Únor 2010

Domov pod Karpatami mu vzali, matku čekal GULAG

Jan Wirnitzer

S nadějí na odškodnění vyhnanců z Podkarpatské Rusi ožívají i příběhy Čechů, kteří v tomto nejzapadlejším koutě první republiky žili. Po sedmdesáti letech už je však mohou vyprávět jen ti, kteří útěk prožili očima malých dětí.

Karel Bier z Ostravy, není úplně typický. Byl synem vojáka, ale ne legionáře. Když na konci třicátých let Češi zpod Karpat prchali, on zůstal. Větší příkoří než Maďaři jeho rodině nakonec způsobili Rusové. "Před válkou jsme bydleli v Lanškrouně. Otec musel narukovat a bojoval na italské frontě v rakouské uniformě. Po válce tu nebyla práce, byl na vojně v Mukačevě. Pak si tam koupil pozemek," začíná své vyprávění. Československo totiž nabízelo pozemky v řídce osídleném východním cípu země levně. Snažilo se přilákat usedlíky - třeba legionáře nebo inteligenci - kteří by zaostalé území "vychovali" k autonomii, kterou jim Praha slíbila. "Otec, vyučený tesař, stavěl krovy a něco si vydělal. V roce 1929 si vzal mou matku, Maďarku. V Nové Boutradi u Batjeva postavili statek, začali hospodařit," říká Bier, narozený v roce 1932. Za sousedy měli Bierovi další české rodiny.

O šest roků později ale pořádně přituhlo. Nejúrodnější, jižní část Podkarpatska obsadili Maďaři, povzbuzení mnichovským diktátem. Země přišla o vinice, tabákové plantáže i hlavní železniční tah. A mělo být ještě hůř. Na jaře 1939 přišla okupace. Češi začali prchat. "Jen díky tomu, že má matka byla Maďarka, jsme mohli zůstat. Každý rok jsme ale stvrzovali, že nemáme nic proti státnímu zřízení Maďarska," vzpomíná Bier.

Ve čtyřiačtyřicátém nastal další zvrat. Nacisté ustupovali před tlakem Rudé armády a fronta se blížila i k Podkarpatské Rusi. A Bierovi nevěděli, kam jít. Zamířili "nahoru", jak říká Karel Bier, do Čech. Do Lanškrouna, kde žil Bierův strýc. Kvůli Slovenskému národnímu povstání, které vypuklo, trvala cesta místo tří dní tři týdny. Tehdy viděl dvanáctiletý Karel Bier svou matku na dlouhá léta naposledy. Zůstala totiž ještě na Podkarpatské Rusi pro případ, že by fronta nepřišla - aby jejich hospodářství nevyrabovali. S tím, že pokud se fronta přiblíží, vypustí dobytek, nasedne na vlak a přijede za rodinou do Čech.

Fronta ale přichází rychleji, než plánují. Němci Podkarpatsko nijak zvlášť nebrání a opevňují Dukelský průsmyk, kam zanedlouho Stalin pošle zbytečně krvácet desítky tisíc československých vojáků - včetně karpatských Rusínů. Jejich vlast totiž musí podle příkazu Kremlu osvobodit Rudá armáda, aby Rusové mohli zlikvidovat ty, kteří by snad chtěli bránit budoucí anexi území. V Lanškrouně, kde to Bierova matka už znala, se s ní zbytek rodiny už nesetkal. "Otec okamžitě sedl do vlaku a jel na Podkarpatskou Rus, ale nepustili ho tam. Nic jsme o ní nevěděli. Až za dva roky nám na vyslanectví řekli, že při bojích zahynula. A my jsme se s tím smířili," vypráví Bier.

Bierovým se také vysmály úřady. Vy, kulaci se spoustou hektarů půdy, si nárokujete 400 tisíc? Dáme vám 1 990 československých korun. Jejich statek mezitím strhli, aby měli materiál na stavbu nedalekého kolchozu.

Sověti jim ale lhali. Jednoho rána - o dlouhých šest let později - našli Bierovi v poštovní schránce útržek škaredého papíru. "Jsem ve vězení v gulagu na Nové Sibérii, pomozte mi odtud pryč," stálo tam matčiným rukopisem. Jak se jí podařilo propašovat zprávu - zda ze sibiřského pracovního lágru někdo uprchl - už zůstane skryto.

Naděje ožila a Bierovi se hned vydali do Prahy. "Nemluvili jste pravdu!" obořili se na sovětské diplomaty. Po nějaké době dohadování přišli na ambasádě s další lží: matka prý je na Sibiři dobrovolně a chce, aby za ní přijeli. Samozřejmě odmítli, věděli, že by je čekal její osud. Tím pochopitelně byly nucené práce, na které matku v roce 1945 odvlekli na šest let s desítkami tisíc jiných civilistů. Ale to se měl Karel Bier dozvědět až téměř o devět let roků později.

Bierovou nakonec do Československa pustili až v roce 1954. V Československu ji Sověti koupili ošacení a odvezli rovnou na svůj konzulát v Praze. Tam jí dva dny důrazně radili, že si má vše, co na Sibiři viděla, nechat pro sebe. "Měla strach a nic neprozradila. Říkala jen 'měla jsem se dobře a nic mi nescházelo'. A začala plakat. Pak už jsme se neptali," uzavírá Karel Bier.

(iDNES.cz)