Březen 2010

Čerstvá plavba

Otto Ulč

Napřed let polární

Krátce před dvacátým výročím započetí sametové éry rodina přišla s nápadem zas vlézt na loď a někam do dálav odplout. Tentokrát to měly být končiny čínské a vietnamské, tamější vody a přístavy.

Moc – vlastně vůbec - se mi nechtělo. Však jsem se teprve nedávno vrátil z Prahy a představa harcovat se na opačný konec světa postrádala potřebné přitažlivosti. Dokonce jsem citoval prince Potěmkina, mimořádně výkonného milence carevny Kateřiny Veliké, jeho lamentace, že už vlastně všude byl a další usilování postrádá smysl. A beztoho tam hrozí tajfuny, mohli bychom přijít k úhoně. Jak dramatické by to bylo finále naší pozemské přítomnosti, rodina připouštěla, ale s ujišťováním, že teď už prý bude po sezoně zkázonosných živlů. Synáček že pojede s námi, potáhne kufry a ochraňovat bude své vetché rodiče. „Nebudeš ochraňovat, budeš budovat v Kataru,“ namítl jsem architektovi, momentálně se angažujícímu v hanebně horké a vlhké končině, jež je zde známa jako Qatar. Ujistil, že přijede, což se pak stalo. Takže mě úspěšně ukecali.

Po přemítání o plusech a minusech přikývl jsem k několika plusům: zájem o nynější situaci v Hongkongu, v roce 1997 Brity navrácenému čínské vlasti, co a jak se tam od naší poslední návštěvy změnilo. Poté Vietnam, nám neznámý, nikdy dosud nenavštívený, jak že si tam počíná vládnoucí strana, ta jediná a komunistická, tolik teď usilující o dosažení prosperity zcela kapitalistickým způsobem. Pak zpět do Číny, podívat se na ostrov Hainan, velikostí přirovnatelný k půlce Moravy, dost materiálů jsem o oné podivnosti nashromáždil. Následuje jihočínský přístav Xiamen, dřív znám jako Amoy, s přilehlým ostrůvkem Kulangsu, který ale teď spíš slabikují jako Gulangyu – inu, Čína, vyznejte se v tom. Psáno tak či onak, každopádně se tam narodila a do svých šestnácti svých let žila má životní družka Priscilla. Když jsme tam byli podruhé, koncem osmdesátých let, přivezli jsme fotky jejího dědečka, významného velmože, jehož sochu revolucionáři za velké kulturní proletářské roztříštili, jeho prostorné zahrady přejmenovali na zahrady lidu, a teď už je to zas obráceně, znovu jeho nová socha a jeho zahrady. Odtud pak plout do Šanghaje, metropole té nejpozoruhodnější, kterou s výjimkou jedné železniční zastávky vůbec neznám.

Odjezd na letiště, 200 mil čili víc než 300 kilometrů daleko. Nasednout do letadla společnosti Continental Airlines, na niž mám sympatickou vzpomínku. Zmínil jsem se o ní v knížce Slasti plavby od Radbuzy k oceánům, na cestě k podivuhodnému ostrovu jménem Yap, s dvojí měnou – dolary a kamením. Rovněž se tam místním ženám zakazuje odhalovat kotníky a doporučuje nezahalovat hruď. Před lety jsem dychtil se tam podívat a málem se to povedlo: za letu z Guamu na atol Truk se nám ozval kapitán se zprávou, že právě někde u Yapu ztroskovala loď, narazila na korálový útes. „Co kdybychom si tam odskočili, schválně, jestli ji najdeme. Je to sice z ruky, asi tak dvě stě mil, předpokládám, že se zajížďkou budete souhlasit,“ řekl kapitán letadla, zlatý člověk. Něco takového jsem už nikdy neslyšel. Druhým členem posádky tam tehdy byl rovněž příjemný chlapík. A navíc Čech. Jmenoval se Slovák.

Let CO 99 nonstop do Hongkongu, kde se pak míníme nalodit: 8454 mil neboli 13.440 kilometrů letu, něco delšího jsem jen zřídkakdy absolvoval. Patnáct hodin sedět připoután. Velebit ale musím tento boeing (B 777-2000) s dostatečným prostorem pro údy a tedy nikoliv s údělem určeným sardinkám. (Porovnávám se svým už aspoň padesátým letem z Prahy do New Yorku s ČSA: nejsem žádný dlouhán a k posazení jsem se mohl jen s velkými obtížemi vecpat. Tedy poměřuji a zjišťuji, že jsem měl k dispozici o čtvrt metru míň než pasažér přede mnou a také ten za mnou. Úkaz oznamuji letušce. „To není možné,“ odvětila. Pak tedy poměřila a zjistila, že možné, značně definitivní to tak bylo. Potřásla hlavou a trvale se vzdálila. Inu, potíže růstu či spíš zakrňování.)

I cizím přepravcům chybí na dokonalosti. Konec již letuškám krasavicím. Teď už je z části nahrazuje mužský personál, a když ženy, tak spíš postarší, když mladší, tak málo pohledné. Za letu s Deltou z Rio de Janeiro servis měly na starost neochotné bachraté černošky, občas k občerstvení nabízely vlažnou vodu. S trasou letu jsme se tehdy marně pokoušeli seznamovat z nefungujícího monitoru.

Zanechme jeremiád. Na tomto CO letu jídlo bylo stravitelné. Na cestu jsem si vzal, aniž bych ale byl otevřel román s názvem Pnin Vladimíra Nabokova, kdysi profesora na Cornellově univerzitě v mém nynějším blízkém sousedství. Jak se ale na četbu soustředit, když před každým z nás je obrazovka s tuctem či spíš veletuctem příležitostí k rozptýlení? Hudba, hry, filmy - all, new releases, drama, comedy, action thriller, family, world cinema, clasics. Ty jsem volil, několik jich absolvoval - Citizen Kane, Casablanca, Dial „M“ for Murder, zopakovat si takovéto skvosty.

Personál nabízel duty free zboží ne za příliš lidové ceny: láhev koňaku Remy Martin XO za 114, Johny Walker Blue Label za 142 dolarů. Netušil jsem, že něco takového existuje v modrém provedení.

Nejvíc jsem se ale soustřeďoval na obrazovku s mapou a údaji o probíhající cestě, kolik mil již absolvováno a ještě zbývá, v jaké výši, v jakém strašlivě mrazivém ovzduší, kdy, v kterou hodinu a minutu dorazíme. Jestliže míříme onou nejsevernější cestou, jak daleko asi budeme od severního pólu? Před sebou mám jen bělostné prázdno, nikde bod či iglú k orientaci.

Vzlétli jsme v sobotu odpoledne, do Hongkongu, zásluhou dateline - 180. poledníku - ztratíme den a dorazíme v pondělí večer místního času. Mám tu poznamenáno, že v neděli o půlnoci jsme zvládli 5144 mil a zbývalo ještě 3316 mil.

