Březen 2010

Rozdělování a scelování národů a států

Otto Ulč

Košaté téma započnu zmínkou o Mezopotámii, státním útvaru stařičkého data. Lze se dočíst, že to doslova znamená „Mezi řekami“ – Eufratem a Tigridem, jejichž vody umožňují život, přežití a když je jich příliš, tak hrozí záhubou. Zatímco Češi či spíš Moravané mají své Valašské Meziříčí, Arabové mají své Mohamedánské Meziříčí, známé nám jménem Irák. Tam lidé téže řeči a islámské víry v odlišné interpretaci sunnitů a šíitů se jen s poněkud utuchající vervou nadále navzájem vyvražďují. Společná historická zkušenost, společný jazyk, kultura, nestačily zaručit kýženou harmonii.

O to míň naděje se dalo očekávat od poválečného (WWI) uspořádání Balkánu, kde outsideři se snažili z víc než půl tuctu nesourodých součástí sflastrovat nový útvar a novotvar jménem Jugoslávie. Výsledek se velmi krvavým způsobem projevil napřed v druhé světové válce, poté po kolapsu poválečné federace v občanské válce v Bosně, s druhem hanebností vyjádřených pojmy jako Sarajevo a Srebrenica.

Porovnejme takové horory se sametovým rozvodem, likvidací našeho někdejšího Československa, při němž snad nedošlo ke zlomení ani jednoho malíčku. Místo, aby tak zřídka vídaný výkon se stal zdrojem oprávněné spokojenosti, třeba i hrdosti, v českých kruzích nezřídka převládá smutek, lítost, třeba i notný vztek. Přitom ve světě se tomuto nekrvavému rozvodu, unikátnímu výkonu dostává pocty povýšením na kýžený precedens, je též uváděn jako vzor pro vyřešení stále rostoucího rozkolu v rozhašteřené Belgii. (Česká a slovenská zásluha na zamezení násilí při rozpadu státu je výmysl. Důvodem hladkého rozpadu byly jasné a po dlouhou dobu neměnné hranice mezi Cis- a Transleithanií - pozn. red. CS-magazínu.) Něco nevelkého, nepočetného, stejně jako Česká republika, s pouhými jedenácti miliony obyvatel, ale s přemnoha odlišnostmi. Ke zrodu státu došlo po napoleonských válkách iniciativou zvenčí – slepeno z pohraničních oblastí Francie, Holandska a Německa. Vznikly dva jazykově, kulturně, ekonomicky důkladně odlišné útvary, společnou měly jen katolickou víru. (Autor zapomněl na Němce - poznámka redakce CS-magazínu.) Nikdy to nebylo manželství z lásky a není mi známo, že by tam bývali měli svého Masaryka, Beneše a Štefánika, prosazující společné sjednocující ideály. (Které, jak se ukázalo, vedly k rozpadu státu jak v létech 1938-1939, tak v roce 1993 - pozn. red. CS-magazínu.) Existence spíš než koexistence dvou národností: frankofonní Valonsko na jihu a Flandry s holandskou řečí na severu. Zatímco obyvatelstvo na severu je dost bilingvální, na jihu ve Valonsku se jen málokdo obtěžuje naučit se holandsky. Poslední dobou obě strany dávají přednost spolu komunikovat anglicky. Jde ovšem o jazyky důkladně rozličnější, než tomu bylo a je v případě češtiny a slovenštiny. Ironie značná, že ano: Brusel jako centrum, velitelství Evropské unie, adresa eurobyrokratů, hlavní sídlo sjednocované Evropy a přitom i hlavním městem Belgie, rozpadajícího se státu, de facto již dost v likvidaci.

Na Brusel si dělají nárok obě národnosti. Sice leží na území ve Flandrech, ale ve dvacátém století tam převládala frankofonní elita. Belgii prozatím jakž takž pohromadě držela tamější monarchie. Královská rodina je frankofonní, ale těší se větší oblibě ve Flandrech než na jihu, kam spíš zasahuje vliv sousední republikánské Francie. Nepřesné by bylo tvrzení, že „chybí“ pocity, ponětí společné národní identity. Tu totiž ani jedna z národností nepostrádá. Společný stát se již rozložil na cosi charakterizovatelného jako loose (velmi uvolněná) confederation. Obě národnosti jako by žily ve dvou různých světech, ve sférách bez zájmu jedné o tu druhou. Znají jen jména svých celebrit - sportovců, herců, zpěváků. (S něčím podobným jsem se setkal v Jeruzalémě, kde v hotelu, vlastněném Araby – izraelskými občany, jsem nedostal kloudnou odpověď na jakoukoliv otázku týkající se židovského státu a tamějšího života.) V podrobném pojednání Belgium Waffles publicista Christopher Caldwell (The Weekly Standard, 21. 11. 2009) dokonce tvrdí, že tyto dvě národnosti nesmějí volit stejné strany v národních volbách a ani nemusí respektovat stejné zákony.

