Březen 2010

Jak jsem nezaložil malou farmu

Ivan Hrbek

Unaven ruchem velkoměsta jsem nechal svůj městský byt dětem a za většinu úspor si koupil chalupu na samotě u lesa. Vlastně malý stateček za vesnicí na okraji Jeseníků, se stodolou a pár chlívky, kousek pole hned za chalupou, za polem, hned pod lesem krásná louka plná květin a šťavnaté trávy. Prostě ráj.

Práci ve městě jsem měl stejně už jen na pár týdnů, firma se potácela mezi recesí a krizí a postupně rozdávala výpovědi, tak jsem požádal o důchod. Založím si farmu, napadlo mě. Na louce se může pást pět nebo deset koz, mléko od nich je prý elixír zdraví a cena kozího sýra v hypersupermarketu nejde pod 500 za kilo. Co nespotřebuji sám, prodám sousedům nebo lufťákům a k důchodu bude slušný příspěvek.

Už hledám inzeráty – jakýsi děda ve vesnici, kousek od Slušovic, prodá kvůli stáří levně dvě kozy, prý dojí každá 4 litry, no, jestli má pravdu, to bude mlíka! Už tam volám. A druhý den tam s manželkou frčíme. Děda má kozy čisťounké a prý, že už je starý a že prý se každé koze má dát číslo, tak on na starý kolena blbnout nebude, chtěl je zaříznout, ale to by byla škoda. Tak jsme si plácli, kozy naložili do feldy, je to kombík, tak mají výhled na cestu jako v kočáře. Za hodinku jsme doma, slabých 60 kilometrů to bylo. Děda nám za tu chvilku řekl spoustu věcí, jak se koza krmí, jak dojí a vůbec, věděl úplně všechno. A kdyby něco, máme zavolat, poradí.

Kozy jsem strčil do chlívku, byly tam i jesličky na seno, asi tam koza kdysi byla. Ještě kýbl s vodou, na půdě je sláma na podestlání a i spousta starého sena. Ráno stejně půjdou na pastvu. A já si zajdu do města na úřad, budu podnikatel v zemědělství, aby někdo nemohl mít řeči, že nemám na kozu papír!

Ráno jdu podojit. Voda vypitá, seno sežrané, v koutě hromádka bobků. A vemena k prasknutí, děda nelhal! Zkouším dojit, jak mi to vysvětloval děda, kozy docela stojí a mlíka je plný hrnec. Nesu ho domu a přes plot kouká babka ze sousedství. „Viděla jsem, že máte kozu, jaké má mléko, dobré?“ Nevím, odpovídám po pravdě, ještě jsem nechutnal. „My měli kdysi kozu, ta měla mlíčko slaďoučké, pořád se mi po něm stýská“, vzpomíná babka. Tak pojďte dál! Zvu sousedku, mléka mám dost, když Vám bude chutnat, tak Vám litřík nechám, navazuji kontakty. „To já Vám ho ráda zaplatím, jestli bude dobré“. Vida, první obchod je uzavřený.

Babka si mléko nemůže vynachválit. Skoro jak od té její staré kozy. Nalévám jí litr a půl do petky (polyetylenová, tedy PET-láhev od minerální vody - pozn. redakce CS-magazínu), nedá si vymluvit a vnutí mi dvacetikorunu. A když budu chtít, naučí mě z mléka dělat sýr. Už je stará, ale dobře si to pamatuje, jak ho dělala její babička.

No je to bezvadné. Bude víkend, uvidíme, co na kozí mléko řekne ten měšťák, co bydlí na druhé straně. Tihle měšťáci jsou po takových věcech lační, ve městě čerstvé kozí mléko nesežene, leda v krabici, dovezené z Francie, v tom superhypermarketu.

