Březen 2010

Vlasti zdar!

Stanislav Moc

Pozdrav Vlasti zdar byl asi stejně tak umělý, jako ten Čest práci a přece v nich mé staré, dobou vycvičené ucho, rozdíl slyší. Pozdrav Čest práci nakonec skončil tak, že se s ním zdravily už jen vyložené svině. Nepopírám, že tomu tak asi nebylo vždy, určitě existovala slušnější doba, doba dřívější, kdy ten umělý výtvor byl vymyšlen a mnohými i chápán tak, jak byl myšlen. V době, kdy jsem vyrůstal já to však už byl pozdrav falešný, který tahal za ucho a nám mladým, občas přinuceným jej použít, jeho vyslovení vyloženě nešlo z krku. Hýkali jsme ten nenáviděný pozdrav a znehodnocovali jej předstírajíce náhlý záchvat mutujícího hlasu, ale použít jsme jej museli neb nás k tomu nutily ty výše zmíněné svině. Bylo to takové malé cvičení v české sabotáži, která je zbabělá, neumí se postavit přímo a nenáviděné odmítnout jako chlap a tak hledá útěchu v opatrném zesměšnění nenáviděného. Než člověk dorostl tak v tom byl mistr a ani si nevšiml, že za tu mistrnou zkratku, zaplatil vypěstováním své zbabělé opatrnosti.

Naproti tomu pozdrav Vlasti zdar nikdy nezněl falešně i když měl asi ty samé, umělé začátky. Používaly jej i svině, ale jak čas přál jejich nadvládě tak stále méně a méně a nakonec jej přestaly používat úplně. Konec konců i sám pojem vlasti nahradily svině internacionalismem, táborem míru a socialismu, takže pozdrav Vlasti zdar zašel sám na úbytě. Především proto, že jsme jej přestali používat my mladí. Již dorostlí zbabělci. Však proč si zahrávat? Proč k sobě poutat pozornost? Konec konců Husáka za slovenský nacionalismus na devět let zavřeli! A to byl jeden z nich, taky svině! Když se pak dostal k moci a mohl rozvinout pojem vlasti na celé Československo tak nám, Čechům, předhodil sovětismus zahalený do pláště internacionalismu a do Čech a na Moravu vyvezl slovenské Cikány. Mezi českými sviněmi se nenašla jediná, která by se tomu dokázala postavit. Inu pojem vlasti nebo národa pro ně nic neznamenal, měli internacionalismus, který české svině horlivě propagovaly přes prdelovlezmismus.

Je na čase, abych napsal, koho tituluji termínem svině, jinak by si čtenář mohl udělat mylný dojem, že jej mám jen pro komunisty a to ještě ty bývalé. Ó nikoli! Svině je u mne každý, kdo dokáže škodit druhým, aby si sám polepšil. Největší svině jsou pak ti, kteří jsou ochotni škodit i své rodině, národu (!) a spřáhnou se třeba s ďáblem, jen když na tom vydělají. Svině jsou v každém národě, ale někde je jich víc a někde míň. V Česku jich vždy byla přehršle. Někdo se tak prostě narodil, ale upřímně, sklon k tomu máme všichni. Na druhou stranu se ale také každý narodí s možností se sviní nestát. Nerozvíjím tu diskusní téma na konflikt mezi nature a nurture, tedy geny a výchovou, ale na to, do čeho se jeden vyvine. Tak jako se rodí lidé hodní, jsou prostě i od přírody lidé zlí, kteří se tak narodili. Na tom nezmění nic ani houfy politicky korektních byrokratů nebo naivistů, kteří chtějí věřit, že nikdo není zlý a že za všechno může jen prostředí po případě bílá rasa. Komunistická idea, že když každá žena bude mít práci, tak zmizí prostituce, zklamala na celé čáře. Kurvy budou vždy a obzvlášť, když se zdraví Čest práci!

Všichni se chceme mít lépe a mnozí se chtějí mít nejen lépe, ale lépe než mnozí. Po případě lépe než všichni. A mnozí jsou ochotni za své přilepšení zaplatit cenu charakterovou, prostě se stát sviní. Pro ty je pojem vlast naprosto prázdný, pokud na něm nemohou vydělat. A takhle bezcharakterní lidé, když se jich „urodí“ více, dokáží být zkázou nejen národa, ale znehodnotit i pojem vlast.

Vlast je totiž nejen kousek země, kde se jeden narodil, ale také lid, který na té zemi žije a z kterého jeden vzešel. Když jsem učil staré domorodce z kmenů Walmajarri a Gunyiandi psát a číst, oni zase učili mne svým zvykům. Ne, ne, říkali mi, ty jsi Czech! Na tom nezáleží, že žiješ v Austrálii, jseš Czech a umřeš Czech! Patříš zemi, kde jsi se narodil.

