Březen 2010

Muž, který spojil východ a západ slunce

Petr Andrle

Občas jsem vyčítal učitelům dějin, příznivcům myšlenky evropského sjednocení, že své studenty neučí Evropě pojímané v její nedílné politické realitě. Namítali, že musejí dodržovat osnovy.

(Julien Benda, francouzský historik)

Při pohledu z dálky není o Evropě pochyb

(Denis de Rougemont, švýcarský filozof)

Kapitola první: FENOMÉN CHURCHILL

Dějepisci se jednou budou o něj velmi zajímat. Budou chtít vědět, jaký to byl člověk. Budou pátrat po jeho minulosti a rozebírat jeho povahu. Budou snad poněkud ohromeni tím, co najdou. Nebude to nic divného, neboť už za svého života překvapil mnoho lidí. Dříve nebo později shledají tito budoucí historikové, že byl nenáviděn všemi politickými stranami. I lidé odpovědného úsudku jej prudce napadali, kritizovali a zesměšňovali. Titíž lidé však s ním při jiných příležitostech z plna srdce souhlasili, obdivovali se mu a tleskali mu.

Počátkem druhé poloviny července roku 1945 měl Winston Churchill velice napilno. Musel rychle odejet s Attleeem a Edenem do Berlína a spolu s prezidentem Trumanem a generalissimem Stalinem absolvovat celkem devět zásadních jednání o poválečném uspořádání Evropy. Jenže již 25. července se britští politici museli vrátit domů, aby byli u toho, když budou vyhlášeny výsledky britských všeobecných voleb. Očekávala se patová situace. Jenže labouristé získali o 150 parlamentních křesel více než všechny ostatní strany dohromady. Churchill podal králi rezignaci, ten pověřil Attleeho, aby jmenoval novou vládu a udělil Churchillovi Podvazkový řád, nejvýznamnější a nejstarší královské vyznamenání, udělované většinou vysoké šlechtě. Churchill požádal, aby mohl vyznamenání odmítnout. Nechtěl být ještě sir a chtěl setrvat jako vůdce konzervativní opozice v Dolní sněmovně. Lidé byli zděšeni, že „válečný premiér“, který se tolik zasloužil o Anglii, Evropu i svět, se dostal mimo hru. Ale to neznali muže, jemuž byla vlastní především politika mezinárodní. Jedenasedmdesátiletý Winston Churchill měl před sebou ještě dvacet let bojů o sjednocení Evropy, pět let sepisování šesti objemných svazků o historii druhé světové války (za což obdržel Nobelovu cenu za literaturu), farmaření, malování, vítězství ve volbách v roce 1951 a Podvazkový řád v roce 1953 (který tentokrát přijal). Byl prvním neameričanem, který dostal v roce 1955 v New Yorku Cenu svobody, v květnu 1956 obdržel v Cáchách Cenu Karla Velikého za služby Evropě. V roce 1963 se stal čestným občanem Spojených států, což byla pocta velice neobvyklá.

A snad ještě jednu poznámku týkající se dějin Československa. Koncem třicátých let do nich neblaze zasáhl britský ministerský předseda, člen konzervativní strany Neville Chamberlain, především uplatňováním appeasementu v zahraniční politice a roku 1938 podpisem mnichovské dohody, která uznala nárok na oblast Sudet v Československu nacistickému Německu. Bohužel věřil tomu, že ústupky, tedy uspokojením potřeb a požadavků nacistického Německa, odvrátí válku a zachová mír za každou cenu. Byl to krutý omyl, na který doplatil celý svět. V konzervativní straně byli tři významní její členové, kteří se tehdy postavili proti Chamberlainově politice ústupků. Churchill, Eden a Macmillan. V tomto pořadí také později řídili Velkou Británii jako její ministerští předsedové.

A tak se Winston Churchill pustil po válce do mezinárodní politiky znovu, a znovu naplno. První tři měsíce roku 1946 strávil ve Spojených státech. 5. března 1946 pronesl na univerzitě ve Fultonu ve státě Missouri projev, který obletěl celý svět. Vyzval anglicky mluvící národy, aby se postavily do čela sjednoceného světa s cílem vytvořit bratrské společenství. Vyzval OSN k vytvoření mezinárodních sil tak, aby byly státy zbaveny potřeby udržovat národní armády. A také varoval před „železnou oponou“, kterou spustilo Rusko, aby tak odřízlo východní Evropu od ostatního civilizovaného světa. O deset dní později v New Yorku Churchill vysvětlil, že svým projevem ve Fultonu nedal najevo žádné nepřátelství vůči ruskému lidu, že jeho obavy pramení pouze z toho, že 180 milionů lidí v Sovětském svazu a další miliony mimo Rusko jsou v moci hrstky mužů, kteří mají absolutní moc. Celý anglofonní svět cítí sympatie s ruským lidem a chce s ním spolupracovat. Jestli sovětská vláda nevyužije tyto sympatie, ponese odpovědnost pouze ona, řekl Churchill. A tím hodně předběhl svou dobu.

V září 1946 odejel Churchill na krátkou pracovní dovolenou do Švýcarska. 19. září měl pronést projev u příležitosti ocenění, kterého se mu mělo dostat na tradiční a velice pokrokové univerzitě v Curychu. Ta byla v roce 1833 založena státem a v roce 1866 zde promovala první lékařka. V Evropě té doby jev doposud nevídaný. Winston se na projev velice pečlivě připravoval, avšak nikoli sám. Dva večery v hotelu Schweizerhof prodiskutoval se společníkem, který byl v té době ve Švýcarsku doma.

O čem byla řeč? Inu, o Evropě. A dá se říci, že si oba muži notovali a že se shodli. Měli naprosto jasno v tom, že Evropa se nehne z místa, pokud nebude existovat francouzsko-německé sblížení. Považovali za nutné opustit ideu národních států, vytvořit prioritně podmínky pro ekonomickou integraci a společenskou, kulturní a vzdělanostní spolupráci evropských států. Dva dny se do noci přeli, debatovali a nakonec se shodli téměř ve všem. Jeho společník se Churchillovy přednášky zúčastnil, protože chtěl vědět, jaké budou reakce studentů a profesorů, kteří se při této příležitosti shromáždili ve velkém sále curyšské univerzity. Bývalý „válečný premiér“ řekl vše, co říci chtěl. Konec konců své názory na evropskou integraci o rok později zopakoval při projevu v Londýně, v roce 1948 v Haagu a v roce 1949 ve Štrasburku.

Svůj projev započal W. Churchill slovy „chtěl bych zde promluvit o tragédii Evropy“ a skončil provoláním v tom smyslu, že ze současných trosek by měla povstat nová Evropa: „Let Europe arise“. Mezitím sdělil svým posluchačům, že prvním krokem k obnovení evropské rodiny musí být oživení nastolením rovnoprávného vztahu duchovně velké Francie a duchovně velkého Německa. Řekl: „Rád bych tu dnes mluvil o tragédii Evropy. Tento vznešený kontinent, který celý se skládá z těch nejvíce vynikajících a nekultivovanějších oblastí na zeměkouli, s mírnou teplotou a přijatelným klimatem, se stal domovem všech možných velkých ras západního světa. Stal se fontánou křesťanského učení a křesťanské morálky. Je původcem celé řady kultur, umění, filozofií a věd, a to jak v dobách dávných, tak i v době moderní. Jako první krok, pokud chceme dát znovu dohromady evropskou rodinu, musí vzniknout partnerství mezi Německem a Francií. Jen na této cestě Francie obnoví svoji mravní a kulturní vedoucí úlohu v Evropě. Duchovní obrození Evropy je vyloučené bez duchovně veliké Francie a duchovně velikého Německa. Skladba Spojených států evropských, pokud má být vystavěna dobře a opravdově, musí být taková, aby se materiální síla jednotlivého státu stala méně důležitá. Malé národy by měly mít stejnou váhu jako národy velké. První praktický krok, který je potřeba učinit, je založit Radu Evropy. Pokud zpočátku nebudou některé státy Evropy chtít anebo moci se připojit k unii, musíme alespoň zajistit prostor, kde bude možné, aby se setkávali ti, kteří tomu chtějí a mohou. Ochrana lidí všech ras a všech zemí před válkou nebo před znevolněním musí být vystavěna na pevných základech a musí být zabezpečena připraveností všech mužů a žen, kteří raději zahynou, než aby žili v tyranii“.

