Březen 2010

Na okraj kodaňské konference aneb Mezery v klimatologickém pravověří

Luděk Frýbort

Kalendář se posouvá k prostředku ledna, venku mrzne, jen to praští, naše ulice připomíná průsek v sibiřské tajze vroubený bílými kopečky. Z jednoho takového se právě paní sousedka pokouší vydobýt své auto, klnouc a vzdychajíc. "Jo, paní, to je to oteplování atmosféry," povídám jí. "To teda jo," ucedí ta dáma a rýpe zběsile do ledového krunýře. Ani mi nemusí povídat, co si o celém oteplování myslí.

I když bych si nějaký nepředpojatý výklad rád vyslechl. Je to totiž divné. Vesměs máme u nás v Hannoveru počasí jako v Anglii: ani moc teplo, ani moc zima, pršívá v zimě jako v létě, ledaže v létě je stromoví opatřeno listím. A teď najednou… nejen já po třiceti letech pobytu, ale ani nejstarší Hannoveřané takového sněhu nepamatují. Kdyby bohové povětrnosti složili tu nadílku o pár dní dřív a o pár set kilometrů dál k severu, musely by komunální služby města Kodaně vysvobozovat účastníky slavné konference ze závějí lopatami. Celá západní Evropa úpí pod nebývalými fujavicemi, vždy zelená Anglie zavalená sněhem, Skotům namrzají v dvacetistupňových mrazech pod sukněmi zadečky, protější strana Atlantiku tone v závějích, v Číně katastrofálně chumelí … kde jsi, oteplení otmosféry?

Ale dobře. Třeba je tenhle mrazivý a chumelivý leden jen momentální výchylka a co nevidět začnou zase tát ledovce a stoupat hladiny oceánů, jak to má být. Teplotní křivka bude k potěšení vědců z britského Ústavu pro výzkum klimatu pokračovat v strmém vzestupu a zvěsti o jejich jakýchsi švindlících se projeví jako vytržené z kontextu. Stamiliardy k odvrácení klimatické apokalypsy dál poplynou, z nemalé části do chudých zemí třetího světa, jejichž ctnostní ministři a prezidentové je nenastrkají do vlastních kapes (bídák, kdo by si myslel něco takového), nýbrž je nainvestují do úspornější energetiky a ochrany tropických lesů, jak projektováno. Dejme tomu. Jenže já jsem potvora. Nepřijímám všechno za hotovou věc jen proto, že to prohlásila uznávaná autorita; půlstoletí života v různých diktaturách a polodiktaturách mě naučilo číst mezi řádky, a už mi to zůstalo. Tak i dnes: vědecké autority předkládají argumenty jako z železa kované, odvíjejí scénáře strašlivých konců… ale kdo umí číst mezi řádky, najde i cosi nevyřčeného, snad že vědcové zapomněli, snad že neshledali podstatným. Čím víc však je nevyřčeného ve směsi s vyřčeným - i to je taková zkušenost onoho neblahého půlstoletí - tím nevěrohodnější je celá záležitost, tím víc zavání… řekněme zatím, že jen lajdáctvím a povrchností. Kolik takových mezer se v punktu klimatické eschatologie naskýtá cvičenému nosu kritikovu? Ukažme si na některé.

Nejzákladnější skutečností, bez jejíhož zahrnutí ztrácí celá debata smysl, je příšerné a stále stoupající přelidňování Země, které pochopitelně má svůj vliv na zatížení atmosféry. Vzrostl-li počet duší na naší planetě z necelých dvou miliard počátkem 20. století až k dnešním šesti a půl, zvýšil-li se roční přírůstek v témže časovém rozpětí z 0,5 % na 2,8 %, byl by div všech divů, kdyby v nějakém poměru k tomu nenarostla i produkce odpadních plynů. Co je ještě pozoruhodnější: podělíme-li tuny znečištění počtem světového obyvatelstva, vyjde nám, že od roku 1900 do dneška v přepočtu na hlavu výrazně kleslo! To už je i při největší shovívavosti obtížné připisovat badatelskému opomenutíčku, z toho intenzivně vyčuhuje záměr. Podivné přitom je, že se o vlivu lidského množení na objem skleníkových plynů nezmiňují nejen hlasatelé klimatického inferna - to bych pochopil - ale ani jejich oponenti. Proč?

Snad proto, že se překotné množení týká téměř výhradně tzv. rozvojových zemí, o jejichž dílu viny v jakékoliv patálii včetně klimatické otevřeně promluvit jest ovšem vysoce nekorektní, neetické, neřku-li rasistické. Pak lze rozumět i tomu, proč za původce všeho zla je označován vždy jen průmysl, auta a letadla, nikdo však ani slůvkem nezmíní o milionech ohníčků z chrastí a suchého trusu, na nichž si chudí národové ohřívají kaši svou vezdejší, ani o folklorním zvyku každoročního vypalování porostů, ani o tom úděsném smradu z motorových vehiklů v posledním tažení, jímž si ctěný zájemce může v každé rozvojové metropoli zalepit plíce až po tipec. Viníkem čehokoliv může být vždy a bez výjimky jen Západ, zajisté. A plátcem, to hlavně.

