Únor 2010

Bomba pro Írán

Po letech bezvýsledných diplomatických jednání dělí Írán jen krůček od toho, aby se stal jadernou mocností. Zabrání tomu Západ vojenským útokem?

Objeví se utajovaná továrna na obohacování uranu, vybudovaná na úbočí hory v dobře střeženém vojenském komplexu nedaleko města Kóm. Jedná se o jasné porušení dohod o jaderné bezpečnosti i slibů, k nimž se Írán zavázal při podpisu smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Írán se vytáčí a snaží se inspektorům namluvit, že nic víc neexistuje. Zarputile se ohání svými „jadernými právy“ na „civilní“ zařízení, jehož účel prý není o nic zlověstnější než dodávat Íráncům elektřinu.

Pro diplomaty z USA, Velké Británie, Francie, Německa, Ruska a Číny je to smutná obehraná písnička. Když inspektoři z Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), fungující pod hlavičkou OSN, oznámili, že je závod v „pokročilém stadiu výstavby“ a instalováno je vše s výjimkou odstředivek, Írán se ohradil stejně odbojně jako po odhalení jiného původně utajovaného obohacovacího závodu v Natanzu v roce 2002.

Rusko a Čína, které se doposud nejvíce zdráhaly přikročit k přísnějším sankcím vůči Íránu za jeho jadernou vzpurnost, nyní přemýšlejí, co dál. „Nebudeme stát stranou“, když se ostatní shodnou na sankcích, prohlásil počátkem prosince vysoce postavený ruský diplomat.

Změny, které se udály v uplynulých sedmi letech, na klidu zdaleka nepřidávají. Írán se svými továrnami na obohacování uranu značně pokročil. V Natanzu se nachází zhruba 8000 centrifug na obohacování uranu (z plánovaných 54 tisíc), avšak plynný uran se odstřeďuje jen přibližně v polovině z nich. Írán má zásoby obohaceného uranu o pětiprocentní koncentraci.

Pokud změní kurz svého jaderného programu a bude jej obohacovat dál až na devadesátiprocentní koncentraci (což je ve srovnání s dosažením prvotní pětiprocentní koncentrace snadné), stačilo by to na bombu a brzy i na dvě. Inspektoři však chovají podezření, že se v Íránu možná nacházejí další tajné provozy. Mají dostatek podkladů pro domněnku, že Írán pracuje na vývoji jaderných hlavic i na dalších pokusech, jejichž cílem může být pouze zprovoznění jaderné zbraně nebo její urychlené sestavení.

Írán však jejich otázky odmítá zodpovědět a nyní vyhrožuje tím, že proces obohacování ještě desateronásobně zintenzivní. Dost možná jde jen o plané chvástání: zdá se, že mu dochází uranová ruda i vysokopevnostní ocel pro plánované rozšíření závodu v Natanzu. Postupuje však rychle kupředu.

Jistá místa v Teheránu dokonce naznačují, že by země mohla od smlouvy o nešíření jaderných zbraní zcela odstoupit. Jestli jsme, nebo nejsme signatáři, „na věci nic nemění“, oznámil předseda parlamentu a bývalý jaderný vyjednavač Alí Larídžání. Okamžitě mu však protiřečil šéf íránské jaderné agentury, který prohlásil, že jediným důvodem, proč od smlouvy odstoupit, by bylo vyvíjení jaderných zbraní, což by ovšem byl „hřích“. Samotná tato výhrůžka přivádí svět o krůček blíže k osudné volbě, kterou vyslovil v roce 2007 francouzský prezident Nicolas Sarkozy: buď íránská jaderná bomba, nebo bombardování Íránu.

