Únor 2010

Knihy, do nichž se s chutí pohroužit

Otto Ulč

Ve svém archivu jsem vyštrachal rozkošnost, již jsem okamžitě expedoval mnoha směry - text písmeny mohutné velikosti, celkem na třech řádkách:

VČASNÝM PŘÍCHODEM DO PRÁCE

ZASADÍME ZDRCUJÍCÍ ÚDER

AMERICKÝM AGRESORŮM

Pod tím vším pořádný srp s kladivem a pěticípá hvězda.. Budovatelská výzva, pitomina z doby, po jejímž návratu ještě tolik nostalgiků dychtí.

Magnetismus svého času téměř celoglobální. Kdysi dávno jsem objevil a laskal se se sloganem, zformulovaným agitpropem Komunistické strany USA, výzvou DĚLNÍCI A ROLNÍCI BROOKLYNU, SPOJTE SE!

O něm se též zmiňuje odborník Archie Brown, emeritní profesor oxfordské univerzity, v knize s názvem The Rise and Fall of Communism (Ecco, 736 str.), o vzrůstu a pádu komunismu, tohoto největšího omylu lidstva, prezentováno v jednom svazku obtížně překonatelné kvality. Tak tvrdí recenzent v The Economist, velmi solidním zdroji (4. 7. 2009).

Velmi bych přivítal knihu v českém překladu, pořádně produmat, jak takový nepraktický mišmaš se mohl stát sekulárním náboženstvím, tou jednou jedinou ideologií legitimizující vládu v celkem 36 státech, způsobit ztrátu přemnoho milionů životů. A dodnes takový systém oficiálně existuje ještě v pěti státech . Nejrazantněji se ho drží v Severní Koreji, méně důkladně v Kubě, Laosu, Kambodži, ještě míň ve Vietnamu a ve velikánské Číně z marx-leninsko-maoistických předpisů, požadavků už nic nezbylo. Nikoliv k mému údivu. Před dvaceti lety, kdy už docházelo k jakémusi povolování šroubů, tehdy za pobytu v Číně jsem ponoukl našeho čínsky hovořícího synátora, aby mezi místními dívčinami sondoval jejich chápání komunismu. Nejvíc se mi zalíbila odpověď dcery místního partajního papaláše, že „komunismus je systém, v němž si můžeme vydělat víc peněz“.

Autor Brown zdůrazňuje dvě velké výhody ideologie jako receptu na předělání světa, miliony věřících prosazovaného až do roztrhání – těch nesouhlasících, ovšem. Jednak motiv chvalitebný – slib, představa sociální i jiné spravedlnosti, jednak též sklony, pudy temné, bažení po pomstě. Nakonec z celé té nirvány zbyly hory mrtvol, lži a realita vládnoucích byrokratů. A tyto režimy vydržely hodně dlouhou dobu. O to se zasloužila kombinace cukru a biče, poskytování privilegií, odměňovat poslušné, přísně zatočit se vzpurnými.

V knize se lze dozvědět řadu zajímavostí. Carské úřady například nepovažovaly za nutné zabránit publikaci Marxova Kapitálu, poněvadž to bylo něco tak nudného, k nepřečtení. Za celý svůj život jsem potkal jen jednoho podivína, jenž takové utrpení absolvoval. Brown také poskytl vysvětlení Chruščovovy averze někdy něco sám napsat. Chabě totiž zvládal gramatiku své rodné řeči.

