Březen 2010

Rodákovo všelijaké přemílání

Otto Ulč

Každý z nás se někde narodil, všichni jsme nějací rodáci, občas i rozpoznatelní – zejména svou řečí, intonací, přízvukem. Ne že bych někdy utrousil pitomůstku „ze z Plzně“ (žádným z tamějších domorodců nevyslovenou, aspoň já ji nikdy neslyšel), ale v cizojazyčném prostředí, kdykoliv otevřu zobák, hned následuje dotaz, odkud že to jsem. Po desetiletích pobytu v Americe jsem někdejší snahu na dosažení vyjadřovací dokonalosti vzdal a tedy reaguji pravdivou, leč úmyslně matoucí informací, že pocházím ze země, státu, již neexistujícího. „Je to v Evropě,“ vypomohu. Někteří se doklopýtají k dualismu Yugoslavia – Czechoslovakia. Vypomohu-li jim jménem rodného města, bez výjimky „hned jsou v obraze“ (fráze dřív mi neznámá), což dokazují čtyřmi písmeny, dvěma slabikami - PIVO, však co jiného.

Prozrazuje nás rachotivé R, nevyslovitelné TH, ba i s W máme potíže. S nerozlišením V a W zápolí i Němci, neexistující H je vizitkou Rusů a Francouzů. K identifikaci si lze vypomoci manýry, počínáním, vzhledem, oblečením. V paměti mi uvízl tvor, s nímž jsem se seznámil na pánském záchodku na letišti ostrova Pago Pago v jihopacifickém souostroví Samoa. Vracel jsem se z Nového Zélandu, kde jsem byl svědčit jako tzv. expert witness u soudu, dokonce toho nejvyššího, v hlavním městě Wellingtonu, a domů do Ameriky jsem se loudal trošku oklikou, totiž via Tahiti, lahodnou končinou tehdy a vlastně i dosud Francouzi vlastněnou. A tam v Pago Pago mezi mohutnými Polynésany v sukni se mi u mušle představil chlapík v tyroláckém mysliveckém oblečení, na hlavě klobouk s příslušnou štětkou. Sveřepý rakušácký patriot, za letu jsme spolu vřele německy konverzovali, po přistání na tahitském letišti Faaa (tři A) na něho s pugétem čekal rakouský konzul.

K tvrzení, že šaty dělají člověka: Za první cesty kolem světa, několik roků před oním tyrolským střetem, jsme s manželkou v Malajsii, na letišti v Kuala Lumpuru, čekali na spojení do Penangu. Přistoupil ke mně starší pán, otipoval jsem ho na Araba, duševního pracovníka. Pomalou pečlivou angličtinou se mě zeptal, zda jsem Čech.

„Jak jste to poznal?“ užasl jsem. Na sobě jsem měl khaki kalhoty a košili, neproducíroval jsem se v plzeňském kroji, česky jsem už měsíce nepromluvil ani slovo.

„Inu, vypadáte česky,“ vysvětlil.

Nenadšen odhalením, dál se ptám: „Kdy jste byl naposledy v Čechách?“

„Nikdy jsem bohužel neměl takovou příležitost,“ odvětil.

Znalec slovanských fyziognomií se pak představil: Byl ze Saúdské Arábie, povoláním jakýsi islámský biskup. Tady si muftí na inspekci objíždí diecéze.

Snadno podlehnu přitažlivosti bizarních jmen. Na největším fidžanském ostrově Viti Levu třeba vesničky Rukulevu či Volilvoli. Ve Swazilandu, království na jižním konci afrického kontinentu, jsem se za volantem pustil do notné zajížďky směrem k Mozambiku jen proto, abych shlédl cosi s jménem Helehe - místo beznadějně nezajímavé, až na převrácený, vyrabovaný autobus a obrovský billboard, nabízející ušlechtilý nápoj - plzeňské pivo.

Každý z nás zažije onen druh překvapení, ponouknuvšího V & W ke zvolání „Jejej, pán je taky Čech!“ Třeba mé setkání a českými jinochy z ostrova Bougainville o papuánské půlnoci v Port Moresby třískajícími do piána. Na značně ztraceném rovníkovém Christmas Islands, ostrově Vánočním, ředitelem kokosových plantáží býval a třeba dosud je pan Jeřábek.

