Březen 2010

Ta naše cenzura česká

Luděk Frýbort

…sám bych si to nevymyslil, třeba bych to věděl, dobře já vím, že bych za to na Špimberku seděl. (K.Havlíček-Borovský: Křest svatého Vladimíra)

Doneslo se sluchu mému, že po velkém úspěchu náhubkového zákona si slavný parlament chystá další a ještě pádnější hůl na zlolajné žurnalisty: novelu trestního zákoníku, dle níž si může jít sednout na Špimberk nemrava, obvinivší příslušníka ctihodného stavu poslaneckého z korupce či z jiné nepravosti, a své tvrzení nedokáže. Prý až na osm let, pane jo! Ani úkladný vrah se kolikrát nedočká takového ortelu, jak velmi si musí zákonodárný sbor ošklivit hřích pomlouvačství! Až doposud platí v tom ohledu mírnější ustanovení: trestán může být pouze ten, kdo o svém bližním rozšiřuje nepravdivé chýry, aby mu vědomě a plánovitě uškodil. Napříště – Pánbůh nedopusť - postačí dát do oběhu dohad o číchsi nekalých rejdech pravdě jakkoli podobný, svědectvími a indiciemi hojně doložený, avšak do posledního puntíku nedokázaný. A jest obtížné dokazování v džungli gumovitých paragrafů, zvlášť když sahá do vysokých pater politických, takže…

Autor toho ustanovení, jistý pan Petr Šámal, se ovšem brání, on že si ten fígl nevymyslel, to že poslanci při projednávání vsunuli, aby… satanáš ví, jaké aby. Zlolajné huby, to se ví, hned roztrušují, že aby se pánům poslancům líp kšeftovalo, státní zakázky za úplatu dohazovalo, veřejný majetek za ťafku kdovíkam šantročil, a nikdo, zvlášť ta holota novinářská, se ceknout neodvážil. Cekneš - nedokážeš – šup do kriminálu! Na Pankráci, ve Valdicích mnoho pokojíků, Bože, zachovej nám poslance Bendu, to je zpěv slavíků. Jak se ten čas pranic nezměnil, Karle Havlíčku!

Nicméně chci vyřknout slovo naděje, než se pustím po té koleji dál. Že jde o výron přehřátého mozku, z nějž nepojde nic dalšího. Že návrh tak šílený vůbec nepřijde na přetřes v síních parlamentních, a přijde-li přesto, že jej poslanecká většina nehledě na partajní příslušnost s výrazem nejvyššího opovržení zavrhne. Doufám v to tím spíš, že by se v opačném případě jako první museli octnout na Špimberku političtí šéfové jak vládní, tak i opoziční, jimž nedoložená obvinění jedněch druhými z hub jen tak prší. Kdybych se v té naději měl zklamat, kdyby citovaný návrh navzdory všemu vstoupil v platnost, kdyby si partajní věrchuška měla vymyslet nějakou kličku, aby se stal klackem na hřbet podezíravé holotě novinářské i jiné, ne však svůj vlastní… byl by to výrazný indikátor ne úpadku - na ten jsme si už zvykli - ale zániku demokracie v zemích Koruny české. Ještě jednou se chci obrátit k nebesům s nadějí, že tak tomu, probůh, není.

Důvod k zamyšlení však zůstává, neboť buď jak buď, návrh byl podán a o čemsi svědčí. Až doposud vládla svoboda slova, byť i poněkud zvláštního ražení. Bolševik, trouba, kritiku zakazoval, ale my… Každý si mohl žvanit co chtěl, i ti novináři, na propojení s mafiemi prstem ukazovat, kejklíky a zlodějničky odhalovat, důkazy hledat i nacházet, a následků se žádných nikdo bát nemusel, leda že se občas některý z velkomožných pánů neudržel a novinářské holotě do hnojů, do debilů vynadal. Umně spředená imunitní síť chránila demokraty z povolání lépe než husitu vozová hradba, a kdyby i nechránila, dalo se bezpečně počítat s tím, že za týden, za dva vyšumí každá aféra do ztracena, nová, ještě větší lotrovina se stane předmětem přechodného vzruchu, stará bude zapomenuta. Policie odloží, vyšetřovatel zapomene dokumenty v autě a někdo je ukradne, svědky postihne ztráta paměti, soud důkazy nenajde, a i kdyby, odvolání se podá a vyšší instance rozsudek zruší, jak už to chodí v sametovém království českém. Při troše hroší kůže se tak dalo žít a vládnout, žbrblání poddanské lůzy si nevšímat, amen.

Nebo nedalo? Došlo snad k něčemu, co ten blahý stav ohrozilo? Zavládl neklid v řadách volených zástupců lidu? Nejistota? Nebo dokonce panika? Ale proč? Sám netuším. Jen zaznamenávám náznaky čehosi… jakpak dlouho je tomu, co pan Marek Benda, demokrat převýborný, náhubkový zákon navrhl a slavná sněmovna s potěšením odhlasovala? A ještě na něm štemple neoschly, už je tady další přiostření, aby se každý bál a o milostivou vrchnost se nectnou hubou neotíral… Bože, kýž jsem českým poslancem, to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení, odpusť, Karle Havlíčku, že tě pořád beru za slovo.