Panovaly naděje, že rok 2009 bude jiný. Přišel nový smířlivý americký prezident a diplomaté se ještě usilovněji snažili přivést Írán k jednacímu stolu. Když Írán nedávno oznámil, že potřebuje obohacený uran o dvacetiprocentní koncentraci, aby mohl vyměnit palivové tyče ve výzkumném reaktoru, kde se vyrábějí izotopy pro lékařské účely (a který ještě v radostnějších 60. letech sestrojili v Teheránu Američané), byla navržena dohoda, jíž by se účastnily USA, Rusko, Francie a MAAE. Většina íránského nízko obohaceného uranu, pro nějž země nemá žádné praktické civilní využití, protože nevlastní funkční jaderné reaktory, které by jej mohly spotřebovávat, by se vyvezla ze země, byla obohacena v Rusku, ve Francii zpracována do palivových tyčí a dopravena zpět do Íránu, a to vše pod dozorem MAAE. Díky vyvezení íránských uranových zásob by se vytvořil prostor pro další rozhovory. Šlo o první krok při zjišťování, zda by mohla být uzavřena nějaká širší dohoda. Na základě ní by Írán ukončil tu část svého jaderného programu, která má vojenský potenciál, dokud by nebyla znovu nastolena důvěra. Na oplátku by mu z ní plynula řada výhod, včetně zlepšení politických a obchodních vazeb, jednání o regionální bezpečnosti, a dokonce spolupráce na pokročilých civilních jaderných technologiích.

Kontroverzní íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád se nejprve zdál být v pokušení. Ve smlouvě viděl prostředek k legitimizaci íránského programu obohacování uranu. Avšak dohoda narazila na neprůhlednou a nestabilní íránskou politiku, která je ještě labilnější od Ahmadínežádova zmanipulovaného znovuzvolení vloni v červnu. Prezidenta předběhli jak reformisté, tak zastánci tvrdé linie, a jeho ochotu vyvézt tvrdě vydobytý íránský obohacený uran svorně odsoudili. Ze smlouvy nakonec sešlo. Druhého prosince Ahmadínežád oznámil, že Írán si obohacený uran o dvacetiprocentní koncentraci opatří vlastními silami na domácí půdě.

Zhroucení palivové dohody a odhalení v Kómu zklamala zejména končícího šéfa MAAE Muhammada Baradeje. Ten upozorňuje, že zařízení v Kómu je nejen nelegální, ale také „oslabuje důvěru“ v tvrzení Íránu, že nemá další utajované továrny. Provoz u Kómu totiž vznáší nové otázky, včetně té, odkud asi pochází uran pro takový tajný závod. Možné odpovědi jsou dvě. Může pocházet ze zásob nízko obohaceného uranu z Natanzu, který by mohl být následně rychle obohacen na materiál použitelný k výrobě pumy. Druhá možnost je, že jiný tajný závod připravuje z íránské uranové rudy fluorid uranový (UF6), sloučeninu, která se v plynném skupenství obohacuje v odstředivkách. Uranovou rudu lze těžit či dovážet, aniž by o tom inspektoři věděli, protože Írán jim odmítl poskytnout potřebné pravomoci. Írán tvrdí, že kómský závod byl jen snahou vytvořit si zálohu pro případ, že by Natanz byl zničen. Díky němu ovšem roste podezření, že se Írán chystal vyvíjet jaderné zbraně.

Rada guvernérů MAAE se vyslovila pětadvaceti hlasy ku třem – s klíčovou podporou Ruska i Číny –, že Íránu za jeho nejnovější porušení bezpečnostních opatření udělí napomenutí a záležitost, už poněkolikáté, předá Radě bezpečnosti OSN. Ještě před odhalením v Kómu se šestice zemí dohodla, že Íránu poskytne čas do konce roku, než se rozhodnou, jak postupovat dál. Možná bylo od počátku beznadějné domnívat se, že Írán, známý svým podváděním a hraním o čas, bude někdy seriózním partnerem pro uzavření dohody. Otázkou je, zda rok amerických pokusů o dohodu nyní pomůže přesvědčit Rusko, Čínu a další skeptiky o potřebě ostřejších sankcí.

Rusko i Čína už souhlasily s řadou dílčích sankcí OSN vůči Íránu. Ty se zatím většinou zaměřovaly na členy revoluční gardy, její odnože a společnosti, které ovládají a o nichž panují domněnky, že se účastní obchodu s jaderným materiálem. Obě země si však daly záležet, aby se sankce netýkaly položek, jichž si ve svém obchodu s Íránem cení nejvíc a jichž by si Teherán povšiml.

