Březen 2010

Kreml sobě

Jaroslav Spurný, Ondřej Kundra

Komentáře a zprávy o čtrnáct dnů staré schůzce prezidenta Václava Klause s předsedou nové Strany práv občanů Milošem Zemanem pomalu zapadají prachem, i když by neměly. Společné demonstrativní posezení těchto mužů u kávy proběhlo na Hradě týden poté, co vyšlo najevo, že Zemanovu stranu platí lidé úzce napojení na Kreml a ruskou ekonomiku. Vzhledem ke vzrůstajícímu a už nijak neskrývanému zájmu Ruska o vliv v bývalých satelitech Sovětského svazu se po schůzce hlavy státu se Zemanem objevily v tisku otázky, zda všem na očích nevzniká v Česku silná proruská platforma.

Prezident se zlobí

Fatální problém schůzky Klause se Zemanem analyzovaly hned po ní Hospodářské noviny: I když podle všech dostupných zpráv představuje Zemanova ruskými penězi financovaná partaj bezpečnostní riziko, Klaus – byť musí zprávy tajných služeb o ruském nebezpečí znát lépe a hlouběji než běžní občané – místo opatrnosti demonstrativně přijímá jejího představitele. Proč?

Ve zprávě o lednovém hradním summitu média upozornila, že oba muže dnes spojuje ruská ropná společnost Lukoil. Její tuzemský zástupce Martin Nejedlý je hlavním sponzorem Zemanovy strany a partajní tajemník a Zemanova letitá pravá ruka Miroslav Šlouf se nijak netají, že lobbuje za zájmy Lukoilu v Česku. O Klausovi je zase známo, že mu tatáž společnost platí vydávání jeho knih, a také to, že se v posledních osmnácti měsících dvakrát sešel tajně s šéfem Lukoilu Vagitem Alekperovem, z toho podruhé předloni v listopadu v době, kdy Lukoil oznámil expanzi do Česka. Rodí se tedy v Česku politická síla zastupující skrytě ekonomické a mocenské zájmy Kremlu?

Prezident na novinový text ihned odpověděl vlastním rozzlobeným článkem, ale pochyby to nerozptýlilo. „Předsedu Zemana jsem přijal kvůli opožděnému blahopřání k narozeninám,“ napsal Klaus a sdělil, že se s Milošem Zemanem bude „scházet i nadále“, bez ohledu na spekulace médií. „Na vaše dotazy vám neodpovíme,“ píše v e-mailu Respektu zástupce tiskového mluvčího Hradu Martin Erva. „Asi to vůbec neočekáváte,“ dodává.

Jenže schůzka se nekonala ve vzduchoprázdnu a je nutné se na ni podívat v souvislostech. Rusko opakovaně a čím dál hlasitěji – naposled před čtrnácti dny na bezpečnostní konferenci v Mnichově – deklaruje mocenské zájmy ve střední Evropě. Navíc se po zvolení nového proruského prezidenta Ukrajiny přiblížily ruské vlivové tlaky po letech opět na dosah českých hranic. Mít za těchto okolností v politice síly financované giganty typu Lukoil představuje legitimní důvod k obavám.

Dialog civilizací

Počátkem května roku 2006 se pod záštitou tehdejšího předsedy vlády Jiřího Paroubka konalo v Praze ekonomické sympozium. Pořádaly ho dvě organizace: Klub Rusko a Světové veřejné fórum – Dialog civilizací. První založil a vede Zdeněk Zbytek, jeden z největších tuzemských obchodníků s Ruskem, jinak bývalý vysoký důstojník komunistické armády, který krátce po 17. listopadu 1989 tvrdil, že armáda je stále připravena. Zbytkovy firmy sídlily dlouhá léta v budovách ruské ambasády, což úspěšný podnikatel vysvětloval stručně: „Měli tam zrovna volno a pro obě strany je to výhodné.“

Klub Rusko je de facto hlavním českým lobbistou ruských investic v Česku a naopak. Světové veřejné fórum (WPF) vede šéf ruských železnic Vladimír Jakunin, blízký Putinův přítel. Ostatně pod záštitou Kremlu WPF vzniklo, hlavní kancelář má ve Vídni. Jedním z řečníků na pražské konferenci byl i Miloš Zeman. „Rusko je perspektivní obchodní partner, tato konference by měla naznačit cestu pro Evropskou unii ke kvalitnímu dialogu s Ruskem,“ řekl přítomným „důchodce z Vysočiny“ mimo jiné. Jinak se mluvilo hlavně o energetice a železniční dopravě – dvou odvětvích, ve kterých se Rusové snaží na Západě investovat.