Přede mnou pak mapa a někde pode mnou je Sibiř. V hloubi asi tak dvanácti kilometrů nevypadá zvlášť zlověstně. Čárky označují toky, veletoky – Lena, Ob, Irtyš, tak nějak. Novosibirsk – Krasnojarsk – Irkutsk - Lake Baikal - Ulan-Ude.

Ještě čtyři hodiny letu, blížíme se k Mongolsku. A za ním, jižně pod ním, velikánská Čína. Většinu pasažérů tvoří Číňané. Posádka nás oslovuje jednak anglicky, jednak čínsky ve dvou verzích - mandarin a dialekt kantonský. V těchto mysteriích se nevyznám, jen tolik vím, že jsou to vzájemně nesrozumitelné jazyky, takže k užitečné domluvě je nutno si ony ďábelsky komplikované obrázky napsat, jen tak se dorozumět, k notné to ovšem nevýhodě analfabetů. Pozitivní zjištění z paluby: děťátka vůbec nevřeštěla.

Původní letiště Kai Tak hodně v centru města s rozjezdovkou dva a půl kilometru dlouhou, byla nudle, do zálivu zasypaná zemina. Kolem vysoké kopce s velmi značným provozem ve zrádném povětří. Jedno z nejnáramnějších globálních panoramat, rovněž však s neméně značným hazardem aviatiky. Přistávající letadla občas nudli minuly, rozlomily se v naštěstí nepříliš hlubokém zálivu.

Náš pilot se přiblížil velkým obloukem, venku už perfektní tma, drcli jsme o povrch, pořádně to s námi zacloumalo. Přistáli jsme na Chek Lap Kok Airport, vystavěném na ostrůvku téhož jména – případ to oné land reclamation, navezením, nasypáním milionů tun zeminy do moře a tak získáním téměř deseti čtverečních kilometrů prostoru. Na něm se podařilo vytvořit jedno z největších, nejpilnějších letišť světa, obsypané mezinárodními cenami v ocenění jeho designu, velkoleposti, výkonu, též tuze potřebné schopnosti odolávat tajfunům. Provoz zahájilo v roce 1998. Guinessova kniha rekordů se o něm rovněž zmiňuje jako o prozatím nejdražším na světě. S ním byly spojeny velmi značné výlohy s výstavbou mostů a tunelů, z ostrova Lantau mít potřebné spojení do metropole. Expres vlak vzdálenost zvládne za 24 minut, autobusem nám to trvalo o pár minut víc. Skoro nic jsme z okolní velkoleposti už za tmy nemohli vidět.

Přistání v Hongkongu

Po patnácti hodinách polárního letu oprávněně mátožní vylézáme na ono náramné, světovými médii velebené letiště. Přistávají tam letadla devadesáti společností, s pasažéry nyní i jako zdroji jiné pohromy – swine flu, té prasečí globální pandemie. Cituji z nám rozdaného varování hongkongského odboru zdravotnictví, na růžovoučkém papíře: pocítíte-li symptomy chřipky – horečka, kašel, bolení v krku - nasaďte si masku, vyhledejte lékaře, cestu odložte. Těžko tak ovšem učinit v našem případě, když už jsme přijeli.

Veškerý letištní personál včetně imigračních úředníků a postav ve všelijakých vojensky vypadajících uniformách si ochrannou rouškou zakrýval svůj ať už sličný či méně vábný obličej. Dlouhé čekání u pasové kontroly, než obdržíme vstupní razítko. Rozhlížením po lidech jsem nepostřehl kamery, jejich velké množství: všechny nás fotografovaly, po oteklých, horečnatých tvářích pátraly, prý také každému vstupujícímu takto na dálku měřily teplotu. A postižení přistižení nešťastníci pak museli do karantény, dodatečně jsme se dozvěděli.

Velikánské, perfektně čisťounké prostory, u východu pak davy, mnozí čekatelé s cedulí, se sdělením s velkými písmeny. Našli jsme správný kontakt, jím odvedeni k minibusu, jímž odpílíme do metropole. Je už tma, nevhodná pro snadnou orientaci, takže místo zaznamenávání změn, jež tu donedávna ještě nebyly, nahlédněme trošku do historie a k okolnostem, jak se kdysi Britové vlastně stali vlastníky tak znamenitého majetku. Zmocnili se ho lupem, záminkou byly opiové války, které se nevedly proto, že by Asie omamné jedy chtěla a osvícená Evropa by jí v tom bránila, nýbrž spíš proto, že Čína se snažila vyřadit z opiového handlířství britskou konkurenci.

Tehdejší Čína ovšem prohrála a v roce 1841 ztratila i malý ostrov Victoria s velmi důležitým přístavem - Hongkong, v překladu Fragrant Harbour neboli Libovonný přístav. O jméno se zasloužila vůně santálového dřeva při výrobě džunek. O dvacet roků později se bojovalo znovu, ze stejných důvodů, a Číňané tehdy ztratili cíp své pevniny. Tím byl Kowloon – Devět draků, pojmenováno podle tamějších kopců, jichž je osm.

To tedy byl britský majetek. Navíc si tito vlastníci na devadesát devět roků pronajali přilehlé území – New Territories o značné rozloze (desetkrát větší než Victoria, stokrát větší než Kowloon). Nájem vypršel 1. července 1997, což se stalo datem veškerého britského permanentního odchodu, zániku koloniální suverenity. Však k dobytí Hongkongu Čína pouze potřebovala zavřít kohoutek vodovodu a kolonie by vyschla.

K ní původně patřily i tzv. Outer Islands, vnější ostrovy, ostrůvky, celkem jich asi 250. A z toho největšího jménem Lautau právě do metropole v minibusu za tmy pílíme. Po perfektní vozovce, za okénkem občas k postřehnutí velestavby, kde donedávna vůbec nic nebylo, po dlouhých mostech, snad i nějakým tím tunelem čerstvého data. Doprava plynulá, nikoliv chaotické zácpy jako v Bangkoku v Thajsku, nebo, ještě zoufaleji, v Manile na Filipínách, kde z hlediska pohyblivosti vozidel zejména v dopravní, většinu dne trvající špičce, stát již de facto odumřel. Přesně podle předpovědí či aspoň bažení utopických komunistů devatenáctého století. V případě Hongkongu značně se o dosaženou dopravní harmonii zasloužil našinec Stanislav Teplý, profesor v oboru transportation engineering“na kanadské univerzitě v Edmontonu.

