Březen 2010

Každý národ má Banderu. Češi Beneše

Luboš Palata

Bandera, Piłsudski, Horthy, Hlinka, Beneš, téměř každý středoevropský národ má ve 20. století hrdiny, jejichž oslavování budí v okolních státech pochyby nebo i mrazení v zádech.

V roce 1927, když odmaturoval na gymnáziu, se Stepan Bandera chystal do Čech. Chtěl studovat v polabských Poděbradech na tamější Ukrajinské hospodářské akademii. Nejvýznamnější to ukrajinské emigrantské univerzitě, založené ukrajinskými vzdělanci, kteří uprchli po porážce Západoukrajinské republiky do Masarykova Československa. Kdyby polské ministerstvo vnitra nevydáním pasu tehdy Banderovi nezabránilo v odjezdu a studiu v Čechách, mohl nejen Banderův životopis, ale i celé ukrajinské dějiny vypadat jinak. V liberálním českém prostředí, obklopen politicky umírněnými představiteli ukrajinské „postrakouské“ inteligence, by z Bandery možná nikdy nebyla tak radikální postava boje Ukrajinců za nezávislost. Postava svým bouřlivým osudem a myšlenkami stejně tak temná jako romantická.

Jeho vyznamenání Hrdinou Ukrajiny odcházejícím prezidentem Viktorem Juščenkem dělí, a nemůže nedělit, jak Ukrajince, tak i okolní státy. Ukrajince proto, že země má dvě rozdílné tradice: východ ruskou a sovětskou, kde dodnes opatrují pomníky Lenina, a západ, patřící do roku 1918 k Rakousku-Uhersku a pak pod Polsko, tradici boje za ukrajinskou nezávislost, symbolizovanou právě jménem Bandera a partyzány z Ukrajinské povstalecké armády.

Bandera a „banderovci“ byli pro velkou část obyvatel západní Ukrajiny hrdiny vždy, já sám jsem na jaře roku 1990, ještě za Gorbačovova Sovětského svazu, zažil ve Lvově banderovská shromáždění pod jejich černo-červenými vlajkami. Stejně tak jsem ale před třemi roky v každém městečku na východě Ukrajiny musel povinně pokládat květy k pomníkům sovětských rudoarmějců, těch rudoarmějců, proti nimž „banderovci“ bojovali v haličských lesích ještě v padesátých letech.

V dnes polských Bieszczadech jsem před pár lety jel kolem mohutného pomníku polského generála Karola Swierczewského, jehož zabití ukrajinskými partyzány v březnu 1947 se stalo záminkou k akci Visla. V rámci ní byly vypáleny v Bieszczadech vesnice tamních ukrajinských Bojků a Lemků (dva ze tří rusínských kmenů - pozn. red. CS-magazínu) a jejich obyvatelé (asi 15 000 lidí) byli odvezeni na západ Polska nebo do Sovětského svazu. Zbytky ukrajinských partyzánů pak přes Slovensko a Moravu utíkaly na Západ a československá armáda a bezpečnost, už pod sovětskou taktovkou, je honila a střílela stejně urputně a nemilosrdně, jako kdyby to byli nacisté. Tomu odpovídala i dobová propaganda, která do značné míry přetrvala dodnes.

V Polsku nebyli „banderovci“ nepřáteli jen pro komunisty, ale pro Poláky jako národ. Západní Ukrajina byla totiž do konce druhé světové války národnostně smíšené území a také její metropole Lvov byla klíčovým centrem jak polské, tak ukrajinské vzdělanosti a kultury. V meziválečné době, už v roce 1936, Poláci odsoudili Stepana Banderu za podíl na teroristických akcích ukrajinských nacionalistů k trestu smrti. Přitížilo mu mimo jiné to, že u soudu odmítl mluvit polsky a hájil se pouze ukrajinsky. Z vězení se dostal až na počátku války a před přepadením Sovětského svazu aktivně spolupracoval s nacisty. Když ukrajinské jednotky, vytvořené na jeho popud, po boku nacistů vstoupily do Lvova, vyhlásil Bandera samostatný stát, který ale trval jen dvanáct dnů. Potom nacisté celou vládu pozavírali, Banderu uvěznili v koncentračním táboře a velkou část jeho rodiny zavraždili v Osvětimi.

Zatímco byl Bandera v Sachsenhausenu, bojovali na Haliči všichni proti všem. Poláci, Ukrajinci, nacisté, Sověti. Nejděsivější věci se děly na Volyni, kde v ukrajinsko-polské řeži zahynulo na sto padesát tisíc Poláků, desítky tisíc Ukrajinců, stovky Čechů, tisíce Židů. Bandera, který je s tímto nelítostným „bojem o zem“ spojován, nese však těžko něco víc než nepřímou odpovědnost. „Volyň“ je ale stejně jako „akce Visla“ pro Poláky a Ukrajince tragickým vyhrocením jejich vztahů, které oba národy překonávají podobně těžce jako Češi a Němci Mnichov, okupaci a vyhnání. Proto není divu, že nad vyznamenáním Bandery vyjádřil polský prezident Lech Kaczyński rozčarování.

