Březen 2010

O hranici v hlavě

Jan Rejžek

Brněnská Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principal vydala nedávno nesmírně zajímavou knihu s nepříliš přitažlivým názvem Hranice probíhají vodním tokem. Napsalo ji duo historiků Francouzka Muriel Blaive (viz její Promarněná příležitost o dění v Československu v roce 1956 a dílo o Benešových dekretech) a Rakušan Berthold Molden v rámci výzkumného projektu vídeňského Institutu Ludwiga Boltzmanna. Podtitul ovšem říká vše: Odrazy historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic. Autoři rozmlouvali s občany těchto míst na obou stranách bývalé železné opony, rozdělených řekou Lužnicí, a skvěle zobrazili nejen historii, ale též vzájemné přetrvávající předsudky, které se žel moc nezměnily ani po našem vstupu do Evropské unie a do schengenského prostoru. Jak Blaive trpce poznamenává: „Lidem v hlavě hranice stále přetrvává a někdy jsem měla pocit, že jim dokonce chybí.“

Aby ne. Dějiny města jako by smolil písmák, který si s osudy lidí hrál jak opilý středověký žakéř s vrhcáby, přičemž není od věci srovnání s Berlínem. Dolnorakouské město Gmünd se mj. honosilo tím, že už v roce 1907 v něm jako druhá v monarchii zahájila provoz trolejbusová linka. Na základě smlouvy ze Saint-Germain však bylo rozťato a ČSR získala v roce 1920 jeho železniční dílny, opravny, nádraží coby významný dopravní uzel a přilehlé vesnice. Teprve 1. prosince 1922 vznikl název České Velenice s primátem nejmladšího československého města. Na počátku okupace ho připojili k Hitlerově Říši, 23. března 1945 na žádost Rudé armády nádražní prostor, kudy proudily německé zbraně, bombardovali Spojenci. V roce 1949 se zavřely hranice a vypukla studená válka. Co to všechno dělalo s usedlíky? Historici kladou další otázky. Jak tu vypadal květen 1945 a následný odsun? Archivní materiály města jsou však stále nedostupné v Jindřichově Hradci, kde nikdo nebyl schopen pořídit jejich soupis!

Proč mě to až tak vzrušuje? Třebaže jsem rodák z Českých Budějovic, kde by chtěl žít každý, v Českých Velenicích jsem strávil dětství a třetinu života. Mé rané zážitky potvrzují orální výpověď zmíněné knihy. Soused trávil většinu času tím, že teskně hleděl z okna bytu přes „dráty“ do Rakouska. Jiná sousedka mě vzala s dalšími dětmi na houby do lesa a zatkli nás ostražití pohraničníci, neboť jsme omylem vešli do pásma. Bdělá ostraha ustavičně perlustrovala i ve vlaku, jímž jsme denně jezdívali do gymnázia v Třeboni. Zejména nemohu zapomenout na vším nasáklou atmosféru strachu, v níž málem každý donášel na každého a skoro všichni byli v KSČ, Lidových milicích nebo pomocníky Pohraniční stráže. Jako by tísnivou náladu předjal či za trest vyvolal zhrzený duch Franze Kafky, který, jak připomíná Jiří Gruša v předmluvě, si v Gmündu dal v srpnu 1920 s vdanou Milenou Jesenskou dostaveníčko, jež fatálně nedopadlo a vedlo k nepěkným koncům...

Už jsem ohledně té mimořádné publikace Muriel Blaive napsal. Pakliže se potkáme, milerád jí prozradím, kde rostly v zakázaném pásmu největší borůvky.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)