Vysvětlení těch záhad může být několikeré. Může být, že zákonodárce zachvátil stihomam a měli by se podrobit léčení. Jestli ne, přesáhly možná jejich samoobslužné kejkle mez, po niž jsou i mimořádně ohleduplné vyšetřovací orgány ochotné přimhuřovat očko. Nebo se dosud jednolitá struktura české politiky začíná rozvolňovat, čímž se stalo, že už ruka ruku tak spolehlivě nemyje, jak bývalo. Partajní živočichopis se rozhojnil o nové druhy, jeden nebo dva se dostanou do parlamentu, rozum nemají, kdoví s čím tam vyrukují, neprůstřelnost vozové hradby naruší. Je také možnost, třebaže nevelká, že se sláva českého šibalství roznesla do blízkého i vzdálenějšího zahraničí; začínají orgánové Evropské unie milým zákonodárcům šlapat na paty, i když jen polehoučku, po diplomaticku? Jak tak zmíněné orgány znám, moc bych za to nedal, ale co kdyby.

No, uvidíme, jak teď půjde všechno dál. Třeba se z toho mračna jen tak hrom ozval, ale pršet nebude. Nebo také bude. Třeba se novinářská havěť zostřeného náhubku zalekne a závoru autocenzury spustí, psát bude nadále už jen o tom, kterak zjara rozkvétají české luhy a ptákové na podzim odlétají do teplých krajů, i když je nejasné, kdo by takové noviny ještě kupoval. Nebo se naopak novinářská havěť nezalekne a bude psát ještě jedovatěji, je sice na Špimberku mnoho pokojíků, ale celá se tam nevejde. Mezinárodní ostuda se v takovém případě ovšem strhne náramná, a třebaže si správný sametový demokrat z ostud nic nedělá a přeopatrný Brusel ledacos stráví, i jeho shovívavost může mít své meze. Co když si unijní byrokracie, české suverenity nedbajíc, na podivné kousky pánů zákonodárců posvítí, paty přišlápne? Lze předpokládat, že si jich všímá už teď, i když zatím mlčí. Nebo také nepřišlápne a nechá naši milovanou vlast i s její suverenitou, ať ji pojme náruč slovanského dubiska, jak si nejeden vlastenec český beztak srdečně přeje?

Zbývá ještě podumat o tom, jak by si mohli či měli počínat ti, kteří nejsou takových konců žádostiví. Dvacet let chodí český volič zodpovědně k urnám, těžce vzdychaje, že není koho volit. A věru, není, leda jednu nebo druhou partu šibalů, ve výhodách a privilejích dobře upelešených. Chlup dobrý jedna na druhé nenechá, ale když na to přijde, jistě i nějakou reprízu opoziční smlouvy dokážou spolu sesmolit, aby dvoupartajní vládnutí úhony nedoznalo. Takže: nevolit upelešence? Dát hlas nějaké beznadějné mikropartaji, promnezamne třeba Straně hasičů a funebráků? Ale co když ten nápad dostane moc lidí a funebráci přelezou ominózních pět procent? Prostředí českého parlamentu je jedovaté, šibalstvím prolezlé, posaď do něj třeba i funebráka, nepotrvá dlouho a lotrovinám se přiučí, panským privilegiím na chuť přijde.

Nebo… nevolit vůbec? Neúčastnit se nedůstojné šaškárny? Nekoukat jako janek, až z ní vypadne zase nějaký zákon k umlčení poddanské holoty, nějaké další utužení autocenzury? Povědět si – nejsme jako oni, jakáž pomoc, nemáme s vámi nic společného, pánové, nezastupujete nás, jen sami sebe a své kšefty, račte nám políbit šos? Byla by to kapitulace, zajisté. Ale známe kapitulace, které se ukázaly být novým, od starého neřádu očištěným začátkem. Třeba by to fungovalo i u nás. Třeba… ale to už trochu fantazíruji… třeba by konečně někoho v Bruselu napadlo, že česká demokracie není tak úplně standardní, jak se říká, spíš něco na způsob orientální džamahírije, samovládné, skrz naskrz prokorumpované, poddanou holotou pohrdající. A že by… pozorujte, že fantazíruji čím dál víc… Brusel nějakého místodržícího do Čech vyslal, dozor uvalil. Rozumný protektorát lepší zchátralé suverenity, i když vím, jak nelibě to slovo zní českým uším.

No, nestane se to, takové pravomoci Brusel nemá, a nejspíš by si s nimi neporadil, ani kdyby je měl. Takže co… do třetice se pomodlit, aby popsaná eventualita nenastala a tenhle článek byl zbytečný. Přesto se mít na pozoru. Náhubkové semínko bylo zaseto a půda je úrodná; nevzejde-li teď, může vyrašit později. Lidé, bděte, jak říkal ten… už si nevzpomínám kdo.