Březen 2010

Perly v koruně čínského impéria

Zbyněk Petráček

Padesát let poté, co se Evropa vzdala svých kolonií, nahrazuje její roli Peking. V Africe se usazují čínské firmy i obchodníci.

Když se řekne změna, vybavíme si Baracka Obamu a to, co známe z novin. Ale svět se mění i tam, odkud média běžně nereportují. Čína začala ovládat cesty ke zdrojům surovin – čínští obchodníci zaplavují Afriku a Peking staví námořní základny v Tichém oceánu. Tahle změna není na první pohled moc atraktivní, ale dokládá nové sebevědomí Číny.

Heslo změna ovšem nevymysleli ani ve Washingtonu, ani v Pekingu. Do historie vstoupilo už před 50 lety, když 3. února 1960 pronesl britský premiér Macmillan projev zvaný „Vítr změny“. Začínal slavný rok Afriky a pár týdnů poté, co odstartovala velkorysou dekolonizaci Francie, se k ní přidala i Británie. „Vítr změny vane kontinentem. Ať se nám to líbí, nebo ne, růst národního uvědomění je politickým faktem,“ řekl o Africe Harold Macmillan parlamentu v Kapském Městě.

Macmillanova cesta po Africe zabrala celý měsíc, což je dnes pro premiéra evropské země zcela nepředstavitelné. Jenže tehdy šlo o hodně – o to, zda se africké země dekolonizované na vrcholu studené války přidají spíše k Západu, či k moskevskému bloku. Podle idealistické představy měly bývalé kolonie převzít to dobré ze západní civilizace (technologii, právní i politické systémy, demokracii) a rozšířit svobodný svět. Půl století poté to vypadá jinak, spíše chaoticky. Poslední léta ovšem ukazují, že v tomto chaosu se nejúspěšněji orientuje Čína. Peking žádný „Vítr změny“ úředně nevyhlásil, ale tím účinněji ke změnám přispívá.

Počet Číňanů žijících v Africe se dnes odhaduje na milion. Ve srovnání s miliardou Afričanů či 1,3 miliardy obyvatel Číny je to kapka v moři, ale důležitý je jejich vliv a hlavně vývojový trend. Ještě před dvaceti lety byl totiž Číňan v Africe velkou vzácností. Na prorůstání Číny, respektive Číňanů do Afriky se podílejí dvě cesty. Jednak jsou to politické dary Pekingu zemím, od kterých pak očekává vstřícnost ohledně surovin, a pak všudypřítomní čínští obchodníci, kteří přicházejí i s rodinami. Zajímavě to přibližuje reportáž v deníku Neue Zürcher Zeitung.

Příkladem prvního trendu je budování Grand Théâtre – jde o kulturní komplex, což by otrlý Pražák přeložil jako Pakul (Palác kultury na Pankráci - pozn red. CS-magazínu) – v senegalské metropoli Dakaru. Celá stavba je darem Pekingu Africe. Pod vedením šedesáti čínských předáků na ní pracuje 1200 Senegalců, což je prý typický poměr. A vítaný, neboť dává práci místním. Čínští předáci a technici jsou smluvní pracovní síly, jejichž kontrakty vyprší s dokončením stavby, a žijí v kontejnerovém sídlišti.

Příkladem druhého trendu jsou kilometr vzdálené chodníky na Avenue Charles de Gaulle, v centru metropole. Na nich se provozuje pouliční obchod – od textilu přes boty a hračky až po počítače. Ale pozor, nejsme v Praze, nýbrž v africké zemi ražené tradicí obchodu a smlouvání, takže čínští majitelé nechávají za sebe prodávat místní Senegalce. Už prý každá metropole západní Afriky má vlastní čínský trh, v případě nigerijského Lagosu je dokonce ohrazen „čínskou zdí“. Smluvní čínští pracovníci přicházejí a odcházejí. Obchodníci jsou vázáni spíše na své rodiny, které jim poskytují startovní kapitál a přijíždějí za nimi, než na stát.

Kdo tedy stojí za čínskou diasporou? V případě Dakaru je to jistý Li Ťi-cchaj, zvaný Monsieur Li. Číňan, který v Senegalu působil jako smluvní síla, ale pak – před 26 lety – se v zemi usadil, má zavedenou kancelář, hovoří plynně francouzsky a pomáhá krajanům. Jak říká švýcarským reportérům, činí tak spíše z vlasteneckých důvodů než z nějaké spontánní solidarity.

Monsieur Li tu zosobňuje model čínského kolonisty. Ano, Číňané usazující se v Africe kráčejí v dávných stopách Evropanů, ale nikoliv jako kolonizátoři, nýbrž jako kolonisté. Zdá se to jako nepatrný rozdíl, ale je dost zásadní. Kolonizátor na sebe bere kiplingovské „břemeno bílého muže“, prostě odpovědnost za kolonizovanou zemi, kdežto kolonista odpovídá jen za svůj prospěch.

Evropané – podnikatelé, obchodníci, úředníci, farmáři – se v Africe usazovali tehdy, pokud měli záruky svých mateřských zemí, tedy koloniální správu na své straně. Potom se pokoušeli šířit i své pojetí dobra, dobré správy, mezi domorodce – školství, vymahatelné právo, sociální systém... A ještě později se často divili, že to, co funguje třeba v bismarckovském Německu, nefunguje v Togu. Diví se vlastně stále. Třeba tomu, že systém zastupitelské demokracie, model „jeden člověk, jeden hlas“, narušil tradiční společenské struktury, což třeba ve Rwandě přispělo ke krveprolití. Číňané coby kolonisté do místních modelů nezasahují, ale dávají místním práci – z toho pramení jejich popularita.

Základna v rizikové zemi Čínská migrace do Afriky je převážně spontánní. Ke spontaneitě má ovšem daleko čínský zájem o přilehlý Indický oceán. Vodní plocha, která byla pro středověkou Čínu Západním oceánem a dějištěm slavných objevitelských výprav bez praktického užitku, je dnes hlavní trasou pro dovoz energetických surovin.

Peking se neprosazuje v Africe z altruismu. Kdo by tomu snad nevěřil, ať si uvědomí, že dnes Čína dováží více ropy z Afriky (Nigérie, Angola) než z Blízkého východu, že tedy právě ona má dominantní zájem na Indickém oceánu. Čína sice už loni vyslala svá námořní plavidla, aby – ve spolupráci s celým vyspělým světem – chránila tento oceán před somálskými piráty. Ale Čína tam nemá námořní základny – na rozdíl od Západu, který může používat třeba základnu v Džibuti.

Když loni čínský admirál ve výslužbě prohlásil, že Čína potřebuje námořní základny v Indickém oceánu, Peking to popřel, ale sám na nich už pracuje. Jednou z nich bude již hotový Gwadar v Pákistánu (u íránských hranic, tedy i blízko strategické Hormuzské úžiny), druhou dokončovaná Hambantota na Srí Lance a třetí by mohla být v Barmě. Tak to alespoň tvrdí bývalý velitel indické východní flotily v tisku.

Čína netouží po koloniální říši evropského střihu. Odpovědnost za spravované území dnes spíše straší než láká. Zato Peking sleduje „politiku perlového náhrdelníku“ kolem Indického oceánu. A tu jí Západ vyčítat nebude. Jestli něco omezí perspektivu Pákistánu pod vládou talibů, tak je to čínská základna v této rizikové zemi.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)