Zajímavý kontext Zemanově účasti dává citát z veřejných stránek CIA: „Kreml často zakládá různá fóra zabývající se ekonomikou, lidskými právy či mírovými iniciativami, sídla těchto organizací jsou ve velkých západních městech. Tyto aktivity jsou s vysokou pravděpodobností skrytými pokusy ruských tajných služeb, jak získat kontakty mezi západními politiky a etablovat své zájmy v Evropě,“ píše se tam ve čtyři roky staré analýze. Patří mezi ty instituce i WPF? „To přesně nikdo neví, zřejmě ani CIA, o žádné podobné instituci to nikdo nemůže říci se stoprocentní jistotou. Zpravodajci ale označují relevanci svých informací a v tomto případě je velmi vysoká,“ říká bývalý šéf české rozvědky Karel Randák.

Sejdeme se na Rhodu

Miloš Zeman byl spolu se Zbytkem od roku 2005 pravidelným návštěvníkem konferencí WPF pořádaných na řeckém Rhodu, kam s nimi jezdil také třeba šéf českých komunistů Vojtěch Filip. Stejně pravidelně se Zeman během svého „stažení ze scény“ a „odchodu do samoty“ zúčastňoval různých seminářů pořádaných Klubem Rusko v Česku, ale například také v Moldavsku, Vídni nebo Rusku. Na sklonku loňského roku publikovala média informaci uniklou z BIS, že je Zeman častým návštěvníkem ruské ambasády. BIS už čtyři roky pravidelně zveřejňuje ve svých výročních zprávách varování, že „se zvyšuje zájem ruských tajných služeb o kontakty na tuzemské politiky a že ruské služby mají k dispozici tajné informace z Česka, k nimž mají politici přístup“. Oficiálně není možné zjistit, zda mezi „kontakty“ ruských špionů řadí BIS i Zemana. „Naše operace nekomentujeme,“ říká tak jako vždy mluvčí BIS Jan Šubert. „Aktivity Zbytka monitorujeme,“ uvádí jeden z analytiků BIS. „A přitom samozřejmě nejde nenarazit na Zemana,“ dodává s tím, že žádný svůj spis Zeman na BIS nemá.

„Ne, s předsedou Zemanem hovořit nemůžete,“ říká tiskový mluvčí SPO a předsedův jmenovec Eduard Zeman. „Nejsme placeni z Ruska, jak tvrdí média, pan Nejedlý, šéf tuzemské Lukoil Aviation Czech, daroval ty peníze ze svého, stejně jako Miroslav Šlouf nebo Zdeněk Zbytek.“ Faktem přitom zůstává, že byznys všech tří hlavních sponzorů strany je skoro výlučně závislý na obchodech s Ruskem.

Experti jsou v posudcích Zemanovy strany zatím opatrní. „Vzhledem k tomu, že své kontakty neskrývá, nemusí být výrazným bezpečnostním rizikem. Na druhou stranu je problém, když je v parlamentu strana, která hájí zájmy nečitelného partnera,“ říká Jiří Schneider z bezpečnostního think tanku Prague Security Studies. Podobně mluví i zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl: „Když politici postaví jasná pravidla prodeje strategických podniků, několik poslanců nakloněných zájmům soukromé firmy na tom nic nezmění.“

Jenže v praxi ta víra v „jasná pravidla“ vypadá jinak. Třeba Topolánkova vláda sice jasně deklarovala zájem nevpustit do strategických podniků Rusy, nicméně potom dala mimo soutěž Lukoilu licenci na dodávky pětiny leteckého benzinu na ruzyňské letiště. Lukoil pak šel dál a dnes ovládá více než třetinu zakázek na Ruzyni a více než polovinu dodávek pro ČSA.

Vděčný muž

„Václav Klaus v posledních dvou letech opakovaně hájil ruské zájmy,“ říká bývalá europoslankyně a bezpečnostní expertka Jana Hybášková. V jejím výčtu se přitom objevují známé věci „vysoké politiky“. Třeba prezidentova obhajoba ruského vpádu do Gruzie, kde svým prokremelským postojem nabourával jinak konsenzuální solidaritu Západu. Jeho zdržování podpisu pod Lisabonskou smlouvu vystrašilo Evropu a bylo podle Hybáškové náznakem pokusu vnést do sjednocené Evropy zmatek. Klaus opakovaně kritizuje útoky Evropské unie na českou suverenitu, aniž by jedinkrát zmínil ruskou expanzivní politiku nebo komentoval oficiální ruská prohlášení o střední Evropě coby území strategického zájmu Moskvy.

