Březen 2010

Jaltská konference a její mýtus

Vit Smetana

Československo vstoupilo do zóny sovětského vlivu zcela dobrovolně v prosinci 1943, na Jaltě se o něm vůbec nejednalo. Od jaltské konference uplynulo již 65 let. Skoro stejně starý je i mýtus, že se během ní představitelé spojeneckých velmocí dohodli na rozdělení sfér vlivu v Evropě.

Všeobecné povědomí českého obyvatelstva o moderních dějinách se odvíjí od několika mýtů, jež nemají mnoho společného s realitou. Podle jednoho z nejoblíbenějších bylo o poválečné budoucnosti jednotlivých částí Evropy rozhodnuto dohodou velmocí - konkrétně při jednání „velké trojky“ v krymském letovisku Jalta v únoru 1945. Původ tohoto obtížně vykořenitelného omylu lze paradoxně hledat už v goebbelsovské propagandě, šířené na přelomu zimy a jara 1945 protektorátním tiskem. Pracuje s ním nepřeberné množství knih a novinových článků sepsaných v následujících desetiletích. V českém prostředí měla a má domnělá fatalita Jalty živnou půdu ve zkušenosti Mnichova, od něhož se odvíjí vtíravý obraz vždy proradného Západu, který je k nám Čechům buď lhostejný, nebo se přímo snaží škodit. Vydatných impulzů se tomuto schématu opakovaně dostává i z nejvyšších míst. V slavnostním projevu k 60. výročí ukončení druhé světové války nabídl prezident Václav Klaus z Pražského hradu následující historický výklad: „Jaltské dohody, kterými si vítězné velmoci rozdělily sféry vlivu, vedly k tomu, že již v prvních poválečných hodinách byl svět rozdělen znovu a že byl znovu připraven ke konfrontaci. V důsledku toho byly v naší části Evropy nastoleny komunistické režimy.“ Obraz komunistického nástupu jako čehosi dosazeného zvenčí, z rozhodnutí mocných, je snadno srozumitelný a vůči české společnosti příjemně shovívavý, zároveň však naprosto, ale naprosto falešný.

Před pěti lety odsoudil jaltské dohody také americký prezident George W. Bush, a dokonce je přirovnal nejen k dohodě mnichovské, ale rovněž k paktu Molotov-Ribbentrop. Zajímavé je srovnat jeho slova s dřívějším prohlášením Ronalda Reagana, kolem něhož republikánská strana vytváří stále prokreslenější gloriolu nejvýznamnějšího amerického prezidenta 20. století: „Důrazně prohlašuji, že odmítáme jakékoli interpretace jaltských dohod, které naznačují americký souhlas s rozdělením Evropy na sféry vlivu,“ uvedl Reagan v srpnu 1984. A na obranu demokratické administrativy Franklina D. Roosevelta dodal: „Naopak spatřujeme v oné dohodě závazek tří velmocí, že obnoví úplnou nezávislost a umožní svobodné a demokratické volby ve všech zemích osvobozených po druhé světové válce od nacistů.“ Jaký obraz tedy nabízí analýza záznamů o osmidenních rokováních delegací vedených Rooseveltem, Stalinem a Churchillem, od jejichž skončení uplynulo 11. února pětašedesát let?

S návrhem na druhé setkání „velké trojky“ přišel už v říjnu 1944 Stalin. Vždy flexibilní Churchill vřele souhlasil s tím, že je připraven přijet kamkoli. Naopak Rooseveltovou vinou došlo k odkladům - s poukazy na prezidentské volby a poté inauguraci, ale asi především z důvodu prezidentova zhoršujícího se zdravotního stavu. Místo zvolil sovětský diktátor, jenž se údajně nemohl vzdálit ze sovětského území v době probíhajících ofenziv Rudé armády. Především však chtěl získat vůči oběma západním státníkům psychologickou výhodu a dosáhnout jejich ústupnosti ve sporných otázkách poté, co je na 160 km dlouhé cestě z letiště Saki do Jalty nechal zhlédnout něco z válečné zkázy a destrukce. Ta naopak kontrastovala s blyštivou nádherou sídel americké i britské delegace - Livadijského paláce, letního sídla cara Mikuláše II., i vily knížete Voroncova, ve třicátých letech 19. století ruského velvyslance v Londýně, v níž dva a půl roku před Churchillem rozložil své velitelství polní maršál Erich von Manstein. Vedle přichystaných odposlouchávacích zařízení tvořily kulisy jaltského setkání četné opulentní hostiny s kvanty kaviáru, vodky a sériemi přípitků, ale také noční nájezdy obtížného hmyzu (proti němuž byli Američané vyzbrojeni zásobami DDT).

