Únor 2010

Expozice reálného socialismu

Eduard Vacek

Sedím s hlavou zvrácenou vzad a brnkám si prsty o spodní ret. Brm-ta-ta, brm-ta-ta. Všichni odešli na oběd. Dívám se na usmolenou tisícovku, kterou jsem dostal jako celoroční odměnu, zatímco jiní pobrali mnohonásobně víc. Dostal jsem méně než vrátný, měl jsem nejmenší odměnu v budově, čítající přes dvě stovky úředníků. Disident na periferii úřadu, kterého zde spíše trpí, než aby s ním někdo počítal.

Osud disidenta ve státní správě v česku na přelomu tisíciletí je neradostný. Člověk si uvědomuje, že takřka osiřel, neboť jeho přátelé již byli ze všech resortů státní správy dávno nemilosrdně vymeteni, nebo jim staronový navrátilec vytvořil takové pracovní a sociální podmínky, že odešli sami. Výjimkou je několik desítek osmašedesátníků a chartistů, kteří byli jako zástupci lidu ve volbách vyhozeni dveřmi, a navracejí se do vysoké politiky prostřednictvím rozmanitých politických stran urputně oknem. Spolu s hrdými komunisty dokonalá šlamastika, směs politických person, omšelých granátníků moci, neústupně setrvávajících na svých osobních ambicích.

Společnost je slabá na to, aby trvala na jejich eliminaci, neboť se dala dokonale otrávit politickými stranami. Část veřejnosti ignoruje volby, které konec konců stejně nic nevyřeší. Tak se všichni zvolí sami, prostřednictvím svých příznivců, rodin a klanů. Tato generace neochvějných politiků bude muset vymřít, stejně jako obtloustlí a ambiciózní zpěváci a komedianti, kteří slavili svůj triumf v normalizačním husákovském období. Nikomu se nechce odejít, každý vyhlíží své krmítko a využívá všech prostředků k tomu, aby si ho uhájil.

Za těchto okolností slaví svůj triumf ti, kteří se po roce 1989 politicky přikrčili, aby nenápadně, prostřednictvím divoké privatizace státního majetku zbohatli a později opětovně zaujali svá zdánlivě opuštěná místa. Tito protagonisté úpadkového bolševismu, které kdosi nazval staré struktury, jsou těmi, kteří v sametové revoluci s naprostou převahou zvítězili. Na svých politických školeních VUMLu se již dříve naučili, jak zacházet s dělníky, až se sami stanou kapitalisty. Nejvíc se jim zalíbilo období raného kapitalismu, kdy dělník bez pomocí odborů a ochrany státu živořil za nízký plat a kdy kapitalista mohl bez ohledu na cokoli stanovit podmínky zaměstnaneckého vztahu. Zesláblý stát a odbory zahleděné do sebe, jim k tomu připravily skvělé podmínky. Opět přišla k oblibě známá věta: „Nelíbí se vám to? Za branami čeká dvacet dalších.“

Nezaměstnaní, plné hospody nadávajících a skeptických občanů, kteří si před dvěma desítkami let na Letné klíči vyzváněli svoji neradostnou budoucnost, již nevěří ničemu a nikomu. Opět chtějí mít svůj klid, pivo a buřty s cibulí, jak kdysi trefně popsal situaci jeden z komunistických funkcionářů, při příležitosti neposlušného sjezdu spisovatelů. Skepse, nechuť a únava. A ještě k tomu strach. Tentokrát nikoli z fízlů a denunciantů, ale strach existenční. Z toho, že ztratí práci, že onemocní a nikdo je neošetří, nebo nebudou mít na léky, že ze svého nízkého platu vlivem stále rostoucích životních nákladů nebudou schopni zaplatit nájem svého bytu.

Přemýšlím nad tím, zda je obecná demoralizace důsledkem přetrvávajících opozičně koaličních poměrů v politické sféře. Zda situace půjde ještě dál a spojí se fašisté s komunisty, psi s kočkami, oheň s vodou a hovno s máslem. Zda tato kuriózní uskupení budou stát jednotně proti smysluplnosti a koncepci, proti světlu a v jádru i proti víře v pozitivní společenský vývoj. Mám strach z toho, že všeobecný akcent na osobní egoismus a primitivní hédonismus zahluší společnost a že lid opět jednotně vybere vulgární a srozumitelnou cestu: Buď se přizpůsobíš tomu, co jsme připravili a schválili, nebo se staneš nežádoucím a budeš bez šance.

Je opravdu tolik veliký rozdíl od reálně socialistických poměrů a tím, co je zde nazýváno kapitalismem? Zdá se, že nikoli zásadní. Dnes nepotřebují nikoho zavírat, stačí ho jenom odsunout od možnosti slušného života a seberealizace. Dnes nepotřebují nikoho pronásledovat pro jeho názory, účinnější je zahlušit prostor nepřeberným množstvím proklamací, reklamy a hloupých žvástů. Což nemáme možnost neustále sledovat nesmyslné, nebo zcela hloupé a nicotné kauzy, jimž sdělovací prostředky věnují víc energie, než těm nejzávažnějším záležitostem? Záměrně byl nastolen informační chaos, je zneužívána reklama a často jsou k prosazení nečistých cílů a záměrů vybrány osoby s určitým společenským kreditem, aby byl dopad na společnost co nejúčinnější. Společnost je zahlušena a manipulována specialisty na ovlivňování veřejného mínění. Kdo hledá pravdu, je ve velmi svízelném postavení, neboť za pravdu je často vydávaná i očividná lež s maximální podporou a nasazením moderních, názory široké veřejnosti ovlivňujících prostředků. Cíle jsou prosazovány bez skrupulí mafiánskými prostředky. Kdo je pevný a neochvějný a těmto cílům stojí v cestě, je nemilosrdně odstraněn. K vytvoření pocitu opravdové demokracie jsou společnosti předkládány výjimky, které vytváří falešný dojem spravedlnosti, nebo možnosti spravedlnosti se domoci, jež však v obecné míře neexistuje.

