Březen 2010

Zaodpadkování planety, patálie opomíjená

Luděk Frýbort

Nějak se nám zamotává ten spor mezi proroky klimatických pohrom a jejich odpůrci. Ti tvrdí to, druzí zase ono, ale soukromě bych soudil, že je to beztak jedno. Co nastane a jaké patálie budou zužovat lidstvo v roce 2100… mořské vody vzedmuté o více či méně centimetrů, polární ledové čepice zmenšené nebo naopak nezmenšené budou, řekl bych, zajímat naše potomky až na druhém, pakli vůbec na nějakém místě, daleko spíš lze předpovědět, že nejedna končina matičky Země bude tím časem skýtat místa tak zrovna k stání. Abych podal příklad: stalo se módou věštit Indii vzestup mezi světové velmoci, ale kdo ovládá násobilku, může si vypočíst něco po čertech jiného. Populační křivka té obdivované říše stoupá stále strměji, počet obyvatel se zdvojnásobuje každými pětadvaceti lety, že by se vzestup zastavil nebo aspoň zmírnil, je sice možné, ale silně nepravděpodobné. Počítejme tedy: 250 milionů duší v čase, kdy Britové svinovali svůj koloniální prapor - 850 milionů v roce 1995, kdy jsem se tudy potloukal já – jedna a čtvrt miliardy dnes… i nepříliš nadaný matematik dojde pro rok 2100 k číslu bezmála pěti miliard. Jest otázkou, kam se vejdou a z čeho budou živi. Jiné tzv. rozvojové země – Bůh suď, co je na nich rozvojového – jsou na tom pokud možno ještě mnohem, mnohem hůř; i ponechávám stav roku 2100 čtenářově už ne matematice, nýbrž co nejhrůznější fantazii.

Západní, především evropské země se udušení v populační lavině zatím obávat nemusí, zato lze rovněž vcelku prostým výpočtem dojít k jinému znepokojivému výsledku: půjde-li všechno jako dosud, už počátkem druhého půlstoletí převáží v některých cizorodé, jmenovitě muslimské obyvatelstvo nad původním, další budou v málo desítiletích následovat. Nešalme se marnou nadějí; imunní proti tomu vývoji není z národů Evropy žádný, i když si to třeba zrovna teď myslí, otázkou je pouze, jestli se přes něj vlna islámu převalí dřív nebo až potom. Optimista – neuctivě je možno též říci blázen – může mít za to, že vláda islámu bude k francouzské, britské či jiné menšině stejně shovívavá, stejně dbalá jejích tradic a životního způsobu, jako je příkazem chovat se ke kulturně jinakým menšinám v současné Evropě; nu, Alláh ho posilni v jeho víře. Neoptimista se spíš bude pro své vnoučky poohlížet po nějakém vzdáleném břehu, k němuž muslimská záplava nedosáhne nebo budou tamní lidé tak moudří, že k tomu nenechají dojít. Ale to je námět obšírnější úvahy.