V případě Ruska šlo o prodej konvenčních zbraní – i když ze stížností Íránu lze vyvozovat, že mu nové protivzdušné systémy S-300 v rozporu s předchozí dohodou Rusko skutečně odmítlo dodat. Rusko od roku 1995 pomáhá Íránu dostavět jaderný reaktor v Búšehru. USA se nejprve stavěly proti tomuto projektu. Postoj změnily, když Rusko přistoupilo nejen na to, že dodá potřebné palivové tyče, ale také že se ujme vyhořelého paliva. Tento projekt se od té doby uvádí jako důkaz, že se cizinci nesnaží připravit Írán o jeho civilní jadernou energii. Došlo však k opakovaným zdržením a reaktor bude spuštěn teprve v březnu. Jelikož se Írán několikrát dopustil porušení opatření jaderné bezpečnosti, zákaz obchodování v oblasti jaderné energetiky leckomu připadá žádoucí.

I Čína má v Íránu velké obchodní zájmy a hodnota jejích investic se odhaduje na 120 miliard dolarů. Írán již nyní patří k největším dodavatelům ropy do Číny. Vláda v Pekingu se bude zdráhat tyto dodávky ohrozit – i když Saúdská Arábie a některé menší země Perského zálivu, které tlak na Írán tiše podporují, by mohly Číně pomoci nalézt alternativní zdroje.

S Íránem stále čile obchodují i některé evropské země, ačkoli řada společností už se začala stahovat. Úvěry se státními zárukami se obtížněji získávají a vazby s íránskými bankami byly přerušeny. Většinou se tak ovšem děje pod tlakem USA. Když byly postaveny před volbu, zda pokračovat v obchodování s íránskými partnery, nebo si udržet přístup na mnohem výnosnější americké finanční trhy, většina bank vycouvala. Avšak v samotném Perském zálivu stejně jako v Asii si Írán našel klikaté cestičky, jak si opatřit, co potřebuje, včetně benzinu.

Rusko a Čínu neodrazují od nových přísných sankcí jen obchodní zájmy. Ani jedna země nechce mít se sankcemi nic moc společného, protože jim samy byly v minulosti podrobeny. Ani jedné se nelíbila jednostranná intervence USA v Iráku v roce 2003. A Rusko si nijak zvlášť nepřeje pomáhat USA a Íránu, aby ukončily své spory, protože díky jejich komplikovaným vztahům už od svržení šáha v roce 1979 se otevřely dveře ruskému vlivu v regionu.

Rusko i Čína dosud tvrdily, že neexistují pádné důkazy o tom, že by Írán dělal něco špatného. Ani jedna z těchto zemí si nemyslí, že by íránské střely byly namířeny proti nim. Rusko raději udržuje dobré vztahy s tímto potenciálně nepříjemným sousedem, který by mohl vyprovokovat problémy v nestabilních ruských hraničních oblastech, ale většinou to nedělá.

Kvůli vlastním akcím Íránu je však tato strategie nevměšování se čím dál méně udržitelná. Čím se zdá být Írán blíže naplnění svých jaderných ambic, o nichž tvrdí, že je nemá, tím jsou jeho sousedé nervóznější. Vypadá to, že arabské státy se skutečně perské bomby obávají více, než se v uplynulých čtyřiceti letech obávaly údajného izraelského jaderného arzenálu. Jde o hrozbu, že by se jaderné zbrojení mohlo šířit po Blízkém východě a možná ještě dál, a také o riziko, že pokud se neučiní nic pro zkrocení Íránu, mohl by Izrael jednat na vlastní pěst, jak nedávno uvedli dva vysoce postavení američtí činitelé v Pekingu, když se snažili přesvědčit Čínu, aby změnila svůj postoj ohledně sankcí.

V americké zprávě, vypracované dvěma bývalými senátory a bývalým generálem letectva a podporované vládní i opoziční stranou, se uvádí, že Spojené státy nyní musejí otevřeně chystat vojenskou akci, i kdyby to mělo být jen z důvodu posílení diplomacie. Generál Charles Wald tedy prohlašuje, že Íránci „skutečně nevěří, že bychom proti nim jakkoli zasáhli“. Amerika se snaží předcházet si muslimský svět, ubrat v Iráku a přidat v Afghánistánu. Jak se 4. listopadu vyjádřil admirál Mike Mullen, šéf sboru náčelníků štábů americké armády: „To poslední, co mi zrovna v tuto chvíli schází, je třetí konflikt, když se nyní snažíme dva vyřešit.“

Je asi snazší uvěřit hrozbě izraelského vojenského zásahu než amerického. V roce 1981 Izrael bombardoval reaktor Saddáma Husajna v Osiraku a v roce 2007 údajný syrský jaderný reaktor ve výstavbě. Proto Izrael rád tvrdí, že by svět měl být židovskému státu hluboce vděčný. Předloni Izrael prováděl nad Řeckem cvičení dálkových letů, které se podobalo nácviku akce v Íránu. V červnu demonstrativně proplula Suezským kanálem izraelská ponorka vyzbrojená raketami. A v nedávné době Izrael a USA prováděly rozsáhlá cvičení protiraketové obrany, aby předvedly, že jsou schopny odrazit případná odvetná íránská opatření.

