Únor 2010

Jen je nechte, ať se bojí

Jefim Fištejn

Právní řád západních demokracií ohrožuje ruská korupce a zbohatlické povýšenectví. Staré téma „ruské hrozby“ má mnoho dimenzí. Jedna z nich má původ v nehezkých vzpomínkách Středoevropanů na poválečné budování „rozvinutého socialismu“ pod sovětskou patronací. Všechny státy regionu až na Rakousko jsou sice nyní členy NATO, ale značná část jeho obyvatel dodnes věří v možnost vojenské agrese ze strany Ruska. V posledních letech pak vybublala na povrch nová verze „ruské hrozby“. Dle ní jsou polostátní ruské společnosti schopny spoutat Evropu do „plynové kazajky“ a ovládnout infrastrukturu tohoto odvětví evropské ekonomiky. Bohatí Rusové zároveň skoupí veškeré prestižní nemovitosti a uloží v hlavních západních bankách částky s mnoha nulami, čímž způsobí naprostou závislost evropského finančnictví na Moskvě.

Nepředpojatý a věcný pohled na tuto problematiku nasvědčuje, že jde většinou o politickou mytologii. Ve dnešním Rusku je určitě nemálo těch, kdo sní o obnově velmocenského postavení dle vzoru Sovětského svazu či o dobyvatelských taženích a nových vlivových sférách v blízkém i vzdálenějším zahraničí. I tito „kremelští snílkové“ však ve bdělém stavu snadno seznají, že země nevládne ani vojenským, ani ekonomickým potenciálem pro uskutečnění velikášských snů. Mýtus o ekonomickém pokoření Západu Moskvou také neobstojí. Účty v bankách lze kdykoli zmrazit. Zatím však mohou kapitály pracovat na rozkvětu kapitalistického hospodářství. Nemovitosti také nikam neutečou a jsou přehledné. Co se týká plynové kazajky, i té se začínají uvolňovat uzly na rukávech. Poslední opatření Evropské unie, jež diverzifikují dovozy plynu, vzbuzují naději, že v dohledné době Evropa spíš sníží, než zvýší závislost na dodávkách „modrého paliva“ z Ruska. Do infrastrukturních odvětví a ke klíčovým aktivům západní ekonomiky mají ruské kapitály do jisté míry vstup zakázán. Onou mírou je právě podíl na rozhodování. Stačí si vzpomenout na nevábný konec nedávného pokusu rusko-kanadského konsorcia Sberbanky a Magny o nákup automobilky Opel. O něco dříve zkrachoval pokus Rusů o vstup do evropského koncernu EADS, který vyrábí slavné airbusy. Ještě předtím společnost Severstal’ dostala košem od ocelářského obra Arcelor Mittal. Zkrátka a dobře, ani této plíživé formě „ruské hrozby“ se zatím v Evropě mnoho nedaří.

Neznamená to však, že nejsou jiné, méně nápadné hrozby spojené s ruským průnikem do Evropy. Nedávno početná skupina ruské „zlaté mládeže“, ratolestí novoruských nabobů, uspořádala divokou jízdu okolo Ženevského jezera. Závody superdrahých aut skončily těžkou dopravní nehodou a usmrcením náhodných chodců. V tisku se objevily úvahy, jak ovlivní evropský život okázalé způsoby současné ruské elity. Nový Rus se totiž vyznačuje dvěma základními rysy – naprostou neúctou k zákonu a bytostným pohrdáním všemi, kdo nepatří k mocným a bohatým. Pokácet reliktní prales a vystavět namísto něj procovskou haciendu, uzmout drahocennou ikonu z národního muzea a drze si ji vystavit ve vlastním paláci jsou pro nového Rusa nejpřirozenějšími věcmi na světě. Je mu málo něco výjimečného vlastnit, musí to dát na odiv. Čím více přitom přestupuje psané i nepsané normy morálky a práva, tím více ho to „rajcuje“. V jednom současném vtipu se vypráví, jak jeden z manažerů Gazpromu na setkání s obyvateli Altajské republiky protestujícími proti výstavbě plynovodu do Číny přes jejich posvátná pohřebiště rázně ukončil spor prohlášením: „Budeme-li chtít, natáhneme rouru i přes Kreml!“ Tato kasta lidí, blízcí a vzdálení příbuzní novodobých papalášů, jezdí po ruských silnicích na červenou a v protisměru, sráží k zemi těhotné ženy, drtí důchodce a shazuje do škarpy vozítka „plebejců“. Svět se v jejich newspeaku dělí na plebs a na „usery“, uživatele, ke kterým patří i oni.

Ruští „uživatelé“ nepochybují, že stejným způsobem má svět být zařízen všude. Ruská korupce, hulvátství a zbohatlické povýšenectví vůči okolí reálně ohrožují právní řád a sdílené hodnoty západních demokracií. Neboť vycházejí z přesvědčení, že nikoli „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí“, nýbrž peníze a hulvátství vítězí nad zákony a morálními hodnotami, co jich jen je. Zákony a hodnoty jsou údělem slabých a neúspěšných. Kdysi velký německý spisovatel Heinrich Mann popsal svou vlast, vilémovské Německo, jako spojenectví peněz a pěsti. Emanace, kterou vyzařuje do Evropy současné Rusko, je složena právě z takových obhroublých a siláckých představ, typických pro staletími neobroušenou, nekultivovanou zbohatlickou smetánku. Nebezpečí nákazy od nich je hrozbou po čertech reálnou.

(EURO)