Únor 2010

Vánoční zavzpomínání

Otto Ulč

Jakožto již značně archaický geront jsem byl požádán o příspěveček s reminiscencemi o vánočním počínání v dávných dobách. Paměť mi sahá do dob první republiky – slavnostní večeře, potýkání s kaprem, rozbalování dárků pod stromečkem, čemuž předcházelo mé povinné fidlání vhodných melodií na nenáviděné housle. Posléze se mnou začala cloumat puberta, takže jsem měl urgentnější starosti.

Nestrádali jsme – a to ani za války, však Protektorat Böhmen und Mähren, v porovnání s jinými oblastmi tehdejší dočasné Hitlerovy říše, byl relativně poklidnou oázou, kam za zásluhy jezdili se osvěžovat příslušníci Wehrmachtu. Přídělový systém všelijakých těch Ersatzů, ony melty, margariny a náhražkové marmelády, fungoval až do závěrečných týdnů v květnu 1945, a posléze jsem se dočetl, že poskytovaná kalorická hodnota byla vyšší než to, co měli k dispozici obyvatelé Velké Británie, někdejší koloniální velmoci. Hlad jsme tedy neměli po celou dobu války (na rozdíl třeba od mé nynější celoživotní družky, princezničky na čínském zámku za hanebných podmínek japonské okupace). Nálety v rodné Plzni, pivovarnické metropoli, zásobující abstinenta Hitlera velkým množstvím vojenské výzbroje, jsme ale měli. Angloameričtí vzdušní piráti (oficiální terminus technicus oněch dní) se však strefovali ledabyle, bomby padaly zejména do poklidných nevinných čtvrtí. Jedna padla pouhý jeden metr od našeho domu a nevybuchla, přijelo komando se zajatci, kteří tu potvoru úspěšně deaktivovali. Nálety naše okna jen zřídka přežila, lézt pak do postele bez důkladného odstraňování střepů tehdy neradno. Asi třikrát nám tihle piráti pošramotili střechu, takže jsme se museli věnovat amatérskému pokrývačství. Sirény sice nekvílely každou noc, ale dost často, takže hupky s dokumenty a cennostmi do sklepa, kde by nás byl zásah spolehlivě pohřbil. Takové představy ovšem nepřispívaly ke správné vánoční náladě.

Po osvobození, jak známo, nám započala éra budování socialistické nirvány. Napřed pozvolna, poté nepříjemně zvýšeným tempem. Dostavila se hanebná léta padesátá s napěchovanými žaláři a pilnými šibenicemi. Předvánoční náladu roku 1952 nám zpestřila informace o věšení Slánského spikleneckého centra, padouchů typu Reicina a Švába, jen ať se mezi sebou co nejbolševičtěji likvidují, tím radostněji nám bude. Takto jsme oceňovali situaci, tehdy ještě nevědouce, že za necelé tři měsíce do pekel odexpedován bude učitel a mučitel národů Josip Vissarionovič Džugašvili a hned za pár dní po něm jeho věrný žák Klement Gottwald, náš první dělnický a též syfilitický prezident.

O příštích vánocích 1953, v uniformě černých baronů bránit socialismus s lopatou, jsem si ale neliboval. Po vojenských hodech (řízek, bramborový salát) na ubikacích v pražské Liboci (aspoň nikoliv v drátenickém Komárnu) jsem smolil neveselý dopis své první lásce – psychiatře, partnerce v manželství milosrdně krátkodobého trvání.

Přeskočím teď ke konci onoho neblahého desetiletí, když v jeho posledním roce 1959 se mi poštěstilo z klece ilegálně vykličkovat do Západního Německa ke kapitalistům a jistěže i revanšistům. Odměnou mi byl rok neřestného, náramně příjemného pobytu a počínání.