Taková rozčarování si však způsobujeme poměrně často. Naši hrdinové z doby, kdy vznikaly naše národní státy - maršálek Józef Piłsudski, admirál Miklós Horthy, kněz Andrej Hlinka nebo ministr zahraničí a posléze prezident Edvard Beneš -, jsou v mnoha ohledech, především pro okolní národy, podobně problematickými postavami, jako se jeví Ukrajinec Stepan Bandera. Jen velice výjimečně se mezi těmito postavami najdou tak téměř jednoznačně kladné postavy jako Tomáš Garrigue Masaryk - byť: pobavte se o něm třeba s Vídeňany nebo s nějakým trochu nacionalisticky laděným Slovákem.

Mnoho Čechů pozdvihne obočí, když je na seznam problematických národních hrdinů zařazen Edvard Beneš. Ale už jeho působení na versailleské mírové konferenci, jeho pověst jako duchovního otce Trianonské dohody, ale především Benešův lví podíl na vyhnání (a také zabíjení) tří milionů českých a moravských Němců z něj dělá jednu z nejproblematičtějších postav střední Evropy 20. století. Nemluvě už o Benešových námluvách se Stalinem, které vyvrcholily 25. února 1948, když Beneš nicnečiněním legalizoval komunistický puč.

Dvacáté století, které až na svém konci přineslo nezávislost, svobodu a demokracii všem „národním“ státům ve středovýchodní Evropě, bylo dobou, kdy se za nezměrných obětí, nespravedlností a, nebojme se to říci, zločinů tyto státy vytvářely. V této době plné zvratů, tragédií a dějinných náhod se najde jen velmi málo osobností, které zároveň reprezentují „národní hodnoty“ a současně mohou být hrdiny. A to nejen pro svůj národ - ale osobami, jež mají respekt a úctu i u národů, s nimiž soupeřily, přely se a bojovaly.

Západní Evropa si vzala z druhé světové války poučení, že cesta neomezených národních států, nacionálních mýtů a národních hrdinů je slepou uličkou evropských dějin. Střední a východní Evropa na takové prozření stále ještě čeká.

Beneš vedle Bandery? Nepřijatelné

Václav Klaus

V pondělí 25. ledna publikoval Luboš Palata v Lidových novinách článek, ve kterém se zabýval osobností Stepana Bandery a nečekaným činem odcházejícího ukrajinského prezidenta Juščenka, který mu in memoriam udělil vyznamenání Hrdina Ukrajiny. To je jistě téma možné a pro leckoho, kdo si článek celý přečte, je nepochybně velmi informativní. Staří zapomínají a mladé generace to už neznají. Většina lidí si však přečte jenom nadpis.

Nemám až tak velký problém s vlastním článkem, i když bych leccos nepochybně formuloval jinak. Mám však problém s nadpisem článku a s úvodním odstavcem. Není vyloučeno, že je nevytvořil sám Luboš Palata, ale to problém nijak nezmenšuje. Článek se jmenuje Každý národ má Banderu. Češi Beneše. Úvodní odstavec navíc dává vedle sebe zcela bez jakékoli hierarchizace a bez jakéhokoli odlišení jména Bandera, Pilsudski, Horthy, Hlinka, Beneš. V tomto případě je to bezprostřední citát z Palatova článku. Luboš Palata řadí demokratického evropského politika a spolutvůrce Masarykovy první republiky Edvarda Beneše vedle čtveřice středoevropských politiků fungujících mezi první a druhou světovou válkou, zejména vedle Hitlerova oddaného spojence, maďarského fašistického diktátora Horthyho. A to není přijatelné.

Za poslední desetiletí jsem o Edvardu Benešovi napsal řadu článků a na různých místech přednesl řadu projevů. Jsou k dispozici na mé webové stránce www.klaus.cz (Edvard Beneš a jeho dílo, Praha - Klementinum, 6. 5. 1996; Projev v Sezimově Ústí, 3. 9. 1998; Edvard Beneš a česká státnost, Praha - kino Blaník, 30. 5. 2002; Projev ke 120. výročí narození Edvarda Beneše, Sezimovo Ústí, 23. 5. 2004; Projev k odhalení pomníku prezidentu Benešovi, Kožlany, 24. 5. 2008; Projev k 60. výročí úmrtí Edvarda Beneše, Sezimovo Ústí, 4. 9. 2008). Nejsem jeho fanatickým stoupencem, nejsem členem Společnosti Edvarda Beneše, ale jsem schopen vidět druhého československého prezidenta, který byl ve funkci v době nástupu nacismu a komunismu, v celé jeho šíři a zejména ho vidět v jeho dobových kontextech. Silácký pohled na jakéhokoli politika ex post, bez historických souvislostí, je naprosto nezajímavý. Politik hraje v reálném čase, nemá k dispozici následný rozbor šachové partie dávno po jejím skončení.

