Březen 2010

Katastrofy na prodej

Luděk Frýbort

Tak vám nevím. Měl jsem tu vepřovou chřipku, nebo jsem ji neměl? Dolehlo na mne tuhle cosi chřipkovitého, ale bez obvyklých předeher i zdlouhavých konců, jeden den to přišlo, druhý den vyvrcholilo, třetí ještě trvalo, čtvrtý pominulo a bylo pryč. Svět takovou chřipku neviděl, a když ne svět, tedy aspoň já. Ono se beztoho říká a někdy i tu a tam píše, že to s tou prasečí chřipkou není tak divoké, jak se dělá, a že jsme si mohli celou paniku a s ní spousty peněz ušetřit, kdybychom si nad ní luskli prsty. Nejsa odborně vzdělaný epidemiolog váhám k tomu sporu přikládat svá soukromá polínka; je však jistý aspekt, k němuž může přiložit polínko i laik, stačí mít trochu kritického rozumu a zkušeností s móresy této poněkud střelené doby.

Stalať se v Německu, jehož jsem občanem, taková věc. Byla (ale už není, jelikož její partaj prohrála volby) ministryní zdravotnictví dáma jménem Ulla Schmidt, do jejíhož ministrování spadala i ona hrůzostrašná pandemie. Zprávy byly děsivé, tolik nakažených tam, tolik nebožtíků onde, už je chřipka na Ukrajině, už je v Rakousku, spaste duši, za chvíli ji máme u nás! Naštěstí vynalezly farmaceutické firmy v pravý čas účinnou vakcínu, i nelenila paní Schmidt a objednala jí za 350 milionů euro, aby se na každého dostalo, až to začne. Nezačalo pak dohromady nic, vepřové viry se projevily jako strašidlo vcelku bezzubé, a paní Schmidt si zůstala na největší části vakcín sedět. Nebo ani ne tak paní Schmidt jako spíš občanstvo, z jehož daní se záchranná akce financovala. Ještě teď nabízí její bývalé ministerstvo po celém světě nepotřebné vakcíny jak to příslovečné zkyslé pivo, ale nikdo je nechce. Nicméně, až k tomuto bodu žádný důvod k stížnostem, mýlit se může každý. Propadat panikám by vysoký státní činitel asi neměl, ale i to se stává, neboť doba je střelená, jak již zmíněno.

Aféra však měla své pokračování, a zdání nevinnosti se v něm vytrácí. Nezbední žurnalisté kdesi vyšťourali, že ministerstvo paní Schmidtové uzavřelo smlouvu o dodání očkovacích látek už v roce 2007, kdy ještě nebylo po vepřových virech ani slechu; jest tudíž míti za to, že je ona dáma buď nadána duchem věšteckým, nebo… ale pokračujme. V smlouvě stojí, že ať bude vakcín zapotřebí nebo ne, Německo se zavazuje objednané množství odebrat a zaplatit. To už drobet páchne; Rakousko, uzavřevší podobnou smlouvu, si například vymínilo, že výrobci dostanou zaplaceno jen za opravdu spotřebované dávky. I lze si myslet o jasnovidectví paní Schmidt své. Ale ani tím ještě není vší legrace konec. Našel se politik, jenž prolomiv hradbu mlčení vyslepičil na milou paní ministryni, že původně plánovala zakoupení dvojnásobného počtu řečených léčiv, než má celé Německo obyvatel; naštěstí bylo vládám spolkových zemí její starostlivosti až příliš a velkomyslný plán zamítly. Korunu všemu pak nasadil objev, že třistapadesátimilionovou zakázku udělilo slavné ministerstvo z šesti možných dodavatelů jednomu, bez povinného výběrového řízení předem vybranému. Čtenář se asi táže, jaká polízanice z toho pro rozhazovačnou ministryni vyplynula… dohromady žádná. Politik v činné službě by byl bez pardonu odvolán nebo by sebral svůj klobouk z věšáku sám, ale paní Schmidtová už činným politikem nebyla, když její partaj prohrála ty volby. Soudně se zištný úmysl také prokázat nedal, nanejvýš do nebe volající hloupost a lehkomyslnost, ale ty mohou být pro politika mnohdy i kvalifikací. I nepochybuji, že uplyne nějaký čas a se jménem Ulla Schmidt se na některé kandidátce opět shledám.