Toho si povšiml americký konzul slovenského původu. (Též bývalý gymnaziální spolužák Vlado Clementise, jednoho z věšených spolu se Slánským. Zájemci o historické zákruty dvacátého století by mohli ocenit detail o setkání těchto spolužáků v Paříži. Clementis se tam zrovna stavěl na cestě ze zasedání OSN a konzul byl Washingtonem vyslán varovat ho před návratem do Prahy a tam již připravovanými nepříjemnostmi. Clementis sice poslu nedobré zprávy důvěřoval, nicméně se vrátil a naplánovanému osudu se soudružsky disciplinovaně podřídil. „ĎAKUJEM“ bylo jeho údajně poslední slovo, již s oprátkou na krku. Exemplární reakce tvora z čeledě „lidí zvláštního ražení“.) A tento konzul dobrodinec mě de facto z Evropy vystrnadil, s doporučením, ať se pokusím znovu vystudovat, započít s novou pořádnou kariérou. Být trosečníkem na atolu, se samotou by se muselo počítat, jenže já se s ní potýkal na Manhattanu, mnohamilionovém mraveništi. Na třináctém poschodí v prázdném bytu s jednou matrací na podlaze jsem samotinký odtruchlil své první americké Vánoce, trávil je psaním nostalgických dopisů adresátům v Evropě, po níž jsem tolik toužil. Konzula jsem proklínal a pak po několika obtížných letech (nesnadná studia, nesnadné materiální přežívání) ho začal právem velebit. Po jeho návratu do USA jsem ho v Marylandu vyhledal a se zpožděním pokorně mu děkoval,

S novým dostudováním, americkým doktorátem se dveře příležitostí dost otevřely. V souvislosti s tímto vánočním Leitmotivem se zmíním o jedné z nich. Dost bizarní náhoda způsobila, že jsem se ocitl v dočasné roli poradce (Special Advisor to the Premier Sir Albert R. Henry, K.B.E.) polynéského vládce na Rarotonze, centra Cookových ostrovů v lahodném Jižním Pacifiku. Jakýsi tedy kokosový Rasputin. (Případný zájemce se může dočíst podrobnosti v knížce Naši mezi protinožci, vydalo pražské nakladatelstvíčko Faun v roce 1998.) Byl jsem tam několikrát a tohle se bude týkat předvánoční a povánoční doby roku 1977.

Obydlí pod ševelícími palmami, před očima kilometr dlouhá prázdná pláž a za ní dusající oceán. Při rybolovu jsem si málem prostřelil úd, v barech jsem se pohyboval zručněji. Objevil jsem pár starých známých. Pivo doprovázel pach politiky, ostrov vřel, ostrované vřeli, mezi loky jsem se dozvěděl kupu vzájemně se vylučujících pravd. Příští ráno jsem před dveřmi našel psaní s kryptickým sdělením: „ S nikým nemluv, v úterý večer tě budu čekat ve své vile. Velmi nutné!!“ Dva vykřičníky. Podepsán ministr, vzdělanec se zahraničním doktorátem.

Ono úterý v devět večer bez měsíčku na nebi jsem se šátral tmou. Přišla mi otevřít paní ministrová, krásná jako minule, ale už žádná veselá kopa. Zašpitala pozdravení, nabídla limonádu a preclíky a vytratila se. Manžel, zabořen do křesla a do myšlenek, držel bibli, před sebou měl popelník velikosti dětského umyvadla. Skelně hleděl někam do nekonečna a pustil se do rovněž nekonečného monologu.

Dozvěděl jsem se, že v zemi bují nepotismus a korupce, ostrovany zachvátila politická horečka, rodiny jsou rozpolcené, v novinách se předáci vzájemně obviňují, kdo že z nich je větší bídák. Inu, toť ostrovní demokracie, přikyvuji. Ministr prohlásil, že má vnuknutí, že musí spasit vlast. Začal citovat z bible, za vzor si vzal krále Šalamouna a ze mne mínil udělat poradce, pomocníka. Jakožto politolog mám postavit jeho intrikánské záměry na vědeckou bázi a vědecky ho varovat před lichými kroky.

Má-li vnuknutí, proč si musí nechat radit? Všelicos mě napadlo, ale tolik jsem si uvědomil hned: blázna nelze nazývat pravým jménem. Třeba to blázen není – jen politický pletichář, co já vím, kdo za ním stojí. Budu raději mlčet a naslouchat. Teprve až se dost dozvím, budu souhlasit s jeho záměrem, pochválím jeho nesobecné zanícení a přednesu objektivní potíže. Budou natolik závažné, že zabrání záchraně vlasti, takže kroky k její záchraně bude nejspíš nutno předem odvolat. Jinými slovy, komplot zesabotovat.