Jako první upozornil na Klausovu vstřícnost k Rusku před třemi lety šéf zahraničního výboru Senátu Josef Jařab. Informace z jeho článku už zobecněly. Klaus podporoval v devadesátých letech způsob dodávek ropy a plynu – tzv. českou cestu –, která byla jen maskováním dodávek z Ruska. Známá je i Klausova skrytá podpora agresivního Miloševićova režimu v bývalé Jugoslávii a kritika aliančních vojenských operací v Kosovu. Když k tomu připočteme třeba prezidentovy kontakty na moskevského starostu Jurije Lužkova – muže, kterého česká policie podezřívala ze styků s ruským organizovaným zločinem a jehož žena investuje stamiliony v Karlových Varech – nebo na Alexandra Rebjonka, majitele karlovarského hotelu Imperial, který byl do česka poslán už před třiceti lety jako expert na jaderný výzkum (což nešlo podle expertů bez spolupráce s KGB), můžeme si téměř vykreslit obrázek zřejmého proruského lobbisty.

Ale tak jednoduché to není. „Václav Klaus je vděčný lidem, kteří jej podporovali a kteří mu pomohli k jeho kariéře. Že jsou to někdy lidé s vazbami na Rusko, nebo dokonce ruští politici jako Lužkov, to je prostě shoda okolností,“ říká někdejší Klausův spolustraník Ivan Langer.

Znalci Klause, kteří jsou ochotni mluvit o jeho motivech, většinou požadují anonymitu. Podle nich poté, co byl v roce 1997 přinucen kvůli korupční aféře opustit post premiéra, prý Klaus zjistil, kdo za ním stojí, a je těm lidem dodnes zavázán.

Pamětníci uvádějí neznámou ilustraci. Po návratu ze Sarajeva v roce 1997 jej kromě stranických příznivců na letišti čekali představitelé mnohamiliardové společnosti Interconex v čele se sponzorem ODS Václavem Jáchimem (od roku 1999 členem dozorčí rady Nadačního fondu Václava Klause) a nabízeli mu pomoc. O Interconex se přitom kvůli propojení s ruským organizovaným zločinem tehdy zajímala policie, kvůli kontaktům na bývalé ruské i české rozvědčíky zase BIS a kvůli praní špinavých peněz Finančně analytický útvar (FAÚ). Před zlomem tisíciletí zájem ustal. Šéf FAÚ musel odejít. „U nás to usnulo, potřebovali jsme spolupráci z BIS a ta v roce 1999 na nabídku nereagovala,“ vzpomíná Jan Kubice, jehož útvar se Interconexem zabýval.

Klausova příchylnost k Rusku se možná zrodila na počátku druhé poloviny osmdesátých let – s touto verzí vzniklou při pátrání Respektu souhlasí i několik oslovených expertů. Klause sledovala kvůli pořádání nezávislých ekonomických seminářů StB a podle jejího spisu Kluk, který si na Klause vedla, to v roce 1985 vypadalo s budoucím premiérem a současným prezidentem hodně špatně. StB jej považovala za jednoho z klíčových „antisocialistických ekonomů“ a mezi řádky se dalo číst, že se brzy dostane do kriminálu. „Klausovy semináře se staly platformou kritiky a negace současné hospodářské a politické situace. … Navrhuji konzultaci s odborem vyšetřování StB,“ píše se ve spisu v září 1985, což přeloženo tehdy znamenalo návrh na Klausovo stíhání. V červnu roku 1986 však přichází nečekaný zlom. StB najednou sledování Klause končí a ukládá spis do archivu s vysvětlením: „Podle agenturních i oficiálních informací se preventivně-výchovné opatření osvědčilo a splnilo svůj účel přijetím příslušných opatření vedení Státní banky československé, které vedlo k omezení negativní činnosti.“ Co všechno stálo za změnou postoje StB, že Klaus náhle přestal být nepřítelem socialismu? „Pamatuji si na to, ale nic vám k tomu neřeknu,“ říká Ladislav Romža, důstojník StB, který tehdy spis uzavřel.

