Únor 2010

Jsme zadluženi víc, než si myslíme

Jaroslav Plesl

Situace ve veřejných financích je velmi vážná, tvrdí vrchní ředitel České národní banky (ČNB) Pavel Řežábek, jeden ze sedmi členů její bankovní rady. Politici podle něj měli začít šetřit už před šesti lety.

* LN Jak se bude podle vás letos vyvíjet česká ekonomika? Pořád vidíme, že podniky mají omezený přístup k financování, zlepší se to letos?

Ptáte-li se na výhled, pak musím říci, že křišťálovou koulí nedisponuji. Můžeme jen vyhodnocovat dostupné informace. Ale dá se říci, že ekonomická situace v té řekněme historicky starší Evropě se dostává do stabilizace až mírného oživení, na čemž je naše exportně orientovaná ekonomika životně závislá. Tak jak krize přišla do České republiky transponovaně z vyspělejšího světa, tak bude muset přijít i oživení. Naše vnitřní spotřeba to rozhodně nezachrání.

* LN V Česku je teď velkým tématem zadlužení státu. Je podle vás lepší řešit situaci postupně, anebo spíš radikální cestou?

Mírný postup v mezích zákonů se v České republice dlouhodobě nedaří. Mám ve zvyku ctít dohody a jedna z dohod, která byla učiněna před mým příchodem do ČNB, byla strategie přistoupení k eurozóně z roku 2003. ČNB se zavázala, že svou měnovou politiku bude vykonávat tak, aby se blížila ke kritériím v měnové oblasti staré části Evropské unie. Inflační cíl je prioritní a ČNB dělala vše pro jeho naplnění. Vedle toho se také politická garnitura zavázala ke spoustě reforem. Jednak ve fiskální oblasti, ale i k důchodové reformě, k reformě zdravotnictví a k reformě trhu práce. My jsme se později začali k fiskální oblasti vyjadřovat, přestože to není zvykem. Ale máme společnou odpovědnost, a když jeden partner neplní své povinnosti, musela upozornění následovat. To však nebylo přijato s povděkem. Dospěli jsme až do neudržitelné situace, neboť došlo k obrovské expanzi mandatorních a kvazimandatorních výdajů na přelomu let 2005 a 2006, což bylo obecně označováno za dárky voličům. Bylo zřejmé, že problém nastane.

* LN Ale co se s tím teď má dělat?

Je třeba si uvědomit, jak se mají chovat jednotlivé autority. Maastrichtská kritéria jsem kdysi nazval kritérii fiskální nedisciplíny, protože říkají, že když se ročně zadlužíte o tři procenta, je to v pořádku. Jestliže v době nejvyšších růstů jsme s odvoláním na Maastricht říkali, že máme zadlužení pouze třicet procent, takže se klidně můžeme dál zadlužovat na šedesát procent.

* LN Ale ten argument i v době dnešní krize používají politici, kteří v parlamentu ospravedlňují zvyšování deficitu. Jak je to možné?

Přirovnal bych to ke zkušenostem ze svého předchozího pracoviště, kde jsem jasně viděl, jak to dopadá s firmami, které se zadlužily více, než je jejich roční obrat a hospodaří s deficitem. My jsme ve stejné situaci. Náš roční obrat, tedy příjmy státního rozpočtu, je přibližně jeden bilion, a státní dluh je vyšší než tento roční obrat navíc roční ztrátou 192 miliard korun! To nejsou výsledky, které by hovořily o potenciální prosperitě.

* LN Jak bude ČNB postupovat, když se politici v rozpočtové oblasti neumravní?

Dotkne-li se fiskální politika inflace tím, že vybudí poptávkové tlaky, budeme muset být o to restriktivnější. Sazby pak mohou klidně růst, i když naše ekonomika zas až tolik neporoste.

* LN Vraťme se k reformě. Jak by měla vypadat?

Už zmíněná strategie hovořila mimo jiné o trhu práce. Mně vadí, že teď diskutujeme o nezaměstnanosti, ale vedle toho jsme začali zaměstnávat významný počet cizinců. Patřil jsem mezi ty, kteří varovali, že zaměstnávání cizinců na manuální práci není dobrou cestou do budoucnosti. Jestliže jsme se v letech 2007 a 2008 dostali do situace, kdy jsme měli více zaměstnaných cizinců než nezaměstnaných, tak to měl být obrovský impulz pro ty, kdo jsou v této oblasti oprávněni rozhodovat, aby se zamysleli nad daným systémem. Jen v roce 2008 jsme měli 230 tisíc nezaměstnaných lidí a 285 tisíc zaměstnaných cizinců. To znamená, že náš přístup v této oblasti byl měkký. Měli jsme hledat způsob, jak ty lidi dostat do práce a říci jim, že když pracovat nebudou, nemohou od státu očekávat žádnou pomoc. V tom je odpovědnost státu. Nebudu přitom komentovat, jak se to má řešit, protože to není moje oblast.

* LN To je podle vás příklad nezbytné reformy?