Jestli teploty na Zemi stoupnou do konce století o dva nebo čtyři stupně, jestli vody světových moří zaplaví některé ostrovní státy nebo nezaplaví, to je věc odhadu a ještě spíš víry. Četl jsem věštbu, dle níž mají do konce století vlny oceánu pohltit Fidži; inu, také tudy jsem se podvakrát potloukal a neušlo mi, že jde o zemi dosti hornatou, dosahující svými vrcholky sedmnácti set nadmořských metrů, i muselo by roztát velice mnoho ledovců, aby se věštba naplnila. Když nic jiného, může uvedený příklad posloužit za poučení, jakými prostředky a s jakými odbornými znalostmi, eventuálně s jakou poctivostí je vedena klimatologická diskuze. Připouštím však, že jsou i ostrovy nad hladinu mořskou metr nebo dva vyčnívající, ty by takový osud potrefit mohl. Lze v tropických mořích nalézt vícero atolů, které kdysi nad hladinu vyčnívaly, ale již nevyčnívají, ať kvůli tajícím ledovcům nebo něčemu jinému; proč by k nim nemohly přibýt další. Problém spíš záleží v tom, že ohroženy jsou ostrovy nejen placaté, nýbrž i nadané právem nedotknutelné nezávislosti. V době stěhování národů se takoví Ostrogótové nebo Cimbrové (ostatně i jacísi Čechové) ještě mohli vydat k hledání nových sídel, když je z původních vypudila změna klimatu. Dnes je však zeměkoule rozparcelovaná na suverénní státy včetně mrňavých a ještě k tomu placatých, například Tuvalu, o němž bývá často řeč jakožto adeptu zaplavení. O něco rozlehlejší státní útvar nebo i území nesamostatné, začleněné do koloniální (fuj tajbl) soustavy, by mělo ohrožené obyvatelstvo kam přesunout; obyvatelům Tuvalu v takovém pádě nezbude než vylézt na palmy a čekat, spasí-li je nějaký západní dobrodinec. To proto, že člověk, pán tvorstva, vychází z předpokladu neměnnosti, třebaže by mu pohled do učebnice geologie napověděl něco jiného. O něco vyšší pán tvorstva však učinil základem svého plánu věčnou proměnu, dokonce i klimatu a stavu mořských hladin. Měl by někdo Pánaboha poučit, jak politicky nekorektní je jeho počínání.

Je směšné chtít měnit, k čemu dospěl – když necháme stranou Pánaboha – miliony let trvající vývoj světa a života na něm. Je pošetilé vymáhat na přírodě, aby se vydala cestou lidského přání neměnnosti. Je pochybná snaha o nápravu negativních (dle našeho zdání) jevů, na nichž má naše činnost jen nevelký, pokud vůbec nějaký podíl. Zvlášť když tak činíme na základě povrchních, překotných, jeden aspekt zdůrazňujících a druhý potlačujících analýz. Všimněme si, jak se bojovníci za záchranu světového klimatu vesměs omezují na dramatická tvrzení, kdežto jejich odpůrci argumentují pomocí exaktních čísel; už z toho lze vytušit, která strana je blíž… řekněme skutečnosti. Běda myšlence, když se z ní stane ideologie! Posvátná doktrína, o níž jest zakázáno zapochybovat! Ještě větší běda, když se z ní stane nástroj politického handlu, miliardový kšeft!

Co člověk způsobil, může člověk i napravit. Kašemi, jejichž lidský podíl je nezřetelný či nejistý, je ale lepší nemíchat. Místo zachraňování planety z hypotetických patálií, o jejichž příčinách a zákonitostech víme o málo víc než příslovečné houby, by bylo užitečnější namířit svou snahu tam, kde je lidské zavinění stoprocentní, nepochybné, i bez učeneckých brejlí každému dobře patrné. Je takových několikero, ale zmínit se pro tentokrát chci o jednom, které mě štve zcela mimořádně: o příšerném, rychlým tempem narůstajícím zaodpadkování matičky Země.

Na půdu ostrovního státu Tuvalu, co o něm byla řeč výše, noha má dosud nevstoupila, jelikož pacifických archipelů je mnoho a nestačil jsem oběhat všechny. Na základě mnoha příkladů si však dovedu představit, s čím by se noha má setkala, kdyby tam vstoupila: s plážemi a palmovými háji plnými umělohmotných pytlíků, s různovarevnými cáry plápolajícími z kdekterého keře, s pestrou směsí porouchaných zapalovačů, vietnamek, plastikových tácků a kelímků, PET-flašek, plechovek od piva i s mnoha jiným toho rázu zbožím, jakož i s vysokou koncentrací neřádstva v blízkosti lidských obydlí, neboť místní lid dosud nezaznamenal, že minula doba, kdy jediným odpadem bývaly skořápky kokosových ořechů a rybí kůstky. Nicméně by mé noze nesahaly uvedené produkty až do výše kolen, jelikož jest stát Tuvalu obklopen oceánem, jehožto vlny se občas vzedmou a část sajrajtu odplaví (pak ovšem skýtají zajímavou podívanou korálové útesy). Jiné končiny matky Země, takového počišťovače nemající, však pokrývá jednolité souvrství odpadků mnohdy i nad řečená kolena už teď, a pokud zatím ne, brzy při dosavadním tempu odpadkizace té mety dosáhnou, ba ji překonají. Namátkou a z vlastní zkušenosti uvádím Guatemalu nebo Sýrii, a ovšemže jmenovanou již Indii, nadějnou velmoc budoucnosti a matku všeho sajrajtnictví.

