Březen 2010

Je třeba skoncovat s pohádkami o českých dějinách

Tomáš Krystlík

(K poznámce Š. Kotrby Utrpení vyhnaných a vítězové dějin)

Tvrzení, že „bychom skončili, nejspíš naše matky, v pecích krematoria koncentračního tábora“, je nehorázná lež. Tak to vypadá, když Češi dodnes, včetně svých historiků, dezinterpretují své dějiny. Johann W. Brügel ve svém stěžejním díle Tschechen und Deutsche dokázal, že Hitler chtěl Čechy poněmčit v časovém rozmezí alespoň jednoho sta let. To německý Nationalsozialismus nezamýšlel s žádným jiným okupovaným národem, ani s germánskými národy jako jsou Holanďané, Dánové, Norové. Dost se uvádí tajná Heydrichova řeč z 02. 10. 1941, ale všechny překlady do češtiny vynechávají podstatnou poznámku ke konci jeho projevu: „Es ist dies ja alles nur theoretisch gesehen.“ K tomu všemu je poučné vědět, co již od roku 1939 zamýšlel český nacionální socialismus učinit s čs. Němci a židy po skončení války.

Benešovy dekrety, zákon č. 115/1946 Sb. tzv. amnestijní a lex Beneš jsou nebetyčnou ostudou ČR. Sudetoněmci chtějí vrátit jen ten majetek, který je dosud v rukou českého státu nebo komun, protože si nepřejí, aby dnešním majitelům-fyzickým osobám bylo činěno příkoří. Je to spíše požadavek teoretického rázu, protože by pak museli vrátit tzv. Ausgleichleistung za majetek zanechaný v ČSR, vyplacený jim ve SRN zástupně za čs. stát, a to i s úroky za více než půl století. Jasně se to ukázalo v případě Maďarska v roce 1993. To vrátilo vyhnaným Podunajským Švábům občanství zpět až po vnuky včetně a nabídlo paušální finanční restituci. Maďarské cestovní pasy si vzala většina, restituci nikdo.

Snaha „rozbít sjednocující se Evropu nacionalistickými vášněmi“ existuje, ale vychází z Ruska. Co by to přineslo USA? Jedině starosti navíc. EU supluje K. u. K. Monarchii.

Utrpení vyhnaných a vítězové dějin

Štěpán Kotrba

Jan Čulík sice píše, že "Nacionální zaujatost nemůže vést k nepodloženým insinuacím", ale ovšem zapomněl na starou pravdu o tom, že "dějiny píší vítězové", vysvětlenou už Hitlerem. "A jen Bůh slyší i nářek obětí a poražených" , dodávám já. Kdyby druhou světovou válku vyhrál Hitler a sudetskými Němci adorovaný Henlein, skončili bychom nejspíš naše matky v pecích krematoria koncentračního tábora. Všechny vítězné války byly vždy spravedlivé z pohledu těch, kteří je vyhráli a pokořením těch, kteří je prohráli. Poslední světová válka s nacismem neuspokojila poražené ani jejich přátele. Hrát v historickém sporu dvou kultur, dvou přístupů k nacionalitě a národu an sich roli rozhodčího může jen archeologie po stovkách let. Dějiny pro mne končí roku 1900. Od té chvíle začíná politika. Za (mis)interpretacemi "utrpení" "vyhnaných" sudetských Němců stojí totiž ještě dnes, po více než půlstoletí od léta 1945, výrazné a mnohovrstevné ekonomické zájmy, kterým dodnes vadí porážka nacismu a Benešovy dekrety.

Na jedné straně je to zájem přeživších sudetských Němců a jejich potomků o majetek, na druhé straně zájmy bývalé šlechty Rakouska Uherska, jdoucí až k revizi Trianonu. Ta byla mladými republikami v symbiotickém souhlasu levičáckých intelektuálů, mladé národní buržoazie a "underclass" dělníků připravena o společenskou úctu, moc a majetky. Třetí zájmovou stranou tohoto spor o interpretaci historie je snaha rozbít sjednocující se Evropu nacionalistickými vášněmi stejně, jako o dvě desetiletí dříve Balkán. A to je snaha USA a jejich "lidskoprávních" apologetů. Tento výrazně politický zápas se na veřejnosti kryje jak vědou, tak publicistikou. Cílem je moc. Znovu. A znovu. Za souhlasu a později za frenetického potlesku mas.

(www.blisty.cz)