Cesta jen půlhodinová, míjíme skladiště hromadiště kontejnerů na kilometry, přibývá světel a mrakodrapů. V Kowloonu ve čtvrti Mong Kok končíme v Langham Place Hotelu na 27. poschodí. V myšlenkách jsem zabloudil k první své zkušenosti s Hongkongem – v dávném roce 1967, přesně v době čtvrtého sjezdu československých spisovatelů, když ale v této části světa zrovna kvetla veliká kulturní proletářská událost. Přivítal nás výbuch revoluční bomby v hotelu na protější straně ulice. Týž den jsme četli v novinách o místním žurnalistovi, který se s despektem vyjádřil o kulatém předsedovi. Dostal výhrůžný dopis a přesto se nepolepšil, takže ho postihlo kruté potrestání: za volantem svého volkswagenu zastaven, polit benzinem a upálen. Tehdy v ještě stále britské kolonii za výlohami mnohých obchodů byly k spatření revoluční slogany spolu s Mao Ce-tungovým portrétem. Něco takového se ale nedoporučovalo fotografovat a dokonce ani příliš okounět. Pár takových turistů tam hákliví revolucionáři utloukli.

Nyní věru hodně jiná je doba, buduje se socialismus s čínskou tváří, od té kapitalistické jen obtížně odlišitelný. Z výše dvacátého sedmého poschodí jsme sjeli k východu, kde se pozastavili u sousoší v nadživotní velikosti - jakoby duo Mao Ce-tungů ve standardní blůze a čepicí na plešatící lbi. Jeden v ruce držel rudou knížku citátů (v Číně kdysi ve stamilionovém nákladu, nyní však nesehnatelných), druhý v ruce cosi v podobě příručního kompjútru. Oslava či spíš potutelnost nebo dokonce výsměch někdejším ztřeštěncům?

Sice se neprocházíme po Nathan Road, onom proslulém velejarmarku, supersupermarketu, ale i tak – tam v Mong Kok končině - noční trh započínající ve dvě odpoledne a končící po půlnoci, nabízel všemožné představitelné zboží. Elektronika, kamery, miliony hodinek, kvalitní padělky ovšem. Košile v celofánu, to kvůli dominující vlhkosti - kdepak humidita, to je prevít, zdůrazňoval náš s místními podmínkami líp obeznámený synátor. Cokoliv papírové ovšem trpí ještě víc.

Pestrobarevné davy – už velmi dlouho odzvoněno monotónní totalitní uniformitě. A nebylo to pouze dílo mládeže. Minula nás starší paní v tričku s nápisem SHIT a pod ním s přiznáním I AM IN LOVE AGAIN. Postřehl jsem chlapíka s tričku s portrétem Hitlera na hrudi. V jednom obchůdku mi vnucovali koupi čehosi podobného s vizáží Baracka Husseina Obamy.

Pojedli jsme domorodé nudle a taxík nás odvezl k hotelu Peninsula. Je slavný, tam se vchází jako do katedrály, velechránu, do dávné, ale přece ještě ne zcela nevyhynulé doby. V minulosti jsme tam párkrát zašli usrknout čaje a pozorovat okolí. Tam končí Kowloon, před námi vynikající architektura – Centrum kultury, Muzeum umění, před námi přes vodu velkolepé panorama ostrova Victoria, toho pravého původního Hongkongu, s přibývajícími výtvory světových tvůrců kalibru I. M. Pei. Kdysi jsme tam oslavovali otevření hotelu Mandarin, výtvoru mého vyženěného švagra. Mandarin tehdy okolí dominoval, teď v nynějším sousedství je deklasován na zanedbatelného mrňouse. Na stanovišti Star Ferry Pier pokračuje přeprava oběma směry, sem a tam. Je už skorem půlnoc, turisté se vzájemně fotografují s takovým pozadím.

Číňané různých vizáží a dialektů, dřív tam nesměli, teď tam nadšeně přijíždějí okukovat. Hongkong byl tedy vrácen vlasti, ale ne zas tak zcela úplně. Realizovala se formule „jeden stát – dva systémy“. Hongkong má svou vlastní měnu, ta v Číně neplatí. V Hongkongu se jezdí vlevo, v Číně vpravo. V našem hotelu jsem kroutil hlavou nad informací, černé na bílém, že v Hongkongu už rovněž platí předpis jezdit na pravé straně vozovky. Nic takového jsem ale v ulicích nepostřehl. Budu se muset zeptat experta Teplého v Edmontonu, ten ať to vysvětlí. Taxíkem – stále tedy vlevo – jsme se vrátili do Mong Koku, svalit se do peřin.

Potomek, dojmy dosud neschvácený, se znovu vrátil do ulic. Posléze přispěchal se zakoupenou flaštičkou ohavné pálenky s jménem WUZHOU SAN SHEJIU a s vyobrazením dvou vzájemně propletených hadů – jeden tmavý, druhý pruhovaný, spíš blonďák. Syn oznamoval, že se o něj urgentně ucházeli tři homosexuálové a asi třicet normálně si počínajících kurviček. Každopádně zajímavý den a vlastně i noc.

Na Volendam!

Naloďovat se nás bude aspoň tisíc, zde s námi v hotelu je jich jen asi jedna setina, vejdeme se do jednoho autobusu. Ten se dal do pohybu po bulvárech. Za dopoledního světla civíme na pokračující proměnlivost Hongkongu. Imponuje různojakost nových staveb, nic monotónního, co by připomínalo české panelákové králíkárny. Zde ta jejich výška k nebesům, padesáti, sedmdesáti poschoďoví giganti, vyhýbám se podivně pompéznímu označení, že by byly „mnohopodlažní“ - přemnoho takových podlah nad sebou a pod sebou. Každopádně pořádně drahé to investice. Osud si s panikáři, spekulanty či obojím zas jednou zašprýmoval. V hororu před neodvratitelným návratem kolonie do čínské náruče došlo k přemnohému úprku, trh s nemovitostmi se hroutil. Posléze se však začal zmátořovat a dosahovat značně absurdních výšin. Teď jsem se dočetl (The Economist, 7. 11. 2009), že od ledna ceny vzrostly o dalších 40 procent – 9200 USD za jednu čtvereční stopu.

Zastavujeme před kolosem s nizozemskou vlajkou a jménem Volendam, výrobkem benátských loděnic. Společnosti HAL (Holland America Line) dávám přednost před Taliány (příliš chaosu a kraválu, tvrdili mi absolventi takové zkušenosti), před Brity (jejich strava spíš formou trestu) či Řeky (když se loď potápí, přednostně se zachraňuje kapitán s posádkou, jak nejednou ověřeno).