Neobjevil jsem zatím, jaký rozum je v tom, poukazovat pořád jen na oxid uhličitý co hlavního pachatele klimatických špatností. Také mi v celém tom rumrejchu trochu vadí, že slýchám mnoho nabádavých řečí, ale skoro žádná přesnější čísla: kolik vůbec obsahuje naše ovzduší onoho zlopověstného plynu? Prý že „rekordní množství“, dává k lepšímu pojednání, co je mám právě před sebou. Doplňuji tedy z vlastní píle, že rekordním množstvím je 0,03 %, počni si s tím údajem každý. co chceš. O něco rozpačitěji bývá řeč o metanu, ač je jeho skleníkový účinek dvacetinásobný. Proslulý muzikus McCartney vyzval dokonce z fóra kodaňské konference hloupé lidstvo, aby si jednou týdně dalo k obědu něco jiného než maso, jelikož pochází z různých hovad, kteráž, co chvíli bzdíce, produkují metan. Nu, co se mě týče, nemusel mě slavný pěvec zvlášť nabádat; stolujeme u nás často bezmase i bez něj, včera například jsme měli k večeři čočku. Jenže po čočce se zase… ach jo. Jeden se holt nezachová, kdyby se na hlavu stavěl. Což je ale beztak skoro jedno, protože zdaleka nejúčinnějším skleníkovým plynem je vodní pára, jíž nám zlomyslný Hospodin nadělil na kubický metr vzduchu podle okolností od 5 do 50 gramů. S vodní párou ovšem žádná konference nehne, dělej co dělej. Naopak jsem četl vyjádření jednoho rovněž učence, že by s klimatem nezacloumalo, ani kdybychom vypudili z ovzduší oxid uhličitý až do poslední molekuly všechen. I lze si mezi učenectvem vybrat.

Tím se dostávám k otázce nejzákladnější: lidská činnost má zajisté svůj podíl na zatížení atmosféry všelijakými svinstvy, ale jaký, medle? To zatím neráčil žádný ekologický guru vyčíslit, spokojiv se s povšechnými prohlášeními. Zkusím tedy sám shrnout, jak a čím nám kazisvět Příroda znečišťuje povětří. Především vulkanickou činností: každá pořádnější sopečná erupce vychrlí do atmosféry obrovská kvanta plynů, popele a jiného neřádstva. Jen sám podmořský, od Islandu až po samou Antarktidu se vinoucí a sopečnou činností jen tak překypující Atlantický hřbet jich vyprodukuje tolik, že ve srovnání s tím jsou všechny naše fabriky, autíčka i letadélka holá legrace. Mnoho metanu zajisté vybzdí zpod ocasů živočišstvo užitkové i divoké, ba i já sám po té čočce, ale mnohonásobek toho vyprodukují bažiny, slatiny, jezerní a mořská dna a vůbec kdejaké bahno. Připočtěme k tomu minerální prameny, přirozené výrony CO2 i tu flašku sodovky, co si z ní jen tak neekologicky upíjíme, a obdržíme… musím se přiznat, že přesné číslo mi není známo. Ne, že bych se po něm nepídil, ale jaksi je nikde nenacházím, čert ví proč. Leda zběžnou informaci, že lidské snažení je v té soutěži k přírodnímu zhruba v poměru 1 : 50, čemuž ovšem je možno věřit či nevěřit, jako ostatně všemu v tomto zpolitizovaném oboru. Zato mohu přispět výsledkem vlastního bádání: nejen fabriky a autíčka, moji drazí, též naše plíce jsou nástrojem klimatické zkázy! Vydýchá jeden každý příslušník rodu homo ročně 380 kg CO2; a jelikož, jak již svrchu dotčeno, obývá planetu Zemi takových příslušníků šest a půl miliardy, čítá roční souhrn veškerého dýchání lidského 2,4 miliardy tun oxidu uhličitého, neboli 10 % vší průmyslové produkce. Běda!

