Březen 2010

O pocitu sounáležitosti

Luděk Frýbort

Jen váhavě se vracím o čtyři týdny zpět, k úmrtí Ivana Medka, postavy před- i polistopadového vývoje z nejryzejších, úcty nejhodnějších. Přesto se osměluji dotknout rozhovoru, jejž provedl list MF Dnes s panem Medkem krátce před jeho skonem. Čtení je to moudré, zčásti prorocké, jen s jednou podrobností se mi, při všem respektu, nechce souhlasit: že Čechům chybí pocit sounáležitosti se svou zemí. Byl přerušen v roce 1938 a před ním trval jen krátce…

Ale to snad ne. Buďme přesní: co bylo přerušeno, byl jen nepříliš podstatný historický detail, totiž trvání československého státu v jeho prvorepublikánské podobě. Jinak Čechům - aspoň těm, které zajímá ještě něco víc než pivo a vepřové se zelím - pocit sounáležitosti s svou zemí nikterak nechybí a nikdy nechyběl, dokonce ani mně, exulantovi, který se přijede podívat do země předků dvakrát, třikrát do roka. Kdyby mi chyběl, nepsal bych tyto řádky. Ne, tak tomu není. Nikoli kratičký úsek času mezi lety 1918 až 1938, nýbrž víc než tisíc let dějin Království a nyní právě Republiky české je prostor, v němž můžeme hledat a nacházet pocit sounáležitosti ze zemí, jež nesla v průběhu věků jména Boiohemum, Bohemia, Čechy, Böhmen. Její území se po staletí všelijak rozpínalo a zase smršťovalo, měnil se životní způsob i skladba obyvatelstva, a bylo by pošetilé se domnívat, že zrovna dneškem se ten vývoj završil. Vztah člověka k jeho zemi však, pocit sounáležitosti, chceme-li jej tak nazvat, je fenomén trvalý a věkem se neměnící. Nemusí se ozývat jen samou chválou, může to být i vztah kritický, neboť nekritizujeme jen to, do čeho nám nic není. Pokud je ovšem kdo nějakého vztahu schopen; jsou i ptáci přelétaví, jimž opuštěné hnízdo nic neznamená, a jsou i lidé nízké duševní úrovně, jejichž pocit sounáležitosti propuká tak leda na fotbale.

Ze svého zahraničního stanoviska chci upozornit, že pocitem vytrženosti z dějin jsou Češi výjimeční; stačil jsem si všimnout, že jiným národům identifikace s vlastní historií od nejstarších počátků až k přítomnosti takovou potíž nečiní. Proč tomu tak je… vystavili otcové československého státu opovržení vše předešlé, najmě vše habsburské, německé, katolické, šlechtické. Vznikla tak mezera rozpaků a studu, falešný dojem, jako by naše historická kontinuita končila Bílou horou a obnovila se teprve až zase 28. říjnem 1918, mezi tím že nebylo nic, leda cosi neřádného, o čem je hanba mluvit. Zacelme tuto ránu, vraťme knize českých dějin vytržené stránky, ať v ní znovu zaujme své místo posloupnost habsburských vladařů, kteří byli přese všechno i králi českými, vraťme jí jezuitské baroko, maršálka J. J. V. Radeckého, statečnost českých pluků na polích lombardských a konec konců i na polích první světové války - nebyli pouze udatní legionáři a kromě nich už jen švejkové a ulejváci - a vrátí se pocit sounáležitosti v celé dějinné šíři. Posuzovat minulost, kritizovat ji, to můžeme a snad i musíme, třebaže vždy s pomyšlením, že náš soud může být mylný a zítřek bude s týmž zaujetím kritizovat zase nás. Vytrhávat z ní stránky, abychom získali obrázek lahodící současným politickým a nacionálním tendencím, je však počínání pošetilé, jež se nemůže nevymstít. Jakž se i ukázalo.

Je ale řeč o pocitech sounáležitosti; v té souvislosti bych se rád zmínil ještě o jedné sounáležitosti, či snad už jen soucitu a soustrasti. S jazykem českým, mluvou nad jiné jadrnou i poetickou zároveň - vím, o čem mluvím, neboť denně obcuji v jazyce jiném - przněnou však tiskovými i jinými profesionály, až smutek duši jímá. To by ale byl námět delší úvahy.