Holanďané se pustili do dálav již v šestnáctém století a v tom příštím založili Nieuw Amsterdam, nyní znám jako New York. Nederlandsche-Amerikaansche Stoomvaart Maatschappij (snad se mi podařilo vyťukat bez překlepu) se stala značným dovozcem zájemců o novou existenci na opačném konci Atlantiku. Téměř jeden milion jich absolvoval v průměru patnáct dní trvající plavbu. S první světovou válkou též končila éra blahovolného vstupu na americkou půdu, dveře se uzavíraly a tito rejdaři se začali věnovat výlučnému byznysu leisure cruise industry – plout jen k potěše pasažérů. V tom dosáhli značné zručnosti, jak mám teď již popáté potvrzeno. Zájemci včas obdrží dost materiálů, s informacemi, například o povinnosti samostatně jednotlivě si obstarat čínské vstupní vízum (za hanebně vysoký poplatek), kdežto to vietnamské a podstatně lacinější pak loď automaticky zařídí.

Tento náš Volendam: datum narození 24. října 1999 o velikosti 777 stop délky a 111 stop šířky, s celkovou silou 57.909 HP, s celkovou kapacitou 860.000 galonů paliva a spotřebou 85 galonů na každou míli, a schopností pílit maximální rychlostí 23,5 uzlů. Maximální počet pasažérů je 1440 a posádky 620, tedy poměr zhruba dvou ku jedné.

Nás se nalodilo 1359 čili téměř plná kapacita, což by se dalo hodnotit jako dost úspěch za nynějších ekonomických globálních potíží, ne-li mizérie. Každý předem znal číslo své kabiny (tzv. stateroom), na které palubě, poschodí. Těch bylo celkem deset, obsluhovaných dvanácti výtahy. Číslování kabin: od paluby číslo 1, jménem dolphin, tedy od delfínů, k těm vyšším, prostornějším a ovšemže i dražším.

Procedura s přesunem víc než tisíce lidí ze souše na palubu proběhla bez nejmenšího zádrhelu, organizace perfektní. Pár podpisů, mnoho úsměvů, odevzdáváme cestovní pasy, na palubě je výlučné bezpeněžní hospodářství, na veškeré výdaje stačí jen podpis, každý z nás dostává identifikační plastikovou kartu – s jménem, u toho datum zahájení plavby (10/26/2009) s číslem Mariner ID, a pak velká písmena 03 – toť označení záchranného člunu (life boat), kdybychom se potápěli, s něčím se srazili. Ledovec na této trase nehrozil, to spíš tajfun by s námi mohl šeredně zacloumat. Bez této kartičky se z lodi nemohlo odejít nebo se na ni vrátit. Při odchodu předložit, elektronicky je zaznamenáno, spolu s objevivší se fotografií dotyčného. Takže večer, když má dojít k odplutí, se hned ví, zda všichni roztoulaní jsou už zpět pod střechou. Co si ale počít, když někdo by stále chyběl, kolik minut či dokonce hodin čekat kvůli popletenému pitomci? Na té naší minulé cestě po stopách bojišť druhé světové války, několikahodinové zpoždění s odplutím zavinil pasažér, který se pustil do seznamování s ostrovem v autě, jež se cestou rozpadlo.

Dostalo se nám příjemného překvapení: bez naší vědomosti jsme byli doslova povýšeni, až na šestou, tu druhou nejvyšší palubu jménem verrandah s kabinami prostornějšími, s privátem pro synáčka, s balkonem s lehátkem a křeslem, k užitečnému pozorování, fotografování, dumání. Listuji tam v papírech a ejhle, management HAL se obtěžoval vytisknout extra dopisní papír pro každého z nás, s jménem a označením stateroom 6123.

Plavidlo jako mikrokosmos s vlastní hierarchií, organizací, personálním uspořádáním. Zdaleka nejpočetnější byli Indonézané, v roli obsluhujících. Většina jich z předlidněného ostrova Jávy, ale náš tzv. cabin boy, původním povoláním učitel, pocházel z ostrova Bali. Takže ho potěšila naše slova, že tam už jsme byli, končinu oceňovali, tamější život – na rozdíl od převážně muslimského sousedního archipelagu - velebili. Méně početní Filipínci pracovali zejména v rolích číšnických, jako barmani nalévající opojné nápoje, jimž se správný muslim musí vyhýbat. Filipínky též pracovaly za přepážkou v rolích úřednických. Na dalším stupni hierarchického žebříčku se vyskytují Východoevropané – zejména Rumunky, Bulharky, Rusky v kasinu, rozdávající karty a roztáčející ruletu. Trošku vyšší a odlišnější byla skupina mládeže živící se tancem, zpěvem, nápodobou rozmanitostí z Broadwaye. A zcela nejvýš ovšem naši námořníci důstojníci, vesměs Holanďané, zde pod komandem kapitána jménem Pieter Visser. Tvorové málo viditelní, kapitána jsem postřehl a krátce pohovořil jen jednou.

Na všech těch výletech jsem se zejména zajímal o profil, složení pasažérů – národnost, nátura, jejich popudy se účastnit. Na plavbě té pacifické po bojištích jsem vyhledával a zpovídal veterány oněch úděsných zážitků. Na latinskoamerickém výletu značně početný byl slovanský živel – Rusové, Ukrajinci, naši slovanští příbuzní. Ty okamžitě prozrazovaly jejich reakce při běžných společenských kontaktech. Několikrát denně se tam člověk potkává s někým neznámým - ve výtahu, u snídaně, přisednout si ke stolu. Automaticky pozdravím, cizinec zareaguje. Odpovídali i méně sdílní Helvéti a Teutoni, ale nikoliv Rusové. Mramorové tváře, nic. Při večeři u vedlejšího stolu, přiděleného ruské čtveřici, dominovala mohutná báryšňa, připomínající bitevní loď – přesně ten typ, který ztvárňuje Mistr Adolf Born. Vždy se okamžitě ujala monologu, patetického přednesu naprostých banalit. Její mlčenlivý manžel buď byl hluchý, nebo v opačném případě měl nárok na svatozář mučedníka, světce. Jediné užitečné, lidstvu prospěšné řešení by bylo neumlčitelnou žvanilku zardousit.

Tak jako při minulých expedicích jsem dychtil získat seznam o kádrovém složení pasažérů. Vypomohl jsem si svou nedávno (červen 2009) vyšlou knížkou Slasti plavby od Radbuzy k oceánům. A že ji lodi věnuji. Psáno sice česky, naší mateřštině se proto nebudou učit, s naší ďábelsky obtížnou gramatikou se potýkat, ale třeba se jim bude hodit do sbírky exotických memorabilií. Koho tedy správného kontaktovat? Zamířil jsem k vyhledání důstojníka, přesněji tedy důstojnice s titulem Guest Relations Manager a jménem Daniela Hubinka. Sice začíná písmenem H, ale původem Holanďanka to asi nebude. Seznámili jsme se v její kanceláři, s portrétem královny Beatrix nad hlavou. Hubinka, pohledná třicátnice z Rakouska – a jak to tak bývá v přemnohých případech našeho někdejšího mocnářství, i původu českého. Proč že dívka z alpských výšin s jódlováním takovou zvolila kariéru? Touž otázku prý jí dala královna, když přišla pokřtít nový HAL přírůstek. Pěkně jsme si popovídali, knížku s věnováním a přáním mnohého nejlepšího předal a vymámil z ní onen kýžený seznam pasažérů – ne ovšem podle jejich etnického původu, ale státní příslušnosti.

