Březen 2010

Hanební emigranti

Tomáš Pecina

Dlouho jsme neměli chvilku poesie, tak snad neuškodí – jako příspěvek k úvahám nad hromadně rušenými emigrantskými blogy – uvést pár veršíků, jež v roce 1951 věnovala emigraci Marie Pujmanová. Nemáte pocit, že jsou aktuální dodnes?

Být špion, zběh, a vrah a zrazoval svůj stát,

s vervolfy hranic jednom chumlu stát,

v Babicích republice do zad vrážet nůž,

jenž podal agent: Na holomku, služ –

hanební emigranti.

Studení jak psí čenich vlast vroucnou neviděli,

jen střep a krám a strouhy, které bláto dělí,

na tváři hrdinské jen počítali pihy

a na půl žerdi stahovali prapor plihý –

hanební emigranti.

Ale jen zadul vítr únorový

od strážných hor až po dukelské rovy,

kde krasnoarmějci a naší slavní dřímou sen,

aby lid k vládě byl probuzen –

páni, co na lid policii,

obchodníčkové čili,

v teple se schovali, za storu skryli líc,

zmatené školáky poslali do ulic

a foukli, svíčkové báby.

Hanební emigranti.

"Svobodná Evropo", tvůj vykřičený hlas

v procesí syčáků a byvších primadon,

zas "chránit kulturu", zas "bolševictví hráz",

ty "Nová Evropo", známe tvůj starý hlas,

ba věru pravý uhodilas tón

a šťastně poutní místo vybralas,

kdekdo má v Čechách chuť vydat se opět znova

na svatováclavskou pouť do Mnichova –

hanební emigranti.

Jak emigrantský páv po peru pero ztrácí

přeletěl by tak rád v rakouskou federaci,

uprchlý generál dal by zas Sudety

křižákům s lebkami pro říšské lafety,

kdys atlantický val, dnes atlantický pakt

být špion, zběh a vrah a prodávat svůj stát –

hanební emigranti.

Nevědí co jsou, kdo dá přístřeší

posluhující emigrantské veteši,

chvíli je dobrá, pak ji zahodí

v rozmaru politické náhody.

Nevědí, či jsou, toho, kdo dá víc,

zda vrah z Koreje, vrah od Lidic,

ani co za to budou chtít,

únos, nebo zavraždit –

hanební emigranti.

Válka je jejích naděje.

Ať si ji nikdo nepřeje.

Zpozdilí lidé minulí,

jak mouchy byste zhynuli.

Bez lásky těžko bojovat,

jen te, kdo má zemi k smrti rád,

se život zase obrátí, ne v polomy a vyvrátí.

Jsme mír, my národ semknutý,

ne jak klepáte, od knuty,

však protože svou rodnou zem

vpijeme živým kořenem.

Dým továren, to je náš dech,

naše krev tepá v pražských zdech,

my z šumavského temene

hraničním hvozdem kveteme.

Protože v zemi Fučíka

jen sběr a chamraď utíká

však stát a dělník jedno jsou

jak láska k míru s Nebojsou.

A to je naše čest.

(http://slepeckahul.pecina.cz)