Únor 2010

Demonstrace v listopadu 1989 rozpoutal učeň v Teplicích

Antonín Viktora

Sametová revoluce v roce 1989 pro většinu lidí začala 17. listopadu na pražské Národní třídě. Pro obyvatele Teplic se ale zlomové události spojené s pádem komunismu odvíjely už o šest dní dříve. Ekologické protesty v Teplicích, které proběhly od 11. do 13. listopadu 1989, značně vyděsily představitele tehdy vládnoucí KSČ. Dodnes ale nebylo zcela zřejmé, kdo za jejich zorganizováním stál. MF DNES se nyní podařilo získat svědectví lidí, kteří byli před dvaceti lety přímo "u toho".

Plakáty, které zvaly veřejnost na první demonstraci, se v Teplicích objevily už ve středu 8. listopadu. Vylepil je tehdy šestnáctiletý učeň Zbyšek Jindra, mezi svými přáteli známý pod přezdívkou Oněgin. Pomáhal mu jednadvacetiletý Jindřich Uhlíř, kytarista místní punkové kapely Jateční ulice.

"Myslím, že jsme zrovna seděli U Fóglů (lidový název restaurace U Ptáčků v teplické čtvrti Šanov - poz. red.), když mi Oněgin řekl: Něco pro tebe mám. A ukázal mi ty plakáty. Byly na listech formátu A5, kopírované byly buď sítotiskem, nebo cyklostylem, to už si nevybavuji. První, co jsem mu na to řekl, byla věta: Ty vole, za tohle nás zavřou," vzpomíná dnes Uhlíř.

Oba kamarádi ještě to odpoledne vyšli do ulic, plakáty vylepovali na autobusových zastávkách, na sloupech veřejného osvětlení nebo je házeli do schránek. Kolem deváté večer je chytili policisté, tehdy příslušníci Veřejné bezpečnosti. "Naložili nás do žigulíku a odvezli na okresní komisařství. Tam nás drželi asi čtyři hodiny. Nadávali nám, křičeli na nás, co si to dovolujeme. Samotný výslech byl ale v klidu, nepamatuji si ani, že by po mně chtěli třeba nějaká jména," říká Uhlíř. Část plakátů se policistům podařilo strhnout, hodně jich ale v ulicích zůstalo. Státní bezpečnost jejich počet odhadla na 50, podle Uhlíře jich ale bylo asi 300.

Smogové inverze v roce 1989 na severu Čech trvaly nepřetržitě už od poloviny října. Žlutošedá mlha byla tak hustá, že se skrze ni nedalo vidět na pět metrů. Navíc páchla sírou z dolů. Lidé kvůli tomu byli silně nespokojení, a není tedy divu, že na výzvu z plakátů zareagovali.

V sobotu 11. listopadu se začali scházet na náměstí Zd. Nejedlého, dnešní Benešovo. "Kolem kašny se nejdříve sešel jen malý hlouček, za chvíli už ale bylo náměstí plné. V tu chvíli jsme s Oněginem vůbec netušili, co máme dělat," říká Uhlíř. Podle záznamů, které si vedla StB, se na náměstí sešlo 400 lidí. Ve skutečnosti jich bylo víc. Někteří uposlechli výzvu z plakátu a přišli v plynových maskách nebo dýchacích rouškách. Přesný text výzvy se ale nedochoval. "Byli tam skoro všichni z teplického undergroundu, také studenti z gymnázia a konzervatoře, z nedaleké restaurace Split přišli ,máničky´, které tam tehdy od rána vysedávaly," popisuje Jan Sajdl, jeden z účastníků demonstrace. Žádný program ale nebyl připraven. Někdo občas vylezl na okraj kašny a pokoušel se pronést krátký projev. Většinou ale ani nebyl slyšet. Po nějaké chvíli se do děje opět vložil Zbyšek "Oněgin" Jindra.

"Pamatuji si, že vylezl na kašnu a zakřičel: Co kdybysme si udělali malý průvod?" vzpomíná další z přítomných Zdeněk Rusín. Dav se pak skutečně dal do pohybu a vydal se do ulic centra města. Začala se skandovat hesla. Nejčastěji: "Chceme čistý vzduch" nebo "Nechte nás dýchat". "Nikdo z nás neměl rád komunisty, ale drželi jsme se toho, že protest nebude nijak politický. Šlo nám skutečně jen o to ovzduší. Na náměstí se ale objevil nějaký člověk, který začal mluvit o politických vězních. Řekli jsme mu, že to sem nepatří. Ať jde pryč," vzpomíná Sajdl.

Demonstrace za čistý vzduch v Teplicích pokračovaly další dva dny a byly čím dál masivnější. Na rozdíl od té první se odehrávaly i za přítomnosti policistů se štíty, přilbami a dlouhými bílými obušky, které několikrát také použili.

Sajdl získal přes své známé v Praze telefonický kontakt na zpravodaje rádia Svobodná Evropa a nadiktoval mu zprávu o událostech v Teplicích. "Cože, Teplice? Tisíc lidí? Nespletl jste se?" divil se hlas na druhém konci telefonní linky tomu, že se lidé dokázali postavit režimu také někde jinde než v Praze.

Třídenní demonstrace za čistý vzduch nakonec donutily místní stranické funkcionáře k dialogu s veřejností. "V severních Čechách nastal průlom bez ohledu na vývoj v Praze. Ryze ekologická tematika dostala v roce 1989 novou dimenzi - politickou," napsal historik Miroslav Vaněk ve svém odborném textu Předehra k 17. listopadu 1989.

Pro historiky i pro pamětníky a aktéry tehdejších událostí však zůstává nevysvětlena jedna zásadní otázka. Jak přišel šestnáctiletý učeň Zbyšek Jindra ke stovkám plakátů, které vyzývaly k demonstraci? Podhoubím prvních protestů byl s největší pravděpodobností okruh teplického undergroundu. Do něj patřili lidé rozšiřující mezi své známé zakázané tiskoviny, jako byly například Lidové noviny, a především lidé napojeni na místní punkové a nezávislé kapely.

"O uspořádání nějakého happenigu v plynových maskách nebo podobné provokaci jsme se v té době několikrát bavili. Rozebírali jsme to i v restauraci U Ptáčků a mám dojem, že u toho tehdy byl i Oněgin. Nepamatuji si ale, že by někdy padlo nějaké konkrétní datum, místo nebo že by se mluvilo o tištění plakátů," vzpomíná Sajdl. U výslechu na policii vzal Jindra všechno na sebe. "Jako pisatel a rozšiřovatel letáků v Teplicích vyzývajících k protestním shromážděním byl zjištěn čs. občan Zbyšek Jindra, který se k činu doznal," píše se v denní situační zprávě StB z 10. listopadu 1989.

Ti, co Oněgina znali, však této verzi příliš nevěří. "Byl to mladej kluk. Je pravda, že neměl žádné zábrany a byl schopen udělat cokoli. Zorganizovat takovou akci ale podle mě bylo nad jeho síly. K tomu, aby vytiskl tři sta letáků, což v té době bylo obrovské množství, navíc neměl žádné vybavení," myslí si Sajdl. Jak to s plakáty doopravdy bylo, už Oněgin nikomu neprozradí. Koncem roku 1996 tragicky zemřel při automobilové nehodě nedaleko Oseku.

"To tajemství si vzal s sebou do hrobu," říká jeho kamarád Jindřich Uhlíř, který mu jedenáct dní před vypuknutím revoluce pomáhal s výlepem.

Kam dál?

(MF DNES)