Únor 2010

Píseň mládí

Vladimír Cícha

Teplý den pozdního jara. Vůně lesa a vlhké půdy na malé zahrádce kolem chaty. Stráň se svažuje k řece. Na jejím druhém břehu pod vysokým kopcem vede betonová silnice, říká se, že jí vybudovali za okupace Němci. Zámek a petlice na dveřích malé chaty. Otevírání okenic, uvnitř vůně dřeva, zastlaných peřin. Ticho a nehybnost. Malý pokojík, malá kuchyňka, přívětivo a útulno. Ve vzduchu je ještě malinko cítit vůně petroleje od poslední návštěvy. U kamínek zbytky dřeva, ve spižírničce pod podlahou v betonovém sklípku pár lahví červeného vína, Mavrud a Oran Superior. A myš lapená v pastičce vedle řady konzerv.

Večeře na malé verandě. Protější kopec nad silnicí a řekou ukrajuje z medového koláče pozdního slunce. Veliké iluze o malém, vlastním domě. Na okraji města, se zahrádkou. Na ní pár ovocných stromů, angrešt a rybíz. V pokoji snad i krb.

-A vaši to vědí, že seš tady?-

-Jo, přijel jsem dát zahrádku do pořádku!-

-Och ... kterou?-

-Tady tu kolem ... ale i tu tvoji ...-

-Ale, ale ...-

Zdenička se usmívá. V modrých očích má veselý neklid. Tečinky jemně kmitajících panenek. Jak slunce odnaproti ve svém sešupu k horizontu ohledává nás slábnoucími paprsky, ty její oči vstřebávají to světlo.

-Je to asi prima mít dům ...svůj dům, viď?- říká tiše.

-To asi ano, - povídám. Nalil jsem znovu do sklenic mavrud. Nalil jsem Zdeně vrchovatou míru , aby se pro ten večer místo domu spokojila jenom s chatou. S gustem a chutí, jak jsem s radostí pozoroval, znovu se napila.

-Já se snadno ... no ... namáznu,- informovala mazlivým hlasem.

-To seš zlatá,- řekl jsem dle pravdy.

Kouzlení západu slunce. Ostrá silueta lesa naproti nad silnicí a řekou. Kolikátý už je asi tohle den od skutečného stvoření světa, napadlo mě. Jednou na to asi s jistotou přijdou počítače učenců.

-Na co myslíš?- ptala se Zdenička tiše.

-Na to jak seš krásná,- řekl jsem.

-Proč ne jenom ... třeba ... hezká?-

-Protože ... hezká, to je takový setrvalý stav, takovou seš ty a nebo tvoje kamarádka se takovou narodila, takovou seš stále, ráno, večer ... zatímco teď ... Zdeni, teď se mi otevírá půda pod nohama ... teď kdybych uměl zastavit čas, navždy bych se vydal tomu sálání, co z tebe vyzařuje, z tvých očí ...-

-Ty mi povídáš nějaký nesmysly, viď. A chceš mě opít ...- usmála se Zdenička.

Ještě ne ... času je dost a trocha poezie nikoho nezabije (J. S.) ... u srdce cítím takové zvláštní melancholické blaho, se kterým jsem vůbec nepočítal, ani v tu chvíli, kdy pozdní odpoledne se proměňovalo do večera a Zdenička projevila přání projet se v otcově automobilu, v Opelu-Olympii, kterým jsme na chatu přijeli.

-Tak pojedeme ...je to výborný nápad,- řekl jsem.

-Kužely světel zatnutý do tmy! Ty mě vždycky fascinujou!- povídala Zdenička nadšeně.

-Máš s nima nějaké zkušenosti!-

-Jela jsem párkrát takhle ... pěkně rychle ... se strýčkem Emilem.-

-Dobrá tedy ... budu dělat strýčka ...-

Světla reflektorů osahávají tmavý asfalt silnice. Zdenička drží láhev mavrudu mezi koleny.

-Cucni si ... aby se ti líp řídilo! - směje se nádherně.

Není to celý svět, co držím v ruce, ta bakelitová bambulka řadící páky?

-Prima ... ale jen abysme se nevymázli!- směje se Zdenička.

V kopci je slyšet snaha motoru vyrovnat se s gravitací. V duchu se usmívám: největší požitek působí jízda automobilem podnapilému řidiči! Jako bychom ujížděli po temném, pohyblivém pásu spojeném bílými čepy patníků ... Zastavil jsem. Vystoupili jsme. Housláři cvrčků hrají své melodie do noci. Z vypnutého motoru automobilu mého hodného otce vydechuje teplo.

-Jezdíš sem takhle často?- zeptala se Zdena.

-Kdepak, jenom občas ... s našima.-

Měsíc se laská s matičkou zemí matnou září. Chce se mi jenom mlčet.

-Je tu tak krásně!- řekla Zdenička nadšeně.

A měsíc jak rozmařilý strýc díval se na nás z temného nekonečna oblohy zkropené stříkanci hvězd a v tu chvíli chtěl jsem znát přesně jejich jména a šeptat je Zdeničce jako zaklínadla té naší společné dnešní existence, ukazovat k nebesům prstem a říkat jména a sdělovat poznatky hvězdářů o pohybu planet, o Koperníkovi a Tycho de Brahe, ale zůstávala mi jenom lítost nad nedostatkem klasického vzdělání a tak jsem jenom chabě řekl: -Podívej na tu nádheru nad námi, na Mléčnou dráhu, Velikej vůz ... a tamhleto je Severka, Zdeničko, ale to Ty asi víš taky ...-

A pak jsme vykročili po louce zalité stříbřitým svitem měsíce a to jsem si představoval Zdeničku klesající do mechu a měkkého pohostinství přírody, byla to jenom představa, protože v tu chvíli mi připadalo brutálním natrhnout tu jemnou pavučinu okouzlení ... a šli jsme pak sadem dál, možná, že očekávala to, co by vlastně očekávat mohla nebo dokonce měla, ale já jsem dál šel vedle ní a kochal se tou krásnou nocí, v ruce jsem nesl láhev vína a občas jsme se napili.

A když ta pomalá pouť skončila klapnutím dvířek opla, Zdenička řekla: -Teď do postýlky, ano? Och nevím, jestli si připadám hrozně těžká nebo hrozně lehká ...-

Opřela si hlavu o moje rameno, motor tiše předl, před chatou ztichnul ... mírně nejistým krokem jsme se motali k chatě ... zhasínám petrolejku a klesám se Zdeničkou na lože a jak zmáháme tu slastnou pouť k blaženosti, pociťuji najednou lásku nejen k ní, ale k celému světu, snad i ke státu a vládě ... jsem piják luny a ovíněných rtů Zdeničky, vdechuju vůni spalovaného petroleje, jsem smířen se svým osudem, každá další vteřina je blaho, které mi kane do lebky rozevřené jako tulipán na krásné zahradě paní nadlesní ...