Únor 2010

Vyženěný dědeček

Otto Ulč

Už aspoň stokrát, možná že tisíckrát jsem musel vysvětlovat onu podivnost o mém zapletení se do čínského světa. Začnu Silvestrem roku 1960, tím mým prvním v Americe, na Manhattanu, kam jsem jen před málo měsíci dorazil a teprve se rozkoukával. Jedna dobrá duše, přeživší Osvětim a dr. Mengeleho (který ji při selekci poslal směrem k přežití, kdežto její rodinu opačným směrem k plynu a smrti), mě vzala sebou do rodiny českých židovských lékařů k rozloučení s rokem, kdy byl novým prezidentem zvolen J. F. Kennedy.

Hodování, popíjení, v mém případě dost značné, již zdárně pokračovalo, když se dostavila čtveřice dalších našinců - bývalý činitel exilové vlády za války v Londýně, jeden současný pracovník OSN s manželkou a jedno česky nemluvící, exoticky vypadající štíhloučké stvoření. Všichni se v této společnosti znali, já neznal nikoho. Přeptávám se, kdo jako je ten hubeňour, to asi Češka nebude.

"Ne, to je Slovenka - ale z druhé generace," slyším jakéhosi poťouchlíka, jemuž jsem uvěřil, již ve stavu odpovídajícím množství konzumovaných nápojů. Kolem údajné dotyčné slovenské jsem začal kroužit, mínil oslňovat a vůbec se mi to nedařilo. Věnovala mi druh pozornosti, jíž lze oceňovat kus trusu v cestě. Nic - ani její jméno - jsem se od ní nedozvěděl.

Až asi za měsíc, různými oklikami jsem zjistil: toť jakási Priscilla Lim, pracovnice UNICEF, vůbec ne Slovenka, ale míšenka čínsko-švýcarská. Otec Asiat, matka z Helvécie. (Prý se na mne pamatovala, prý shledávala moje rysy, vizáž být až odpudivě orientální. Takovou diagnózu vyřkla má manželka, celoživotní družka po mnohá již desetiletí.)

Za perných studií na Kolumbijské univerzitě jsem ji důkladně vykořisťoval, o víkendech ve své kanceláři na asi dvacátém poschodí sekretariátu OSN na stroji vyťukávala mou doktorskou disertaci. Přivedla mě do Metropolitní opery, kde Karajan dirigoval Wagnerovu Valkýru, mohl jsem s ní nahlédnout do jiných kruhů a prostředí, kam bych se jinak nebyl dostal.

Jednou že půjdeme na večeři do čínské čtvrti, zve nás její prastrýc, jehož mi představí: Lin Peck-siu, zrovna na návštěvě v New Yorku, v restauraci se mu klaněli. Ptám se, co že jako on, a dozvídám se, že je delegátem Číny, tehdy ještě nacionalistické, předkomunistické, v Radě bezpečnosti OSN. V jiné souvislosti pak též utrousila, že je též šéfem televize, šéfem výroby cementu na Taiwanu, že v Taipei na mrakodrapu vytesáno jeho jméno. Žádný můj prastrejc v Plzni ničeho takového nedosáhl. Víc jsem ale z informátorky o jejím rodinném zázemí nevypáčil, zřejmě se žinýrovala. Nezbylo než se pustit do vlastního pátrání.

Zásluhou kamaráda sinologa na cambridgeské univerzitě v Anglii jsem se dostal k encyklopedickému dílu Twentieth Century Impressions: Ports of China (Lloyd's Greater Britain Publishing Co., 1908, Editor-in -Chief Arnolds Wright) a dočetl se o dědečkovi, zde uvedeném jménem LIM NEE KAR, narozeném v roce 1874, jako o jednom z nejbohatších čínských magnátů. Jeho otec měl na Taiwanu titul ministra, syn se podílel na správě rýžových plantáží a zlatých dolů. Po prohrané čínsko-japonské válce rodina z okupovaného ostrova se vrátila do Amoye na čínskou pevninu, kde dědeček založil čtyři banky, jakož i další v Hongkongu, Tientsinu a Šanghaji. Byl přijat u císařského dvora a obdařen titulem ambasadora, s privilegiem osobně předkládat trůnu požadavky, petice. Posbíral řadu funkcí - stal se několikrát znovuzvoleným předsedou čínské obchodní komory, ředitelem železnice, pojišťovny, telefonní společnosti atd. Přítel expert rovněž informoval, že ta má dotyčná známá je vlastně šlechtična, princeznička, něco takového.

Helemese, lahodné to zvěsti, plzeňský plebejský chám zajásal a položlutou majitelku zcela modré krve podrobil důkladnému výslechu. Ostýchala se, lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Pak přece jen vylovila pár fotografií (její rodný dům na ostrůvku Kulangsu, nyní víc známém jako Gulangyu, vypadal jako kombinace indického Taj Mahalu a karlovarského hotelu Pupp) a trošku se začala svěřovat: dědeček měl šest žen, ne jednu za druhou, ale všechny současně, vítězní Japonci, okupanti Taiwanu, mu nabídli funkci kolaborantského vládce ostrova, jenže on je poslal do prdele, odplul do vlasti, své syny posílal na studie do Anglie - a právě do Cambridge.

Mezi nimi byl i syn, který doprovázel tatínka s jeho manželkami k pravidelnému zdravotnímu pobytu ve švýcarské Arose, a tam na kopečku při lyžování se seznámil s místní dívčinou, ti dva se do sebe zakoukali, byla z toho svatba, dost k úděsu obou rodin a jedním z výsledků vzájemného čínsko-švýcarského úsilí je teď má informátorka, posléze i manželka.