Vysoce respektovaná osobnost Prezident Beneš je u nás všeobecně uznáván, je jednou z nejvýznamnějších politických osobností dějin naší země ve 20. století. Teď nemá smysl pokoušet se to rekapitulovat. V tom odkazuji na své výše citované texty. V každém případě byl Edvard Beneš vysoce respektovanou osobností v českém národě nejméně po dobu tří desetiletí, ale vlastně dodnes. Více než půl století po jeho smrti, 13. dubna 2004, přijal český parlament zákon, který deklaruje, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Podobný deklarativní zákon má pouze T. G. Masaryk a M. R. Štefánik, nikdo jiný.

Zdaleka vše se Benešovi nepodařilo, zdaleka všechno nedocenil, zdaleka všechno neproběhlo podle jeho představ, zdaleka vždy nebyl nejodvážnějším a riskujícím politikem. Srovnávat ho však s Banderou nebo s ostatními, velmi kontroverzními politiky, jak to činí Luboš Palata, je prostě nepřijatelné. Takto se dějiny přepisovat nesmějí. Luboš Palata, tento samozvaný expert na naše středoevropské sousedy, to bohužel dělá často. A hrozí, že se stokrát opakovaná lež stane pravdou nebo že bude za pravdu považována. Nechci se vyjadřovat ke Stepanu Banderovi, jistě je to - jak ve svém článku naznačuje Luboš Palata -osoba daleko složitější, než jak jsem se já mohl učit v 50. letech v učebnicích dějepisu. Ale s jeho řazením vedle Edvarda Beneše se nesmíme smiřovat.

Silácký pohled na jakéhokoli politika ex post, bez historických souvislostí, je naprosto nezajímavý. Politik hraje v reálném čase, nemá k dispozici následný rozbor šachové partie dávno po jejím skončení.

Beneš – naše hrdost i hanba

Luboš Palata

Každý se někdy může mýlit. Mýlit se může dokonce i prezident České republiky, dokonce Václav Klaus. Mýlí se v tom, že Edvard Beneš není pro jiné národy podobně problematickou postavou jako pro mnoho Čechů například Bandera. Beneš problematickou postavou je, oproti takovému Piłsudskému nebo Hlinkovi dokonce mnohem problematičtější. Pan prezident ve své polemice (Beneš vedle Bandery? Nepřijatelné, LN 27. 1.), jak sám přiznává, nesouhlasí nikoli s článkem o Banderovi a podobných problematických „hrdinech“ národů střední Evropy, ale s titulkem a prvním odstavcem, kterému se říká perex. Tedy s titulkem Každý národ má svého Banderu. Češi Beneše, který perex vysvětluje slovy: „Bandera, Piłsudski, Horthy, Hlinka, Beneš, téměř každý středoevropský národ má ve 20. století hrdiny, jejichž oslavování budí v okolních státech pochyby nebo mrazení v zádech.“

Prezidenta rozezlilo, že se Benešovo jméno ocitlo vedle uherského admirála a regenta Horthyho: „A to není přijatelné.“ „Prezident Beneš je u nás všeobecně uznáván,“ tvrdí pan Klaus a dodává, že „srovnávat ho s Banderou nebo s ostatními velice kontroverzními politiky, jak to činí Luboš Palata, je prostě nepřijatelné.“ Tolik Klaus, přiznávající, že jeho znalosti pochází z toho, co se „mohl učit v 50. letech v učebnicích dějepisu“.

Chci ujistit pana prezidenta o tom, že naopak mnoho Poláků, Maďarů či Slováků, o Němcích nemluvě, by považovalo za nepřijatelné, aby se jméno „zločince Beneše“ ocitlo v sousedství tak velkých postav jejich dějin jako Hlinka, Piłsudski nebo v maďarském případě i Horthy. Nechtěl jsem soudit Beneše, chtěl jsem, abychom se zamysleli nad tím, jak navzájem své „hrdiny“ chápeme a přijímáme je.

Pokud by si pan prezident přečetl alespoň některá základní díla polské, německé, rakouské, maďarské, ale i slovenské historiografie, v nichž se o Edvardu Benešovi píše, mohl by pochopit, o čem můj článek vlastně byl.