Rovněž bych tuze přivítal české vydání knihy The Storm of War: A New History of the Second World War, historie druhé světové války (Allen Lane, 712 str.), jejímž autorem je britský historik Andrew Roberts. Proč ale toto téma, aspoň stokrát kompetentně zpracované? Recenze (The Economist, 25. 7. 2009) knihu velebí adjektivem magnificent jak formou, tak obsahem - autor totiž získal přístup ke spoustě unikátních materiálů. Jedním z dominantních témat knihy je Hitlerův temperament, ve svých důsledcích pro jeho Třetí říši zkázonosný. Jeho posedlost antisemitismem vyhnala nejlepší mozky do exilu. V domácím prostředí mohly vymyslet první atomovou bombu. Větší důraz na význam role ponorek mohl vést k vyhladovění Británie. Hitlerův příkaz nezabránit poražené armádě, aby mohla odplout z Dunquirku, Hitlerův příkaz za žádnou cenu neustupovat, zbytečné vyhlášení války Americe, nedostatečný jeho tlak na Japonsko, aby zaútočilo na Sovětský svaz.

Většinu čtenářů překvapí dokumentace o počínání francouzské vlády ve Vichy. Autor dokazuje, že i tito oficielně pronacističtí kolaboranti si dovedli počínat všelijak, například popravovali německé špiony. K nevíře. Rovněž pro mnohého patriota aby těžko stravitelným byl fakt, že víc Francouzů bojovalo na straně Němců než Spojenců.

Autor se zastává oprávněnosti použití atomové bomby jako jediného způsobu, jak přimět Japonce ke kapitulaci. S takovým vysvětlením bez výhrad souhlasím, na rozdíl od jeho všeobecně nesdíleného tvrzení, že v roce 1944 se Rudá armáda zastavila před Varšavou, aby umožnila Němcům likvidaci tamější povstání, zničit tak bojující polské vlastence, u nichž se právem předpokládal nedostatek sympatií pro vše ruské, sovětské, komunistické. Roberts se totiž náhle přerušený postup rudoarmějců snaží vysvětlit jejich vlastními problémy, způsobenými příliš značným územním úspěchem jednotek a s tím spojenými komplikacemi se zásobením. I kdyby tomu tak bylo, to přece nevysvětlí jejich zákaz západním spojencům, shazujícím potřebný materiál obráncům Varšavy, aby mohli na Sověty drženém území přistát.

Výtka autorovi: příliš důrazu na bojiště evropská, s menším zájmem o události v pacifické oblasti. A v Evropě daleko větší pozornost věnovaná dramatu na západní frontě. Vzdor tomu, že na té východní život tam ztratilo desetinásobné množství Němců – dva miliony.

Západní frontou, totiž červnovou invazí 1944, se podrobně zabývá kniha D-Day: The Battle of Normandy (Viking Adult, 592 str.). Autor Antony Beevor, získavší již značnou reputaci v roce 1988 svou knihou Stalingrad, dal oprávněný důraz na statečnost Němců v podmínkách obrovské spojenecké převahy, když se před nimi na obzoru objevili siluety pěti tisíc lodí, víc než sto torpédoborců, dva tucty křižníků, půl tuctu bitevních lodí. Citován je Raymond Barton, velící generál čtvrté americké divize o odvaze Němců: „Měli jsme nad nimi převahu deseti k jedné u pěchoty, padesáti k jedné u dělostřelectva a nekonečného množství převahy ve vzduchu.“

Autor nikterak netají nepříjemná přiznání, že spojenci se záměrem omezit vlastní ztráty bombardovali, co se dalo, s velikými ztrátami na majetku a životech místního obyvatelstva. Pramálo se ví a určitě se nezdůrazňuje skutečnost, že tehdy tam zahynulo 70 000 francouzských civilistů, což bylo víc než všechny britské domácí ztráty za německého, v tolika epopejích zdůrazňovaného bombardování v roce 1940.

Též jiné, málo připomínané nepříjemnosti: počínání domácí, odvety vůči proněmeckým kolaborantům, autentickým či třeba jen fiktivním, 14 000 jich zabito, patrně víc než zvládla gilotina za velké revoluce v osmnáctém století.

Tolik nových objevných knih, že se nedají zvládnout, přečíst, snad ani jimi aspoň trošku prolistovat.

Takže VČASNÝM PŘÍCHODEM DO PRÁCE...