Blížící se oslnivé vítězství navodilo povznášející atmosféru: 25 milionů mužů pochodovalo podle příkazů tří státníků, kteří měli vůli se domluvit. Stejně jako v Teheránu na podzim 1943 dával očividně chřadnoucí americký prezident najevo, že se proti Stalinovi rozhodně nespolčuje s Churchillem, a plenární zasedání měla podobně chaotický průběh. K dělnosti konference naopak přispěly schůzky tří ministrů zahraničí (Anthony Eden, Edward Stettinius a Vjačeslav Molotov), při nichž se rodily důležité kompromisy. Jen dvakrát se sešli nejvyšší vojenští představitelé, ale neshodli se na způsobu komunikace mezi přibližujícími se armádami ani nestanovili pevnou demarkační čáru.

V ústřední otázce budoucnosti Německa už velmoci opouštěly dřívější plány na jeho rozdělení. Výsledkem jaltských rozhovorů byla dohoda o vzniku okupačních zón. Rozsah té sovětské odrážel fakt, že Rudá armáda po úspěšně provedené viselsko-oderské operaci stanula 70 kilometrů od Berlína, zatímco Spojenci se už pátý měsíc chystali k překročení Rýna. Churchill po velkém boji prosadil, aby samostatná zóna i místo ve Spojenecké kontrolní radě byly přiřčeny Francii, v níž spatřoval potenciální protiváhu sovětské hegemonie na kontinentě. Dohody nebylo dosaženo v otázce reparací: Sověti požadovali placení horentních sum, Američané nakonec přistoupili na rámcovou částku 20 miliard dolarů, s polovinou pro SSSR, avšak Britové se s odkazy na meziválečnou zkušenost postavili proti a problém byl postoupen reparační komisi.

Za příslib sovětského vstupu do války proti Japonsku do tří měsíců po skončení bojů v Evropě si Stalin nechal zaplatit zisky na Dálném východě na úkor Japonska (jižní část ostrova Sachalin, Kurilské ostrovy), ale i spojenecké Číny (práva v přístavech Port Arthur a Dairen, privilegia při využívání Východočínské a Jihomandžuské železnice). Velmoci se také zavázaly ke vzájemné výměně osvobozených zajatců a civilních státních příslušníků. V zemi Sovětů byla ovšem kapitulace před nepřítelem považována za zradu, a tak většina z těch, kteří přežili německé zajetí, putovala na dlouhá léta do gulagu. Navíc si sovětské úřady úspěšně vyreklamovaly i příslušníky meziválečné protibolševické emigrace, které v lepším případě čekal stejný osud, v horším popraviště. Právě tyto dvě dohody spoluvytvořily jaltský mýtus, protože byly zveřejněny až o rok později a i Čankajškova vláda byla o první z nich informována se čtyřměsíčním zpožděním, když nepříjemná povinnost připadla po Rooseveltově smrti už nové administrativě Harryho Trumana. Prodlevy přirozeně vedly opoziční republikány, jakož i představitele polské menšiny, k hlasitým úvahám o tom, jaké další tajné dohody byly na Krymu přijaty - zvláště když zejména v Polsku dávali Sověti stále zřetelněji najevo, kdo je v zemi pánem.

V otázce budoucnosti malých evropských zemí byla přitom hlavním výsledkem krymských jednání Deklarace o osvobozené Evropě, jež v každém smyslu odporovala vzniku sfér vlivu: s odvoláním na znění Atlantické charty ze srpna 1941 velmoci garantovaly osvobozeným národům právo svobodně si zvolit vládní formu, v níž chtějí žít, a slibovaly jim veškerou pomoc při vytváření podmínek, které jim umožní, „aby demokratickými prostředky vyřešily své naléhavé politické i hospodářské problémy“. Protože toto prohlášení postrádalo kontrolní i sankční mechanismy, mohl Stalin odbýt Molotovovy soukromé výhrady k liberálním závazkům slovy o tom, že podobu jejich realizace budou určovat země, jejichž armády příslušná území obsadí.

V nejkonfliktnější polské otázce nebyla už na krymské schůzce v únoru 1945 meritem sporů otázka hranic: na tom, že budoucí sovětsko-polská hranice povede zhruba podél Curzonovy linie (přibližně kopírující etnickou hranici mezi Poláky na jedné straně a Bělorusy a Ukrajinci na straně druhé) se „velká trojka“ dohodla už v Teheránu. Když pak při jednání v Livadijském paláci dne 6. února 1945 Roosevelt i Churchill apelovali na Stalina, aby Polákům coby gesto dobré vůle ponechal alespoň Lvov, sovětský vůdce odvětil, že by se s Molotovem nemohli vrátit do Moskvy a předstoupit před lid s tím, že byli méně pevnými zastánci ruských zájmů než lord Curzon a George Clemenceau, kteří tuto hranici vytyčili. Na to se stěží dalo co namítnout. Stalin poté sdělil svým partnerům, že si pro Polsko přeje územní kompenzace na západě - optimálně až k západní Nise. S myšlenkou na další dva miliony německých „vysídlenců“ zareagoval Churchill vyhýbavě - příměrem o polské huse, kterou netřeba naplnit německou nádivkou k prasknutí.