Toto byl výsledek: nejpočetnější Američané (390), druzí Australané (263), pak Kanaďané (211, mezi nimi hodně Asiatů, nyní sídlících zejména ve scénickém Vancouveru, též již Hongcouveru zvaném), čtvrtí Britové (149), o páté a šesté místo se stejným počtem 73 dělící Číňané a Němci, v těsném závěsu Holanďané (72), tři státy – Španělsko, Švýcarsko, a Izrael – s jedenácti svými občany. Celkem 32 národností a veškerý slovanský živel reprezentovaný pouze jedním Polákem. Ani jeden Azbuk, ulevilo se mně, rusofobovi. Rovněž ale ani jeden Vietnamec, příslušník národa, k jehož břehům míříme.

Některé podrobnosti by mohli ocenit ti z našinců, nyní s chutí a možnostmi něco takového okusit a zbytečných komplikací či dokonce nepříjemností se vyvarovat. Občasné trapnosti s přemýšlením, koho v závěru výletu jak vysokým spropitným ocenit, vyřešila loď automatickým účtováním deseti dolarů na osobu na den. Letos to zvedli na jedenáct dolarů. Čili v našem případě to bylo 33 USD/den. Zjednodušila se zvyklost správného oblečení k večeři. Teď už zbývají jen dvě varianty - neformální (smart casual), a formální, náležitě se vystrojit, dámy v garderobách, páni ve smokingu, pokud si přivezli (já nepřivezl), se škrtícím motýlkem pod krkem. Docela pěkná podívaná, všeho všudy asi pětkrát.

Všichni bychom se k témuž stolu ve stejný okamžik nevešli, nutno se tedy přihlásit k prvnímu či druhému sezení. Rovněž dát přednost hodování se vždy stejnou společností nebo volit tzv. open seating. Dávali jsme přednost druhé alternativě, s výsledkem, že u kulatého stolu pro šest či deset osob jsme se tak seznamovali s mnohdy značně zajímavými tvory. V našem případě to byli zejména Australané – třeba bankéř nebo intelektuál či šofér oněch „silničních vlaků“ - nákladní vůz s připojením dvou tří vlečňáků, řítit se pouštní prázdnotou. Pojídat ve společnosti nenápadného mužíčka, z něhož se třeba vyklube unikátní samorost, který už probloudil větší část Asie a Afriky. Nebo přišel Skot v národní výstroji - kilt, sukénku, vzhled a chování šlechtice a on to nejspíš teď nedávno propuštěný zločinec.

Co přes den na lodi dělat: když v přístavu, tak tedy na souš a vybrat si z možností jak se s místem seznamovat - buď jako člen výpravy, nezřídka nehorázně předražené, ale s výhodou a vysvětlováním těch nejdůležitějších pamětihodností, nebo se tak pokusit na vlastní pěst. Bývají ovšem dny, kdy se pluje bez zastavení. Vždy se dá najít příležitost někde k koutě si sednout, číst, psát, přemýšlet. Každý den do kajuty dorazí přetisk, výcuc událostí ze světa, též program aktivit – hudba, koncerty, přednášky, filmová představení, hry, soutěže, semináře, aukce, jóga, tužení mysli i těla na komplikovaném vybavení v posilovnách. Sportovat, rázně pochodovat po palubě číslo 3, též se pokusit o tenis na palubě té úplně nejvyšší, pokud vichry dovolí, což se ale jen nezřídka stávalo. Zrychlenými pohyby zápolit s kaloriemi, tamějším palubním obžerstvím nabyté.

Dumání a kolébání na vlnách

Z čínského Hongkongu míříme do vietnamského Nha Trangu, vzdálenost 689 mil čili víc než tisíc kilometrů. Na verandě, na balkonu s výhledem do šedomodrého prázdna, nikde ani jedna plachta bílá na obzoru. Tak nějak se přece jmenoval sovětský film, tehdy s povinnou školní návštěvností. Je pošmourno, po tajfunu, který před týdnem našemu Valendamu zhatil zastávku v Jokohamě – tak mi referovala důstojnice Hubinka. Jen aby teď nebylo před jinačím tajfunem.

Posléze se v dáli vynořil obrys něčeho značného. Opačným směrem pílilo plavidlo vrchovatě naložené kontejnery, v nich nejspíš asijské zboží zahlcující americké a evropské trhy. Vloni v Pacifiku jsme rybáře nezahlédli ani jednou, ale zde v čínských vodách přibývala jejich plavidélka s plápolajícím rudým praporem na stěžni. A vždy v tandemu. Duo udržující mezi sebou vzdálenost asi tak sto metrů. Aha, vlečou síť, úlovky v ní přibývají. Jenže najednou jedna loď se k té druhé nějak příliš značně začala přibližovat. Že by v síti byla uvízla velryba? Nebo jsme snad svědky něčeho pirátského, takovéto iniciativy v South China Sea? Tady jsme přece od Somálska hodně daleko. Otázky, otázky.

Tomuto druhu výnosného lupičství se tradičně a znamenitě dařívalo v blízkosti Kolumbie, podél břehu západní Afriky a poslední dobou i Afriky východní, zejména zásluhou somálských hrdlořezů, těšících se značné pozornosti světových medií. Vzdor všelijakým protiopatřením, pirátství nepozbývá své popularity. Malacká úžina, s jejíž ponurou reputací nemají slovenské Malacky nic společného, spojuje Malajsii a Singapur, s velkým provozem z Indického do Pacifického oceánu, je také pilným oblíbeným pirátským rejdištěm. Dozvěděli jsme se, že flotila naší Holland America Line je vybavena vodními děly a vysokofrekvenčním, ušní bubínky drásajícím varováním v pěti jazycích. Jiné zbraně jsme údajně neměli, však jsme rychlí, schopni docílit tempa 22 uzlů, bylo-li by třeba. Beztoho velice obtížně by se pirátům lezlo na takového obra. „Rozhodně bych dal přednost pořádným kanonům,“ poznamenal kdosi s logickým zdůvodněním tak učinit z důvodů humanitárních, se snahou prokázat nezištnou službu lidstvu a promptní likvidací pirátů zejména posloužit těm menším a pomalejším lodím.