Hovořím o tom, protože dlouhodobě kritizuji výši mandatorních a kvazimandatroních výdajů. Teď se třeba mluví o tom, že důchodci by měli dostat třinácté důchody. Zdůrazňuji, že si vážím všech penzistů, kteří si své důchody odpracovali a zaplatili. Jestliže jim však něco slibuji, tak musím říci i to, že na obsluhu dluhu platíme dnes sedmdesát miliard korun, ale budeme platit třeba sto miliard i více. Jen při pouhém přepočtu sedmdesáti miliard na dva miliony důchodců se dostanu na částku 35 tisíc na jednoho důchodce. Diskuse o tom, jestli jim dát nebo nedat tři tisíce jako milodar, mi připadá směšná ve srovnání s tím, jaké částky odtékají na jiné neefektivní platby. Na tom je dobře vidět, kam vede zadlužování. Nikoli k blahobytu, ale k omezování příjmů. Studenti, kterým o tom přednáším, si už začínají uvědomovat, že kvůli zadlužování už možná žádné důchody dostávat nebudou. Je třeba opustit utrácivý hédonismus a žití na úkor budoucích generací.

* LN Kde jsou další možnosti reformy?

Celá léta se poskytovaly investiční pobídky. Postavily se podniky, některé z nich na jednorázové použití – tzv. montovny. To nemůžeme zastavit tím, že budeme dovážet levnou pracovní sílu. Musíme vyvážet český kapitál a tím rozšiřovat možnosti českých podnikatelských subjektů. Málokdo si totiž uvědomuje, kolik na dividendách do České republiky přichází, a kolik odtud odchází. Protože to je naše budoucnost. Jestliže jednou skončí příliv zahraničních investic, dostaneme se do situace, kdy budou hrát dividendy významnější roli v platební bilanci. A jestliže bude pokračovat větší odliv dividend než jejich příliv, bude to mít velký dopad na českou měnu a na zdroje, které budeme mít k dispozici. V roce 2008 do ČR přišlo na dividendách šest miliard korun, ale odešlo 169 miliard. To hraničí s významným rizikem pro budoucnost. Proto musíme podnikatelským subjektům vysvětlovat, aby přestaly s dovozem levné pracovní síly a začaly vyvážet část výroby. To sice nevypadá hezky z pohledu nezaměstnanosti, ale stejně tu zaměstnáváme cizince. Tak proč si neotevírat nové trhy a nedovážet dividendy? Je třeba budovat znalostní ekonomiku.

* LN Je situace veřejných financí tak vážná, aby vyžadovala radikální řešení?

Myslím, že situace je velice vážná. Od roku 2003 si slibujeme, že začneme s řešením, ale nic se nedělalo. Nastartování bude složité, proto bych byl spíš pro agresivnější přístup, i ten bude totiž nakonec rozmělněn. Nechceme-li se dočkat úředníka z měnového fondu, který jednou může přijet stejně, jako už přijel do jiných států, a řekne: Chcete půjčku? Tak tady snížíte to a to o tolik a o tolik. Pak už nebude možná diskuse o tom, jak se zvýší důchody, ale o kolik desítek procent se budou snižovat. Na to zatím není mentálně připraveno ani obyvatelstvo, ani jiné zájmové skupiny.

* LN Mluví se také o tom, že schodek bude snižován příjmy ze zvýšených daní. Bude to stačit?

Jestliže se přihlásím k teorii, že podniky jsou schopny daně optimalizovat, tak jsme na nějaké úrovni, která mírně osciluje kolem optimalizované výše. Pak ovšem musíme jít do nepřímých daní, nebo do daní obyvatelstvu. Ale podívejme se na zadlužení jiným prizmatem – výší daní od obyvatelstva a příjmů obyvatelstva. Jestliže jsme na osmdesáti procentech k HDP Evropské unie a naše platy se pohybují na třetině, tak tu máme de facto trojnásobek rozdílu mezi platy a výkonem ekonomiky. No a pak se podívejme na naše zadlužení ve výši čtyřiceti procent HDP. Když to zjednoduším, tak pohledem z platové hladiny je naše zadlužení trojnásobné čili zjednodušeně místo čtyřiceti procent téměř 120 procent a situace je rázem velmi vážná.

* LN Takže z daní to zaplatit nelze?

Krize prokázala obecnou teoretickou poučku, že závislost přímých a nepřímých daní na ekonomickém cyklu je rozdílná. Závislost přímých daní je nesrovnatelně větší než u daní nepřímých. Zároveň již před drahnou dobou začali ekonomové poukazovat, co to je přímá a nepřímá daň. Závěr je jednoduchý: přímá daň je de facto až trestem za ekonomickou aktivitu, nepřímá daň je trestem za blahobyt. Takže co chceme trestat? Chce-li někdo pracovat, měli bychom mu umožnit, aby podporoval rozvoj státu. Vyšší daně ať se platí například za alkohol, automaticky se platí i za dražší zboží a služby.

(zkráceno)

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)