V Binghamtonu, mé permanentní adrese, na půl cesty mezi New York City a Niagarskými vodopády, jsem se seznámil s Američanem maďarského původu, jenž se při vzájemném společenském popíjení zmínil o své zkušenosti u letectva za druhé světové války. Na mou otázku, zda též bombardoval, odpověděl kladně a že i má rodná Plzeň bývala jedním z jeho cílů. Tak on shůry na nás bomby vrhal a já se ve sklepě děsil. „No jo, tak my se vlastně známe, jen co jsem vás poprvé viděl, hned jste mi byl povědomý,“ takto jsem se rozbásnil, aniž bych se svými absuditami dočkal nějakého ocenění.

Angloameričtí vzdušní piráti (oficiální protektorátní terminus technicus) se ale do rodné Plzně, pivovarské metropole, zásobující abstinenta Hitlera množstvím vojenské výzbroje, strefovali ledabyle, bomby padaly zejména do poklidných nevinných čtvrtí. Asi třikrát nám tihle piráti pošramotili střechu, takže jsme se pak museli věnovat amatérskému pokrývačství. V dubnu 1945, v posledních pár týdnech války, při pořádném zásahu nádražního areálu, i naše gymnáznium na Mikulášském náměstí utrpělo, dostatečně poškozeno, deaktivováno. Dar nečekaných prázdnin, k jásotu žactva.

Po osvobození nám ovšem započala éra budování socialistické nirvány. Napřed pozvolně, posléze s nepříjemně zvýšeným tempem. Vítězný únor a rok poté vítězná maturita na klasickém gymnáziu. Měl jsem zájem o literární vědu, o níž se ale nezajímali budovatelé zářných zítřků. Šoupli mě na práva – za stalinismu, za čistek. Ona hanebná léta padesátá s napěchovanými žaláři a pilnými šibenicemi. Třetinu spolužáků časem povyházeli, mnohdy se trefili špatně, v mém případě se netrefili vůbec. Jak já to tam všechno nenáviděl! Nejlepší mladá léta života a člověk se ze zoufalé mizerné doby málem udusil.

Kádrovák na právnické fakultě úřadoval v montérkách a doopravdy se jmenoval Famfule. Zažádal jsem o umístěnku do advokacie, s puncem buržoazní branže téměř na vymření, ale aspoň nebudu muset nikoho zavírat. Dělnická Famfule ale rozhodla jinak, přidělila mě do obce soudců, pěkně děkuji. Po promoci v červenci 1953 jsem započal jako tzv. auskultant u plzeňského soudu, zrovna, když se rozjížděly procesy v souvislosti s „událostmi 1. června“, té zcela první revolty ze všech satelitních lidových demokracií. Několik tisíců vesměs škodováckých dělníků razantně zaprotestovalo proti měnové reformě, v jejíž předvečer režimem ještě ujišťováni: „Naše měna je pevná, pověsti o reformě jsou dílem domácího a zahraničního nepřítele, věřte straně, soudruzi“. Demonstranti se zmocnili radnice, pronikli i k soudu, po dva dny vládní a stranická moc v Plzni přestala existovat, a po takové potupě bažila po pomstě.

A tam jsem tedy vešel, jako soudní čekatel s umístěnkou se hlásil u předsedy okresního soudu Miroslava Tlapáka, dělnického kádra, absolventa rychlokvašné PŠP – Právnické školy pracujících. Neměl jsem nárok na vlastní kancelář, v Tlapákově předpokoji jsem byl posazen ke stolu nejen mrňavému, ale i děravému. Však před nedávnem spolu s ostatním kancelářským nábytkem sloužil k vyztužení vchodu, do něhož se mínil drát dav rozkaceného pracujícího lidu. Soudcové Tlapák a Fikerle stříleli ve směru vetřelců a proto ony díry na mém stolečku. Plzeňská revolta světem sice neotřásla, ale stala se, suspendovala režim o sedmnáct dní dřív než historií značně vzpomínané východoněmecké povstání a tři roky před revolucí v Maďarsku.