Lichý byl můj předpoklad, že Číňané by s lupiči nejednali v rukavičkách, že by se s nimi netento – rozstříleli by je na cimprcampr. Realita ale vypadala úplně jinak, jak potvrzeno střetem přesně před dvěma týdny naší plavby, o čemž jsme neměli tušení. Somálští piráti se zmocnili čínské obchodní lodi De Xin Hai a její pětadvacetičlenné posádky na cestě s uhlím z Jižní Afriky do Indie. Tak se přihodilo v Indickém oceánu, kde patrolovaly tři ozbrojené lodě čínského námořnictva, ale přílišná vzdálenost od incidentu neumožnila včas zasáhnout. Údajně i z obavy z případného neúspěchu záchranné plus trestní akce a tím i ztráty tváře. Vyřešení pak zcela nečínské, totiž po způsobu západních, politicky tolik korektních měkkýšů – s lupiči vyjednávat a jejich zločin odměnit tučným výkupným.

Na verandě jsem zabořen do čerstvě dodaného tisku dozvídat se o všelijakých událostech, zejména nepříjemnostech, i na souši. Pěkná zkazka z Mexika, helemese: skupinu amerických turistů v nájemním autě zastavila policie a domáhala se výkupného - několik set dolarů, ona proslulá mordida přece. To dobře z oněch končin znám, a proto důsledně se jim vyhýbám. Vydřiduši ale měli smůlu - jednou z takto olupovaných byla senátorka z Pennsylvánie, posléze spustivší říznou odvetnou akci.

Událost zdaleka závažnější: před dvěma dny zrovna v době našeho letu ve značných zmrzlých výšinách, se v horkém Bagdádu zdařila teroristická akce, několik vládních budov včetně ministerstva spravedlnosti zasaženo, aspoň 122 mrtvol a daleko víc zraněných. Jak se něco takového mohlo povést, přes zátarasy proniknout, strážním kontrolám uniknout? Odpověď vyjádřena v titulku Corruption Undermines Fragile Iraqi State. Z Iráku se Američané už snad brzo budou stěhovat a totéž by milerádi udělali v Afghánistánu, končiny ještě míň nadějné nebo víc beznadějné.

Paralela, precedens zkušenosti ve Vietnamu, k němuž se blížíme: jedinou, Američany kdy prohranou válku, byť ne na bojišti, jsem si vrchovatě užil na domácí frontě veřejného, pokrokovými médii důkladně manipulovaného mínění. Tam to Amerika prohrála.

Rád opakuji, že Osud, pokud něco takového autonomně existuje, mívá poťouchlý, nezřídka obtížně dešifrovatelný smysl pro humor, pro absurdno. Tehdy jsme viděli nebezpečí v domino efektu, komunistické hrozbě, jak s jejími utopickými nesmysly, tak její přízemní, tuze reálnou surovostí zachvátit celičký svět. Není to ještě příliš dávno, kdy zuřil boj na život a smrt proti nepříteli zahraničnímu i domácímu, třídním a ideologickým antagonistům. A nyní aby se nějak vypořádával s islámskými sebevražednými fanatiky bažícími do Alláhově objetí, po ráji se sedmdesáti a dvěma pannami k dispozici. Mrtev je komunismus, pohřbilo ho vladaření značně kapitalisticky si počínající jedné strany.

Jak vysoký, široký a bystrozraký to stát: není největší, ale je jedním z těch nejdelších, místy dost uzoučká nudle, s oficiálním názvem CONG-HOA KA-HOI CHU-NGHIA VIET NAM neboli Socialistická republika Vietnam. Psáno latinkou, krášlenou různými ocásky, nabodeníčky – francouzské to dědictví. (Franština již ale vystrnaděna angličtinou jako druhým jazykem země – další příklad již zmíněného paradoxu. Z našeho sobeckého hlediska ovšem vítaný to pokrok, v porovnání s perverzně komplikovanými obrazci jazyka čínského.)

V knížce Bez Čedoku po Pacifiku jsem prezentoval svůj přístup k poznávání zeměkoule, že pro mne je to putování za třemi písmeny – P (příroda), Č (člověk), D (dědictví, dějiny). Vejdu-li do katedrály či kolosea, vešel jsem do písmene D. Jestliže by se v koloseu zrovna konalo utkání gladiátorů s divokou zvěří, k D přibude Č. A v případě, že by drama probíhalo na úpatí právě vybuchnuvšího vulkánu, úkaz by se zasloužil o získání písmene P, takže bychom byli komplet. Čím víc těch písmen pohromadě, tím silnější je vjem. Jižní hemisféře vesměs chybí D. V tropické Africe se rovněž nelze kochat renesančními paláci. Zajímá-li mě zejména člověk, dám přednost jarmarku v Bangkoku. Pro mne Niagara je padající voda a za deset minut začnu zívat. Rovněž tucet pagod v jednom odpoledni mi snadno splyne.

Ve Vietnamu jsou k mání všechna tři písmena. Velikost 332.561 čtverečních kilometrů, 4,2krát větší než Česká republika a s 86 miliony obyvatel víc než osmkrát početnější. Ti jsou třeba i pracovitější, pilnější, nezřídka i chytřejší než původní obyvatelstvo – a to nejen v České republice, nynějším to domově odhadovaného počtu 61.000 Vietnamců. Pokud by gymnázia přijímala žactvo výlučně podle dosaženého studijního prospěchu, v nejedné škole by mohli mít většinu. Taková chmura třeba prošla myslí předáku Paroubkovi při vyslovení názoru, že není vhodné zaměstnávat lidi jiných kultur.

K oné nudli, od delty Rudé řeky na severu pak hodně dál k deltě řeky Mekongu na jihu: něco na tisíc mil tak rozvleklého nemůže být k prospěchu jakékoliv národní jednotě. Pohlédněme třeba na Itálii, jak tam se sever a jih liší, Toskánsko si se Sicílií nikdo určitě nesplete. Ještě markantnější kontrasty poskytuje Chile, stát rekordní délky, od souše pouště Atacama po pošmournou deštivou Patagonii. Severní Vietnam má víc nerostů a průmyslu, neprodukuje však dost potravy. Vypomáhá si dovozem z úrodnějšího tropického jihu, tam se sklízí rýže třikrát do roka. . Jiné klima, strava, jiný dialekt, též odlišná životní zkušenost: Hanoi, hlavní město na severu, notně Američany bombardované, v porovnání s jižním Saigonem, největší metropolí s šesti miliony obyvatel. Tam se ze severu přesouvali, případně prchali tvorové energičtější, víc podnikaví. Původní partajní disciplinu se snažily prosazovat ze severu delegované kádry.

