Březen 2010

Haitská pohroma

Otto Ulč

Snad většina z nás si z cest přiváží nějaké memorabilie – korálky, sošky, vyřezávánky. Doma mi zdi zdobí či hyzdí ledacos – od primitivního kumštu z jihopacifických ostrovů až po lidožroutské vidličky z Fidži, končiny se solidní kanibalskou tradicí. Obraz v oleji zhotovený mi tam visí jen jeden – tržiště, kde mezi tropickým ovocem na sebe nevlídně civí načepejřené prodavačky. Kdysi jsem výtvor za pět dolarů koupil právě na takovém místě, v Port-au-Prince, hlavním městě převážně až výlučně černošské republiky Haiti. Tam 12. ledna 2010, těsně před pátou odpolední hodinou udeřilo zemětřesení. Trvalo 45 sekund, jež postačily, aby město - hodně ubohoučká metropole s počtem obyvatel větším než má Praha - přestalo existovat.

Pořádné statistiky, jakož vlastně všechno ostatní, v oné končině chybí. Na necelé jedné třetině prostoru, v porovnání s Českou republikou (27.750 versus 78.864 čtverečních kilometrů) obyvatel žije či spíš jakž takž přežívá devět milionů. (Jednomu milionu se již podařilo zmizet do Ameriky.) Média oznamují, že v Port-au-Prince se jich donedávna těsnaly víc než dva miliony.

Jedna smrt je tragedií, tisíce smrtí už jen statistikou. Tsunami roku 2004 v Indickém oceánu zabila rekordní počet téměř čtvrt milionu lidí, rok poté zemětřesení v Kašmíru jich zabilo 86.000. Teď tedy Haiti: původní odhady v desítkách tisíc, pak už ve stovkách tisíc. Možná, že něco mezi 100.000 a 200.000 – plus minus, porovnatelné k rozdílu mezi existencí a vyhlazením všeho obyvatelstva v hanácké Olomouci.

Televize nás seznamuje se spouští v ulicích, které jsem kdysi prolézal, aniž se v nich příliš vyznal. Pořádná mapa v tom státě nebyla k sehnání, pouze na některých hlavních křižovatkách na kandelábru visel kus rezavého plechu s někdejší, již však nečitelnou informací. Teď tedy mám příležitost porovnávat, co tehdy bylo a co nyní je nebo spíš již není. Prezidentský palác býval bělejší a snad i prostornější než washingtonský White House. Za hradbou strážní vojáci nás docela vlídně pozdravili. V trávě jsme tam postřehli kulometná hnízda, kolem se pásly a zvuky vydávaly středoevropsky vypadající husy. Nyní je to polorozpadlý palác k nepoužití, prezident René Préval naštěstí nebyl přítomen, takže přežil. Nepřežil katolický arcibiskup, zahynuli zákonodárci a ministři. Zničena katedrála, parlament, školy, nemocnice, úřady jak vlády tak početných mezinárodních organizací. Rozpadl se populární, zahraničními turisty hojně navštěvovaný hotel Montana. V hotelu Christopher, kde OSN mělo své velitelství, v troskách uvízlo 200 jejích zaměstnanců, teď s odhadovaným předpokladem většího počtu ztrát než v Bagdádu či Kabulu, tolik nebezpečných výspách. Zemětřesení též zničilo věznici, z níž se na svobodu vyhrnuli lupiči, vrazi, všelijací násilníci. (Jiná tedy situace v porovnání s bombardováním Hitlerovy říše, kdy ze zasažených kriminálů včetně cel smrti se podařilo vytratit nejednomu našinci – a v případě mého strýce štastně dojít až do Prahy a konce války se dočkat úkrytem ve skříni.)

Z haitského prezidenta je teď houmlesák, další to unikát v zemi s mnohými neradostmi. V nedávném roce 2008 čtyři tropické vichry připravily milion domorodců o přístřeší. Nelze však vše svádět, vymlouvat se na počasí. Tento stát s jménem Haiti (Zvláštní krása) na jedné třetině ostrova Hispaniola (jehož dvě třetiny tvoří Dominikánká republika s převážně odlišnou jak minulostí, tak přítomností) je po USA tím nejstarším nezávislým státem v západní hemisféře. Dřív to bývala bohatá kolonie, vývozce cukru z plantáží, na nichž se plahočili z Afriky přivezení otroci. V krvavých střetech v roce 1804 získali svou nezávislost.

Politická korektnost vyžaduje následný, vesměs hanebný vývoj svádět na vnější, pramálo ovlivnitelné okolnosti. Tak například činí The Economist (16. 1. 2010), zpravidla solidní, spolehlivý zdroj, zde však s tvrzením jednak o legacy of slavery – dědictví otroctví, že by stále, nadále po dvou stoletích, setrvávalo, kolik těch dalších stoletích ještě bude?, jednak o americkém meddling – vměšování do vnitřních záležitostí, též ovšem v podobě nekonečné zahraniční pomoci USA, již přesáhnuvší tři miliardy dolarů.