Celou sobotu měšťák není vidět. Ale něco tam kutí, bouchá a jezdí se sekačkou, spálený benzín je cítit až sem. Udržuje trávníček. No, počkej, až koza zamečí, Ty zavětříš, že je tady dobrůtka. V neděli v osm ráno zvonek. Za dveřmi měšťák, že koza už od rána mečí jako postřelená. A on že kupoval chalupu, aby měl klid a ne, aby to mečení poslouchal. Zkouším mu vysvětlit, že na vesnici se vždycky chovala zvířata, když ráno kokrhají kohouti, tak je to romantika a relaxace. Ale mele svojí. Už mě to štve: „Hele, sousede, chalupa je moje, louka je moje, koza je moje, tak si budete muset zvyknout, že občas zamečí. Já nic špatného nedělám, tak Vám nebudu nic vysvětlovat!“ Konec! A zavřel jsem mu před nosem. Co si myslí? Už se neukázal a naštvaný odjel. Aspoň bude klid!

V pondělí dopoledne jsem se vrátil z úřadu s krásným Osvědčením zemědělského podnikatele. Sice měli spoustu řečí, jestli mám zemědělské vzdělání a praxi, ale nakonec jsem to zmákl. V tom zvoní zvonek. Za vraty stojí čtyři pánové. Jeden je ze státní veterinární správy, druhý z plemenářské inspekce, třetí z nějakého ústředního kontrolního úřadu zemědělského a čtvrtý z odboru ochrany životního prostředí a zvířat. Prý dostali oznámení, že tady týrám kozu a zamořuji životní prostředí, takže nic naplat, musí se to prověřit.

To je nějaký omyl, povídám. Pojďte se podívat! Mám tady dvě kozy a ty jsou naprosto spokojené. Otevírám chlívek, kozy leží a přežvykují ranní dávku sena. „Hmm… takže máte kozy“, povídá ten plemenářský inspektor. „A jaké máte číslo hospodářství? A kde mají ty kozy známky? A kde máte stájový registr a kopii hlášení o jejich nákupu?“

Cože? Vždyť mám jen dvě kozy! Jaký registr, hlášení a číslo? A jaké známky? Co to říkal ten děda?

„Podle zákona č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat (plemenářsky zákon), a vyhlášky č. 136/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti označování zvířat a jejich evidence a evidence hospodářství to vše musíte mít. Za nesplnění můžete dostat pokutu až ve výši 50 tisíc korun!“

„Vy jste podnikatel v zemědělství?“, ptá se ten státní veterinární úředník. „Dneska jsem se zaregistroval“, zaraženě odpovídám. „A vy nevíte, že podle § 5 veterinárního zákona jste povinen úmysl chovat hospodářská zvířata oznámit krajské veterinární správě nejméně sedm dní předem. Máte potvrzeno, že jste to oznámil? Odkud ty kozy máte?“ „Ze Slušovic. Vlastně z vesnice kousek za Slušovicemi. Přivezl jsem je minulý týden.“

„A veterinární osvědčení pro převoz máte? To je Zlínský kraj, že? A máte tam kulaté razítko ze Zlínské krajské veterinární správy? To měl podle § 6 téhož zákona zajistit ten, kdo Vám kozy prodal a dát Vám ho ke kozám.“ Bezradně zírám.

„A jsou ty kozy očkované proti modrému jazyku? Máte o tom záznam?“ „Jazyk mají normální, červený“, pokouším se o odpor. Jako by mě neslyšeli.

„A jak jste je sem vůbec dovezl?“ „Normálně, autem, támhle stojí. Je to kombík, tak měly výhled na cestu jako v kočáře. Za hodinku jsme byli doma, slabých 60 kilometrů to bylo.“ „Cože?“, ptá se ten z ochrany zvířat, „vy to vozidlo máte schválené pro dlouhotrvající cesty podle vyhlášky o přepravě zvířat? A máte tam nakládací rampu o sklonu nejvýše 20 stupňů a 0,75 metrů čtverečního plochy na každé přepravované zvíře podle téže vyhlášky? A máte kurz přepravce a osvědčení o jeho absolvování podle vyhlášky č. 4/2009? A máte evidenci o vyčištění vozidla po přepravě a zakládáte jí tři roky podle § 7 veterinárního zákona?“