Neobtěžoval bych českého čtenáře aférou z dalekého Zašumaví, kdyby se z ní nedalo vydestilovat několikeré poučení. Tedy předně, což je úlevné, že prapodivné kejkle vrcholných politiků se neomezují pouze na protunelované království české, ale vyskytnou se při nedostatečném dozoru i za jeho západní hranicí. Dále že je dobrý vynález nejdřív provést kejklík a pak rychle prohrát volby; tak by mohl vyklouznout z maléru i leckterý politikus český, kdyby mu hrozil, jako že obvykle nehrozí. Ale hlavně a především – a to už se neocitáme na půdě jedné, byť i velké a vlivné země, nýbrž v měřítku přímo globálním – je metoda paní Schmidtové příkladem úžasného, nepředstavitelně výnosného kšeftu. Ani z drog nekynou takové prachy. Kdo v něm umí chodit, tomu se miliony, ba miliardy jen tak hrnou, o Nobelových cenách a vší ostatní slávě nemluvě.

Úplně lhát se ovšem nesmí; primitivní lež by nespustila onen řetěz hysterických reakcí, na jehož konci kynou miliardy. Moudřejší je poukázat na konkrétní nebezpečí, byť i nepatrné či jen teoretické; je věcí zručného manipulátora, aby je nadmul do podoby doposud nikdy nepoznané katastrofy. Může propuknout hned zítra nebo za týden jako všechny ptačí, prasečí etc. pandemie; má to tu výhodu, že se prachy zkasírují hned, zase ale se opakováním ztrácí účinnost. Lze se obávati, že až se po odeznění prasečí chřipky odkudsi vynoří chřipka krokodýlí nebo klokaní, ohrožené lidstvo se na ni vybodne. Účinnější, třebaže na poněkud dlouhé lokte je katastrofa kynoucí někdy ve vzdálené budoucnosti (například v roce 2100). Zato katastrofa strašlivá, lidskou představivost přesahující, jaká zde naposledy byla za dob praotce Noe, a kdoví jestli. Pozor lidé, potopa světa se valí, i když zrovna nic nevidíte! Okamžitě, hned teď a ještě lepší včera je nutno započít se stavbou archy! Za jakoukoliv cenu, za všechny peníze, co jich máte i nemáte, neboť nepostavíme-li dost velkou (a drahou) archu, běda nám i budoucím!

Skeptik by řekl, že volat po stavbě archy je snad možné, obtížnější ale že bude získat podporu vědeckých kruhů. To by se ovšem skeptik mýlil. Není příliš obtížné najít dostatečný počet renomovaných učenců – a nejsou-li renomovaní, neustálým omíláním v tisku a ukazováním v televizi se renomé vyrobí – kteří jsou ochotní prokázat a statisticky doložit i známou tezi, podle níž vzniká špatné počasí tím, že psi žerou trávu. Neboť touha po vědecké prestiži, jakož i rivalita a chuť zakroutit nosem oponentům je v učených kruzích věčná. Skoro stejně stará a velmi osvědčená je i metoda: nejprve si stanovme, k čemu hodláme dospět, poté k tomu přitesávejme důkazy. Proberme se výsledky dosavadních výzkumů; co se nehodí zamlčme nebo zpochybněme, co se hodí zdůrazněme a dle potřeby vyšperkujme, čísla poopravme, křivky grafů přiohněme, a hle, obraz hrůzné budoucnosti, nad nímž se dech tají a peněženky otvírají, je tady. Nebo jakápak vůbec čísla či grafy; postačí tvrdit a hlásat, čísla ať si každý najde sám, když se bez nich nemůže obejít. Jsou-li nalezená čísla nevhodná, je už snadné se opovržlivě ošklíbnout, ech, nedouk jakýsi, netřeba jeho řeči brát vážně. Sem se všichni podívejte, na naše nevyvratitelné vývody, za jejichž správnost se postavily nejuznávanější světové autority! Je užitečné mít takovou autoritu někde hodně daleko, například v Indii; věru že mě jméno Radžendra Pačaurí upomíná na toho… jak on se… jo, Radžív Sinh, co svého času vylepšoval pokladničku Klausovy partaje. Ještě bych Světové klimatické radě doporučil jakožto autoritu vysoké kvality Pepu z Hongkongu.