O jedno vysvětlení se lze pokusit. Krátce po přesunu Klausova spisu do archivních šuplat vznikl na základě dohody československého premiéra Lubomíra Štrougala a sovětského generálního tajemníka komunistů Jurije Andropova v Praze Prognostický ústav, v němž se nakonec ocitli špičkoví ekonomové, většinou návštěvníci Klausových seminářů. Vzhledem k tomu, že s nápadem přišli otcové moderní StB a KGB Štrougal a Andropov, se experti domnívají, že Prognostický ústav fungoval pod dohledem či patronátem KGB (to automaticky neznamená, že kdokoli, kdo prošel ústavem, musel být spolupracovníkem bezpečnostních služeb). Pravda se zjišťuje těžko, protože v Česku byly všechny dokumenty o založení a aktivitách ústavu skartovány a moskevské archivy jsou nedostupné. Klaus vstoupil rok po uzavření spisu do ústavu, a tím se pro něj otevřela brána k jeho práci a cestám na Západ – třeba do Kanady nebo Rakouska.

Na pováženou

Klaus i Zeman by mohli být vlivnými lobbisty Lukoilu. Firma má podle vlastních prohlášení zájem o vstup do České rafinérské a do podniku Mero, který spravuje ropovody. Topolánkova i Fischerova vláda prodej odmítaly. Ale Lukoil už našel vlivné spojence. „Rusko je pro nás zásadní partner, měli bychom využít jeho nerostných zásob,“ vysvětluje člen SPO Zdeněk Zbytek. Stejný názor mají tuzemští komunisté. Jak se v budoucnu zachová sociální demokracie, není známo. Nemáme žádné zprávy, o čem jednal loni Jiří Paroubek na své utajované schůzce s Vladimirem Putinem. To je poměrně dost indicií začít uvažovat, co by přítomnost lukoilovské Zemanovy strany – s tichou Klausovou sympatií – ve sněmovně znamenala.

„Nemyslím si, že Zeman má jakoukoli riskantní bezpečnostní vazbu na Rusko, respektive Lukoil. Pokládám to, že jeho blízcí mají byznys s Lukoilem, za shodu náhod a ne cíl,“ odpovídá šéf ODS Mirek Topolánek na otázku, jak se dívá na vznik Lukoilem placené strany a zda a jaká to nese rizika pro zdejší bezpečnost. Riziko v Zemanově straně či schůzce Zemana s Klausem nevidí ani dlouholetý předseda branného výboru sněmovny Jan Vidím (ODS). „Kdyby sem Zeman a jeho lidé pronikli, byli by pod veřejnou kontrolou a určitě by si nic problematického nedovolili,“ říká Vidím. „Když by něco takového přece jen nastalo, budeme jim v tom muset bránit.“ Podobně to vidí i zástupci ČSSD. „Chápu to jako krátkodobou epizodu, která skončí propadem strany ve volbách,“ popisuje svůj pohled na vznik a další působení Zemanovy strany šéf zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Jan Hamáček (ČSSD). A co když se do parlamentu Zeman a spol. dostanou? „Dokud to není na stole, je to předčasné řešit.“ „Je to riziko,“ říká k Zemanově straně místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka. „Když se dostane do parlamentu strana, jejíž politici budou zavázáni soukromým nebo na jiný stát napojeným firmám, jako je Lukoil, budou jim muset dělat protislužby. Třeba by mohli prosazovat odprodej významných energetických subjektů, což by snižovalo naši energetickou nezávislost.“

Stejně to vnímá i předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. „Je to opravdu na pováženou, mít v parlamentu stranu, která je financována jiným státem. To přímo ohrožuje bezpečnost České republiky, zvlášť když víme, že hlavním zájmem Ruska je posilování naší závislosti na něm,“ říká Karel Schwarzenberg.

Ačkoli se v pohledu na spojení Klause se Zemanem a vznik nové strany politici rozcházejí, všichni nyní shodně tvrdí, že do vlády by s bývalým premiérem – především kvůli jeho podezřelému a nečitelnému okolí – nešli. Podobná prohlášení je ale třeba brát s rezervou. Patová situace sto na sto, která může po volbách opět nastat, by současná „nekompromisní“ prohlášení mohla rychle přetavit ve spolupráci.

(Respekt, www.respekt.cz)