Tato slova zněla možná divně v době, kdy značná část Evropy ležela ještě v sutinách a Německo bylo totálně na kolenou. Leč byla tato slova nesmírně potřebná. O tom, že integrace Evropy je podmíněna sblížením Francie a Německa, psal zcela veřejně Churchillův společník již dvacet let předtím. Nyní si to oba pánové pouze ujasnili, neboť v tom základním se shodovali již dávno. Nu a poté tento obdivuhodný anglický gentleman složil v této své řeči hold česko-rakouskému hraběti Richardu Coudenhove-Kalergimu za jeho prozíravou vizi evropského spolkového státu. Řekl doslova: „Co se týká tohoto úkolu, udělalo se hodně práce využitím myšlenek Panevropské unie, která je tolik dlužna hraběti Coudenhove-Kalergimu, a která měla výrazný vliv na politiku slavného francouzského vlastence a státníka Aristida Brianda. Při těchto slovech se zadíval do poslední řady. Seděl tam jeho hotelový host a společník. Ten s uspokojením poslouchal Churchillův projev, který naprosto odpovídal nejen jeho snům a představám, ale i konkrétním krokům, které on sám od dvacátých let onoho století cílevědomě činil. Konec konců, byl autorem několika zásadních pasáží. Ano, byl to Richard hrabě Coudenhove-Kalergi.

Onen hold Panevropskému hnutí nesložil Churchill proto, že při přípravě svého odvážného a jasnozřivého curyšského projevu spolupracoval na jeho textu s Richardem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Uvědomil si znovu totiž, také pod dojmem otřesných hrůz válečných, že od dvacátých let leželo na evropském jednacím stole řešení. Byla jím idea panevropská, vycházející z perfektního rozboru možného nebezpečí ze strany Ruska a Německa, z dokonalého vysvětlení nebezpečí nacionalismu a ze stanovení jediné možné vize ekonomického propojení národů evropských. Nebylo již vinou autora tohoto řešení, že byl evropský jednací stůl znovu převržen. Proč znovu? Oba muži o sobě věděli daleko dříve. 24. června 1925 vystoupil v britské Dolní sněmovně tehdejší ministr financí Winston Churchill a přihlásil se k idejím panevropským, které tolik nadchly například Léona Bluma a Aristida Brianda. Jednu základní myšlenku potvrdil takto: „Kdybychom mohli tak Galy a Teutony spolu tak těšně a vzájemně hospodářsky, sociálně a morálně propojit, aby již nikdy nevznikla příležitost k novým třenicím, a aby staré antagonismy zanikly při realizaci vzájemné prosperity provázanosti, Evropa by se znovu narodila“.

Na nové evropské zrození si museli oba muži počkat. A nyní, pár měsíců po ukončení hrozné druhé války světové, se příležitost naskytla. Již ji nepustili z ruky.

Jak to vlastně všechno začalo? Začalo to tím, když jednoho dne roku 1890 se stala jednomu přednímu rakouskému diplomatu nemilá a poměrně neobvyklá věc. Jedenatřicetiletý Heinrich hrabě Coudenhove-Kalergi (1859 - 1906), doktor práv a filozofie, byl i přes své mládí zkušeným diplomatem. V rakouských diplomatických službách působil nejprve v Athénách, později v Rio de Jaineru, v Istanbulu, Buenos Aires a naposled v Tokiu. Procestoval celý Přední východ, severní Afriku, Rusko, Přední i Zadní Indii, Koreu, Čínu a přirozeně i většinu evropských zemí. Svět asijských kultur mu byl stejně blízký jako jeho evropská vlast. Na svých cestách se horlivě věnoval studiu místních kultur a filologii; hovořil plynně 16 jazyky Východu i Západu. Tento šlechtic, diplomat, vědec a také přesto i romantik, spadl na rušné tokijské ulici s koně, který se lekl rikši, náhle se vynořivší z boční uličky. Stalo se tak zcela náhodou před obchodem pana Aoyamy, bohatého obchodníka se starožitnostmi. Dcera pana Aoyamy Mitsuko se zraněného hraběte ujala. To ještě netušila, že se stane matkou jeho sedmi dětí. A že její druhorozený syn trochu pohne, nebo chcete-li, zacloumá Evropou. Tehdy sličná sedmnáctiletá Mitsuko možná ani netušila, kde nějaká ta Evropa leží.

Kapitola druhá: VIZIONÁŘ COUDENHOVE

„Stále a stále musí být opakována jednoduchá pravda: roztříštěná Evropa vede k válce, utlačování, bídě, jednotná Evropa k míru, k blahobytu!“ (Richard hrabě Mikuláš Coudenhove-Kalergi: Znovusjednocení Evropy, 1963)

Historie šlechtického rodu Coudenhove je dlouhá a složitá. Prvním zaznamenaným předkem rodu byl Theodoricus Coudenhove (1240) v Brabantu. Jeho potomek Gerolf se v polovině 13. století zúčastnil jedné z křižáckých výprav do Palestiny. Přenesme se ale do 19. století. Další z potomků rodu, František Karel Coudenhove (1825 - 1893), zakoupil v roce 1864 statek a zámek v západočeských Poběžovicích (Ronsperg). V roce 1857 se oženil s Marií von Kalergi (1840 - 1877), ženou z jednoho z nejstarobylejších evropských rodů. Kalergiové pocházeli z Kréty a svůj původ odvozovali od byzantské císařské dynastie Fókasů. Prastarý původ jména Kalergi měl pro rodinu takovou vážnost, že jejich synové požádali na počátku tohoto století o spojení jmen, takže od roku 1903 užívali titulu hrabě Coudenhove-Kalergi. Nu a jak to dopadlo s ošetřováním hraběte Heinricha? Za složitých okolností se oženil s milovanou Mitsukou a ještě v Japonsku se jim narodili dva synové. Johannes, japonsky Kontaro (1893), a Richard, japonsky Ejiro (1894). Hrabě Heinrich chtěl v Japonsku zůstat, avšak jeho tatínek odkázal v roce 1893 majetek nikoli jemu, jako nejstaršímu synovi, nýbrž jeho prvorozenému Janovi. Šlechtic konáním i duchem nemohl připravit syna o dědictví a tak se rodina vydala na cestu do Poběžovic. Hrabě Heinrich se vzdal diplomatických služeb a věnoval se filozofii, mimo jiné i jako profesor na tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V Poběžovicích se jim narodili ještě dva synové a dvě dcery. V roce 1907 postihla hraběnku Mitsuko Coudenhove-Kalergi a její děti těžká rána: jediný důvěrný přítel a blízký člověk v Evropě, jediný, se kterým mohla mluvit svojí mateřštinou, Heinrich Coudenhove-Kalergi, zemřel náhle ve 46 letech.

V roce 1913 se v přibližně stejnou dobu pohybovali ve Vídni tři muži, kteří se nikdy nesetkali. Jména dvou z nich se stala za několik let synonymem zla. Nedostudovaný seminarista Stalin zde údajně studoval národnostní otázky, ve skutečnosti se skrýval před carskou ochrankou, která ho stíhala za vydírání obchodníků v Tbilisi. Druhým byl nedostudovaný středoškolák, pouliční malíř a návštěvník stravoven pro chudé, Adolf Hitler. Třetí muž, který možná jako první v Evropě poukázal za pár let poté na smrtelné nebezpečí, které hrozí Evropě ze zemí národního nacionalismu a bolševismu, začal v onom roce 1913 studovat na vídeňské univerzitě filozofii a moderní dějiny. Potomek několika evropských šlechtických rodů a po matce Japonec, Richard hrabě Coudenhove-Kalergi. V následujících letech se stal zakladatelem Pan-evropské unie, autorem vize dnešní Evropské unie, navrhovatelem její dnešní hymny a prvním autorem dvou písemných návrhů evropské ústavy (1931 a 1951). Československý občan, který jako první v Evropě navrhl v roce 1926 na kongresu Pan-Evropy v Basileji, aby Evropa měla společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a ústavu. Pochopitelně, tohle všechno nepřišlo najednou. Hrabě Richard byl vychován v úctě k historii a kultuře všech národů. Těžce prožíval i události první světové války a již od svých gymnazijních let se zabýval myšlenkou spolupráce evropských národů, když později mu v tom vzorem byly Spojené státy Americké. Koncept svých názorů a návrhů na řešení shrnul ve své knize Pan-Europa. Když ji roku 1923 ve svých 29 letech ve Vídni vydal, zapůsobila nejen v politických kruzích jako senzace. V roce 1926 vyšla tato kniha v češtině v překladu Olgy Laurinové v nakladatelství Aventinum Dr. Otakara Štorcha-Mariena s předmluvou Edvarda Beneše a s Masarykovou finanční podporou. V úvodu autor napsal: „Posláním knihy je probudit politické hnutí, které dříme ve všech evropských národech.“ V této knize prezentoval jako odpověď na válku a válečné důsledky program evropského sjednocení, který zamýšlel uskutečňovat po etapách. Cílem bylo sjednocení evropských národů na demokratických základech s plným vědomím křesťanských kořenů našeho kontinentu. Předpoklady byly následující: Evropa musí být federací a musí hrát roli po boku USA, Ruska, Commonwealthu a Číny. Tzv. Panevropa měla být alternativou vůči expanzi Ruska a ohrožení z východu.