Původně – už v září 1945 - se Vietnam světu představil jako „republika komunistická“. Došlo pak k všelijakým metamorfózám, jimiž nebudu trýznit. Důležitým předělem a pamatování hodným datem se stal 30. duben 1975, kdy Američané potupně odtáhli a vítězní komunističtí bojovníci se zmocnili vší vlády. Válka ve Vietnamu stála aspoň milion lidských životů. Teď, po uplynutí pouhé jedné generace, hlavní smysluplnou ambicí přeživších, ať už z jakéhokoliv koutu vlasti, se zdá být bažení, honba po penězích.

Dumky přerušilo do kabiny dorazivší oznámení, že Volendam nám automaticky zařizuje vstupní víza do Vietnamu a účtováno nám bude jen čtyřicet dolarů na osobu čili pouhý to pakatel v porovnání s čínskými vydřidušskými požadavky.

Odkolébal jsem se na osmou palubu, tam se ponořit do jacuzzi (čemuž se prý česky říká vířivka) marinovat svou antikvární postavu. Tam jsem se tedy vířil ve společnosti dvou málo hovorných cizinců, o nichž jsem usuzoval, že jeden je z Barmy a druhý z Omanu. Nikoli tedy ten Polák, jediný zde na lodi přítomný slovanský příbuzný, bratr či aspoň bratranec.

Ještě není dokolébáno

Po absolvování několika urychlených zdravotních pochodů na třetí palubě (jeden okruh = čtvrt míle), následoval schvácený návrat do našeho stateroom 6123 na verandu k zjištění, zda se něco povětrnostního či jiného děje (nic se nedělo). Už jsme ale dopluli do blízkosti Danangu, kde započalo vyloďování amerických vojáků, tam se poprvé namočili a potkávali s národem, jehož historii a mentalitě nerozuměli ani ti nejvyšší komandanti. Velká většina domorodců buddhisté či taoisté, deset procent menšin, zejména ve vzdálenějších kopcích. Francouzi se postarali o proniknutí křesťanství v jeho katolické verzi, s později dost neblahým politickým dopadem.

Znovu se pozastavme u paradoxů: zatímco francouzský kolonialismus trval jen sto let, jemu předcházející, rozhodně míň blahovolná nadvláda Číňanů trvala víc než let tisíc. Však Číňané dodnes, spíš potichu, pokládají Vietnam za svou legitimní, žel se zatoulavší provincii. Severní delty Rudé řeky se zmocnili v 2. století před Kristem a počínali si nikterak ohleduplně – robota, nucené práce, vybírání povinných dodávek a pořádného finančního břemena, tyranie ve všelijakých podobách.

Přeskakuji dvě století vietnamské nezávislosti, po níž se objevil mongolský válečník Kublaj Chán, zpečetivší čínskou nadvládu v celé oblasti. Komplikované pak výviny, spolu se zrodem domácí dynastie, dost výrazně se uplatnivší začátkem devatenáctého století. Dynastie Nguyen, císař Gia Long, hlavním městem se stalo Hué –v blízkosti břehů, jež právě míjíme a kam se za pár dní podíváme. Císařský dvůr v Hué, jakkoliv zkorumpovaný, se stal centrem nacionalistického vření. Vlastenci též projevovali agresivní choutky ke škodě svých sousedů, nynější Kambodže a Laosu. Též docházelo k pronásledování katolických misionářů. Propukl konflikt s Francií v polovině devatenáctého století, císař se musel podrobit, započal protektorát, koloniální vláda, jejíž definitivní konec nastal až po konci druhé světové války.

Nejvýznamnější historickou postavou země byl a stále zůstává Nguen Tat Thanh, znám pod rekordním množstvím (50) aliasů, zejména jako Ho Chi Minh, česky pak Hočimin, otec vlasti (1890-1969). Jako jedenáctiletý se dostal do Paříže, zvládl několik světových jazyků, spoluzakládal komunistickou stranu Francie a pak v roce 1930 založil vlastní vietnamskou. Nikdy se neoženil, prosazoval stranickou linii spíš pragmatickou, patriotickou, a do vlasti se vrátil až po třiceti letech (1941).

Té se Japonci v roce 1940 zmocnili a nechali vládnout francouzské, Vichy věrné koloniální kolaboranty. S blížícím se koncem války Japonci si krutě počínali, situaci zhoršily záplavy a výsledkem byl hladomor s děsivým dopadem – na severu dva miliony mrtvol, na jihu jich bylo několikanásobně víc. Jedině vlastenci (Viet Minh – Liga pro nezávislost Vietnamu) zásobovaní zbraněmi a penězi od americké OSS (Office of Strategic Services) a Číňané bojovali proti jak Japoncům, tak Francouzům.

Nepřehlédněme další paradox: V září 1945 Hočimin na náměstí v Hanoji vyhlásil nezávislost Vietnamu a v té době poslal do Washingtonu osm dopisů, adresovaných State Departmentu a prezidentu Harry Trumanovi s žádostí o pomoc, aniž byl obdržel jedinou odpověď. Vysvětlením je nešťastné časování – vskutku bad timing: začátek studené války, pociťování sovětské hrozby a on ten Hočimin byl přece komunista.

Francie se pokusila vzkřísit svou koloniální kontrolu, došlo k dělostřelbě v přístavu Haiphongu se stovkami mrtvých civilistů. Došlo k válce, kterou Francie nemohla vyhrát. Končila v roce 1954 debaklem u Dien Bien Phu, kde po téměř dvou měsících obležení kapitulovala posádka deseti tisíc vyhladovělých Francouzů – včetně příslušníků Cizinecké legie, mezi nimi i Čechů, tam pochytaných a do rodné země navrácených. S nimi pak stát zacházel hodně nevlídně - některé pozavíral, s jinými prý šup na šibenici, což se mi ale nepodařilo ověřit. Vzpomínám si na osvětové turné, jak do Stříbra, kde jsem jako soudce ve věcech civilních uděloval jakousi spravedlnost, jednou přijel besedovat spisovatel Zdeněk Pluhař, autor nepříliš originálně nazvaného opusu – něco jako „Opustíš-li mě, zahyneš“. Sebou si přivezl právě takového legionáře, nedobrovolného navrátilce, jenž většinu večera mlčel. Literát měl potíže se správnou etiketou, jak exzrádce oslovovat: „pan“ se tehdy nepoužíval, „soudruh“ by se v tomto případě vůbec nehodil, podivně tehdy vyřešeno úhybkou „tadyhle kolega“.

Krátce po francouzské porážce došlo v Ženevě k podepsání jakéhosi příměří, k dočasnému rozdělení země podél 17. rovnoběžky, nikoliv však k volbám. Naopak započala kampaň na zmocnění se vlády v celé zemi, vytvořena Národní osvobozenecká fronta a Hočimin začal posílat regulérní vojenské jednotky k dosažení téhož. Ve stejnou dobu ze severu začali přibývat uprchlíci, jejichž počet časem zmohutnil téměř do jednoho milionu.