Teď, s odstupem času, epizodka vyvolává docela šprýmovný dojem, ale tehdy mi k popukání nebylo. Stačilo se rozhlédnout po okolí. Na Tahiti při nedávných volbách došlo k několika zabitím. Ministr mi přistrčil tajné plány převratu, označeného jako E-Day (Election Day, Den voleb). A sakra, tohle, aspoň na papíře, nevypadá jako amatérské dílko. Orazítkováno confidential, secret, dokonce top secret, z desek k jsem vyňal solidně vypadající analýzu ostrovního společenství, demograficko-politicko-ekonomicko-sociologické a další složení, kdo, kde, jak. Politická šachovnice začala dávat smysl. Nejen Papa Henry byl právě mimo Rarotongu, taktéž i jiní ministři. Loajálního šéfa police a jeho náměstka sklátil podivný neduh. Země armádu nemá. Spiklenci však mají přístup k flintám a kulím.

Ouvej, legrace kvapem ubývá. Otázka ministrovi: „Čeho chcete dosáhnout?“ Odpověděl s očima k nebesům: “Chceme zavést spravedlnost, blahobyt a štěstí. Zrušíme politické strany a uděláme jen jednu, tu naši – bude se jmenovat Unity Party, Strana jednoty. S jednou stranou máš přece zkušenosti z Evropy, ne?“¨

Ano. To se ministr obrátil na toho pravého. Od jednopartajního způsobu vládnutí jsem neutekl proto, abych ho pomáhal zavádět u protinožců. Se Spasitelem národa zacházet opatrně. Přikyvovat mu, ale jen tak, aby kývnutí bylo náznakem porozumění, ne však nutně souhlasu. Využil jsem okamžiku, však už bylo po půlnoci, odporoučel jsem se a zmizel.

Ne však směrem k domovu. Mínil-li ministr zradit Papa Henryho, svého dosavadního dobrodince, proč by dodržel slovo mně? Šel jsem vzbudit vládci věrného hodnostáře a proradného ministra jsem promptně udal. Do postele jsem se dostal až za kuropění. Když se pak po nebi metaly blesky a hromobití se hrnulo v oné sezoně dešťů, na loži jsem mátožně nevylučovat eventualitu dělostřelby v kraji.

Ráno rádio dvoujazyčně (anglicky a maori) oznámilo rezignaci tří proradných ministrů. Sir Albert se narychlo vracel na Rarotongu, vše je pod kontrolou, zachovejte klid. Kde mám ale záruku, že se spiklenci nedovtípí? Sice ještě stihli odspěchat na vzdálené ostrovy, ale jistě tu mají své pochopy, kteří do žalobníčka třeba vrazí kudlu.

Brzo poté jsem se doslechl o zlověstném remcání, co tu furt dělá ten Yankee s divným jménem a přízvukem. Sir Albert, který mě na ostrov tak urgentně přivolal, teď ale neměl zájem mě vidět, natož mi připnout na hruď medaili za zásluhy.To mě mátlo nejvíc.

K audienci přece jen došlo. Skládala se jen z jednoho bodu – otázky, kdy míním odletět. Odpověděl jsem, že nevím - však jsem tu ve věci připravované volební kampaně ještě nic nepořídil. Premiér pravil, že mi pomůže a rozhodne to za mne – abych prý opustil ostrov prvním letadlem.

S polynéskou mentalitou víc obeznámený rezident vyslovil tuto diagnózu: „Pomohl jsi odhalit spiknutí, to je pravda, jenže to bylo spiknutí synů vlastního lidu, kdežto ty, jakkoliv bys byl loajální, stále zůstáváš cizincem, vetřelcem. Nahlédl jsi jim do kuchyně a jim je to teď trapné, proto musíš pryč.“

Pryč se mnou. To potvrdil barman, Australan, s varováním, ať co nejdřív z Rarotongy zmizím, nebo mě tam prohlásí ze zcela nežádoucího – že budu persona non grata. V latině nezběhlý výčepník klatbu si přizpůsobil rozkošným persona non gratis.

O zážitku jsem jsem pak napsal zprávu s názvem Deset dní, jež neotřásly světem, jež se objevila v exilovém tisku. Velice pochybuji, že jakékoliv další vánoce by mohly mít tak bizarní průběh.