Březen 2010

Český problém: nechuť k pravdě

Radka Denemarková

Česká společnost je nemocná. A co je horší, odmítá se léčit. Žijeme ve zfalšovaných dějinách dvacátého a desetiny jedenadvacátého století. Život v tragické zemi, kde lidé chtějí zapomenout a současné umění (film Kawasakiho růže) jim v tom pomáhá. S Rusy máme společnou nechuť k pravdě. Proč na mne přes všechnu svobodu vane chlad. Dostávám se logicky k letům předchozím.

Je to česká kronika vyhřezlé malosti, sekernictví a pomstychtivosti, nekonečných schůzí, sestavování oběžníků, kádrových posudků, slepého přizpůsobování se sovětskému vzoru, autokratického rozhodování neumětelů, ustavičného žvanění, pracovní demoralizace. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 a po sovětské okupaci 1968 zmizelo řádné právo pro statisíce. Stalinismus u nás bujel bez ohledu na to, co se dělo v SSSR. A generace, která se k Stalinovi hlásila, vše smetla v roce 1968 větou, že "se dopustili v mládí několika omylů". Za plurál my se schovaly mnohé tváře. Jako kdyby mladí příslušníci SS uklidnili svět větou "dopouštěli jsme se v mládí omylů".

Zatímco Německo označilo tyto lidi za válečné zločince, u nás za zločiny padesátých (věznění a monstrprocesy, poprava Milady Horákové, odebírání dětí rodičům, znárodňování majetku, ročníky nekomunistických studentů vyházených z fakult, přesídlování rodin, plenění klášterů), šedesátých až osmdesátých let (třídně diskriminované děti nesměly studovat, rozmohly se anonymy, udavačství, lež, vrazi byli dále u moci, tentokrát si jistí, protože za zády měli sovětské tanky) nebyl nikdo vyloučen z veřejného života.

Oběti musely mlčet a ani dnes o svědectví těch zbývajících nikdo nestojí. Nezaznělo, že člověka definují jen činy a ne slova, která mění podle toho, jestli se píše rok 1953, 1968, 1989, 2010. Předáváme vzkaz mladším generacím: každou zrůdnost lze smést ze světa větou "dopustili jsme se v mládí omylů", podstatné je vyváznout a zajistit si dobré bydlo.

(www.ihned.cz)