Honba za třídním nepřítelem vážila každou alternativu. Mezi zatčenými byl například mládenec jménem Zenkl. Ačkoliv vůbec žádný příbuzný agenta imperialismu Petra Zenkla, některé soudružské hlasy se domáhaly zamíchání Zenklů pěkně dohromady, přiroubovat Washington a uspořádat věšení. Tento iniciativní návrh ale neprošel, však oficielně nic pozoruhodného se v městě piva nedělo, byly to jen „události,“ které se neměly roztrubovat do světa.

Plzeňské divadlo bylo také scénou značné polarizace – od jedinců s protistátním trestem na krku jako v případě herců Bohuše Vávry a Zdeňka Kryzánka až po ty nejznamenitější zuřivce typu Josefa Větrovce, těch co za odplatu měnové rebelii uspořádali symbolickou popravu měšťáctví – na náměstí před obchodní akademií totiž pověsili a pak zničili sochu T.G.M.

Politickému souzení v následných letech se zejména věnovaly tři dělnické postavy: Předseda krajského soudu Adam Pittner, již zmíněný Miroslav Tlapák a za jemné pohlaví Marie Benková. Pozdní čtyřicátnice, tlustota s bramborovou vizáží, úřadovala v bačkorách, bez váhání napálila drakonický trest. Žalobu zastupovala proletářka Ludmila Brožová, zásluhou procesu s Miladou Horákovou celostátně proslulá.

Většina z nás, úřadujících ve stejné budově, věděla o protistátní agendě pramálo. Spisy zvláštního oddělení byly tajné, kancelářské síly prověřené do mlčenlivosti mnichů trapistů. Jedno křídlo na nejvyšším poschodí bylo zamřížované a u všech dveří místo kliky jen zvonek. Tento elitní personál měl v závodní kuchyni svůj stůl, k němuž se přisedávalo pouze na pozvání. Brožovou, jsem potkal snad stokrát, aniž jí byl představen, soudružsky si potřásl s její popravčí rukou.

Posléze mě krajská soudní správa překvapila informací, že jsem se dobrovolně rozhodl k 1. lednu 1957 nastoupit u pohraničního okresního soudu ve Stříbře. Tam jsem tedy dorazil s jmenováním soudce pro agendu občanskou a nikoli trestní. Ale i banální rozvod či rodičovská pračka o nezletilce se někdy rozdmychala do pořádných politických dimenzí. Jestliže se dva sousedé prali o jednu kozu, mohl jsem vyhovět jen jednomu. Ten druhý se nezřídka revanšoval anonymním dopisem partajnímu sekretariátu, s obviněním, že soudce je nepřítelem lidově demokratického zřízení. Státní bezpečnost nic nevyhodila, neopominula, ale vyšetřovala, pasti nastrahovala. Tolik pro poklidnou justiční selanku.

Trudné dny občas přece jen osvěžil roztomilý zážitek. Jednou, když jsem zrovna snídal, mi do kanceláře vtrhla rozohněná účastnice v již probíhajícím, dost divokém rozvodu, vyhrnula si sukni, stáhla kalhotky a na mne vystrčila zadek s mnohými modřinami jako přesvědčivý důkaz svých manželských útrap. Být třeba účetním na berní správě, takovým vizuálním zážitkem bych zřejmě obdařen nebyl.

Buď se zblázním nebo mě zavřou nebo obojí. Posedlý jsem byl pocitem vyhnance jakoby někam na Sibiři, s vědomím, že někde daleko odjíždí poslední vlak naděje: jak se jen z klece dostat ven, pokusit se ilegálně přes dráty by bylo jen pro sebevrahy a cestovní pas do svobodného světa přece nikdy nedostanu. Myšlenky o možnosti a hlavně nemožnosti zmizení mě trápily den co den, snil jsem o nich v noci, posedlý jsem jimi byl i při milování s jakkoliv líbeznou partnerkou.

Tehdy vyšli Zbabělci jakéhosi Josefa Škvorekého, a v renesanční budově soudu, kde jsem také přespával, opus onoho opovážlivce jsem hltal a fantazíroval se s ním někdy setkat, k čemuž ovšem příležitost nikdy nebude.