Co by mohlo vyvolat vojenskou akci, ať už ze strany Ameriky nebo Izraele? Možností je více. Jednou z nich by bylo, kdyby se Írán rozhodl vyhostit jaderné inspektory nebo odstoupit od smlouvy o nešíření jaderných zbraní, stejně jako v roce 2003 Severní Korea, která poté vyrobila a odzkoušela jaderné bomby. Další příčinou by mohlo být, kdyby zásoby nízko obohaceného uranu v Íránu narostly do takové míry, že by měl příliš mnoho štěpného materiálu, čímž by porušil podmínky smlouvy o nešíření jaderných zbraní a mohl by odzkoušet více než jednu bombu. Dalším faktorem by ale mohlo být dodání zmiňovaných ruských protileteckých střel S-300, které by notně ztížily bombardování země. Nejvýznamnějším spouštěčem by však patrně bylo přesvědčení, že se diplomacie dostala do slepé uličky.

Pro získání jaderných zbraní jsou nutné tři prvky: štěpný materiál (jako je vysoce obohacený uran nebo plutonium), dopravní systém a hlavice. Zařízení na obohacování uranu v Natanzu, Kómu a možná i jinde jsou pro Írán počátkem pro získání vysoce obohaceného uranu. V plánovaném těžkovodním reaktoru v Aráku se jako vedlejší produkt vyrobí velké množství plutonia, tento reaktor však bude dostavěn až za několik let.

Írán pracuje na celé řadě balistických střel. Již rakety Šaháb-3 na tekuté palivo mají dráhu doletu 1300 kilometrů nebo více a mohou zasáhnout Izrael. V květnu 2009 byla odzkoušena raketa Sadžíl s doletem dva tisíce kilometrů. Jelikož se jedná o střelu s pohonem na tuhé hmoty, lze ji v krátkém čase odpálit z mobilní rampy. Atomovou bombu je též možné naložit do letadla nebo i pašovat na lodi. Rakety jsou však nejrychlejším a nejspolehlivějším dopravním prostředkem.

Írán také pracuje na osazení bomby dovnitř kužele rakety. Inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii našli důkazy o tom, že Írán vlastní plány na výrobu polokoulí uranu (používaných v jaderných hlavicích) a experimentoval s velice rychlými spouštěcími mechanismy, které by byly zapotřebí pro „implozi“ polokoulí a spuštění výbuchu. Americké zpravodajské služby ve svém sporném posudku v roce 2007 uváděly, že Írán své práce na jaderných hlavicích ukončil v roce 2003, přestože Izrael, Británie a Francie to zpochybňovaly. V tajné příloze zprávy MAAE z počátku roku 2009 se tvrdilo, že Írán „má dostatek informací k tomu, aby mohl navrhnout a sestavit funkční implozní jaderné zařízení založené na vysoce obohaceném uranu“.

Jedinou překážkou tomu, aby se Írán dopracoval k jaderné pumě, je tedy dostupnost štěpného materiálu. Rozhodne-li se odstoupit od smlouvy o nešíření jaderných zbraní, bude možná potřebovat k výrobě bomby jen několik měsíců, ale bude riskovat vojenskou akci. A rozhodne-li se ji vyrobit potají, bude potřebovat ještě několik let.

Írán se poučil z předchozích zásahů Izraele. Rozložil jaderná zařízení na více míst a ukryl je pod zem, aby bylo obtížnější je napadnout. Na rozdíl od izraelského útoku na Osirak popisovaného v knize Two Minutes over Baghdad (Dvě minuty nad Bagdádem) zde již neexistuje žádný snadný cíl. Jestli se v posledních letech něco změnilo, pak je to skutečnost, že je obtížnější Írán ochromit. Díky objevení Kómu a íránských plánů na vybudování deseti dalších zařízení na obohacování uranu to vypadá, že ukrytých zařízení existuje více.