„Jak máte daleko od sebe ty příčky v jeslích, co z nich žerou to seno?“ „Netuším, ale zdá se mi to akorát“, chvěje se mi hlas. „Ale vyhláška č. 191/2002 o technických požadavcích na stavby pro zemědělství v příloze 3 stanoví vzdálenost příček minimálně 80 mm. A tyhle jsou určitě blíž. Mám to přeměřit? A kde mají napáječku?“ „Mají kýbl.“ „V kýblu na zemi může být voda kontaminovaná, napáječka má mít horní hranu ve výši maximálně 700 mm, když ten kýbl dáte na koryto, bude moc vysoko. Nesplňujete obecně závazný předpis! A co v tom kýblu mají?“, ptá se ten z životního prostředí. „Vodu“, odpovídám, „mám vlastní studnu, voda je dobrá, taky jí piji.“ „A máte povolení vodoprávního úřadu na odběr podzemních vod pro podnikatelské účely – napájení hospodářských zvířat? Víte, že podle § 117 zákona č. 254/2001 (vodního zákona) můžete jako podnikatel za neoprávněné odebírání podzemních vod dostat pokutu od 5000 Kč do 10 milionů?!“ Už jen lapám po dechu.

„Odkud máte to seno?“ Ptá se zástupce kontrolního ústavu.“ „Bylo na půdě. Až ho sežerou, nasuším nové.“ „Vy máte registrovanou prvovýrobu krmiv?“ „Co?“ „Pane, každý prvovýrobce krmiv, a výroba sena je prvovýrobou krmiv, musí mít registrovanou výrobu, dopravu a skladování krmiv u ÚZKUZ. Máte to? Nemáte! A poslal jste na ÚZKUZ prohlášení o tom, že dodržujete všechny předpisy v oblasti krmiv nařízené legislativou? Neposlal! A máte vedenou evidenci výskytů škůdců v krmivech a vytvořen systém jejich potírání podle zákona č. 91/1996 o krmivech a přímo použitelných předpisů EU? Nemáte! Vy jste schopen kontaminovat potravinový řetězec závadným krmivem a následně ohrozit zdraví lidí produkty chovu! Co děláte s mlékem?“, ptá se ten z veterinární správy. „Mám ho v ledničce. Něco jsem vypil a litr a půl si koupila babka od vedle.“ „Jak koupila?“ „No normálně. Dal jsem jí ho do petky a ona mi dala dvacetikorunu.“

„Cože? Vy jste uvedl do oběhu bez souhlasu příslušné veterinární správy syrové, mlékárensky neošetřené mléko. Vždyť to zákon výslovně zakazuje! Tady už by se mohlo jednat o trestný čin ohrožení obyvatelstva závadnými potravinami.“

„Tam to, co je vzadu v rohu, to jsou bobky od těch koz?“, ptá se ten z ÚZKUZ. „Jo, prostě bobky.“ „A máte evidenci o produkci hnojiv a jejich použití, když jste ten podnikatel v zemědělství? Podle zákona o hnojivech jí máte vést a zakládat sedm let. Tak dlouho sice kozy nemáte, ale co minulý týden, kam jste ty bobky dal?“ „Tamhle na hromadu.“ „A kde máte hnojiště na uložení půlroční produkce hnoje? Víte o tom, že jste ve zranitelné oblasti podle nařízení vlády - takzvané nitrátové směrnici?“ „Jaké zranitelné? Proboha, co to…?“

„Pane!“, uzavírá ten z veterinární správy. „Viděli jsme všechno, tak to půjdeme sepsat a spočítat! Anebo, víte co? Abyste o nás nemohl říci, že nejsme schopni lidského jednání, a že zemědělcům nepomáháme, tak my s Vámi JENOM zahájíme správní řízení a dáme Vám dva dny na to, abyste to dal do pořádku. Koncem týdne se zastavíme a provedeme následnou kontrolu. Pokud bude všechno v pořádku, tak se to budeme snažit to vyřešit co nejmírnějším způsobem. Platí?“

Skupina úředníků odchází... Chvíli nevěřícně koukám a pak si vzpomenu na dědu, co mi kozy prodal. Že on na starý kolena blbnout nebude, chtěl je zaříznout - ale to by byla škoda. Ne, ne, děda měl pravdu! Žádná škoda! Jdu do kuchyně pro nůž. Ježíši, snad není nějaký předpis o tom, že kozu nesmím zaříznout…?!