Na naší svatbě v kanceláři soudce nejvyššího soudu státu New Yorku, jejím svědkem byl onen činitel exilové vlády v Londýně, a mým svědkem profesor Vratislav Bušek, úspěšně přeživší jak Mauthausen, tak komunisty, po únoru 1948 ho odsoudivší k trestu smrti, k němuž se nedostavil. (Po mnoha letech u Kačerů na Barrandově paní domu, výtečná herečka Nina Divíšková, na mne udeřila, že nechápe, co na mně Priscilla mohla vidět. Ano, rovněž mám potíže chápat, přikývl jsem, při porovnání s některými rivaly včetně jedné hollywoodské celebrity, co jsem znal. "Asi byla blbá, holt jsem ji ukecal," řekl jsem. Prý to byl můj smysl pro humor, řekla ona, rovněž tam přítomná.)

Do jejího světa, na Taiwan, jsem se poprvé dostal v roce 1967, představen rodině, spoustě příbuzných, s mnoha příležitostmi se ztrapnit, společenských malérů se dopouštět. K nim se přiznávám v příhodně nazvané knížce Čech částečným Číňanem (Academia, 2004).

Ke komunistům jsme se poprvé odvážili v roce 1982. Tam nás přivítal místní stranický tajemník. Potřásli jsme si rukou a Priscilla překládala, jaká že to pro něho je pocta. "Hele, zeptej se ho, jak je to s tím principem kolektivní rodinné odpovědnosti." Vyhecoval jsem ji, aby přeložila mou otázku "Proč nás nemíníte popravit? Dědeček byl přece hanebný feudál, příslušník deváté smrduté kategorie." Pracovník okamžitě zaprotestoval: "Kdepak devátá smrdutá kategorie, nikoli! Ctihodný dědeček byl zejména modernizátor, velmi předčasný, jeden z prvních a naším programem je modernizace." Strana a vláda již rozhodly, že dědečkovým zahradám vrátí původní pojmenování, již nebudou "lidové". Též dojde k znovuvytvoření jeho revolucionáři roztříštěné sochy. Slíbili jsme z domova dodat potřebné fotografie k inspiraci.

Tak se stalo, čtyři roky poté jsme v Číně zpět, uvedeni do studia oficiálního umělce, verze jejich Čumpelíka. Dědečků tam měl vytvořeno už několik a všichni se podobali českému předválečnému předákovi, agrárníku Antonínu Švehlovi. Všechny jsme vetovali. A nyní tam v oněch náramných zahradách s terasami, pavilonky, slujemi, můstky a vodopády, stojí socha a on to doopravdy náš autenticky vypadající dědeček.

Jan Beneš, ještě dlouho před svou sebevraždou, samozřejmě, nebyl jediný, kdo se klonil k názoru, že jsem nehorázný konfabulátor, tolik si toho vymýšlet. K dispozici jsem měl dva důkazy, ten první slovem Panchiao, adresou No. 9 Hsi Men Street, Panchao City, Taipei County, Taiwan - web www.cabtc.gov.tw. Jede se tam v Taipei metrem a pak pár minut taxíkem. Je to totiž nejproslulejší zachovaný výtvor Ching dynastie 1644 -1911, areál se spoustou zrestaurovaných historických budov na třech akrech, třech nádvořích, každé pro jednoho syna. (Nynější feministky by zajisté nesouhlasily s tehdejší zvyklostí, že každá nevěsta, provdavší se do tak noblesní familie, musela spolu s věnem přivést dvě služebné, též za účelem stát se manželovými milenkami.) Tito předci se z Číny na Taiwan přistěhovali v osmnáctém století (1788), výstavba Panchiao trvala čtyřicet let, v roce 1888 ji dokončil Lin Wei-yuan, Priscilly pradědeček. Byli to největší boháči, jimž patřila většina ostrova. Znační filantropové, prý přirovnávaní k rodu Medici ve Florencii. Jejich knihovna obsahovala tisíce kaligrafických pergamenových svitků, obrazů, rukopisů, Panchiao bylo místem, kde studovat, pořádat literární dýchánky, v jednom z pavilonů se provozovala čínská opera. Kaskády, umělé pahorky, podivné útvary a podivná jména sálů, hal, svatostánků - třeba Předsíň voňavého nefritu, Hala ustáleného klidu, Hala blížící se zeleně (místo, kde přijímat důležité návštěvníky).

Onen strýc, s nímž jsme v New Yorku povečeřeli, v roce tuším že 1986 jménem rodu Limů celé Panchiao věnoval státu. Zanedlouho poté se konala Miss Universe volba nejkrásnější ženy světa, někde tady doma mám video záznam oněch exkluzivních pěknic, prezentujících se v onom náramném Panchiao prostředí.

Za druhým důkazem musíme do hlavního města, do letního paláce, kde na jezeře stojí loď 36 metrů dlouhá, z mramoru, výtvor poslední císařovny (Dowager Cixi), jí pojmenovaný na Loď neposkvrněnosti a pohody. Pro docílení takové absurdity zpronevěřila peníze určené na výstavbu moderního loďstva. Peníze, jež ve značné míře poskytl dědeček a pradědeček. Když jí došly fondy a hrozila válka s Japonskem (1894-95), beztoho pak prohraná, hanebná vládkyně žadonila o další fondy a mecenáši se na ni právem vykašlali.

Dědečka jsem nemohl osobně znát. V Praze na právnické fakultě jsem se potýkal se stalinskou jurisprudencí, s hanebnostmi socialistické zákonnosti, když on v roce 1951 na Taiwanu umřel. Velký smutek vypukl, zbylé tři manželky, z nich instantní vdovy, v harmonii pod touž střechou pak dlouho, víc než jeden rok, tuze bědovaly.