Domorodci prostě měli koncept, že člověk patří zemi nikoli naopak! Zajímavé na tom bylo, že se mezi sebou ženili z různých kmenů, takže jazyková pomíchanost byla značná. Zde bych rád podotkl, že na území, kde jsem učil, bylo devět hlavních kmenů a jejich jazyky byly zrovna tak , jako jsou čeština, němčina, francouzština nebo albánština. Zákonitostí bylo, že dítě z takového manželství musí znát oba jazyky svých rodičů. Pokud i prarodiče byli z jiných kmenů nebylo zvláštností, když šestileté dítě šlo do školy a mluvilo třemi nebo čtyřmi jazyky. Anglicky se naučilo až ve škole. Bože můj, kdyby jen tohle dokázali naši předci! Kdyby sudetští Němci se považovali za německy mluvící Czechy a my za česky mluvící Czechy, tak byl nejen jejich a náš osud, ale možná i osud celé Evropy zcela jiný. (Sudetští Němci se ale považovali za německy mluvící Böhmen, tj. za Čechy ve smyslu zemském; čeština nemá pro to rozlišení - poznámka red. CS-magazínu.) Ostatně, kamenuj mne, kdo chceš, genetika mezi našimi dvěma etniky rozdíl nedělá a tak já si myslím, že sudetští jsou skutečně mentálně víc Čechy než Němci. Nebo aspoň bývali. Čímž jsem se dostal zpátky k těm sviním. Mezi našimi dvěma etniky jich asi bylo víc, než kde jinde. Hádám tak proto, jelikož jsme neměli koncept jako „primitivní“ australští domorodci, kde zem vlastnila lid. Prostě to byla země kmene Gunyiandi, to věděl a uznával každý i když už se na ní mluvilo převážně walmajarrsky. V našich propletených svazcích s německy mluvícími občany, kteří se právě kvůli jazyku cítili „jiní“ docházelo k mnoha střetnutím. To je podhoubí pro svině! Zde, v takovém až nenávistném prostředí, se sviním dělala kariéra nejlépe. Stačilo se připojit k vítězi a donášet na své vlastní spoluobčany. Za války, mysleli jsme si, to dostoupilo vrcholu. Nedostoupilo! Po válce přišli Rusové a to jsou znalci nejen charakterů a lidských slabostí, ale i jejich využívání, kam se Němci na ně hrabou! Němci, jak všichni víme, dokáží být zlí, ale do ruské potměšilosti mají daleko. Teprve s Rusy, s ruskými poradci, politiky a jejich tajnými službami se v Česku otevírá sviním pole téměř nezorané! Těm sviním, o kterých se zmiňuji na začátku tohoto článku. Dobře, bylo po válce, po odsunu, nenávisti k Němcům ještě plno a k Rusům, rozuměj komunistům, se dávají statisíce. Zde musím podotknout, že i slušných Čechů. Je tu vcelku oprávněný strach z národní existence. Konec konců Němci se s tím netajili. Ruská specialita je v tom, že převezmou svině, které sloužily Němcům. Zrádce, podvodníky, donašeče a dají jim šanci se ze svých hříchů vykoupit tím, že v nich budou pokračovat! Teď už ovšem pro Rusy. Kdo by se v takovém postavení nesnažil? Opozice slabá, demokratická, nejednotná a hlavně bojácná! Někdy se mi zdá, že demokraté si představují „boj“ tak, že budou poukazovat na chyby nepřítele a ten se sám, studem, rozpadne. Bohužel, nejen demokrat český, ale teď už i evropský!

Brzy vládne v českých zemích strach jak za Němců a je celkem jasné, oč novým pánům jde. Jenže naši demokraté, postavy pro smích, které se vyhouply do svých vlivných pozic vlivem svého pletichářství a ne bojovnosti, nejsou komunistům žádným soupeřem. Ani na malý, ozbrojený odpor jsme se nezmohli, když už bylo všechno ztraceno. Však nás vedl ten, kterého jsme si zvolili na podruhé, když zklamal hned na poprvé a utekl.