Od roku 1924 vydával časopis Panevropa. Roku 1926 na I. kongresu Panevropské unie ve Vídni, jehož se zúčastnilo 2000 Evropanů z 24 národů, proklamoval, že by Evropa měla mít společnou hymnu, měnu, armádu, trh, vládu, občanství a i ústavu! Měl úzké a intenzivní kontakty s Briandem, Churchillem, Masarykem, Dolfußem a Schuschniggem. Panevropské hnutí bylo řadu let velmi elitním spolkem, členy byli svého času i například Konrad Adenauer, Charles de Gaulle, Winston Churchill, Albert Einstein a Franz Josef Strauß. K sympatizantům Panevropského hnutí patřili mimo jiné i Edvard Beneš, Gustav Stresemann, Arturo Toscanini, Franz Werfel, Stefan Zweig, Thomas Mann, Gerhart Hauptmann, Reiner Maria Rilke, Arthur Schnitzler, Robert Bosch nebo Sigmund Freud. Mezi špičkové politiky doby meziválečné patřil francouzský ministr zahraničí a vícenásobný francouzský premiér Aristide Briand, který byl jmenován čestným prezidentem Panevropské unie. Není jistě náhodou, že to byl právě on, kdo poprvé z vládní iniciativy navrhl postupné odstranění cel mezi evropskými zeměmi a vytvoření evropské politické unie na základech Společnosti národů.

5. září 1929 zažila světová politika premiéru Briandovým memorandem Spojených států evropských, inspirovaným právě myšlenkami vizionáře Panevropy hraběte Coudenhove-Kalergiho. Z obavy před francouzskou hegemonií v Evropě nebyl ovšem projekt realizován. V roce 1933 byla Panevropská unie nacistickým Německem zakázána a aktivisté pronásledováni. Knihy hraběte Coudenhove-Kalergiho byly páleny. Když vtrhli nacisté v roce 1938 do Rakouska, kde také žil, odešel do Švýcarska. V roce 1939 po zabrání Československa přijal francouzské státní občanství, které si ponechal až do smrti. Hrabě Coudenhove-Kalergi emigroval před Hitlerem do USA a v letech 1940-1946 vyučoval na Newyorské univerzitě, kde byl jmenován profesorem moderních dějin.

Kapitola třetí: PANEVROPSKÝ POKUS

„Měli bychom být více hrdi na tohoto Evropana z Čech, protože Česko rozhodně není zemí, která by oplývala evropanstvím a lidmi, kteří myslí a uvažují evropsky“ (Rudolf Kučera, prezident Panevropské unie Čech a Moravy v předmluvě k druhému českému vydání knihy Richarda Coudenhove-Kalergiho PAN – EVROPA, 1993)

Rudolf Kučera se logicky k otázkám panevropským vyjadřuje velice často. Snad úvodem část jedné jeho statě.

Do výbuchu první světové války všechny evropské mocnosti zbrojily a žily v paranoidním strachu z toho, aby se jedna z nich nebo jedna skupina z nich nestala silnější než druhá a nemohla pak soupeře zničit. Byly to první skutečné závody ve zbrojení. Proti nim vystupovaly různé osobnosti a intelektuální skupiny, které varovaly, že případný konflikt nemusí vypadat jako konflikty předchozí, že to může znamenat pro celou Evropu a všechny mocnosti katastrofu nevídaného rozměru. Z podnětu ruského podnikatele Ivana Blocha a jeho práce o budoucnosti války, který snad nejvýrazněji varoval před tím, že válka může mít za následek rozpad evropských říší a výbuchy revolucí, inicioval ruský car Mikuláš II. svolání prvního mírového kongresu do Haagu v roce 1899. Na tomto kongresu vystupovaly takové osobnosti jako například Bertha von Suttner, první ženská nositelka Nobelovy ceny míru, pocházející z Čech. Kongres skončil neúspěchem, protože politika evropských mocností, směřující neúprosně ke konfrontaci, byla už nezměnitelná. Zabýval se pouze možnostmi omezení zbrojení a uznání jistých pravidel války, nikoli tím, jak docílit trvalého mírového stavu. Mnohé vlády pak viděly budoucí konflikt dokonce jako něco přirozeného v boji o život mezi národy, jako příležitost k ozdravění poměrů v Evropě a posílení jakýchsi národních vitalit. Válka pak proběhla v podstatě tak, jak pacifisté předvídali, skončila nejen velkou katastrofou pro celou Evropu, ale také zničila to, čím se svět před válkou vyznačoval - liberální poměry ve všech oblastech života, především v hospodářství a obchodě, ale i v politické sféře. Také tehdejší předválečná role státu byla ve srovnání s dnešní mnohem menší, a i když mnohé státy nebyly v dnešním slova smyslu demokratické, vyznačovaly se všechny snahou o prosazení liberálních politických poměrů.

Po válce se konala mírová konference ve Versailles, která pod heslem práva na sebeurčení národů vytvořila v Evropě několik nových národních států a domnívala se, že nyní již nastala trvalá doba míru. Poražené státy ovšem vnímaly dohody z Versailles jako diktát, který musí být dříve či později odčiněn. Nespokojeny byly také ty národnostní skupiny, kterým nebylo přiznáno právo na sebeurčení a ocitly v degradovaném postavení vůči novým národním státům a jejich státním národům. Také mnozí evropští intelektuálové neviděli ve versailleském mírovém systému jediný pevný základ mírového uspořádání Evropy a začali hledat cesty jeho nového dalšího zajištění. Jedním z nich byl mladý hrabě Richard Coudenhove-Kalergi z Poběžovic. Richard zde především prožil své dětství, na které rád vzpomínal, protože Poběžovice byly tehdy ojedinělým kosmopolitním místem. Vytvářela ho jeho japonská matka, která se nevzdala své japonské kultury a obtížně se vyrovnávala s drsným středoevropským prostředím, dále zde existovalo napětí mezi sousedícími Čechy a Němci, protože Poběžovice ležely a leží dodnes na česko-bavorském pomezí a konečně tu hrál velkou roli otec Heinrich, který se necítil jako Němec, ale jako rakouský říšský patriot, bojující odvážně proti antisemitismu. Mladý Richard vystudoval na tradiční elitní škole rakouské monarchie Theresianum ve Vídni, krátce před válkou začal studovat filozofii a moderní dějiny a na konci války studium dokončil.

Po válce se zcela soustředil na praktické otázky zachování míru, přičemž jeho úvahám nechyběla fantazie, předvídavost a schopnost koncepčně uchopit základní problémy doby. V roce 1922 vystoupil s programem sjednocení Evropy a vytvoření Pan-Evropy, v roce 1923 pak ve Vídni vyšla knižně jeho hlavní práce Pan-Evropa. Jeho řešení bylo geniálně jednoduché: Evropa se musí sjednotit přes hranice svých národních států politicky a hospodářsky, jedině tak může čelit všem vnitřním i vnějším silám, které usilují o její podmanění a rozpoutání nových nepřátelství. Žít v míru neznamená jen svolávat mírové konference nebo se spoléhat na dodržování mezinárodního práva, ale nastoupit cestu takového politického, hospodářského a i hodnotového propojení národních států, které jim prakticky znemožní vstupovat do válečných konfliktů. Nešlo mu přitom o nějaké uniformní, plošné, byrokratické nebo dokonce násilné sjednocování evropských států, nýbrž o takové sjednocení, které by vycházelo z geografických a geopolitických daností a odvíjelo se od svobodné vůle rovnoprávných národů. Základem projektu Pan-Evropy byla tedy svobodná politická vůle evropských národů, a proto Coudenhove-Kalergi celý život usiloval o rozvoj panevropského hnutí, společenské organizace, prakticky prosazující zezdola integrační cíle. Za druhé byl projekt Pan-Evropy založen ekonomicky, to znamená na nezbytnosti překonat ekonomický egoismus národních států a na snaze otevřít spolupráci v rámci společného trhu a volného obchodu. A konečně, nebo spíše především, sjednocující se Evropa mohla mít podle Coudenhove-Kalergiho šanci jen tehdy, jestliže šlo o sjednocování na základě společné kultury, na společných hodnotových základech. V knize Pan-Evropa píše, že Evropa je spojena křesťanským náboženstvím, evropskou vědou, uměním a kulturou, spočívající na křesťansko-helénském základě. Proto se také původním znakem panevropského hnutí stal červený křesťanský kříž na žlutém pozadí, symbolizujícím helénské slunce, řeckou moudrost.