Mnohem složitější byl problém polské vlády, když SSSR neuznával tu londýnskou (už od dubna 1943, kdy požádala Mezinárodní červený kříž o prozkoumání Němci odhalených hromadných hrobů polských důstojníků v Katyni) a naopak s postupem Rudé armády Polskem umožňoval převzít moc na osvobozených územích polské prozatímní vládě - pokračovatelce Polského výboru národního osvobození. Ten se pod sovětským dozorem konstituoval v Moskvě z představitelů polských komunistů a jejich souputníků a v červenci 1944 byl dosazen do osvobozeného Lublinu. Jaltský kompromis, podle něhož měla být stávající prozatímní vláda „reorganizována na širším demokratickém základě zařazením demokratických vůdců z Polska samotného a z Poláků v zahraničí“, byl umožněn Stalinovým ujištěním, že pokud nedojde na frontě ke katastrofě, bude možné během měsíce uspořádat v Polsku svobodné volby. Roosevelt, s opakovanými odkazy na šestimilionovou polskou menšinu v USA, přitom zdůrazňoval, že o polských volbách nesmí být pochyb, a uchýlil se k bizarnímu příměru z antických dějin: „Měly by být jako Caesarova manželka. Neznal jsem ji, ale říkalo se, že byla čistá.“ Stalin zareagoval pohotově: „Říkalo se to o ní, ale ve skutečnosti měla své hříchy.“ Volby se nakonec konaly o celých 23 měsíců později, a navážeme-li při posuzování jejich čistoty na jaltské metafory mocných, jen stěží si lze představit hříšnější ženu.

Náčelník Rooseveltova štábu admirál William D. Leahy varoval prezidenta, že dohoda o Polsku je „tak pružná, že ji Rusové mohou natáhnout z Jalty až do Washingtonu, aniž by ji kdy technicky porušili“. „Já vím, Bille - já to vím. Ale tohle je to nejlepší, co mohu pro Polsko v tuhle chvíli udělat,“ zněla prý Rooseveltova odpověď. Svůj kompromisní návrh, který vycházel vstříc sovětským představám, předložila americká delegace poté, co Sověti dne 7. února proložili konfliktní jednání o Polsku dokonale načasovanými ústupky v otázkách hlasování v budoucí OSN a namísto absurdního požadavku na zastoupení všech šestnácti sovětských republik se spokojili „jen“ se dvěma dodatečnými hlasy - pro Ukrajinu a Bělorusko. Právě světová organizace byla přitom osou prezidentových úvah o podobě poválečného světa a sovětské umírněné role v něm.

A Československo? To se předmětem jaltských jednání nestalo vůbec. Přinejmenším od podpisu československo-sovětské smlouvy v prosinci 1943 pokládali sovětští představitelé zemi za baštu sovětského vlivu ve střední Evropě, naslouchali Benešovým varováním před hrozbou budoucího útoku Západu s pomocí Německa a v březnu 1945 rovněž ujišťováním Jana Masaryka, že na nadcházející zakládající konferenci OSN v San Francisku bude za všech okolností hlasovat se sovětskou delegací. V Londýně ani Washingtonu neměli informace o těchto excesech, samu politiku vstřícnosti vůči SSSR však pokládali za rozumnou -vždyť se o ni sami snažili.

Jaltská konference byla posledním mocným impulzem ke všeobecné naději na pokračující spolupráci velmocí i po válce. Britští a američtí diplomaté se v soukromých vyjádřeních shodovali, že ke kompromisům přispěly všechny strany a že takto vstřícné a konsenzuální „Rusy“ ještě nezažili. Euforii však brzy vystřídala kocovina, když Stalin jasně demonstroval, že se na osvobozených územích naprosto nemíní řídit přijatými závazky z Jalty. Kromě opakovaných protestů reagoval Churchill výzvami adresovanými americkým generálům i prezidentu Trumanovi, aby rychle postupující americká vojska dobyla Berlín a osvobodila také Prahu. I toto neúspěšné naléhání vyvrací tezi o údajném rozdělení Evropy na sféru angloamerické a sovětské hegemonie - zvláště známe-li klíčový protiargument generála Marshalla, že není ochoten „hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely“.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)