Březen 2010

Česko, pupek světa

Václav Horvát

Jako původem Čechoslovák, otec Slovák, maminka sice narozená v Bratislavě, ale českým rodičům; mimochodem, lepší by bylo říci Středoevropan, protože otcova maminka byla srbská Němka mluvící maďarsky a v matčině rodině je na obou stranách i trochu německé krve; jsem alergický na projevy nacionalismu jak na slovenské, tak i na české straně. Ale mám dojem, že nacionalističtí Slováci se sdružují právě do oněch 10 % kolem Jána Sloty, zbytek není nikterak nacionalistický.

Že Slováka naštve, když na jihu Slovenska zazní obecní hlášení jen v maďarštině, není projev nacionalismu, ale oprávněné rozhořčení. Má to být v obou jazycích, o tom není pochyb. Je směšné, když Češi kritizují Slováky za nacionalismus, když sami si svůj národnosti problém "vyřešili" odsunem, který pokládám za špatné, ale logické řešení v kontextu tehdejší doby. Ale za zvěrstva při něm napáchané se měli Češi dávno omluvit!

Ale rozhodně si Slovák nemyslí, že je Slovensko pupkem světa, ani náš prezident, který není mým favoritem, neblokoval Lisabonskou smlouvu, protože si je vědom reálné váhy pětimiliónového Slovenska v několikasetmiliónové Evropě. V Česku nemají sice vysloveně nacionalistickou stranu, avšak dobře zakuklený nacionalismus je tam podle mne hodně rozšířený, Je nebezpečný, protože je na první pohled skrytý.

A tím se dostávám k pocitu Čechů, že jsou oním pupkem světa. Minulý týden otevřeli Rakušané úsek dálnice z Vídně na sever, na Mikulov. Podle původní mezistátní dohody měla ČR stavět čtyřproudou rychlostní komunikaci z Brna do Mikulova; v úseku Brno - Pohořelice je již hotová. K další stavbě zatím nedošlo, zato pan reportér České televize (sleduji i české zprávy) si neodpustil komentář v tom duchu, že (volně cituji): "Vídeň, která byla doposud jakýmsi koncem světa, se tak konečně otevírá ke svým sousedům a stane se tranzitním městem". Ponechám stranou označení Vídně za konec světa, to soudný člověk opravdu nemůže říci, stačí, když uvedu fakta. Z Vídně na jih směrem ke slovinské hranici existuje dálnice již několik desetiletí a Vídeň má již několik let dálniční spojení s Lublaní a až na pár kilometrů i se Záhřebem. Dálnice Vídeň - Budapešť existuje již mnoho let a třetím rokem je spojena Vídeň dálnicí i s Bratislavou. Pouze směrem na Moravu (a tedy dál na Prahu) to přišlo na řadu až teď. Není divu, motivace je slabá, zejména když ze severu není patrná žádná stavební aktivita.

Ale závěr českého reportéra byl jednoznačný - Vídeň nemá dálniční spojení s Prahou, tak to musí být konec světa. Průměrný Čech a zejména Pražan totiž netuší nic o tom, že jinak dálniční spojení se všemi ostatními hlavními městy okolních států Vídeň již má. A tak pro něj tato (dez)informace nabývá úplně jiný smysl, neodpovídající realitě. Mimochodem, vždy jsem dělil Pražany (žil jsem v Praze šest let) na tolerantní, pro ty končil svět u Kolína, a netolerantní, pro které končí svět za Hloubětínem. Pan prezident Klaus patří k těm druhým.

A jaký je zásadní rozdíl mezi Pražanem a Bratislavanem? Když jsem se narodil a chodil odmalička s dědečkem na procházky kolem Dunaje, ptal jsem se, proč nejdeme i na druhý břeh, do toho lesa naproti. Tam nemůžeme, to je Rakousko. A tam, ukázal jsem blíž, tam je taky Rakousko? Ne, není, ale je tam hraniční pásmo. A dědečku, co to je hraniční pásmo? A tak dále. Odmalička byl každý obyvatel Bratislavy konfrontován s tím, že Bratislava leží přímo na hranici, ne kousek od hranice, ale přímo kolem nás byla železná opona, ostnatý drát. Svézt se autobusovou linkou 26 na konečnou znamenalo zatčení, protože konečná již byla v hraničním pásmu a řidič byl prověřený estébák. Dnes je to konečná autobusu 80 a přímo můžete po pár metrech projít pěšky do Rakouska.

Jít na výlet na Děvín znamenalo legitimování od pohraniční stráže, i opakované, a otázky: Co tu děláte? Do kdy tu budete? A prohlédnout si hrad Děvín od Dunaje, tak, jak byl kdysi zobrazen na komunistické pětistovce, jste si mohli pouze na této bankovce, jinak se tento pohled otevřel pozorovateli až mezi břehem a ostnatým drátem.

Pro nás v Bratislavě byly komunismus a železná opona něčím velmi konkrétním a nechutným, cítil jsem se zde jako v kleci. Tento pocit zjevně Pražanům chyběl. Navíc ovládání němčiny i u mé poválečné generace nebylo ničím neobvyklým, televizní zprávy jsem až do listopadu 1989 sledoval pouze z Vídně (ORF). To Pražané nemohli. Možná i to přispělo k tomu, že naprostá většina Slováků – to není můj názor, ale údaje z průzkumu – přijala euro kladně jako důkaz toho, že jsme již úplně v Evropě, kam samozřejmě patříme. Do dvou nejbližších rakouských vesnic jezdí městská doprava z Bratislavy, běžně jezdíme nakupovat do Rakouska a oni k nám, i na kafe. To je konečně svět, o kterém jsem snil: volnost, svoboda, nezatěžovat se hraničními kontrolami, ani výměnou peněz. Z Prahy je na hranice daleko, tak se tam taková věc zdaleka takto nevnímá.

Jezdím často do Česka, nejvíce na Moravu. Poslouchám tam české zprávy i z rádia. Je směšné, kdyby to nebylo tragikomické, jak se obyvatelům Česka "masíruje" mozek informacemi, jak jsou na tom Slováci špatně po přijetí eura, jak jezdí nakupovat do zahraničí, zejména do Polska a do Maďarska. Je tam levněji (a bylo i v minulosti, před zavedením eura, s jeho zavedením to tedy nikterak nesouvisí) a Slovák v porovnání s Polákem a Maďarem je o chlup bohatší a euro tam výhodné smění. A ze stejné radiostanice se pak člověk doví, jak české pohraničí trpí po krizi, protože počet Němců nakupujících v Česku klesl. Takže Němci jsou bohatší, co si mohou dovolit levně nakupovat v Česku, ale Slováci jsou chudáci, kteří musí za levnějším zbožím za hranice! Jak vidno, tatáž věc se dá interpretovat zcela opačně. Ale vždy ve prospěch Čechů.

K přijetí eura se Česko zavázalo v přístupové smlouvě k EU. Bylo na tom hospodářský tak dobře, že při troše dobře vůle mohlo kritéria splnit, když je splnilo i Slovensko. Přijetí eura se stalo prestižní záležitosti i pro Fica a donutilo tohoto jinak populistického a rozhazovačného neokomunistu k relativně rozumnému ekonomickému chování. V Česku se proslýchá, že ono je to vlastně dobře, že euro v ČR ještě nezavedli. Poláci se o přijetí eura snaží, Češi pochybují. Proč tedy do EU DOBROVOLNĚ lezli? Vstupuji-li do čajového klubu, tak nebudu o páté protestovat, že jsem čajem diskriminován a že chci kafe! Vstoupit do klubu však přináší nejen práva a výhody, ale i povinnosti...