Také o tom jednal Richard hrabě Coudenhove-Kalergi v roce 1924 při svém prvním setkání s prezidentem Československa T. G. Masarykem. Když se poprvé setkali prezident Masaryk s hrabětem Coudenhove, nebylo to setkání velikánů s rozdílnými názory, ani setkání zralého státníka s nadšeným, začínajícím politikem. Masaryk se znal dobře s jeho otcem, diplomatem a univerzitním profesorem pražské univerzity dr. Heinrichem hrabětem Coudenhove-Kalergi. Jeho filozofickou disertační práci Antisemitismus vyznamenala v roce 1900 právě pražská univerzita, jejímž členem Masaryk v té době byl. Oba měli mnohé společné. Studovali na stejné univerzitě. Ctili otázky morálky. Masaryk morálku Platónovu, Coudenhove morálku hodnot rytířských ideálů a konfuciánství. Oba měli zvláštní vztah k náboženství - Masaryk viděl Boha mimo oficiální církevní učení, Coudenhove uznával božskou prozřetelnost. Coudenhove brzy opustil ideu Platónova státu a vrátil se ke své disertační práci z roku 1917 „Objektivita jako základní morální princip“. Masaryk zůstával u základních myšlenek své disertační práce „Podstata duše u Platóna“, ale oba se shodovali v názorech na úlohu etiky, jejíž absenci cítili asi stejně - například v pracích Marxových. Masaryk četl první Coundehoveovu knihu „Etika a hyperetika“ a v tom se shodli, neboť Masaryk vyznával zásadu, že etika je praktickou filozofií.

Pokud by se tedy jejich setkání odehrálo na nějakém univerzitní půdě, pravděpodobně by vytvořili perfektně fungující tvůrčí tým. Jenže stáli vedle sebe dva muži a každý z trochu jinou vizí. Coudenhove zcela jasnozřivě pochopil nebezpečí roztříštěnosti Evropy, souvislost negativ německo-francouzských vztahů s negativy vztahů česko-německých, nebezpečí všech forem nacionalismu, hrozbu sovětského Ruska pro budoucnost Evropy a složitost vztahů států ve střední Evropě po nešťastném přijetí Versailleských dohod. Masaryk byl v poněkud jiné situaci. Uvědomoval si možná ne zcela plně svoje jisté selhání v politickém směrování českých legií v době bolševické revoluce i vágnost teorie čechoslovakismu, která byla v jistém rozporu s potřebami národnostního soužití českého a německého etnika. V té době si byl již plně vědom nereálnosti svého předvánočního výroku z roku 1918, když řekl, že Němci jsou pro nás především kolonisté. K velikosti státníka patří i schopnost sebereflexe - Masaryk v roce 1928 ve svém projevu k výročí 28. října 1918 tento svůj výrok uvedl na pravou míru, ač tušil, že je to poněkud pozdě. To umocnila i zakrátko přišedší světová ekonomická krize. A tak stáli především vedle sebe, ale také proti sobě dva muži. Sedmdesátiletý univerzitní profesor, který se stal nechtěně na základě objektivních okolností politikem a zakladatelem státu vratkých základů, který byl ovšem snem mnohých, a ani ne třicetiletý pragmatický vizionář, který věděl, proč hovoří o propletenosti zájmů a vztahů evropských států, jejímž jediným řešením je Panevropa, nikoli Společnost národů či nějaká její jiná podoba. Ten druhý již veřejně označil Masaryka za osobnost panevropského charakteru, který cítí potřebu vybudování nové a jednotné Evropy. Ten první se chabě bránil, neboť měl za sebou trauma vzniku sovětského Ruska, složité vyjednávání v Americe, euforii dohod s vítěznými mocnostmi v roce 1918, zejména s Francií, ale pocit prázdnoty po zániku Rakouska-Uherska a objektivní obavy z vnitřního vývoje nového státu československého, jehož vznik jako bumerang poznamenala nákaza bolševická. Proto odmítl velkorysou Coudenhoveho nabídku, aby se v budoucnu stal Georgem Washingtonem Spojených států evropských. Cítil, že jde o nabídku poněkud předčasnou, byť její budoucnosti byl nakloněn. Jenomže entusiasmu muže, který byl představitelem generace roku 1914 a nositelem radikálního řešení evropské krize, v němž klokotala síla tradice rakouského, řeckého a japonského myšlení, nebylo lze odolat. Své ANO myšlenkám Panevropy řekl Masaryk zcela jednoznačně. A díky tomu se první dvě desetiletí činnosti Panevropského hnutí stala legální součástí československé politiky, jakkoli se snažili a snaží mnozí historikové tuto skutečnost spíše bagatelizovat.

V Československu byla založena pobočka Panevropské organizace tři roky po vlastním vzniku Panevropské unie ve Vídni v roce 1923 a vyvíjela zde značnou aktivitu. Coudenhove se sám dovolával podobnosti svých myšlenek s Masarykovou koncepcí Evropy a snažil se použít svého československého občanství jako mostu k Francii. I tak nenacházela jeho činnost v ČSR jednoznačnou podporu. Coudenhove ovšem shromáždil i v Československu řadu příznivců svých myšlenek a v roce 1925 se mu podařilo získat ke kladné odpovědi na otázku, zda je vytvoření Spojených státu evropských nutné, některé významné české i německé politiky z ČSR. V časopisu Panevropa, vycházejícím ve Vídni, byla připojena i druhá otázka, zda považují vznik Spojených států evropských za možný. Mezi dotázanými figuroval i československý ministr zahraničí Edvard Beneš, který ve svých odpovědích, i když velmi diplomaticky formulovaných, ideji Panevropy přitakal. Největší pozornosti a míry oficiální podpory se dostalo Panevropské unii v ČSR v době Briandovy iniciativy ke sjednocení evropských států z podzimu 1929 a následující doby do podání Briandova memoranda o Panevropě v květnu 1930 a souběžně uspořádaného kongresu Panevropské unie v Berlíně. V této době - v roce 1929 - také Beneš přijal čestné předsednictví PU v ČSR (1929).

Coudenhove v následujících letech navštěvoval poměrně často ČSR. Tak například v květnu 1930 přijel do Prahy na několik hodin, aby konferoval s Benešem o otázkách Panevropy. Nová organizace Evropy tak musí být nyní provedena na obou tocích - německo-francouzské dorozumění na Rýně a dorozumění mezi následnickými státy na Dunaji, tvrdil Coudenhove. To byla vize, která mohla řešit mnohé. Coudenhove však byl rozhodným odpůrcem nacionálního socialismu a Hitlera. V článku „Brüning - Hitler“, uveřejněném v únoru 1931 v časopise Panevropa, je zveřejněn jeho názor stavící na úroveň oba diktátory: Stalin připravuje světovou revoluci, Hitler připravuje světovou válku.

Takto se znovu vyjádřil i na basilejském kongresu Panevropské unie v roce 1932, kde označil Stalina a Hitlera za smrtelné nebezpečí pro Evropu. Český tisk se například v září 1931 rozhořčoval, že Beneš spolu s německým demokratem Erichem Kochem-Weserem navrhli Coudenhoveho na Nobelovu cenu míru. Prager Tagblatt otiskl ty pasáže Coudenhoveho článku, které vyznívaly smířlivě vůči československému státu, upozorňovaly ale na nutnost národní tolerance pro Němce v ČSR. Coudenhove označil zcela jasně a jasnozřivě německou otázku za klíčovou otázku Československa. Jeho pozice v Rakousku a Německu se stávala stále slabší, a proto slouží ke cti československého státu, že Coudenhove byl nadále přijímán nejvyššími státními místy. Například v dubnu 1933 znovu prezidentem Masarykem. Také Coudenhove si Masaryka vždy vážil a publikoval například oslavný článek o něm u příležitosti jeho 83. narozenin pod titulkem „Největší Evropan“. Zdůraznil, že jeho mravní a duchovní převahu uznávají nejen Češi a Slováci, ale i národnostní menšiny „pokud nejsou zaslepeny národnostním záštím“.