Snad by si zmínku zasloužila i trocha vlastní odpovědnosti za vlastní počínání. S výpukem samostatnosti před dvěma sty lety tam začali řádit místní Bonapartové, vraždy stíhaly jiné proradnosti a demokracii se tam nedařilo nikdy. Jako mimořádný megaloman se vyznamenal generál Henri Christophe, vytvářející v divočině hrady a zámky včetně kopie Sanssouci, velepaláce pruského krále Friedricha II. Jednoho pochlebníka povýšil na vévodu z Marmelády. U Cap-Haitien poručil budovat supertvrz La Citadelle, kilometr v nadmořské výši, zdi o síle čtyř metrů. Dvě stě tisíc bývalých otroků se plahočilo, táhlo kanony tak vysoko. Vládce Christophe ukončil svůj život vpálením stříbrné kule do své hlavy překypující bizarními iniciativami.

Demokratické harmonii se nedařilo ani ve dvacátém století. Převládala tam nevraživost až nenávist černošské většiny vůči kreolské elitě vládců. Jejich dominantní postavení skončilo volbami v roce 1957, když se k moci dostal stoprocentní černoch Francois Duvalier, původním povoláním lékař, proto zvaný Papa Doc. Z fotografií dělal dojem zlověstného antracitového chrousta. Zavedl tuhou diktaturu, jejíž oprávněnou hrůzu naháněli estébáčtí lotři organizace Tonton Macoutes, a vyhlásil se prezidentem na doživotí. Umřel v roce 1971, šli jsme se podívat k jeho mauzoleu: dělalo hodně ponurý dojem – komíny do modra, na způsob dětské malovánky pekla, jakoby komíny pekelných pecí a též koncentráčnických krematorií. Žezlo po něm převzal syn Jean-Claude, méně krutý, ale neméně lakotný. V roce 1986, pod americkým a francouzským tlakem byl donucen k rezignaci a odtransportován na lahodnou Riviéru, kde se pustil do úspěšného utrácení nakradených milionů.

Ani poté však nedošlo k rozkvětu demokratického počínání vládců. Volby s velkou převahou vyhrál z demokrata v despotu se přetvořivší, ze země posléze vyhnaný a z církve vyobcovaný katolický kněz Jean-Bertrand Aristide. Puče, převraty, rezignace, amnestie či exil pro pučisty, tehdejší prezident Clinton vyslal flotilu k obnově jakéhosi pořádku. Za pobytu v exilu páter vyklouz se nejen oženil, ale přivykl velkopanským manýrům, s nároky a opakovanými stížnostmi, že se s ním nezachází dost luxusně. Po návratu Aristide byl ze země znovu vypuzen a exil zvolil v Jižní Africe, odkud již po nynějším neštěstí oznámil svůj záměr se vrátit a patrně se záluskem vystrnadit nynějšího, autentické popularitě se těšícího prezidenta Prévala, momentálně bez přístřeší.

Haiti již hodně dlouho dobu nefungovalo jako řádně si počínající stát, bez schopnosti zaručit obyvatelstvu aspoň jakousi bezpečnost či ekonomické možnosti k přežití. Haiti nemá vlastní armádu: došlo k jejímu zrušení z důvodu zabránit nebezpečí vojenského puče. Nelze ovšem zabránit nebezpečí ohně zrušením, demobilizací sboru požárníků. V zemi asistují všemožné podpůrné organizace, dobrovolníci, misionáři, Armáda spásy. OSN vyslala ozbrojené jednotky (ony peace keeping forces), modré přilby, zejména z Brazílie, jež ale mají značné potíže svou portugalštinou se s místním obyvatelstvem domluvit.

Nyní po zemětřesení, postihnuvším odhadovanou třetinu národa, kdy stát doslova přestal fungovat, odpovědnost je na ostatních zemích, aby se postaraly. Nejvíc se ovšem automaticky očekává od USA (posléze nepochybně proklínaných pro meddling – mezinárodním právem nedovolené vměšování). Američané převzali kontrolu letiště, zvládnout koordinaci s přistáváním letadel z všemožných končin světa. Též zvládnout chaos v ulicích při distribuci potřebných zásilek, potýkat se s gigantickým úsilím zachraňovat uvězněné v sutinách, ošetřovat zraněné, pohřbívat to velikánské množství nepřeživších.

Vracím se k podstatnému unikátu Haiti: na ostatních ostrovech Karibiku, co jsem měl možnost poznat, zůstal aspoň částečný dopad dřívější koloniální zkušenosti. Však hlavním dorozumívacím, úředním a vyučovacím jazykem ostrovanů je ten jejich dřívějších evropských vládců. Na rozdíl od Polynésanů, Melanésanů, Mikronésanů v Pacifiku nemají svou vlastní řeč, nástroj komunikace, jejich kultury, až snad na hudbu, postrádají svou autenticitu. Haiťané si ale vytvořili svou lingua franca, jíž je creole – kreolština, z francouzštiny odvozená, ale dostatečně odlišná. (Přirovnával bych ji k příbuzeneckému vztahu mezi afrikaans v Jižní Africe a holandštinou. Odlišné je ale papiamento v dosud holandských Antilách.) Haiťané se od ostatních ostrovanů značně liší svým pozoruhodným malířským talentem, o němž jsem se zmínil a velebil hned na začátku tohoto textu. Vesměs se pokládají za katolíky, ale jejich víra je notně promíchaná s vúdú, magií a čarodějnictvím afrického původu.

Bude potřebí hodně nadpřirozených sil k zázraku, ke vzkříšení tamějšího společenství. Po dlouhou řadu let bude odkázané na zahraniční pomoc a péči, nyní sice nevyhnutelně potřebnou, ale s vytvářejícím se dopadem dependency, závislosti, bez níž autentickou nezávislost ducha, natož pak existenci fungujícího státu si představit nelze.