Únor 2010

Dluhová povodeň, anebo euro

Karel Kříž

Bez kurately maastrichtských kritérií se hospodaření nepodaří zkrotit. Česko drží jeden neslavný primát: patříme mezi tři země světa, které ve druhé polovině dvacátého století relativně nejvíce upadly. Ty zbylé dvě se jmenují Argentina a Uruguay.

Příčina je jasná: systémové protržní změny se v Česku dělaly pouhých pět let: krátce po listopadové revoluci. Zbytek od roku 1939 je vyplněn válkou, katastrofálním komunistickým experimentem a – od poloviny devadesátých let – jakýmsi podivným přešlapováním, kdy zemi vládnou „údržbáři“, bez zavádění dalších nutných reforem, bez tahu na branku, často bez vize a bez ambicí. Cesta odnikud nikam.

Pokud se v Česku nic nezmění, stane se neuvěřitelné: Slovensko, země někdejších dřevorubců, pasáků ovcí a dráteníků, nás předstihne. A ne za padesát let, nýbrž za roků pět. Naší momentální ambicí – bohužel – už nemůže být dohánění Západu. Daleko realističtější – a náročný – cíl pro další bezkrevné vlády „údržbářů“ bude odrazit nápor nejen Slovenska, nýbrž i Polska, a dokonce Ruska.

Co jsme měli celá desetiletí společného s Argentinou a Uruguayí? Potlačování trhu, přecházející u nás až v jeho likvidaci, destrukci soukromého vlastnictví a podnikatelského stavu, přebujelé vlády, vystupňovanou byrokracii, vysoké daně a sociální odvody, přebujelý a zneužívaný sociální systém, velký rozpočet a občas i jeho schodky. Korupci.

Už to nikoho nebaví. V politice máme obvyklý pat. Část ministrů by snad v rozpočtu alespoň trochu šetřila, parlament jí to ale „spočítal“. Slyšíme: „Nemáme takový schodek ani tak vysoké kumulované vládní dluhy jako někteří jiní.“ Problém je ale v tom, že u nás se schodek z větší části projídá. Jsme země, která má nejvyšší nemocnost na světě (vyplatí se to), země s dramatickou spotřebou léků (je to zdravé?), země, jež bez protestu živí čtvrt milionu spoluobčanů, kteří už patnáct let nevstali z postele (proč by to dělali?). Jsme zemí, v níž je nejnižší přímá spoluúčast pacientů na hrazení lékařské péče, dokonce nižší než za komunismu, a pár bláznům v čele s Rathem tato samoobsluha bez pokladny ještě není dost.

Mluvíme-li však pro zjednodušení jen o dvou velkých stranách, pak toto vše není jen problém sociální demokracie. Samozřejmě, dlouhodobě nejpopulárnější politik Bohuslav Sobotka si za svou faktickou činnost v letech 2002–2006 jistě zaslouží titul „nejhorší ministr financí v dějinách země“. Ale není to zdaleka jen o něm. Sobotka nechal zpracovat důležitý scénář důchodové a sociální reformy (tzv. Bezděkova komise, 2004–2005), po příchodu Paroubka však vše vyústilo v orgie státního obžerství před volbami v roce 2006. A tohoto ojedinělého procesu (růst míry zadlužení v době akcelerující konjunktury) se tehdy účastnila i ODS! Řada ministrů Topolánkovy vlády se v letech 2007–2008 netajila tím, že by se obešla bez cirka dvaceti procent ministerských úředníků. Pod rouškou předsednictví EU jich však ještě přibylo! Ke skutečnému snížení úřednictva přitom souhlas parlamentu vláda opravdu nepotřebuje. Kdysi měla ODS ve svém vedení osm ekonomických ministrů. Postupně si je vystřílela a dnes – přes snahu poslance Doktora a poradce Kocourka – už není jasné, co vlastně ODS prosazuje, kdo za ni mluví a zdali to vůbec myslí vážně.

Loni ekonomika klesla zhruba o čtyři procenta, zatímco výdaje státu (při téměř nulové inflaci) stouply o 7,7 procenta. Máme schválený rozpočet na rok 2010 se schodkem přes 170 miliard. Skutečnost může být opět ještě o dost horší. Pokud vezmeme v úvahu, že do bank (na rozdíl od téměř všech vyspělých zemí) nemusela dát česká vláda nyní ani korunu a do země zároveň přicházejí zdroje z fondů EU v čistém objemu kolem sedmdesáti miliard korun ročně (což v roce 2015 skončí), musíme potvrdit – země se sune do státního bankrotu.

Máme nějaký plán? Přiznejme si, že česká politika je ve stavu, kdy sama o sobě dluhovou povodeň nezastaví. Jediná reálná možnost, jak dostat Poslaneckou sněmovnu do ohlávky rozumu – dříve než narazíme do dluhové zdi – jsou tvrdá kritéria vstupu do eurozóny. Jestliže hlavní politické strany podepíší před volbami pakt o přijetí eura k 1. 1. 2015, pak nutným předpokladem jakéhokoli vládnutí bude okamžitý rozjezd hlubokých reforem státu. Pokud tento pakt někdo nepodepíše, je jasné, že tyto reformy dělat nechce a nebude. Dokonalé poselství občanům i historii.

Prezident republiky ani centrální banka se do přijetí eura nehrnou. Mají k tomu dobré důvody, které sdílím. Mají ale sílu – a vůbec možnost – cokoli změnit bez pomoci kurately maastrichtských kritérií?

Dnes už otázka nestojí tak, zdali euro, či nikoli, nýbrž zdali je horší mít euro, anebo nechat zemi tak jak je – bez reforem. Každý si musí tu otázku položit a zřetelně odpovědět.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)