Když Rakousko zmizelo z mapy samostatných států za necelé dva roky, znamenalo to i osobní tragédii pro Coudenhoveho. Po anšlusu v březnu 1938 byl sekretariát Panevropské unie ve Vídni uzavřen, archivy zabaveny a Coudenhove musel uprchnout. Hitler sám nahlížel na možné budoucí sjednocení Evropy jako na „drzé výmysly“ a hraběte Coudenhove označil za „všem nadbíhajícího bastarda“. Coudenhovovy první kroky vedly ostatně do ČSR a odtud přes Maďarsko a Itálii do Švýcarska. A do Francie, které mu udělila francouzské občanství. Taková byla doba panevropská v Československu do roku 1938.

Kapitola čtvrtá: ČTYŘI ZÁSADY PANEVROPSKÉ

Název Evropská unie se začalo používat okolo roku 2000 a oficiálně bylo zmíněno právě ve Smlouvě o Ústavě pro Evropu podepsané v roce 2004. Toto heslo říká, že díky Evropské unii se Evropané sjednotili a že množství rozdílných kultur, tradic a jazyků je pro Evropu výraznou výhodou. V anglickém jazyce zní heslo Evropské unie takto: UNITED IN DIVERSITY - JEDNOTNÁ V MNOHOSTI.

Coudenhove píše: první, s čím je třeba se vypořádat, je evropský nacionalismus. Národy nejsou krevní příbuzenstva. Všechny národy jsou smíšené. Francouzi jsou Galové a Frankové; Italové jsou Etruskové, Kelti a Germáni s trochou krve albánské; Němci jsou na západě a jihu promíšeni s prvky keltskými, kdežto na východ od Labe jsou to germanizovaní Slované. Prusové jsou spřízněni více s Čechy než se Šváby. Pokud se osobností národních týče, je to ještě složitější. Největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, filozof Kant původu skotského, Schopenhauer holandského a Nietzsche polského. Bonaparte a Zola nebyli Francouzi, Shaw a Lloyd George nejsou Angličané, Cesare Borgia nebyl Ital a Kolumbus nebyl Španěl. Národy nejsou příbuzenstvím krve, ale příbuzenstvím ducha. Národní pospolitost se ale vždy nekryje s pospolitostí řeči. Tak se cítí Irové jako národ odlišný od Angličanů, ačkoli je angličtina mateřskou řečí velké většiny Irů. Za středověku, kdy kultura Evropy byly přes různost jazyků jednotně křesťanská, pociťoval Západ mnohem silněji svoji národní jednotu než dnes. Národ je říší ducha - každý, kdo cítí úctu před duchem, musí cítit úctu před myšlenkou národní. Avšak nelze vidět jen myšlenky a činy vlastních hrdinů a jinými národy pohrdat. Paradoxně jsou proti šovinismu imunní analfabeti. Základem evropské integrace musí být láska k vlastnímu národu doplněná úctou k národům cizím. Pak dojde ke kulturnímu znovuzrození Evropy.

Druhé, s čím se musíme vyrovnat, píše Coudenhove, je národní myšlenka. Boj proti národní myšlence by byl bojem proti kultuře. Je třeba rozšiřovat kulturu národní v kulturu evropskou. Chápat, že všechny národní kultury jsou nerozlučně spojené části jednotné kultury evropské. K tomu je třeba znát dobře duchovní vůdce sousedů a umět ocenit jejich kulturní přínos. My hovoříme o Číňanech a Indech a přitom jsme kulturně daleko jednotnější, o jazykových rozdílech ani nemluvě. Ústavy evropských států jsou si nepoměrně podobnější, než byly ústavy řeckých městských republik - píše autor v roce 1923. Evropané jsou spojeni týmž životním stylem, sociálním rozčleněním, stejnými mravy a zvyky, dokonce i móda podléhá týmž změnám. Umělecké směry v Evropě jsou internacionální. Těmito četnými společnými znaky evropského života pozbývá evropský jazykový zmatek na významu. Západní kulturní jednota nám dává právo mluvit o evropském národě, jenž je jazykově a politicky rozčleněn na různé skupiny.

Třetí skupinou problémů jsou hranice. Určení spravedlivých jazykových hranic je nemožné. Výsledkem bylo vždy to, že gordický tento uzel byl vždy rozetnut mečem. Kde vypovědělo službu právo, tam nastoupila moc, píše autor. Výsledkem je to, že v různých státech vznikají silné menšiny, které, jsou-li případně majoritami utiskovány, kladou své naděje do příští války. K překonání národnostních bojů musí být nastoupena stejná cesta, která vedla k zastavení bojů náboženských. Je-li národ říší ducha, nelze ho vytyčit hraničními kolíky. Tedy odluka národa a státu - v tom je potřebné řešení. Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný. Kdyby se americké státy neustále hádaly o hranice, byla by tam nepřetržitá válka. Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek - neposunovat hranice, ale zrušit je. K tomu vyzývá Coudenhove-Kalergi a píše: budou-li odstraněny hospodářské a národní příčiny politické nenávisti mezi sousedními státy, nenávist zmizí sama. Záleží jen na tom, aby panevropské zákonodárství učinilo přítrž umělému štvaní mezi národy ve škole a v tisku; aby stejně znějící zákon trestal co nejpřísněji každou národní propagandu nenávisti jako velezradu na Evropě.

Čtvrtou dimenzí jsou takzvané národní zájmy. Autor charakterizuje ve své době čtyři protivníky evropského sjednocení: nacionální šovinisty, komunisty, militaristy a průmyslové podniky chráněné cly. Ačkoli Coudenhove-Kalergi nemohl znát slovník našich euroskeptiků, napsal o nich ve své době toto: Budou v panevropanství spatřovat nebezpečí pro svůj národ, budou malovat na zeď nebezpečí všeobecného odnárodnění a budou v zájmu národní cti protestovat proti tomu, aby se suverenita vydávala v jakékoli nebezpečí. Nepřátelé integrace „budou mluvit o národní cti, třesouce se jen o vlastní prospěch. Budou se dokonce pokoušet používat komunistů jako bořících beranů proti panevropanství, budou prohlašovat, že existence národního průmyslu je národním zájmem, a že jeho zánik by znamenal národní katastrofu.

Kapitola pátá: BUDOVÁNÍ EVROPY

Den Evropy, 9. květen roku 1950, se zapsal do evropských dějin jako počátek sjednocené Evropy. V tento den přednesl tehdejší francouzský ministr zahraničí Robert Schuman mezinárodnímu tisku prohlášení, ve kterém navrhl vytvoření organizace, jež by dohlížela na uhelný a ocelářský průmysl evropských zemí a koordinovala jeho aktivity. Právě Schumanova deklarace se stala impulsem k poválečné spolupráci evropských vlád a základním stavebním kamenem pro pozdější vznik Evropské unie. Evropští představitelé rozhodli o zavedení svátku Dne Evropy na Milánském summitu v roce 1985. Tento svátek symbolizuje, že každá země, která se demokraticky rozhodla vstoupit do Evropské unie, souhlasí s jejími základními hodnotami.