Jen podružně se v tom srovnání jeví ostatní mezerovitost. Na průmyslovém smrdění, jak známo, má podstatnou zásluhu výroba energie. Přitom máme v rukou prostředek, jímž by se tomu dalo odpomoci: jaderné elektrárny. No no, nekřižuj se, milý čtenáři, sám jsem v tom oboru řadu let pracoval a vím, že jiné techniky s tak vysokou bezpečnostní rezervou prostě není. Proč jí nevyužíváme? Jen ze strachu, že by padla posvátná kráva zelených a jiných toho druhu hnutí? Nebo že už se na potírání jaderného Satana stačilo vytvořit přemnoho výnosných kariér? Z jiného soudku je mezera původu grónského. Byl před nějakým časem v té severské zemi proveden hloubkový průzkum ledového příkrovu. Jsouť v něm, jak se vrstva za vrstvou po statisíce let ukládaly, všechny změny a proměny zapsány jako ve slabikáři, i dalo se doufat v rozluštění záhad klimatického vývoje. Avšak vrty byly vyhodnoceny - a dál ani muk. Jen složitými cestami se dozvídám proč: průzkum nepotvrdil katastrofickou verzi, nýbrž její opak. Takže přece jen švindl? Obvyklý fígl druhořadých vědátorů, nejdřív si vytvořit teorii a pak k ní hlava nehlava stloukat důkazy? A když nestlučeme - zamlčet?

Přitom je všechno shánění důkazů víceméně zbytečné. I sami klimatologičtí spasitelé vědí, co je hlavní příčinou teplotních výkyvů: změny v intenzitě slunečního záření. Jednou se na slunci udělají skvrny, podruhé zase zmizí, jednou slunce zahřeje povrch moří, čímž se uvolní CO2 (a ne naopak), podruhé… Ne že by člověk nezasahoval do poměrů v atmosféře vůbec ničím; stačí se nadechnout v některém, řekněme, indickém městě a každý hned pozná, zač je čeho loket. Ale v rámci staletí a neovlivnitelných přírodních pochodů jsou hysterické akce k spáse světa marné, občas i směšné. Leda by bylo jejich účelem ne zachránit planetu, ale přivést na žebráckou hůl vlastní civilizaci. Miliardy, stamiliardy, brzy už biliony dolarů či eur… může si to Západ bez úrazu dovolit? Jsou klimatické hrůzy, i kdyby se dostavily, scénář šerednější než naprostý rozvrat následkem prošustrování všeho, k čemu dali základ naši pracovitější předkové? Vytváření civilizace je proces mnoha tisíciletí: má jí teď opravdu být konec? Jak ten dnešní svět vypadá, má Západ nepřátele, kam se podívá; je nutno jej dorazit i touto ránou? Přeje si někdo tak děsně jeho zánik?

Kdoví, třeba i přeje. Pro někoho, kdo až doposud mohl právě tak vykládat o okluzních frontách a rosných bodech, může být povznášející stát v středu pozornosti celého světa, třímat páku k jeho vyšinutí z dráhy. Kdo měl potíž předpovědět vývoj počasí na tři dny dopředu, cítí se povolán předvídat do konce století; jest slastné být prorokem, jemuž naslouchají miliony. Také demokratická politika, ztrativši už dávno charakter souboje idejí, nachází nový smysl v stínovém boji za záchranu planety. Politici rozhazují v rámci nepotvrzené hypotézy veřejné peníze jako rozmařilá kurtizána, což ale není selhání, nýbrž zákonitost: ministr, který měl loni půlmiliardový rozpočet, chce mít letos miliardový, k čemuž se bezhlavé akce náramně hodí. A pro všechny mimo hranice této doposud tak úspěšné, avšak nemilované civilizace je klimatická hysterie příležitostí vyrazit z ní také nějakou miliardu, když se jimi pohazuje jako smetím. Že k záchraně deštných pralesů nebo vyčištění ovzduší, tomu může věřit leda delegát kodaňské konference, a kdoví jestli i ten. Ostatně, kolik z miliardového pytlíka má obdržet zimbabwský demokrat Mugabe?

No, nechám už toho. Byla však řeč o informačních mezerách; slušelo by se, aby je slovutní mužové vědy, pořadatelé klimatologických konferencí a jejich rozliční trabanti zaplnili, pokud možno nikoli dalším vyhrožováním, ale exaktními numery. Dále: jest v zájmu vědy i laické veřejnosti vést diskuzi, nikoliv monolog. Jen střetáním a vzájemným tříbením názorů se lze přiblížit k nepřibarvené skutečnosti, ne vyhlašováním dogmat. Kdo tak činí, kdo kaceřuje odlišný názor, kdo opomíjí nevhodné důkazy a mocí svého vlivu vytlačuje vědeckou opozici, kdo přitesává skutečnost tak, aby mu pasovala do předem připravené krabičky, nevyhne se nařčení z podvodu. Třeba si myslí, že vystoupil do pozice, v níž si to může dovolit. To je ale velmi ošidná představa. Dějiny znají bezpočet nadýmavých velikánů, kteří probudivše se náhle zjistili, že se stali kašpary v očích světa.