Únor 2010

Americká léta šedesátá a jejich dopad

Otto Ulč

Nejvíc alergický jsem býval na komunisty. Ke změně došlo po úspěšném upláchnutí z jejich náruče a s pozvolným rozkoukáváním v západním světě, nejvíc u opačného břehu Atlantiku, v americkém akademickém prostředí. Tam se potkávat s intelektuály horujícími o Sovětském svazu, o socialistických nirvánách a tuze opovrhujícími až zatracujícími domácí systém pluralistické demokracie, záruku jejich svobod a docela pohodlné existence. Z počátku jsem se snažil vysvětlovat, pak se hádal, hodně hádal, až konečné řešení našel v rezignaci – v upřímném přání, aby si ti blbci mohli užít jimi kýžené slasti, které bych už ovšem znovu určitě nechtěl sdílet.

Amerika tehdy měla plno svých starostí: válka ve Vietnamu, domácí, zejména rasové nepokoje na domácí frontě. Martin Luther King se svou vizí barvoslepé společnosti a mírovým non-violence řešením byl černošskými radikály odstrčen jako anachronismus. Docházelo k rasovým rotykám v New Yorku, Rochesteru, Filadelfii a hodně značně v Los Angeles, bídné čtvrti Watts.

Kolumbijská universita, kde jsem se prodíral k doktorátu, se začala hemžit obdivovateli Che Guevary, navlékali si trička s jeho portrétem - pod baretem zlověstná vizáž kanonizovaného revolucionáře, jenž to svou expedicí do Bolivie pořádně zpackal.

V našem campusu se už zviditelňovali radikálové nepříhodně pojmenované organizace Students for a Democratic Society (SDS). Přepadli úřadovny včetně děkanátu, jeho fascikly tam rozhazovali, v kožených fotelech se rozvalovali, jménem lidu tam znárodnili drahá cigára a univerzitní hodnostáře donutili k potupné chamberlainovské kapitulaci se zárukou beztrestnosti vandalů.

Toť tedy v době, kdy k pražskému jaru 1968 ještě nedošlo. Radikálové se těšili značné podpoře estétů, intelektuálů, slavných jmen. Například pilná autorka Susan Sontag vyjádřila názor o důkladné dialektické spojitosti mezi publikací Reader’s Digest a hotelů Hilton na straně jedné a působením vojenských Special Forces napalmem spalujících vesničany v Guatemale na straně druhé. Běloška Sontagová rovněž definovala bělochy jako rakovinu lidstva. (A nedlouho poté na rakovinu umřela. V jejích diagnostických šlépějích ovšem pokračuje řada mediálně opěvovaných myslitelů jako například Michael Moore.)

Vůdcem revolučního tažení na Kolumbii byl student radikál Mark Rudd. Nevzdal se amerického občanství, neemigroval do Sovětského svazu, ba ani na Kubu ke Castrovi, a stal se pouhým vyučovatelem na jakési školičce ve státě New Mexico. Nyní již v penzi, v roce 2009 mu vyšla kniha jeho memoárů s názvem Underground a s podtitulem My Life With SDS and the Weathermen (HarperColllins Publishers, str. 324).

„Máme zákony zaručující občanská práva. Neměl by být též zákon o občanských povinnostech?“ tak zásadní otázku vznesl Clarence Thomas, soudce u Nejvyššího soudu, černoch, pro své tak nepokrokové názory politickou levicí značně nenáviděný. Rozhodně by ho byl zatratil revolucionář Rudd, jehož studentská organizace se zradikalizovala do podoby zlověstných Weathermen (doslova předpovídači počasí), s inkoherentním domáháním se programu smash the system, rozdrtit stav věcí – a co poté?

Zavrhnutím liberalismu, rozumu, převládajících hodnot ve společnosti, nebylo pak už daleko k bezvýchodnosti. Drogy, hipíci valící se do ulic Haight Ashbury v San Franciscu, hodně prostituce a též sebevražd, zrod oné nihilistické větve Weathermen obdivující psychopata a mnohonásobného vraha Charlese Mansona. Weathermen se projevili pořádným třeskem v New Yorku, v roce 1970, při sestavování bomby, která ale předčasně vybouchla, smetla dům a v něm několik takových neumětelů. Tehdy tam, žel, přítomni nebyli manželé Bill Ayres a Bernardine Dohrn, jejichž blízké přátelství s Barackem Obamou média ze snadno pochopitelných důvodů nezdůrazňují. Tomuhle manželskému páru nedávno rovněž vyšly memoáry, ještě o nich bude zmínka.

If you understood what communism was, you would hope, you would pray on your knees, that we would some day become communist. Ano, modlit se, abychom se mohli stát komunisty. Takové přání a doporučení víc než dvěma tisícům studentů na Michigan State University dne 21. listopadu 1970 vyřkla hollywoodská celebrita a proslulá bojovnice za světový mír Jane Fondová. I ona stvořila své memoáry My Life So Far (Random House, 2005), v nichž ale spíš pomíjí svou angažovanost v době vietnamské války, natož aby se pochlubila svou denunciací amerických válečných zajatců, kteří ji požádali vynést zprávu, že jsou naživu. Slíbila, pak je udala a následovalo šeredné potrestání. Ve svých pamětech věnovala větší pozornost svému podivnému dětství (studený odtažitý otec, matka, jež si podřízla vlastní hrdlo, dcera v péči několika psychiatrů, v náruči ještě většího počtu manželů). Zpověď korunuje přiznání, že je těhotná sama se sebou, brzo dojde k porodu nové Janičky.