V červnu roku 1946 se Coudenhove vrací do Evropy. Během války udělal v Americe kus práce pro evropské sjednocení. Setkal se také s nevděkem a ostrou a nespravedlivou kritikou, když byl nazván obhájcem nacistického Německa a nepřítelem Sovětského svazu. Přitom nedělal nic jiného, než upozorňoval na možné kritické momenty poválečného výboje v Evropě. Historie mu dala opět za pravdu. Coudenhove přes oceán cítil oporu v Churchillově realistickém hodnocení sovětského spojence. Čtyři dny před 5. panevropským kongresem v New Yorku, 21. března 1943, pronesl Churchill v rozhlase dnes trochu zapomenutý projev. Přihlásil se v něm k potřebě řešit evropskou otázku jako celek a nastínil i obavy z rostoucího sovětského vlivu. Coudenhove hledal i další oporu. Kde jinde, než mezi Francouzi. Nejprve se v červnu 1943 dopisem obrátil na vůdce Svobodné Francie generála de Gaulla. Věděl, že základním momentem poválečného vývoje budou vztahy francouzsko-německé. Nabídl tedy generálovi prezidentství Panevropské unie. Ten se však necítil na tuto funkci a neuvědomoval si řadu aspektů možného poválečného evropského vývoje. Byl ovšem natolik realistou, že se s Coudenhovem o pár měsíců později sešel v New Yorku. Od té doby spolu velice aktivně spolupracovali, byť to oběma přinášelo mnohdy ostrou kritiku nepochopení. Po roce 1950 si zažili oba mnohé, neboť značná část politiků i evropské veřejnosti nebyla schopna pochopit, jak je možná idea společné Evropy vedle gaullistické reformy Francie. Když se generál vyslovil zcela jasně pro Evropu spojenou hospodářsky a politicky, pro Evropu naprosto suverénní ve vztahu k mocnostem, řekl tím vlastně Panevropě své ANO, aniž je přímo vyslovil. Neboť to byly základní dva body, v nichž se generál s Panevropany shodl. A není již dnes důležité, že je Coudenhove formuloval řadu let předtím. Vždyť také řadu let potom s de Gaullem spolupracoval. Posselt ve svých pracích o panevropském hnutí uvádí, že by bylo nesmyslné vyčítat Churchillovi, že mu sloužila Evropa k zajištění Britského impéria proti sovětskému nebezpečí, Konrádu Adenauerovi pak ke zrovnoprávnění Spolkové republiky především jejím zapojením do hospodářského společenství Západní Evropy a Charlesi de Gaullovi byla Evropa také prostředkem k tomu, aby posílil nezávislé postavení Francie na supervelmocích. Richard Coudenhove de Gaullovy postoje zhodnotil ve svých pamětech asi v tomto smyslu: Generál je francouzským patriotem a přítelem Evropy. Já jsem evropským patriotem a přítelem Francie. To je základ naší spolupráce. Ta vedla také do katedrály v Remeši, kde v roce 1962 demonstrovali generál de Gaulle a Konrad Adenauer „svatbu“ svých národů. Vzácným hostem obou státníků tam byl zakladatel Panevropy.

Richard hrabě Coudenhove od dvacátých let minulého století prakticky až do své smrti v roce 1972 maximálně a s nesmírnou, řekl bych přímo buldočí, vytrvalostí, přesvědčoval desítky evropských a světových politiků o potřebě vytvoření jednotné Evropy. Činil tak dlouho, až by se dnes mohlo zdát, že je zapomenut, neboť existuje mnoho dalších politiků, jejichž roli v evropské integraci nemůžeme přehlédnout. Kdybych to měl vyjádřit trochu básnicky, všichni ale předtím hovořili s Richardem. A předběhl nás všechny - v roce 1949 inicioval vytvoření Rady Evropy, která pracuje dosud. Dva roky poté navrhl evropskou ústavu. V roce 1955 navrhl, aby evropskou hymnou byla Beethovenova Óda na radost. Tu jako hymnu používáme dodnes. Jeho setkávání s Masarykem bylo varováním před tím, jak uchránit Evropu od nebezpečí, které jí hrozí, a které bohužel dostalo později podobu 2. světové války. Jeho setkávání s de Gaullem bylo reálnou snahou vedoucí k tomu, aby se něco takového již neopakovalo, a konec konců vedlo ke vzniku Evropské unie v podobě, jakou ji známe nyní. A je trochu symbolické i to, že svého prezidenta nakonec našel Coudenhove v Ottovi von Habsburg. Ten, podobně jako on, nepatří vlastně k žádné národnosti, ale patří plně Evropě. V roce 1971 převzal vedení Panevropské unie po zemřelém Richardu, hraběti Coudenhove-Kalergim.

Kapitola šestá: HLEDÁNÍ EVROPY

Na počátku je docela symbolický příběh. Kadmos, Kilix, Fineos, Thasos a Foinix byli bratři tajemně unesené princezny Európy. Její a jejich otec, král Agénor, je vyslal, aby ji našli a přivedl zpět. S podmínkou, že bez ní se nemohou vrátit. A jako v každé pohádce bylo oněch devatero hor a devatero řek, kde se měla princezna nacházet, určeno pouze směrem. Směrem daným zapadajícím sluncem. Král Agénor své syny již nikdy nespatřil, neboť oni možná hledají ztracenou princeznu dodnes. Takže princezna Európa by měla být někde tam, kde slunce zapadá. Termín západ je ukryt již v samotném jménu princezny. Európe může mít slovní základ ve slovech ereb, erab, erebos, což jsou výrazy Semitů, Asyřanů a Řeků označující západ slunce nebo jednoduše večer. Európa se v řecké mytologii stala matkou Minóa, vládce Kréty, jejíž kulturu absorbovali Helénové, kteří ve druhém tisíciletí před naším letopočtem obydleli místa, která z dějin známe pod označením starověké Řecko. Pochopitelně, že Európu unesl Zeus, ten se s ní však nikdy neoženil. Jen nenápadně se v mytologii objevuje jeden z princezniných bratrů Kadmos, který pátrání rovněž vzdal, ale naučil Řeky písmu. Takto popsaný příběh princezny Európy by možná neobstál mezi odborníky. Ve výkladu smyslu bájí a legend by se totiž neshodli. Zatím neexistuje jednoznačný výklad zaručeně správného původu legendy o princezně Európe. S kontinentem, který nese její jméno, je to podobně. Evropa, její minulost, přítomnost a konec konců i budoucnost evokuje vzrušené a velmi rozmanité diskuse, v jejichž spektru se objevují tvrzení, že Evropa neexistuje a neexistovala, vedle proklamací o tom, že Evropu nelze definovat. Diskuse o Evropě nabyla nebývalých rozměrů teprve nedávno - v souvislosti s prvními pokusy o její skutečnou a funkční integraci. Díky tomu jsme i my účastníky těchto diskusí. Jako diskutéři si ovšem v tomto směru bohužel nevedeme nijak skvěle.

GEOGRAFIE EVROPY

Diskuse o tom, kde Evropa začíná a kde končí, jsou dávného data a jejich charakter nebyl často určen údaji zeměpisnými, jako spíše událostmi politickými. Známy jsou pokusy vytěsnit z Evropy Rusko. Jenže symbol onoho sloupu, který dodnes stojí v Jekatěrinburgu jako hraniční mezník mezi Asií a Evropou, je značně silný. A to nejen z toho důvodu, že se na tomto místě zastavovali vyhnanci na Sibiř a symbolicky nabírali hrst evropské půdy, neboť dál za tímto sloupem byla ona druhá, neevropská tvář samoděržaví. Spory o to, zda hranice Evropy je na Urale, trvají několik staletí. Jsou dány historií osidlování této části kontinentu, malými znalostmi její historie a také jejími ekonomickými, politickými a náboženskými strukturami. Ale nemusíme chodit daleko - docela blízké jsou doby, kdy se objevovaly tendence označovat některé státy v tzv. východní Evropě za neevropské, konec konců naše volání po návratu do Evropy nechápali (a dodnes nechápou) všichni jako návrat k jistým mravům a zvykům. Pravdou je, že Evropa byla historiky i filozofy dostatečně charakterizována začátkem druhého tisíciletí, ve 2. polovině 18. století tak pregnantně učinil Voltaire i Rousseau, avšak jejich následovníci chápali Evropu jako jakousi „západní civilizaci“. V tomto rámci se objevovaly pochybnosti nejen směrem východním, ale sem tam se „nepočítaly“ do Evropy státy, které mají geograficky blíže k pomyslnému středu Evropy (Portugalsko, Irsko, Wales, Skandinávie, Pobaltí, Krym, Kavkaz aj.) Vzhledem k historickým událostem, odehrávajícím se zejména ve dvacátém století, není dnes snad zvláštních pochyb o geografickém pojetí Evropy. I sloup v Jekatěrinburgu platí.