Beneše je třeba hájit. V něčem Souhlasím částečně s panem prezidentem v tom, že Beneše je třeba v jistém slova smyslu obhajovat. V sousedních státech má až nezaslouženě špatnou pověst. Je třeba připomínat, že vedle „Benešových dekretů“ a podílu na zločinech divokého odsunu, kterým přinejmenším nebránil, byl Beneš většinu svého života demokratem, jedním z nejzásadnějších protivníků Hitlera a nacistů, mužem, který svým přehledem, byť ne vždy svými činy, přesahoval realitu střední Evropy a domácí, české politiky. Ani v historických souvislostech však není možné hájit zločiny divokého odsunu, na měsíce po válce rozšířenou Benešovu amnestii zločinů proti Němcům, rozdmýchávání protiněmeckých vášní v poválečných dnech...

Prezident Beneš se jistě zasloužil o Československo, jak říká zákon. Ale stejně tak se zasloužil i o to, že za některé kapitoly spojené s jeho životem a jménem se každý normální Čech může pouze stydět. Prezident Klaus v mnohém kráčí v Benešových stopách. Bohužel.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)

Bandera, Horthy, Beneš

Bohumil Doležal

Prezident Klaus vystoupil ve středečních Lidových novinách z minulého týdne proti chybným a škodlivým názorům Luboše Palaty na prezidenta Beneše (Palata ho v titulku svého článku z 25. ledna postavil vedle Stepana Bandery). Prezident v závěru článku vyzývá národ, že se s něčím takovým „nesmíme smiřovat“.

Palata ovšem postavil Banderu a další středo- a východoevropské politiky minulého století včetně Beneše do jedné řady v tom smyslu, že jde vesměs o muže, kteří jsou doma hluboce uctíváni, zatímco v sousedství stejně hluboce nenáviděni. Což svědčí o tom, že v našem regionu není asi něco úplně v pořádku.

Sám Klaus poskytl svým článkem pěkný příklad toho, o čem Palata píše. Pohoršuje se, že demokrat Beneš se ocitá vedle „fašistického diktátora“ a „oddaného Hitlerova spojence“ Miklóse Horthyho. Ani jedno, ani druhé není pravda. Za prvé: meziválečné Maďarsko byla konstituční monarchie s autoritativními rysy. Měla legální opozici (včetně sociálně demokratické strany), která vládu často tvrdě kritizovala. Za druhé: Madaři nepodpořili německý útok na Polsko a poskytli azyl polským vojákům, kteří se uchýlili na jejich území. Do války s Ruskem a USA je musel Hitler natlačit. Od roku 1943, kdy bylo jasné, že Němci válku prohrají, vyjednávali nejprve se západními spojenci a potom i s Rusy o „přeskočení“ na druhou stranu fronty. Nakonec Horthy uzavřel s Rusy příměří (načež ho Hitler nechal svrhnout a a nahradit skutečným fašistou Szálasim). Politická koncepce, která za tím stála, nebyla ani realistická, ani moc důstojná: nejprve získat s německou pomocí co nejvíc z toho, co Maďarsko po Trianonu ztratilo, a pak nechat Hitlera ve štychu. Ale oddaností to lze nazývat jen stěží.

Tím se dostáváme k podstatné věci. My Češi máme ohavný zvyk ohrnovat nos nad těmi, kdo ve vnitřních koloniích bolševického Ruska (v Pobaltí, na Ukrajině), sevřeni mezi dvěma mlýnskými kameny, Stalinem a Hitlerem, bojovali za svobodu svých národů – a někdy přitom jednali a rozhodovali se problematicky. Podívejme se na našeho národního světce, dr. Edvarda Beneše. Nejprve vyklidil pole v roce 1938. jeho rozhodnutí bylo tenkrát pragmatické, ČSR opustili její spojenci (za vzor bojovnosti se to ovšem vydávat nedá). Podruhé – neodpustitelně – v únoru roku 1948, kdy jeho povinností bylo přinejmenším okamžitě abdikovat. A zde souhlasím s Klausem aspoň v tom, že ho nelze stavět vedle Bandery. Lze ho stavět vedle Emila Háchy z r. 1939, Alexandra Dubčeka z r. 1968-69 – a vedle Miklóse Horthyho, který v březnu 1944 Hitlerovi zpětně požehnal německou okupaci své země a vydal tak své přátele a spojence gestapu a maďarské Židy holocaustu. To, co se stalo, by se bylo stalo, i kdyby ti všichni řekli ne – ale stalo by se to bez nich.

Dívejme se tedy – všichni – na naše novodobé národní hrdiny střízlivě a kriticky. Maďarský filosof István Bibó kdysi trefně napsal: „skutečná demokracie a skutečné usmíření mezi těmito národy zavládne teprve tehdy, až poprvé společně pochopí a pojmenují své vlastní, vzájemné zpustnutí.“

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)