Stanoušku, neper se! , nabádala mě maminka už od mládí. Takových maminek byly v Česku miliony. A tak se nikdo nepral. Ale to bych nám křivdil, byli Mašínové a i jiní jen my ostatní jsme se nechtěli prát. Vývoj šel dál. Vypadal na věčnost a také všude visely plakáty „Se Sovětským Svazem na věčné časy!“. A nikdy jinak!, dodávaly obzvlášť horlivé svině. Těch byly přehršle. Jak slušní lidé odpadali od komunistického nadšení jen svině se přidávaly. A ty byly obzvlášť kruté na vlastní lidi. Ono je vždy lehčí bít poddaného než toho, kdo se nepoddá. Však nám to Gorbačov řekl dobře „My za to nemůžeme, že jste nám lezli do prdele“ Ještě měl po bolševicku dodat: „My jsme vás k tomu nenutili.“ Po bolševicku, protože by to znělo bodře a při tom by to byla lež jako všechno, co kdy bolševik řekl. Faktem je, že Gorbi lhal. Mohli za to, protože svině vybírali, řídili a odměňovali. To je taková ruská taktika. Vybrat svoloč a dát jí k dispozici karabáč. Dělají to dodnes. Dnes je situace taková, že Rusům a ruským zájmům slouží v Česku ty největší svině a těch je v zemi požehnaně. Mají moc a všemu vládnou. Rusové si v Česku zřizují lokality jako v Karlových Varech, u Kladna, na Moravě a jinde. Česko používají jako prádelnu špinavých peněz a donašeče z Bruselu. Při tom našimi sviněmi hluboce pohrdají! No, oni pohrdají vůbec všemi Čechy, ale těmi, kteří zaprodali svůj vlastní národ, těmi obzvlášť. Zaprodali jednou, zaprodají vždycky! Ale dokud dělají, jak jim přikázáno, jsou užiteční a řídící důstojník s nimi i stakan vodky vypije.

Jak se z toho všeho dostat? Jak získat zpět vlast a mít v ní víc vlastenců než sviní? Samozřejmě, šlo by to, ale to by se naši lidé museli opět naučit angažovat a opět za vlast brát. Dokáží to? Nevím, ale hádal bych, že ne. Nemáme na to povahu. Myslím na boj. Rusy z Česka nedostanou krásné řeči, snad jen kdyby je někdo začal střílet, tomu by rozuměli. Jenže na to my nemáme lidi. I v tom osmašedesátém, kdy celému národu bylo jasné, že Rusy neporazíme, že ozbrojený boj je předem prohraný, jsme se nezmohli ani na to, abychom potrestali naše svině. Ty, jejichž jménem vtrhli do země „na pomoc“ socialismu. Kdyby tenkrát někdo zastřelil Indru, Biľaka, Švestku a spol. už by se tolik sviní do ruského chomoutu nehlásilo. Strach by padl na svině a trocha hrdosti na zbytek populace. Kdyby Jan Palach vzal kulomet místo... ech, marno vzdychat! Nebo kdybych já vystřelil z té pistole...třeba by nás pak bylo i víc a svině by to měly mnohem těžší! Musely by se rozhodovat mezi kariérou a trestem od vlastních lidí. Musíme se naučit trestat své vlastní zrádce, když už nechceme bojovat s přesilou! Země se okupovat dá, ale bez pomoci domácích sviní se nedá řídit. Nakonec vždy dojde k vyjednávání. Úspěch vyjednávání je přímo úměrný předešlému odporu. A také tomu, kdo za vás vyjednává. Ten potřebuje podporu veřejnosti, nebojácné veřejnosti. My jsme zrádce nejen nedokázali pověsit, ale nechali je dál ve funkcích a odměnili tučnou penzí. Pokud žijí, mají ji dodnes. Víc k tomu dodat netřeba.

Jak dál? Mně osobně by stačilo, kdybychom dokázali dát podporu lidem, kteří se zlu postavit dokáží. Kdyby třeba lidi dokázali demonstrovat za odstoupení ministra, který vyhodil Kubiceho a zametl jeho zprávu o pronikání organizovaného zločinu do řízení státu pod koberec. Kdyby demonstrovali tak dlouho dokud z Kubiceho neudělají ministra vnitra! To by byla odvaha a výdrž zároveň. A kdyby matky začaly svým synům říkat, když jseš v právu, tak se nedej!