FILOZOFIE EVROPY

Slabostí, ale i silou Evropy ve smyslu filozofie, dějin, ekonomiky a společenského rozvoje je především rozmanitost jejího vývoje. Nejde jen o konflikty válečné, či o různé revoluce selské, průmyslové či politické, ale jde také o časté a rozmanité dělení území, národů, ale i o selhání filozofická a občanská (antisemitismus, různé projevy nacionalismu, rudá a hnědá totalita). Jestliže dnes považujeme za základ naší evropské existence křesťanství a judaismus, řeckou filozofii a římské právo, nacházíme současně řadu kritiků, kteří právem poukazují na jejich různá selhání. Což ovšem nemění nic na onom fundamentu, kterým je Evropa charakterizována. Ona zmíněná negativa (selhání) se projevila vždy tehdy, když některý z uvedených atributů byl potlačen, nedoceněn či přímo zašlapán do země. A tu jsme u jádra sporu spíše filozofického - jestliže hovoříme o křesťanských ctnostech, kulturním pluralismu, vědeckých objevech, lidských právech, svobodné ekonomice, o výsledcích vědy a výzkumu, vzdělání a právech národů i jednotlivců, odpůrci existence společné Evropy nám předhazují příklady z dějin počínající inkvizicí a končící holocaustem. Evropa pochopitelně existuje a vždy se vrací do výchozích bodů, které jsou zárukou její prosperity a smyslem její existence.

EVROPSKÉ OBČANSTVÍ

Nebyla v tom jen symbolika dějin, že šest ministrů zahraničních evropských států podepsalo jednoho pošmourného pondělí, dne 25. března 1957, texty, které jsou známy jako Římské smlouvy. Jejich iniciátoři jsou svým životem a svými osudy nikoli nepodobni bratrům princezny Európy, jen s tím rozdílem, že oni ji našli. Robert Schuman byl v první světové válce vojákem německé armády, v druhé světové válce vojákem armády francouzské a posléze významným politikem francouzským. Alcide de Gasperi, italský politik tělem i duší, začínal svoji politickou kariéru jako poslanec rakouského parlamentu. Konrad Adenauer byl přesvědčeným antinacistou, ale již v roce 1919 při otevírání univerzity v Kolíně nad Rýnem hovořil o potřebě nové podoby sjednocené Evropy a v roce 1926 stál v čele německé delegace na Vídeňském kongresu panevropském, podporujícím jasnozřivé myšlenky hraběte Coudenhove-Kalergiho. Všichni tito tři muži byli věřící křesťané, stoupenci myšlenky evropské integrace, kterou bylo třeba nahradit nacionálně státní šovinismus, komunismus a všechny autoritářské ideologie. V sále Horatiů a Curatiů v Palazzo dei Conservatori na Kapitolu byla pod vztyčenýma rukama papežovy sochy, tvořící dominantu sálu, podepsána základní smlouva o Evropě, nebo chcete-li o společenství šesti států. Jaká to podobnost s 25. prosincem roku 800, kdy papež Lev III. korunoval v Římě Karla Velikého císařem. Říše Karlova, jako politicky jednotná Evropa, se svým tehdejšími hranicemi z roku 800 se téměř kryje s hranicemi zemí, které v roce 1957 Římskými dohodami vytvořily Evropské hospodářské společenství jako jádro nové Evropy. Ale je třeba pro úplnost dodat, že již sedm let předtím, v roce 1950, po předchozím vytvoření Rady Evropy se její účastnické státy vzdaly části své suverenity a podepsaly Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a svobod a umožnily tak svým občanům, aby se v těchto záležitostech obracely na nadnárodní instituce.

EVROPSKÁ IDENTITA

Nemůže existovat něco jako evropské občanství, když k tomu nejsou potřebné atributy, prohlašují odpůrci užší a promyšlenější evropské integrace. A říkají - Evropa nemá identitu geografickou, neboť její hranice nebyly nikdy dány jednou provždy. Evropa nemá identitu náboženskou, protože to mnohokrát selhalo. Evropa nemá identitu kulturní a duchovní, protože zde není nic jednotícího, co by ji spojovalo. A nemůžeme hovořit o prvotní identitě evropanství, protože Evropa vznikala na pozadí boje proti barbarům, pohanům a islámu, což je údajně málo pro tradičně chápanou autenticitu a jakousi evropskou antropologii. Takováto rčení jsou hůře vyvratitelná. Pokusy o vysvětlování dějin Evropy jsou charakterizovány například tím, že v novověku každá evropská země věnovala převážně pozornost interpretaci svých národních dějin. Poté následovaly dva pokusy o změnu dějin vůbec. První byla marxisticko-leninská verze a druhá byla verze fašistická. Obě se moc nelišily, ale naštěstí obě selhaly. Otázka stojí tak: má tedy Evropa dějiny, na jejichž základě bychom mohli definovat evropskou identitu a evropské občanství? K výše uvedenému by se hodilo ještě přidat podotázky. Kdy začala Evropa pociťovat naléhavější potřebu svých dobře zpracovaných dějin? Kdy se projevila potřeba a nutnost definování evropské identity a evropského občanství, tedy evropanství? Existuje evropské veřejné mínění? Existuje evropský veřejný zájem? Jak se dá definovat občan - Evropan? Musí dávat přednost Evropě a poté svému národnímu státu? Existuje spojovací nit mezi všemi pozitivními jevy evropské minulosti? Není trauma z apokalyptických událostí evropských překážkou evropanství? Je evropské kulturní dědictví skutečně autenticky evropské? Existuje vůbec Evropa?

PROBOUZÍ SE EVROPA?

Evropa má pochopitelně společnou minulost, avšak nebyly ještě napsány její podrobné dějiny. Evropany jsou všichni ti, kdož se podíleli na evropských projektech. Co tedy charakterizuje Evropu a proč bychom se měli cítit Evropany v určitém jedinečném slova smyslu? Stačí si učinit několik srovnání. Evropa je nejhustěji a nejrovnoměrněji osídlený prostor, pokud se dílů světa týče. Dá se dokonce říci, že je největším centrem zalidnění světa charakterizovaném největší hustotou měst a všeobecnou urbanizací. Pro Evropu je charakteristická tisíciletá tradice výstavby měst, jejichž historická, poměrně zachovalá centra jsou součástí evropského kulturního dědictví. O evropském kulturním dědictví není pochyb. A je známo i prokázáno, že v Evropě nebyl žádný významný kulturní jev uzavřen do hranic národního státu a žádné dějiny jakéhokoli druhu umění se neshodují s dějinami národů nebo národních celků. Evropská dopravní síť je nejhustší a nejmodernější v porovnání s ostatními částmi světa. Krása a rozmanitost evropské kulturní krajiny není dána pouze předchozím geologickým vývojem, ale především vlivem člověka na utváření krajiny. Nikde na světě se neprojevuje tak silná míra tvorby člověka ve vztahu ke krajině jako v Evropě. Evropské národy v onom nacionálním slova smyslu se začaly formovat teprve v 18. století, avšak Evropa plynule, byť s těžkostmi, vplula do stavu dnešního, v němž vývoj zdaleka neurčují národy nebo národ. Evropa si však zachovala velice pozitivní dědictví společnosti občanské. Již od počátku byla občanská společnost v souladu se záměry křesťanství. To pak ovlivnilo rozhodujícím způsobem poltické dějiny a stalo se nástrojem kulturní asimilace a integrace. Za tisíc let středověku vznikla v Evropě jedna velká kulturní identita. Průměrně vzdělaný občan si umí do výše uvedených konstatování dosadit hodnoty, fakta i osobnosti. Pouze to vše neumí spojit v jeden celek, neboť toto jeho usilování je přerušováno nejrůznějšími společenskými událostmi počínaje nekrvavými revolucemi a konče velice krvavými válkami.

Kapitola sedmá: ČESKÁ MALOST

Za několik měsíců, 27. července 2010, si připomeneme, že uplynulo pouhých 38 let od skonu inspirátora evropské integrace, hraběte Coudenhove-Kalergi. Evropa se od té doby značně změnila. Pochopitelně, že k lepšímu, byť musí být vykonáno ještě hodně práce pro to, abychom cítili a jednali jako Evropané. Jak řekl před dvěma lety na brněnském setkání příznivců evropské myšlenky nazvaném „Dialog uprostřed Evropy“ Cyril Svoboda, v naší zemi je krize politické elity, která naprosto ztratila identifikaci s evropskou integrací. Čeští politici jsou venku Evropané, doma nacionalisté. Používají s oblibou například termíny jako „my a Evropská unie“. V jedné sobotní velikonoční příloze ORIENTACE deníku Lidové noviny vyšel zajímavý esej Miroslava Balcara o nutnosti vzniku učebnice o dějinách Evropy. Ten velice tvrdě odsoudil tento jev. Píše doslova - stali se z nás Evropané bez evropanství, bez vztahu k evropské myšlence. Evropské peníze vítáme a bereme po celých hrstech, to ano, ale jiné evropské hodnoty ne. Peníze z Evropské unie nám nesmrdí, dějepis ano.

