kvůli písním, které zpívali a nemusely mít hudební doprovod. Současná pop-píseň bez doprovodu je prázdná.

To je i příklad Karla Gotta, sdílíme ho již skoro padesát let a nejen jeho. Dost se napsalo o údajném dopise, který mu napsal prezident Husák v roce 1972, když chtěl „mistr“ zůstat v zahraničí, cituji: „Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám…“

A k tomu Dubravka Ugrešič ve své knize Antipolitické eseje a kultura lži dodává: „Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli. Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce,astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti z Beethovena i z Ellingtona, prach z Palestiny i z Schönberga. Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám.“

V osobě Karla Gotta je učebnicový příklad neochoty většinové společnosti se vyrovnat se svoji minulostí. Nechce rozumět životu, tím, že se podívá do minulosti, žije budoucností. Karel Gott se stal omluvou pro tuto část společnosti, přece „nakonec ten komunismus byl docela fajn“, žádná katarze, že zde lidé byli pronásledováni za své názory, po tisících zavíráni do vězení, donuceni k emigraci a nebo i popravováni. Přiznání viny je bráno jako slabost, selhání.

Politická korektnost novinářů a intelektuálů nám brání jasně pojmenovat minulost. Máme Ústav pro studium totalitních řežimů, ten je od začátku jinou skupinou intelektuálů kritizován. Jsou mezi námi tisíce příslušníků StB a jejich informátorů, z nichž značná část „úspěšné“ za souhlasu tehdejšího establishmentu privatizovala. Společnost však vše ignoruje. Podle informací z knihy Revoluce 1989 Roberta Buchara, máme na Hradě agenta StB i KGB a společnost k tomu politicky korektně mlčí.

Po „sametovce“ nám chtěly v dobré víře pomoci tisíce emigrantů, jejichž životní osudy ignorujeme, které jsme zavrhli a dodnes se na ně díváme nevraživě a přitom za bolševismu díky jim mohli lidé nakupovat v Tuzexu. Od posledních voleb, kdy společnost čím dál tím více upadá do lhostejnosti a nespokojenosti s politickou situací, nám politická korektnost brání říci, že největším viníkem je politická „elita“ vychovaná v totalitě, vedená fanfaróny J. Paroubkem, M. Topolánkem, Cyrilem Svobodou a Vojtěchem Filipem s jejich stranickými sekretariáty a cirkumanálními akrobaty, kdy na prvním místě jsou jejich osobní a stranické zájmy a až někde vzadu snad obyvatel ČR.

Komunismus nezmizel, v hlavách velké části společnosti přetrvává. V Kambodži v loňském roce vydal stát učebnici, podle které tisíce kambodžských učitelů vykládá svým žákům o době genocidy Pol-Pota. Rozhodl se tak proto, že rodiče ani učitelé nedokázali pravdivě dětem říci, co se tehdy stalo, anebo mlčeli, i když se děti na to ptali. Kambodžská vláda si slibuje od této učebnice pochopení minulosti od mladé generace a zabránění recidivy. Osobně se domnívám, že dokud komunismus nebude odsouzen stejně jako nacismus nejen u nás, ale hlavně v rámci EU jako ideologie odporující základním principům lidské existence, není možné mluvit o vyrovnání se minulostí.

Jak píše Raymond Aron je „komunismus pokažená verze západního poselství. Ponechává si z něj touhu dobýt přírodu a zlepšit úděl chudých, avšak obětuje to, co bylo a je duší tohoto nekonečného lidského dobrodružství: svobodné bádání, svobodu diskuse, svobodu kritiky a svobodu volby. Hospodářský rozvoj se za komunismu podřizuje přísnému plánování, budování socialismu jediné pravé státní víře... Komunismus se stal náboženstvím materialismu, kde cílem nebyl člověk, ale ideologie.

Ibn Warraq ve své knize Proč nejsem muslim jde ještě dál: „Jakmile jsem byl schopen vlastního úsudku, odvrhl jsem všechna náboženská dogmata, která se mi snažili vnutit. Nyní se považuji za sekulárního humanistu, který všechna náboženství považuje za sny nemocných lidí, za sny falešné, prokazatelně falešné a k tomu zhoubné.“

Použité zdroje: Ibn Warraq: Proč nejsem muslim

Dubravka Ugrešič: Kultura lži, antipolitické eseje

Raymond Aron: Opium intelektuálů

Robert Buchar: Revoluce 1989

Roger Scruton: Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře



Zpátky