Co si s popsaným stavem počít… snad šetrně sdělit suverénnímu lidu i jeho vládám, že pokud to sami nepociťují, jsou zahnívající, velkoplošně roztahané smrduté hromady včetně psích mršin a pobíhajících krys jev zraku a čichu nelahodící, jejž by nebylo obtížné se zbavit, ovšem za předpokladu organizovaného odvozu, odborně zřízených deponií a spaloven. Pakli ctěné vlády ani jejich lidy ve svém estetickém cítění tak daleko nedospěly, že by se západní země toho díla chopily samy, což by mohlo být účelnější než všechna ostatní rozvojová pomoc. Na vážené obyvatelstvo by byl kladen pouze ten požadavek, aby neodhazovalo své svinstvo, kde mu od rukou odpadne, nýbrž s ním běželo k popelnici, třebaže i tento výdobytek je dosud neznám a musel by být zaveden. Možná by suverénní lid časem zjistil, že je život v čistotě příjemnější, i když nevím; on Hospodin stvořil své ovečky všelijak. To už je ale starost zmíněných lidů. Naše pak jen proto, že jsme příslušníci západní civilizace s jejím nutkáním pomáhat kdekomu z louží zaviněných i nezaviněných. Všimněme si, že jsme s ním až na málo výjimek sami.

Mohl bych vyjádřit podiv nad tím, že si žádná z rozvojových organizací ani starostlivých vlád tohoto velmi přítomného problému dosud nevšimly, plýtvajíce místo toho úsilím i nemalými prostředky na odvrácení vysoce spekulativních pohrom ve vzdálené budoucnosti, jejíž jistota spočívá pouze v tom, že bude všechno jinak, než vyhlašují proročtí duchové. Nepodivuji se však, protože znám nemoc západní duše v tomto – dosud ještě – čase blahobytu a svobody. Zoufalé a stále rostoucí zaodpadkování velkého dílu planety by se stalo předmětem diskuzí, protestů a demonstrací, byly by k jeho potírání vyčleněny miliardy z veřejných rozpočtů a mnohé konference by se ozývaly bušením do kajícných hrudí, kdyby Západ mohl z toho hříchu obvinit sám sebe. Takové snahy se občas vyskytnou, například černošský radikál a donedávna člen Obamova poradního týmu Van Jones zahřímal ve své knize The Green Collar Economy na – cituji - bělošské znečišťovače, úmyslně ničící černošské sídelní oblasti… Nu, velkého propagačního účinku tvrzením tak zjevně praštěným dosáhnouti nelze, neboť se každý může do oněch sídelních oblastí jít podívat, jestli tam nějaké hordy bělochů rozhazují kopce odpadků, zlovolně se chechtajíce. Jiná, stejně nedoložená, ale inteligentněji podaná tvrzení jsou ale v úsilí o oslabení vlastní civilizace účinná dost.

Nechme toho. Odložme kajícnické důtky, ustaňme v bičování vlastních hřbetů. Poroučet větru dešti lze jen ve velmi omezené míře s výsledkem vesměs žádným, ne-li opačným. Vzít lopatu a koště, vymést sajrajt a zamezit dalšímu hromadění lze naopak poměrně snadno. To by mohl být dobrý začátek pro titany ducha, jejichž hrudi se dmou pověřením k záchraně světa z nadcházejících katastrof. Kdo hned sahá po vysoce náročných úkolech, aniž předtím osvědčil svůj um v skromnějších, připomíná onoho alchymistu, co si troufal nalézt kámen mudrců, nevěda jak rozlišit levou škorni od pravé.