Nacionální obavy některých politiků z jakési ztráty nikoli naší, ale jejich suverenity, jsou někdy až absurdní. Odpůrci evropské integrace používají takové zvláštní slovo. Jeden z našich předních politiků napsal doslova: „V dnešní Evropě bohužel dochází k téměř učebnicovému jevu: malá, organizovaná, velmi silně motivovaná skupina europeistů vítězí nad stamiliony lidí, kteří se stále ještě domnívají, že o nic zásadního vlastně nejde. Výsledkem je dnešní Evropská unie“. Tentýž autor zveřejnil v MF DNES velký esej pod názvem „Co to je europeismus“, v němž „arogantní autoritářství europeismu“ považuje za největší nebezpečí pro svobodu a demokracii v Evropě.

Odpůrci evropské integrace skloňují ve všech pádech slovo europeismus. Tento pojem, do našeho politického života uměle a nezodpovědně zaváděný, je naprosto ahistorický. Dlouho mi vrtalo hlavou, kde se to slovo europeismus vzalo. Měl jsem pocit, že není zas tak nové, že česká společnost je již jednou používala. Vzal jsem si na pomoc slovníky. Ottův slovník naučný o tom nic neví. Ještě starší Kočího slovník také ne. Normalizační slovníky vůbec nic. Slovníky cizích slov z let devadesátých také nic. Vrtalo mi to stále hlavou. Někde se ten termín přece vzít musel. Až jsem si vzpomněl. V roce 1938 pořádala Umělecká beseda v Praze výstavu pod názvem Pražské baroko. V době největšího ohrožení naší národní existence bylo jistě vhodné připomenout občanům nejen klady naší historie, ale i dobu, v níž jsme byli skutky i činy součástí kulturní Evropy. Proto byl protektorem výstavy československý prezident Edvard Beneš a čestnými předsedy byli předseda vlády Milan Hodža, předseda poslanecké sněmovny Národního shromáždění Jan Malypetr a předseda senátu František Soukup. V předsednictvu výstavy byla celá vláda a také na prvním místě uvedený (i s titulem) Jeho Excelence dr. Karel kardinál Kašpar, kníže - arcibiskup, primas český. Mám katalog té výstavy i se vstupenkou. Úvodní slovo k němu napsal Zdeněk Kalista. Muž nad jiné povolaný. Vynikající historik, básník, esejista, překladatel, žák Josefa Pekaře, ve 32 letech již docentem UK, excelentní znalec baroka. Netušil tehdy tento vzácný muž, jaký osud mu sudičky připravily. V mládí byl přítelem Jiřího Wolkera, avšak studium historie ho přivedlo k jinému smýšlení. Proto byl hned po roce 1948 vyhozen z univerzity, v roce 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu dostal 15 let. A Zdeněk Kalista v úvodu toho katalogu popisuje nejen úžasnou dobu českého baroka, ale popisuje, jak pražský dvůr habsburský již za Ferdinanda I. a Maxmiliána II. začíná otevírat naši zemi světu, což vyvrcholilo v době Rudolfa II. Píše doslova: „Nebylo větší země v Evropě i na blízkém Východě, která by tu buď neměla stálého diplomatického zastoupení, nebo neobjevila se tu alespoň dočasným poselstvím. Už to samo zvyšovalo do značné míry obzor českého člověka…… stoupal zájem českého prostředí o cizí kraj … a ze široka otevřelo se tehdy hlavní město české evropskému a vůbec světovému prostoru… Praha vůbec seznamuje českého člověka i vnitřně s jinými obzory evropskými a zprostředkovává mu přístup k jiným kulturám, které namnoze obohacují jeho vnitřní život… doba Rudolfa II. a Matyáše znamená pro Prahu a s ní do značné míry pro české země vůbec dobu prudkého europeisování jejich prostředí.“

Takže europeismus zde byl dávno před námi a byl považován za významný a velice potřebný prvek naší historie. Nikoli za spiknutí proti národním státům. Alespoň to tak cítili lidé širokého rozhledu a všestranného vzdělání. Dovolte mi zcela na závěr trochu snění. Možná, že naši vnuci budou znát foyer Evropského parlamentu jako místo, na jehož čelném místě bude umístěna socha Richarda hraběte Coudenhove-Kalergiho. Na podstavci sochy budou jeho životní data s nápisem občan československý a francouzský. A ony děti se budou ptát provázejícího pana učitele, co znamená ona zmínka týkající se občanství zakladatele Evropského společenství. A ten jim vysvětlí, že se týká doby, kdy se Evropa ještě dělila na desítky států, které se v rámci špatně chápaného nacionalismu byly ochotny i vzájemně zabíjet. A naši vnuci to nebudou chtít pochopit, tak jako my odmítáme chápat, že lidstvo kdysi považovalo Zemi za desku, plovoucí na moři. Nechme však snů, podívejme se pravdě do očí. Děláme opravdu vše pro to, aby byl tento sen realitou?

Kapitola osmá: EUROSKEPTICISMUS NENÍ ŘEŠENÍM

Evropská hymna symbolizuje svobodu, společenství a mír mezi národy a občany členských zemí Evropské unie. Není to hymna pouze Evropské unie, ale hymna Evropy v širším slova smyslu. Její melodie pochází z Deváté symfonie, kterou v roce 1823 složil Ludwig van Beethoven. Pro závěrečnou větu Beethoven zhudebnil Ódu na radost, kterou v roce 1785 napsal Friedrich Schiller. Tato báseň vyjadřuje Schillerovu idealistickou vizi o tom, že dojde ke sbratření celého lidstva - což byla vize, kterou sdílel i Beethoven. Melodii Beethovenovy Ódy na radost přijala v roce 1972 za svou hymnu Rada Evropy. Světoznámý dirigent Herbert von Karajan byl požádán, aby zkomponoval aranžmá pro tři verze - pro sólo piano, dechové nástroje a pro symfonický orchestr. Beze slov, univerzálním jazykem hudby vyjadřuje tato hymna ideály svobody, míru a solidarity, které Evropa představuje. V roce 1985 ji hlavy států a předsedové vlád EU přijali za oficiální hymnu Evropské unie. Nemá nahrazovat národní hymny jednotlivých členských států, nýbrž oslavovat hodnoty sdílené jimi všemi a jejich jednotu v rozmanitosti. Původně je to hymna panevropského hnutí, kterou takto uvedl Richard hrabě Coudenhove-Kalergi v roce 1929.

Evropská vlajka není pouze symbolem Evropské unie, ale i evropské jednoty a identity v širším smyslu. Kruh zlatých hvězd představuje solidaritu a soulad mezi evropskými národy. Počet hvězd nemá souvislost s počtem členských států. Hvězd je dvanáct, protože číslo dvanáct je tradičním symbolem dokonalosti, úplnosti a jednoty. Vlajka tedy zůstane stejná bez ohledu na budoucí rozšiřování EU. Historie evropské vlajky sahá do roku 1955. V té době Evropská unie existovala jen ve formě Evropského společenství uhlí a oceli a měla pouze šest členských států. Avšak již o několik let dříve vznikl samostatný subjekt s větším počtem členů, který aktivně bránil lidská práva a propagoval evropskou kulturu - Rada Evropy hledala symbol, kterým by se mohla označovat. Po dlouhých diskusích byl přijat současný návrh - kruh dvanácti zlatých hvězd na modrém pozadí. Číslo dvanáct je v mnoha tradicích symbolem dokonalosti. Je to samozřejmě také počet měsíců roku a počet hodin na ciferníku. Kruh je mimo jiné i symbolem jednoty. A tak se zrodila evropská vlajka, která zobrazuje ideál jednoty národů Evropy. Rada Evropy pak vyzvala ostatní evropské instituce, aby tuto vlajku také začaly používat. V roce 1983 tuto výzvu přijal Evropský parlament. Nakonec byla vlajka přijata jako oficiální symbol Evropského společenství, dnešní Evropské unie, hlavami států a předsedy vlád v roce 1985. Od začátku roku 1986 ji užívají všechny evropské instituce.

(zkráceno)

(Čas)