V 68. jsem běhal po Praze s pistolí a zbaběle čekal, kdy začne odboj. Nezačal a po dvou měsících mi došlo, že ani nezačne. Odešel jsem do Austrálie a nelituji toho. V devadesátých letech jsem přemýšlel o návratu, ale už jsem byl v Austrálii moc zafutrovaný a také... víte, těžko vlastenci u srdce, když má tohle napsat, ale má vlast mě zapudila. Nikoli vlast-stát, to by tak nebolelo, na to jsem byl zvyklý z dob studené války, ale vlast-lidé. Předesílám, že mám doma mnoho kamarádů a kamarádek, poctivých lidí, byť neprůbojných, ale slušných a jsme kamarádi už přes půl století. Jenže celkově člověk vycítil tu nechuť k emigrantovi. Proboha, ať ti neunikne nějaké anglické slovíčko v restauraci, varovala mě kamarádka, poplivou ti řízek! Nechuť nás emigranty do něčeho brát. Tolik profesorů, učitelů a odborníků na to či ono, co tehdá v Česku nebylo, mohla emigrace nabídnout a nikdo si je nechtěl pustit k tělu! Byli žádáni, aby posílali peníze, organizovali sbírky nebo snad poslali computery, ale pustit si je do vlády? Dnes už všichni víme, že to byl podvod a podvodníci mezi sebe z emigrace pustili jen typy jako Kožený, Kotek a prostě lumpy, těm rozuměli. Ty mohli využít. Buď uspějí a pak jsou vydíratelní, naši (!), nebo ne a my můžeme hlásat, jak je ta emigrace proradná, však jsme vám to říkali!.

Co jsem se nalítal, že bych přispíval do magazínů, týdeníků či deníků, ale nebyl zájem. Pak mi to jeden novinář vysvětlil. To tak, pustit si vás k tělu, řekl, vy hajzlové jste schopný psát zadarmo a my se tím musíme živit! Ke korytu tě nikdo nepustí, to už si ohlídají...

Praha se zaplavila americkými mladíky pochybných mravů. Uměli anglicky a byli preferovanější. Nebyli to emigrantský hajzlové! Pomalu, ale jistě, se mnozí z nás stáhli do svých nových vlastí. Já také, ani to české občanství jsem si nevzal. Proč se cpát někam, kde vás nechtějí? Svou starou vlast budu pořád sledovat a přát jí to nejlepší, ale už se nemíním do ničeho plést. Ostatně už na to nemám ani léta, jako většina z nás, co jsme v devadesátých letech nabízeli naše služby a naše pracně vybudované kontakty za léta pobytu v zahraničí. Už ani ty kontakty nejsou. Odešly do penze s námi. Nemaje české občanství, když se mě někdo zeptá, co jsem zač, odpovídám I´m an Aussie, ale hluboko uvnitř, kde ve mně sídlí všichni mí čeští předchůdci až po toho Germána Motze, který jako první Motz přišel do Čech, vím, že jsem Čech jako poleno, no dobře, tak teda Czech a jako Čech i umřu. To mě naučili ti báječní žáci z doby kamenné.

Jenže o mne nejde, jde o tu vlast a jde o lidi. Dostanou se z toho? Chci pevně věřit, že ano, ale musí se naučit bojovat a nebát se. V dnešním světě už ne zbraněmi, ale organizací. Musíme se naučit angažovat, prosazovat osobnosti a trestat. Trestat svině, když už to ten náš právní systém nedokáže. Třeba se zastydí a zlepší? Tam, kde nevládne právo, tam se musí slušní lidé sdružit, podpořit jeden druhého a svině vyhnat. Přál bych nastupující generaci, aby se o svou vlast porvala se všemi sviněmi, mafiemi i ruskou imperiální pátou kolonou, která zaplavuje zem jejímiž obyvateli pohrdá. Dělat to může jen proto, že má v hrsti všechny svině, které jí pomáhají.

Někdy vzpomínám na všechny ty slušné vlastence, Čechy i Slováky, kteří neváhali nabídnout svůj život za svobodné Československo a je mi jich líto. Moje generace je všechny zklamala a nedokázala uhájit ani úctu k jejich obětem. Každý duben chodím s místními lidmi vzdát hold všem, co padli za Austrálii. Je to celonárodní servis. Já na něj nosím medaili „Za svobodné Československo“, kterou mi někdo doma daroval. Byla vydána 5 března 1939 a pro toho darujícího asi neměla cenu, ale pro mne má! Nesu jí pyšně a v duchu se modlím za všechny ty naše padlé kluky a holky. Byli stejně stateční jako všichni Australani, kteří padli za svobodu své země. Víc pro ně udělat nemohu.

Kluci a holky, vlast je jen jedna a jaká bude její budoucnost je na vás. Nepřál bych vám, abyste na sklonku života měli pocit jako moje generace, že jste ani neměli možnost o něco bojovat. Přál bych vám, abyste mi uvěřili, že jsou i jiné hodnoty, které na konci života člověk zvažuje než je kariéra a nabytý majetek. A jsou hodnoty absolutní za které stojí za to bojovat. Ba i život dát. Buďte stateční a nebojte se! Vlast je vaše, ale musíte si ji vybojovat! Vlasti zdar!