S ní v její staré či nové podobě jsem se nikdy nesetkal. Náš campus – stejně jako snad všechna učiliště – si zve řečníky, aby povídali, někdy za dost peněz. Například přiletěla, pár hodin pobyla Angela Davisová, tehdejší kandidátka na viceprezidentský úřad USA (o prezidentství tehdy usiloval ten úplně největší komunista Gus Hall). U mikrofonu sepsula svou vlast, dostala šek na 4.000 dolarů a odlétla k dalšímu výnosnému povídání.

Návštěvou nás také poctil Philip Agee, agent CIA vyklouz, zrádce, který se snažil zveřejnit co největší množství jmen svých bývalých kolegů se zřejmým úmyslem ohrozit jejich život. Někdy se to povedlo (Richard Welch v Řecku zavražděn). Agee soustředil svou přednášku na zločinnou podstatu CIA, vraždící vlevo vpravo. A ani jednoho z posluchačů nenapadlo – nebo si netroufli – vznést tuze se nabízející otázku, že jeho přítomnost sama o sobě byla přece popřením jeho tvrzení: jestliže jsou skutečně takoví mordýři, proč jeho nezamordují? Kdo víc by si měl zasloužit takovou pozornost? Tenhle žalobníček pak odjel na Kubu ke Castrovi, kde už zesnul.

Sluší se snad dodat, že všeobecně prosazovaný požadavek diversity (rozmanitosti) se nevztahuje na rozmanitost názorů. Politicky nevhodná, nekorektní Jeanne Kirkpatricková, významná členka Reaganova vládního týmu nesměla promluvit ani na své alma mater. Přísným metrem se měří též na Brandeis University, takto ji pojmenovali američtí židé po významném juristovi českého původu. Škola se stala útočištěm hodně extrémních radikálů, v roce 2006 udělila čestný doktorát Tony Kushnerovi, prosazujícímu názor, že založení státu Izraele byl omyl, že jeho počínání je ostudné (disgrace), jeho američtí podpůrci jsou odporní (repulsive).

Vítaným hostem tam bývá již zmíněný William Ayers. Ayers se svou manželkou Bernardine, spoluzakladatelé Weathermen organizace, důslední zastánci postoje rehabilitation without repentance (pokání), se podíleli na znemožnění průběhu nominačního procesu Demokratické strany v Chicagu (1969), vyhlášení války Americe (1970), pumovém útoku na policejní stanici v San Franciscu (1970, osm zraněno, jeden zabit), na budovu Kapitolu (1971), na Pentagon (1972), State Department (1975), přepadu bezpečnostního vozu firmy Brink s penězi (1981, smrt dvou policistů a jednoho strážce). Několik dalších plánovaných útoků se již nepodařilo uskutečnit. Dotyční pachatelé nyní dávají přednost eufemismům – kladení bomb bylo přetvořeno na pouhou „taktiku“, pokus o násilný převrat v USA se stává „aktivitou za účelem dosažení sociální spravedlnosti“. Ayers s chotí uspořádali večírek k zahájení Obamovy politické kariéry. Obama otázku na svou konexi s Ayersem znicotnil s poukazem na skutečnost, že jemu v době těchto teroristických aktivit bylo pouze osm roků. Jenže Obamovi nebylo osm, ale čtyřicet roků, když ve svém interview s New York Times, uveřejněném zrovna 11. září 2001, Ayers nostalgicky zavzpomínal na své někdejší počínání a jak že ho moc mrzí (despair – zoufalství), že té škody nemohl způsobit víc. Nicméně Obama vydal prohlášení, v němž tyto dva spoluobčany pokládá za mainstream, čili průměrné, normální, nepozoruhodné Američany. Ayers dodnes neslevuje ze svého revolučního zakalení, jak potvrzuje jeho interview v The New York Times Magazine, 15. února 2009.

Ještě radikálněji načepejřená zůstává jeho manželka, spolutvůrkyně jejich pamětí s názvem Race: Course Against White Supremacy. Objíždějí zemi propagovat své dílo a přitom přednášet o zločinné odpovědnosti bělošských Američanů za kolonialismus, rasismus, otroctví. Vůbec necítí ani tu nejmenší vinu na ztrátě životů, o něž se přičinili. Rozhodně neslouží ke cti americké justice, o níž já beztoho mám tuze nelichotivé mínění, když všeho všudy byla schopna vražedkyni Dohrnové udělit pokutu 1.500 dolarů a podmíněný trest v trvání tří roků. Tedy nikoliv pobyt za mřížemi. Její manžel zásluhou technické minizávady odsouzen vůbec nebyl. Oba jsou upper class původu, pocházejí z lepších, výtečně situovaných kruhů.

Ano, dlouhý je tento sakramentský stín šedesátých let. Tehdejší mladiství radikálové teď sedí na křeslech děkanských a rektorských, rozhodují o distribuci peněz nadací, jsou zabydleni v médiích, v politice.

Právě při dopisování těchto řádek se v televizi objevila debata na takové téma. Proč že převažuje tolik nenávisti vůči CIA, všem zpravodajským službám vlastní země. Debatéři neměli potíž s odpovědí: však oni kritici, tolik nemilosrdní, jsou přece produktem šedesátých let, znovu se jim tak vrací slastné pocity bujarého, tehdy báječně destruktivního mládí.

Někdejší má zarputilá nelibost vůči komunistům v tomto porovnání pak bledne.