Na rozdíl od vzájemného vztahu Čechů a Slováků, v případě Belgie došlo k podstatné výměně rolí: Jih (Valonsko) s těžkým průmyslem, strojírenstvím, uhlím a železnou rudou dominoval až do šedesátých let dvacátého století, zatímco Sever (Flandry), příliš zemědělský, málo prosperoval. Pak ale s vyčerpáním uhelných dolů došlo ke změně, vzrůstu významu ropy, jejíž rafinerie ale byly ve Flandrech. Valonsko, na rozdíl od vysoce průmyslových center jako Glasgow či Bilbao, se nepřizpůsobovalo potřebným změnám, značně tak zásluhou či spíš vinou odborových svazů, též štědrých sociálních požitků, které si stát ale mohl jen přetěžko dovolit. Flandry, dosáhnuvší většinu (58 %) obyvatelstva v zemi, její skvosty jako Bruggy či Gent zůstávají oprávněným magnetem zahraničních turistů. S tím kdysi dominující Valonsko se svým šarmem, porovnatelným ke Karviné, Chomutovu či Prunéřovu, nemůže konkurovat. Pokud se členář zná s některým z českých poslanců v Evropském parlamentu, nechť se přeptá na tento podstatný přesun váhy a důležitosti – třeba si rovněž všimli.

Neutuchá bažení po autonomii, případně i naprosté nezávislosti. Flirtování s takovými alternativami jsou postřehnutelné nejen v Katalánsku či Skotsku. Nejedním příkladem poslouží mnohé končiny i na jiných kontinentech. Začátkem sedmdesátých let minulého století tvořilo federaci Indie šestnáct států. Teď už jich je dvacet osm a brzo k nim přibyde další, jménem Telangana, vymknuvší se ze státu Andhra Pradéš, tak jak po celé půlstoletí usiloval, hladovkami se domáhal vytrvalý předák s jménem K. Chandrasekhar Rao. Od státu West Bengal se chtějí odtrhnout tzv. Gorkhas, etničtí to Nepálci, aby vytvořili svůj vlastní Gorkhaland. Dál tam severovýchodním směrem k Assamu, kmen Bodo se domáhá zřízení vlastního Bodolandu.

Jestliže někdejší rozhodnutí outsiderů sflastrovat jakousi Jugoslávii způsobilo v Bosně nehezký konec aspoň jednoho milionu životů, rozhodnutí Velké Británie v roce 1956 obdařit Súdán nezávislostí vedlo k aspoň dvakrát tak početné násilné smrti. Vznikl tam stát rozlohou úplně největší v celé Africe, skládající se ze dvou částí, jejichž jedinou společnou vlastností se zdá být vzájemná nenávist. Sever (vládnoucí mohamedánští Arabové) proti Jihu (černošští křesťané a animisté). V roce 2005 došlo k podepsání dohody, podle níž má nadcházející referendum v roce 2011 rozhodnout o budoucnosti, s právem Jihu se odtrhnout a započít s nezávislou existenci. Jenže od doby podepsání dohody se Sever snaží prosadit zpřísnění podmínek referenda ve svůj prospěch a zachování nynější celistvosti státu, v jehož jižní části se pod povrchem podařilo najít značné množství ropného bohatství. Pokud dojde k zázraku – k uskutečnění referenda a dodržení závazku respektovat vyjádření vůle tamějšího lidu - hlavním městem nového státu bude cosi jménem Juba.

Po tolika neveselých zprávách o pokračujícím drobení státních útvarů uzavřu na notu optimistickou, soustředěním na zářný příklad, kde z mnoha minusů se podařilo vytvořit velikánské plus. Tím je Singapur, ostrůveček pouhých 636 čtverečních kilometrů, téměř padesátkrát menší než Česká republika. Původně malárií trápená tropická bažina, bez jakýchkoliv přírodních zdrojů a s hodně rozdílným obyvatelstvem – Číňané, ti nejpočetnější, Malajci, Indové, též trocha Evropanů, a s odpovídající kulturní a náboženskou rozmanitostí. V době získání nezávislosti od Velké Británie v roce 1963 tam žilo všeho všudy jen jeden a půl milionu obyvatelstva. Nyní už jich je 3,7 milionů, schopných spolu harmonicky existovat pod touž střechou, s docíleným životním standardem vyšším než v nejedné evropské zemi, se záviděníhodnou kvalitou školství a zdravotní péče. Ulice bez žebráků a bezdomovců jsou čisté a bezpečné v jakoukoliv denní či noční hodinu. Státní administrativa se skládá ze schopných, dobře placených, efektivně fungujících úředníků, mezi nimiž je korupce neznámá.

Největší zásluhu na tak znamenitém výsledku má první prezident Lee Kwan Yew (znám iniciálkami MM – minister mentor), etnický Číňan, absolvent univerzity v Cambridge, vycházející ze zkušenosti, že lidé mají sklony zneužívat poskytnuté jim svobody k neprospěchu společnosti. Proto je nutné disciplinu vyžadovat a provinilce trestat. Když americký spratek ze špásu vandalizoval parkující auta, soud ho odsoudil nejen k pobytu za mřížemi, ale i k tělesnému trestu, výprasku holí. Washington ječel, marně protestoval.

Singapur se stal mezinárodním finančním a komerčním centrem. Se Šanghají soutěží o primát největšího kontejnerového přístavu na světě. Další zahraniční investoři se tam hrnou. Shledávám oprávněným salutovat takovéto variantě pokroku, jistěže neaplikovatelného na mnohých adresách tohoto světa.