Na jihu se do čela vratké vlády jako prezident dostal Ngo Dinh Diem, ostře antikomunistický katolík tam v převážně buddhistické zemi. Bouřili se zejména studenti a též mniši, někteří z nich protestující vlastním upálením, jež světová media značně pak zdůrazňovala. Diem se pro Washington stal přítěží, vojenským převratem byl v listopadu 1963 svržen a zavražděn - několik jen dnů před týmž osudem, který postihl J. F. Kennedyho.

Do té doby se Američané vojensky přímo neangažovali. Ke změně došlo v létě 1964, zrovna v době probíhající prezidentské volební kampaně: incident v zálivu Tonkin (údajný útok na torpédoborce Maddox a Turner Joy) s promptní reakcí senátu a vojenská mašinerie se dala do pohybu. První jednotky námořní pěchoty se vylodily v již zmíněném Danangu v roce 1965 a koncem roku 1967 amerického vojska tam už dorazilo téměř půl milionu. Vietcong se věnoval úspěšné podvratné činnosti, Američané se revanšovali důkladným bombardováním.

Začátkem roku 1968 došlo k největší vojenské akci – tzv. Tet ofenzívě, jíž Češi, tehdy zaměstnaní dramatem své domácí politické situace, nevěnovali mnoho pozornosti. Pořádné boje, soustředěné kolem Hué, trvaly několik týdnů. Výsledkem sice byla vojenská porážka komunistů, ale i jejich mediální vítězství na fóru veřejného mínění – jak amerického, tak světového. Konflikt se pak ještě několik roků vlekl, Johnson, jenž osobně zasahoval do rozhodování, které cíle a s jakou vehemencí na severu bombardovat, se vzdal ambicí dál setrvat v Bílém domě a jeho nástupci Nixonovi zdárné vyřešení konfliktu rovněž unikalo. Teprve v roce 1973 Henry Kissinger a Le Duc Tho se dohodli na mírové smlouvě, kterou komunisté ovšem nedodrželi. Oba obdrželi Nobelovu cenu míru, již ale vietnamský hodnostář ignoroval.

Smlouva podepsána a nekomunistický jižní Vietnam odepsán. Byla to tehdy doba jak ropné krize, zmnohonásobení cen, též i aféry Watergate a Nixonovy rezignace. Na očividné porušení mírové smlouvy nový dočasný prezident Gerald Ford nereagoval, americký kongres zarazil jakoukoliv další pomoc, zatímco sovětská a čínská asistence Vietcongu hodně vzrostla, přemnoho zbraní, tanků se do země hrnulo. Jihovietnamská chabnoucí armáda (jejíž prezident Thieu rezignoval a odletěl na Tchaj-wan) se ale nevzdávala, boje pokračovaly. Dne 30. března 1975 padl Danang a přesně za měsíc, 30. dubna, pádem Saigonu válka de facto skončila.

Následoval aspoň půlmilionový exodus, úprk všelijakými prostředky, zrození fenoménu tzv. boat people, na všemožných plavidlech mizet před očekávanou či aspoň obávanou budoucností. Nespočitatelné je množství tisíců, jež pohltily vlny či podřízli krvelační piráti. Mezi svými studenty jsem měl některé šťastlivce, jimž se podařilo uniknout takovému osudu. Poválečné trestání, povinná převýchova statisíců, tábory nucených prací, věznění, zabíjení, konfiskace majetku, řízný třídní boj. Jeho početnými oběťmi byly ovšem občané bohatší, sice Vietnamci, ale nezřídka čínského etnického původu . Číňané – Židé Asie se přece všeobecně traduje. Zde tedy máme další paradox doby: Čína, jejíž materiální asistence notně přispěla k vietnamskému vítězství, a vítězové se takto dobrodincům spojencům revanšovali na účet jejich třídně nevhodných soukmenovců.

Konflikt dokonce vyvřel do podoby vojenského střetu, se střelbou a zabíjením, když sousední polpotovská Kambodža zaútočila na Vietnam, ten razantně úspěšně zareagoval, což vedlo k vojenské intervenci Číny na podporu Kambodže, tehdejšího svého spojence. Následovalo přinejmenším deset hodně neradostných let. Zatímco Čína započínala s ekonomickými reformami a pozvolnou demontáži Maových utopických nesmyslů, vietnamské vedení k nim nadále dogmaticky lnulo. Sovětský svaz, zaměstnán vlastními potížemi včetně válečného konfliktu v Afghánistánu, nemohl být ideálním zdrojem velkorysé materiální výpomoci.

Doba pokročila do roku 1989, onoho annus mirabilis, rozpadu evropských satelitních režimů korunovaného kolapsem sovětské supervelmoci. Posléze se i Vietnam pohnul směrem k pragmatickým reformám. V USA došlo v roce 1994 k odstranění embarga, obnově regulérních diplomatických vztahů, v roce 2000 americký prezident přijel do Vietnamu na oficiální návštěvu.

Byla to nejdelší válka v americké historii, stála 150 miliard dolarů. Všehovšudy ji v uniformě okusily tři miliony Američanů, z nichž 58 tisíc tam ztratilo život. Na každého zabitého připadlo šest zraněných – 150 tisíc jich zraněno vážně, zmrzačeno, přemnozí pak permanentně na invalidním vozejčku. Odhadované vietnamské ztráty na životech: Sever – milion vojáků, Jih – čtvrt milionu. A nespočitatelné množství civilního obyvatelstva.

Čas v roli účinného ranhojiče. Čo bolo, to bolo, soustřeďme se na budoucnost s perspektivou zaslouženě lepších časů. Optimismus s výpomocí statistik: v roce 1975, kdy válka končila, Vietnam měl 45 milionů obyvatelstva. Teď už jich ale je 86 milionů. Pro většinu se válka stává stále víc se vzdalující minulostí. Z mnoha přeživších oněch boat people se stali Američané. V televizi se nedávno mihla důstojnice, absolventka elitní vojenské akademie ve West Pointu, do Ameriky se dostala jako šestiletá holčička. Před pár dny jsem sledoval záběr s mladíkem téhož původu, jenž do přístavu svých vietnamských prarodičů dorazil s torpédoborcem, jemuž jako kapitán velel. A tam, ve státě s jedinou politickou, a to údajně komunistickou stranou, se mu dostalo velevřelého přivítání. Něco takového že by se kdysi mohlo stát v českých podmínkách s Miloušem Jakešem v čele?

Oblažen tak absurdními představami jsem s rodinou odešel povečeřet, s novými spolustolovníky se seznámit. Došlo k obveselování Australanů z Queenslandu mým velebením jazyka pidgin English, legitimního to oboru na univerzitě v Brisbane. Potěšil jsem je překladem slova „piano“, jež v češtině vyzní jako „Paní to bije, ono kvičí.“

(pokračování)