Březen 2010

Zdůvodnění názoru

Vladimír Cícha

Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.

(Jan Werich)

Myslím, že z nejednoho důvodu, přinejmenším z důvodu zachování posloupnosti, je sotva možné onu mocnou událost zvanou olympijské hry, zrušit. Navzdory tomu, že jejich náplň a myšlenka se velmi se proměnily. Navzdory tomu, že se zanedlouho stanou olympijskou disciplinou třeba koulování, jízda na klouzačce sólo i v páru a to opačného i téhož pohlaví, v létě pak vrhání podkovy na tyč zaraženou v písku a jiné. Zmiňovat se o značné proměně OH v business, zápolení o přízeň sponzorů, nezbytné účasti antidopingových laboratoří a nákladech na bezpečnost, dnes to položce závratné výše, je zbytečné, je to všeobecně známo.

Město a země, ucházející se o pořádání takové události, ať zimní nebo letní, její vlády a příslušné organizace by si měly být velmi dobře vědomy toho, že taková akce může sice zvýraznit tu zemi a město na mapě světa a ve vědomí obyvatel mnoha jiných zemí, že ale také může znamenat nespočet vážných problémů a ohromnou finanční ztrátu, břemeno na bedrech obyvatel-daňových poplatníků po následující léta.

We are Number One! zaznívá mnohdy ve Vancouveru při různých větších sportovních zápoleních s kanadskou účastí. A bylo mnoho jásotu, když před lety (2003) Vancouver soutěž o pořadatelské právo OH, vyhrál. Těm, kteří se toho bezmála zděsili, se dostalo různých titulů, kupříkladu škarohlídů nebo mamlasů. Po bitvě každý generálem, zní úsloví. Bitva ještě nezačala a snad je naděje, že se škarohlídi a malasové mýlí. To se uvidí už brzy.

Zatím se zdá, že ti povolaní v této věci chabě zvážili následující skutečnosti (jejich výčet není úplný, k tomu, aby byl takový, tak intenzivně vývoj nesleduji):

Místa pořádání zápolení a přístup k nim. V tomto případě více než problematická záležitost v případě Whistleru.

Náklady s vybudováním nezbytných areálů sportovních a ubytovacích. Nejasná záruka o jejich využívání v následujících letech. (Nevím, jak velmi populární je kupř. rychlobruslení ve Vancouveru, a přece tu byla postavena velmi exkluzivní hala. Možná, že se počítá s tím, že sem budou jezdit borci z jiných částí země a náklady na to budou pokryty jejich sponzory a nebo ... snad se někdo štědrý najde.)

Náklady na zajištění bezpečnosti nejen pro atlety, ale pro všechny zúčastněné. Takové zajištění je dneska položka, která se dá sotva přesně vyčíslit několik let před konáním her.

Je vlastně nutné, aby se Vancouver ještě více zpopulárnil a tím si způsobil příliv dalších obyvatel vedoucí dalšímu zdražení života v tomto městě a umocnil již dnes nemalé (přesněji řečeno veliké) dopravní problémy?

Zvážila se i reálná možnost, že na hrách se nevydělá, ale bude tomu právě naopak? Risk je zisk, říká se, nemusí to platit za každých okolností. Letitá zkušenost ukázala, že právě v případě OH to velmi často neplatí.

Jak tedy zatím vypadá situace, několik dní před zahájením her? Kongromerát kondominií ve Whistleru, vlastnictví to Interwestu, půjde týden po zahájení her na buben, po česku řečeno. Situace s dopravou návštěvníků na místa dění vyžaduje si čekací doby 2 až 4 ba více hodin, než zájemce se dostane na dostupný dopravní prostředek. 365 bloků obytných domů ve Vancouveru bude drasticky omezeno v použití jak do průjezdu, tak parkování vozidel.

Vláda Britské Columbie vydala drakonická opatření, že jakýkoli názor, veřejně vyjádřený a zcela neoslavující hry bude cenzurován a nebo i potrestán. Rozdíl mezi slibem v roce 2003 a jeho naplněním je značný, ale kdo toto bude ochoten přiznat? A zveřejnit?

Abych ale nebyl příliš negativní. V rámci události bude nabídnuto mnoho zábavy na různých místech města. Správně, lid potřebuje zábavu a to všeho druhu. (Přiznám, že se snad na některé zábavní akce půjdu podívat. To ale není podstatné pro smysl mého povídání).

Závěrem snad jenom konstatování: nedokonalost člověka, navzdory jeho neuvěřitelným úspěchům se připomíná neustále. Sportovní zápolení, včetně olympiád, byla poznamenána nespravedlivým poměřováním sil profesionálů sovětského bloku, kteří nebyli nikým jinými než v podstatě skutečnými profesionály, se sportovními amatéry, reprezentanty demokratické části světa a to se dělo po léta se souhlasem předsedy olympijského výboru (Brundage se ten pán jmenoval, jestli se nemýlím, na vyhledání správnost na internetu nemám právě čas ani náladu).

Jenže, pořádat OH v roce 1952 nebo 1956 a dnes, je značně rozdílné a to nejen ve stále rostoucích výkonech sportovců, neboť svět pokročil. Ten pokrok ale není lidstvu tak prospěšný jak třeba pokrok dosažený v medicíně. Ač někdy mne to poněkud překvapuje, že boj s rakovinou dosud není vítězný, zatímco třeba postižencům s ucpanou dodávkou krve do srdce (jako jsem třeba sám) se dostalo náramné úlevy a prodloužení života.

Vymlouvat se v případě finančního nezdaru či jiných nepříjemností na zhoršený výkon ekonomiky nebo na nepřízeň počasí nemá nic společného s podstatou této úvahy.

Šel jsem si uvařit kávu, abych pak si při jejím popíjení ještě text před odesláním pomalu přečetl. Televize byla zapnutá a dozvěděl jsem se o tragédii gruzínského závodníka na saních. Už několik dnů se hovořilo o tom, že dráha je velmi rychlá, ba zatím ze všech podobných tratí nejrychlejší a snad i nebezpečná. A tu opět vyvstává otázka po oné pošetilé snaze, v různé míře v různých zemích patrné, být v tom či onom nej... (čtenář si může doplnit, co mu libo).