Mnoho se očekávalo od vstupu do Evropské unie, neboť se někteří lidé domnívali, že se tím poměry ve státě zlepší. Společnost však na změny nebyla a dosud není připravena. Není důsledně aplikována sociální charta, ani jiné mezinárodní dokumenty. I když byly tyto dokumenty oficiálně přijaty, není obecná vůle se jimi řídit. Příkladem může být zákoník práce, který je zaměstnavateli velkomyslně přehlížen a kterého se bojí zaměstnanci dovolávat. Mrtvá litera zákona není zárukou kvality života.

Abych přerušil depresivní myšlenky, beru si odpoledne fotoaparát a jdu fotografovat muzeum reálného socialismu pro úřad, pro jeho historický kabinet. Jde nás několik, spolu s námi jde i politický vězeň třetího odboje, který strávil v komunistických žalářích mnoho let. Muzeum reálného socialismu bylo zřízeno v devadesátých letech minulého století v centru Prahy, Na příkopech, na stejném poschodí jako je kasino Savarin. V pěší zóně potkáváme několik černochů oblečených do dobových mozartovských kostýmů s adidaskami na nohách a s cedulemi, propagujícími muzeum. Díky svému umístění se návštěvník může rozhodnout, zda bude chtít prohrát své peníze v kasinu, nebo ztratit své iluze, má-li jaké, v expozici. Jsem zvědavý na to, co může výstava člověku, který prožil takřka celý svůj život v bolševismu, poskytnout nového, nebo překvapujícího. Jsem zklamán, i když vlastně nevím, co jsem očekával. Výstava je především banální pro svůj obsah a pro to, co předvádí. Kdyby tuto expozici otevřeli někde na bohatém Západě, na zlatém pobřeží, možná by byla pro někoho šokující. Já jsem ale většinu života žil v tom, co je zde předváděno. Modly komunistických bohů, z polystyrénu vytvořený model dílny, v jaké jsem pracoval po většinu svého života. Musel jsem potlačit potřebu svléknout si šaty a jít se převléci do montérek, které jistě visí v plechové skřínce. Poblíž stojí nablýskaná Jawa, na které jsem jezdil do práce. Idiotské ideologické plakáty, zvuk socialistických písní, které ve mně evokují nedělní rána, kdy jsem chodil jako kluk do krámu pro mlíko a pro rohlíky, doprovázen zvuky břeskné socialistické dechovky, linoucí se z každého otevřeného okna. Otřásám se odporem nad výstavkou konzumu s narovnanými plechovkami, v němž dominuje několik typů konzerv. Chybí tu jenom model Jiřiny Švorcové vyřezané z polystyrénu v životní velikosti z televizního socialistického seriálu Žena za pultem. Propaganda na mne z každé vitríny dýchá jako ze záhrobí.

Kolegové s politickým vězněm v čele, však směřují do části expozice, představující kancelář StB, kde byli vyslýcháni političtí vězni. Všichni zde ožívají v nelíčeném zájmu. Sedají si na židle a předvádějí jeden druhému, jak vězni seděli a kde byli připoutáni při výsleších. Odbojář hledá na židli špryclíky, za které byli vězni připoutáni pouty. Zdá se mu, že jeho židle není vhodná do expozice, neboť není vězně k čemu připoutat za ruce. Dlouholetý funkcionář vězeňské správy si zase otáčí židli a předvádí, jak by bylo možné vězně při výslechu posadit, aby se nemohl pohnout. Podle názoru jednoho z nich, by měla být zeď potřísněna červenou barvou, aby bylo zřejmé, že byli vězni nelidsky týráni. Konopný autentický provaz ze šibenice nemá základnu, je nevhodně umístěný ve skřínce, kde dost dobře nevynikne. Šibenici však má Vězeňská služba jenom jednu, je umístěna v pankráckém muzeu a její přemístění nepřipadá v úvahu. Všichni cítí potřebu vytvořit její model z polystyrénu a smyčku na ní připevnit. Je vybíráno místo, kde bude šibenice stát. Čekám, kdy si některý z nich stoupne na židli a s hlavou nachýlenou na stranu bude předvádět, jak popravení na šibenici viseli. Činorodý dialog je přerušován periodicky vyzvánějícím telefonem. Bože můj, kde to zase sem, kam jsem se to zase dostal? Prchám odsud z tohoto panoptika, podél polystyrénové berlínské zdi, v ústech mám pocit, že někde na nejbližším rohu vrhnu. Spěšně vycházím z muzea. Přede dveřmi jsem se srazil s hezkými děvčaty s krátkými sukněmi, které vypadají jako krupiérky naproti z kasina. Mám pocit, jako bych tam definitivně prohrál veškeré iluze.