Nejlepší příležitostí k zastavení íránského programu vojenskými prostředky by patrně býval byl včasný zásah proti zařízení na konverzi uranu v Isfahánu. Uranová ruda se zde přeměňuje na fluorid uranový (UF6), který je předstupněm k obohacování uranu. Nachází se na povrchu, takže je při útoku zranitelnější. Jedná se o první část jaderného programu, který Írán obnovil v roce 2005.

Podle listopadové zprávy Rady pro zahraniční vztahy, newyorského think tanku, by se Izrael mohl omezit na tři cíle: Isfahán, Arák a Natanz. Zasažení odstředivek v Natanzu, ukrytých 23 metrů hluboko pod zemí a betonem, by ovšem vyžadovalo několik protibunkrových bomb použitých „zahrabávacím“ způsobem: opakovaným bombardováním téhož kráteru, dokud si bomby neprorazí cestu až k chráněným odstředivkám. Ve zprávě se uvádí, že tři bomby na jeden cíl by představovaly sedmdesátiprocentní šanci na úspěch.

Kvůli časové náročnosti opakovaných bojových letů a nalétávání potřebných k dosažení tohoto cíle by však pravděpodobně bylo nutné potlačit íránskou vzdušnou obranu, což zase vyžaduje více letů, možná až stovky. I při doplňování paliva za letu by Izrael operoval na hranici svého pásma doletu a musel by nejspíše proletět vzdušným prostorem jiných zemí. Takový zásah by asi nebyl schopen dovést do konce. A mohlo by skutečně napadení několika zařízení ochromit jaderný program Íránu, nebo by to pouze vedlo k jeho naprostému utajení?

Generál Wald je jedním ze zastánců názoru, že akce Izraele by mohla být jen „píchnutím do vosího hnízda“. Může to sice být pro Izraelce pokořující, ale málokdo by se přel o to, že by americké letectvo s letadly blíže k Íránu a s možností využít letadlové lodě vykonalo větší kus práce. Podle některých se Amerika tak jako tak nevyhne tomu, aby jí byla kladena vina za vojenskou akci Izraele, takže se do ní může rovnou zapojit. Rozsáhlejší americká operace by mohla zasáhnout více jaderných zařízení a vyřadit některé prostředky případné íránské odvety: raketové a námořní základny. Dokonce by se mohl uštědřit úder i revolučním gardám. Podle tohoto scénáře to začíná vypadat na velkou leteckou válku, která by se blížila spíše dvěma měsícům než dvěma minutám nad Íránem.

Írán by na oplátku mohl Západu způsobit značné škody. Mohl by na americké základny nebo na Izrael odpálit rakety nesoucí eventuálně chemické nebo biologické zbraně. Mohl by napadnout ropná zařízení v Perském zálivu a snažit se zastavit dodávky ropy přes Hormuzský průliv. Americké námořnictvo se domnívá, že taková přerušení by byla pouze dočasná. Při boji v úžinách Perského zálivu jsou však válečné lodě vystaveny nebezpečí přepadení ze zálohy a protilodních střel.

Mnoho muslimů by vojenský útok na Írán považovalo za další tažení proti islámu. Írán by mohl rozpoutat protiamerická povstání i za svými hranicemi, v Iráku a Afghánistánu. Také by mohl povzbudit spřízněný libanonský Hizballáh a palestinský Hamás, aby znovu začaly ostřelovat Izrael. Izrael pravidelně zachycuje dodávky íránských zbraní do Libanonu a Gazy. Jedna z posledních byla zabavena v listopadu poblíž Kypru a obsahovala stovky tun raket, střel, minometů, granátů a protitankových zbraní, údajně určených Hizballáhu. Írán by se také mohl uchýlit k teroristickým praktikám po celém světě.

Takže která z možností to bude: válka s Íránem, nebo Írán s jadernou bombou? Dokud nevypukne revoluce, která by smetla íránský režim a nastolila takový, který by se stejně jako v Jihoafrické republice po pádu apartheidu vzdal jaderné technologie, mohou jedinou nadějí, jak se vyhnout volbě mezi dvěma děsivými možnostmi, v této chvíli být sankce.

(www.economist.com, Resúpekt, www.respekt.cz)