Březen 2010

Čínský vzor budování socialismu

Otto Ulč

V Praze jsem před časem vychutnával televizní interview s předsedou KSČM, strany vědeckých socialistů. Vždy se však vyhnul opakované otázce, v které že zemi se tento vědecký experiment povedl. Při jiných příležitostech vyhověl Miloslav Ransdorf, vševěd strany, nyní europoslanec a přeborník v oboru vehikulárních karambolů. Prohlásil, že vzorem mu je Čínská lidová republika, její počínání se nejvíc blíží jeho představám.

Při jedné z návštěv rodiště mé manželky jsem pověřil čínštiny znalého synátora, aby se místních vrstevníků přeptal na jejich představy o komunismu. Přišel se zajímavými odpověďmi, z nichž nejvíc se mi líbila definice od dcerušky partajního potentáta, že „komunismus je systém, v němž si můžeme vydělávat co nejvíc peněz“. A vydělávat tatínek věru uměl při realizaci příslibu politbyra, že všichni Číňané budou bohatí, jenže nepodaří se jim to ve stejnou dobu. A nad tímto pozoruhodným vývinem má dbát vládkyně, Komunistická strana Číny, se 74 až 75 miliony majitelů rudého členského průkazu.

V listopadu 2002 se konal údajně historický 16. sjezd, na němž došlo k důkladnému omlazení,výměně i těch nejvyšších funkcionářů zejména opatrnými technokraty. Rozhodně nebudou apelovat irelevantními moudry vousatých evropských proroků z předminulého století, ale nacionalismem, výzvou k zachování národní jednoty, zabránění chaosu, který v minulosti nejednou zemi šeredně ublížil. Došlo k přepsání stanov, partajní ústavy, v níž třídnímu boji je odzvoněno; strana do svých řad vítá pokrokové vyspělé patrioty, kapitalisty, mladou generaci mohutnící střední třídy, novodobé milionáře, které ujišťuje o nedotknutelnosti jejich bohatství, ať už získaného prací svou nebo jiných nebo jinak. Podnikatelé, technokraté, intelektuálové tuze vítáni. Ústřední výbor otevřen boháčům - v nyní převažujících podmínkách ztráty sociálních jistot. Takové tedy uskutečňování komunismu podle někdejších představ oné dcerušky stranického funkcionáře ve fudžianské provincii. Nevím, zda ideolog Ransdorf se k současnému stavu věcí již pochvalně vyjádřil.

Národní lidový kongres, tento čínský vrcholný parlament, býval proslulý nejen svou jednomyslností, ale v závěrečných letech maoismu též svou nečinností: v období 1967 až 1976 všeho všudy zvedl paže jen jednou, jednomyslně ovšem. V březnu 2007 kongres zasedal po dobu 12 dní, aby rozhodl zásadní věc - zákon o vlastnických právech k nemovitostem. V zemědělství tato práva jsou nejasná, zašmodrchaná dřívější kolektivizací a následným systémem pouhého poskytování nájemního práva po 30 let. Tito kvazivlastníci přicházejí o půdu administrativními iniciativami mocensky správně zajištěných usurpátorů. Příslušníci početně mohutnící střední třídy velice baží po právních jistotách, aby jejich domky, případně i velebná sídla definitivně zůstala v majetnictví vlastních rodin. Na kongresu sedm bývalých ministrů a padesát profesorů na nejvyšší partajní univerzitě - čínské variantě pražské vokovické Sorbony - protestovalo proti politbyrem prosazovaným novotám, jimi pokládaným za očividnou zradu někdejších socialistických ideálů. Sporný zákon byl však přijat, byť ne jednomyslně.

„Naše elity milují peníze, nikoliv demokracii,“ napsal Kang Xiaoguang, člen Čínské akademie společenských věd. Vládci na kritiku zareagovali zákazem další činnosti provinivší se publikace. Stav věcí, připomínající počínání amerických robber barons (loupeživých baronů) devatenáctého století, první stranický tajemník Jiang Zemin charakterizoval jako „prvotní fázi socialismu“ – toť v dialektických podmínkách, kdy protiklady mezi kapitalisty a dělnickou třídou se budou zostřovat, až se dosáhne explozivního stavu, když chudí zdolají, zvítězí nad bohatými. Po tak dobré zprávě přišla ta méně dobrá, že ona první fáze prosperujícího, rozkvétajícího kapitalismu, může trvat sto let. Jiang Zemin slovy dával přednost vnitrostranické demokracii, s vyjádřením představy, že demokracie by se pak eventuálně rozšířila na celou společnost.

Omlazování kádrů, odešel Jiang Zemin a přišel, na nejhlavnějšího soudruha povýšen byl Hu Jingtao, dosavadní první tajemník v chudičké provincii Guižou, kde nic mimořádného nedocílil. V nové funkci prozatím dává přednost starému diktátorskému stylu, jak i potvrdil nedávným jmenováním vedoucích tajemníků v pěti provinciích.

Reformátoři ve straně údajně spoléhají na změny dosažitelné na příštím stranickém kongresu v roce 2012. Přibývá kritických hlasy vůči režimu, v němž nacionalismus, patriotismus se stal náhražkou za vyčerpaný, ideálů zbavený komunismus. I někteří liberální publicisté (například Nicholas D. Kristof v The New York Times) přirovnávají současný čínský režim k fašismu, kde stát kontroluje a mocensky ovládá část ekonomie a v případě potřeby má po ruce vojenskou moc, aby zasáhla. V kontrastu k situaci v rozpadlém Sovětském svazu a východoevropských satelitních zemích, kde ekonomie příliš nekvetla a na nejednom místě zcela zkolabovala, čínské hospodářství prosperuje (a stejně tak si zdárně počínal důsledně kapitalistický Taiwan, Jižní Korea či Chile).

Nepřibývá mnoho optimistů – nebo pošetilců – spoléhajících, že současný stav věcí v Číně spěje k metamorfóze, ke svému přetvoření v pluralistickou demokracii, jíž se v západním světě oněch dlouhonosatých srstnatých barbarů někdy daří nebo též příliš nedaří.