Po dlouhém plánování a vážení rizikových alternativ, spolu s přítelem Milošem Koenigem, lékařem, jenž přežil horory Osvětimi, se nám v červnu 1959 podařilo ilegálně z klece vykličkovat do Západního Německa. Podrobnosti úprku pomíjím, vyžádaly by si stran aspoň tucet.

Po roce mimořádně příjemného a v mém případě i dost neřestného pobytu, Miloš odletěl léčit do Etiopie, já odletěl do Ameriky stát se číšníkem a při té příležitosti něco pořádného vystudovat. Perné čtyři roky na Manhattanu, kde jsem měl možnost se seznámit s osobnostmi kalibru Ferdinanda Peroutky, Pavla Tigrida, Rudolfa Firkušného, Egona Hostovského, Jiřího Voskovce, s nimiž bych se v západočeském pohraničním městysu určitě nepotkal. Po získání doktorátu v politologii na jedné z nejprestižnějších univerzit, dveře příležitostí se otevřely, též došlo k ženitbě s šlechtičnou čínsko-švýcarského původu, tehdy pracovnicí u OSN, seznámení se Škvoreckými, Josef je kmotrem našeho potomka, je též kmotrem mého českého literárního počínání.

Stal jsem se profesorem v oboru srovnávacích vládních systémů a kvůli takovému srovnávání pak několikrát objel svět. Poněvadž na amerických univerzitách platí princip publish or perish, víc než výukou aby pedagog se uplatnil v bádání, publikačním úsilí. A byl to právě Mistr Josef, který mě ponoukl, abych začal též psát v češtině, naší přece mateřštině. S překvapením jsem zjistil, že se mi píše velmi snadno, i když ne třeba příliš zručně. V Torontu mi českých knih vyšlo aspoň půl tuctu a daleko víc jich přibylo v rodném zemi po listopadovém kolapsu totalitního, údajně nezničitelného systému na věčné časy.

Svou milosrdně krátkou kariéru v tehdejší justici jsem započal v Plzni a pak tamtéž jsem v hodně pozdějším roce 2000 obdržel cenu 1. června 1953. (Citace: Cenu uděluje město Plzeň od roku 1993 osobnostem, které přispěly k objasnění a prosazení principu demokracie, svobody a spravedlnosti, a za obhajobu lidských práv a svobod prostřednictvím médií.) Své poděkování jsem začal takto: „Touto cenou jsem nejenom potěšen, velmi poctěn, ale také mě ponouká k poněkud nostalgické meditaci, vzpomínce na dnes již dávné doby, z nichž se vyklubala nevyhnutelnost, že z životního koloběhu se stává kruh, který, doufám, se jen pozvolna uzavírá. Osud, pokud něco takového doopravdy autonomně existuje, zdá se někdy mít podobu jakéhosi čaroděje s podivným, třeba i obtížně dešifrovatelným smyslem pro humor.“

V knížce „Naši mezi protinožci“ jsem napsal, že „Mnozí exulanti (včetně mne) mají vlastně důvod být komunistům vděční, že je ze země vypudili. Tím nám dali příležitost obohatit se o nové zkušenosti, o nichž bychom se ani neodvážili snít.“

Však obtížně se dalo snít o exotických dálavách, když v osudném roce 1948 hodnotící experti psychologové doporučili, abych se stal lékárníkem. A pak po několika letech plánování jsem jeden pátek sundal soudcovský talár a ráno v sobotu už byl v západním Berlíně, kde jsem svůj první útulek našel v domě pro padlé protestantské dívky. Osud zas jednou uplatnil svůj absurdní smysl pro humor.

Naše kdysi tak výtečné klasické gymnázium s výukou nejen latiny, ale i antické řečtiny už dávno neexistuje. Zdeněk Mraček, můj tehdejší spolužák, vzdor perzekucím, všemožným klackům v cestě, medicínu přece jen zvládl vystudovat, stal se významným profesorem v oboru neurochirurgie, a kromě krájení mozků též jako první polistopadový primátor zvládl správu našeho rodného města. A v budově našeho gymnázia v Husově ulici se pak usídlila právnická fakulta čerstvě zřízené Západočeské univerzity, teď s herostratovskou reputací značného rozsahu a dopadu.

Onen Osud – Čaroděj, tentokrát víc zlomyslný než dobromyslný, se nám pošklebuje.