Únor 2010

Balada o čase

Vladimír Cícha

Jako Kulhavý poutník

ubírá se Čas i tou zemí, ve které jsem se narodil,

plyne mezi roky, co končí se na osmičku,

potácí se a packá tou krásnou zemí, jejími městy

Prahou, Brnem, Bratislavou, Českým Krumlovem

Poděbrady, Štěchovicemi, Telčí a Jindřichovým Hradcem,

poutník kulhající pod nerovnoměrností významu těch roků

znamenajících naději, ale více kalamitu,

och, až je to zvláštní, tolik osmiček,

dvě slibné, ostatní katastrofální

neberu v úvahu dávnější minulost,

ale jen dvacáté století.

Přátelství TGM s americkým prezidentem

a pak ten den, kdy nemocný dr. Hácha v Berlíně

s kruhy pod očima smutně se díval do budoucnosti své země,

sotva rok nato jsem se narodil, v Praze, městě měst

a rostl jsem milován rodiči a dědečkem,

ruským legionářem v první válce světové,

obdivovatelem generalissima ve válce druhé

a stejně světové, byl jsem malý,

abych mu to mohl vymluvit,

můj stýček Eduard byl mým velikým kamarádem a učitelem.

Vždycky se snaž říkat pravdu, i když bych nerad, abys dopad jako Jan Hus,

nabádal a pak stavěl na šachovnici figurky a dal mi další lekci královské hry

a pár dní poté na Staroměstském náměstí k šedavým davům s puškami

halasil Kléma a na Hradě prezident jen očekával ultimatum,

dočkal se a snad i zradil své kolegy, nepočínali si ale nijak duchaplně.

Strýček Eduard přišel o zaměstnání u SNB

a dál se ten Kulhavý poutník Čas

ubíral ostudou národních dějin.

Prokurátor Urválek s mohutným souhlasem lidu

k smrti odsoudil nevinné nedlouho po jejich zločinech,

dialektický není jen marxismus,

uran v Jáchymově by mohl obohatit celý stát,

ale je kraden nedávnými osvoboditeli.

Jen letargie a mírná ztráta paměti

uláme ostny smutné pravdě a vzpomínkám.

Čas, ten všechny rány zhojí,

zní melodická píseň ve swingovém rytmu

snad, říkám v náhlém návalu optimismu

a helemese, Kulhavý poutník Čas

dostihuje jara, i toho pražského a

cosi nového prosakuje vzduchem, atmosférou,

aby pak v srpnu růže vonící v něm

nadějí na svobodu vadnou,

krásné ženy a dívky toho pošmourného srpnového rána

slzami proklínají na tancích dovezený osud

a pláče pak i Alexander, hodnostář všemi milovaný,

nedlouho nato Gustáv už slzu neuroní

Gustáv s pamětí krátkou jak okamžik.

A poutník Čas začíná pouť

dvacetiletým temnem,

kdy už se nevraždí,

ale jen lže

a ponižuje

v mojí zemi,

v Praze a Brně i Jindřichově Hradci....

Samet... jaký to příjemný materiál!

A jak zvláštní revoluce bez kapky krve.

Ale!

Čas dále se ubírá,

jak Atlas obtěžkán

promarněnou příležitostí,

ta moje malá země

v srdci významného kontinentu

snad více než dosud

stala se zemí, v níž

o její budoucí osud

lidem zvolení hodnostáři hrají,

ale ne vždycky je to fair

dožije se toho snad,

té lepší,

skutečné a blahodárné změny

budoucí naše pokolení?

Vždyť na zemi je mír a přece není,

otázkou bez odpovědi zní,

kam jazýček na vážkách

dobra a jeho protikladu nachýlí se?

Mně zdá se,

že sotva kdo to ví,

já tiše ptám se,

je optimista člověk bláhový?

Neb moudrý selský rozum dnes

je než jak nugget zlata pracně nalezený,

k čemu jsou nám

Emanuel Kant, Sigmund Freud, Albert Einstein

a jejich vědění?

Jářku, ta moje balada

ta pranic nezmění

a snad je temná a skličující.

Avšak, co k tomu říci?

Sledujte, milí přátelé,

denní zprávy... (v tisku či televizi)

a nebude vám z toho vesele....

Leč všechno je nežli relativní!

O tom nejlépe vědí snad

bratři pivní ...