Skeptik by opět řekl, že na takovouhle vějičku přece nemůže podstatnější část veřejnosti skočit. Ale zase: skočit může a dokonce snad musí. Je určitý rys lidské povahy, libující si v chmurných předpovědích. Říkejte, že se pod Žižkovem v hlubinách zemských hromadí žhavé magma a co nevidět propukne strašlivou erupcí, a zvěst o tom se rozletí jako větrem hnána. Říkejte, že se celkem houbeles děje, a budete pokládáni za naivky. A je tak krásné vyvýšit se co duch ušlechtilý nad tu nevědomou, konzumní masu! Je tak povznášející být prorokem kážícím hříšnému lidstvu roztrhnout roucha svá a posypat hlavy popelem! Odkud se tato anomálie bere… snad že jsme příslušníci západní civilizace, nadané předvídavou starostí o zdar zítřka. Schopností omezit své potřeby dnes, aby zbylo na chléb v době nouze, pamatovat nejen na své současné blaho, nýbrž i na přijatelné existenční podmínky příštích generací. Je to vlasnost, která Západ nadlouho udělala vůdčí civilizací světa; zpervertována se však mění v ochotu zruinovat sama sebe v zájmu odvrácení vysoce hypotetické, na vzduch namalované katastrofy. Všimněme si, že jiné než západní země na klimatická kataklysmata tak chytlavé nejsou, leda by z toho vyplynul nějaký ten milionek do papalášské kapsy. To není náhodou.

Zbývá ještě získal podporu vládních a vůbec politických kruhů, a ani to není nepřekročitelná překážka. Nejen že napumpujeme-li do spásného projektu dostatek financí, zbude omrvinka i pro takovou paní Schmidt. Prošustrují-li se z veřejných prostředků miliony, zůstanou za různými nehty tisíce. Prošustrují se milardy, a za nehty se zadřou miliony. A tak dále. Hlavně ale nebývale vzroste moc politiků. Kdo rozděluje miliony jako nafukovací balonky před volbami, je velký pán. Kdo hází miliardami, je tisíckrát větší pán. Nedivme se proto zaujetí demokratů z povolání pro odvracení klimatické potopy světa. Jak praví proletářská píseň, kdo ničím nebyl, bude vším.

Pravda je, že zvěstovatelé klimatických pohrom v posledních týdnech zrozpačitěli. Přišlo se na všelijaké švindlíky a jejich věrohodnost jest pošramocena. I naše vysoce korektní hannoverské noviny – to český tisk dovede být jinak prostořeký - otočily list a píší: Pačaurího institut dobře vydělal na zfalšovaných předpovědích, zkasírovav úctyhodné sumy z prostředků Evropské unie… v Světové klimatické radě se rozšířila tendence povznášet tezi o kolapsu světového klimatu v důsledku lidské činnosti na dogma… kdo zapochybuje o blížícím se konci světa, je opatřen štemplem kacíře… marně hledáme otevřenost vůči oponentům… Světová klimatická rada má urgentně zapotřebí změnu vlastního klimatu, nemá-li se vědecký výzkum stát náhražkou za náboženství… Skály, pukejte, a hrobové, otvírejte se! To tady ještě nebylo.

Nicméně bych nějaký zásadní zvrat nečekal. Na to už prodej katastrof na zálohu pokročil příliš daleko, už se v tom kšeftu točí příliš mnoho miliard a k nepřekročení není ani hranice bilionů. Mnoho a přemnoho výnosných kariér vzniklo na tom základě, nadělalo se ústavů, úřadů a ministerstev, a veškerá dějinná zkušenost učí, že z opratí vysmeklou byrokracii už nezkrotí ani ďábel sám. Mnoho vědátorů třetího řádu stanulo na výšinách slávy, mnohému se zalíbilo třímat kormidlo světa a nepustí se jej na požádání. A pochopitelně se po uši zadluženým vládám dostalo výborné možnosti zdaňovat, zdaňovat a zdaňovat, ovšemže výhradně k udržení klimatické rovnováhy. I kdyby na sůl nebylo. I kdyby se klimatologičtí švindlíři znemožnili natolik, že by se jejich věštbám už chechtali i vrabci na střechách. Golem se rozkráčel a bude se valit, všechno před sebou smetat, až… kdoví jaké až. Snad až svět zaplaví vlny potopy nikoli klimatické, ale finančně hospodářské. Západní svět obzvláště a jmenovitě. Dejtež, bohové, abych se mýlil!