Duben 2010

Dekrety znovu na scéně

Bohumil Doležal

Rakouský spolkový prezident Fischer se minulý týden obrátil na Sudetoněmecké sdružení v Rakousku (SLÖ) s pozdravnou adresou (viz níže). Učinil tak podle svých slov na žádost sdružení. Připadá mi to poněkud neobvyklé (kdyby si neřekli, neudělal by to?).

Zdravice má dvě části. V první není nic, co by vybočovalo z prezidentova tradičně opatrného a umírněného postoje. Přeje pietní akci, připomínající konflikty a nevinné oběti, důstojný průběh v duchu smíření a zaměření na budoucnost. Vzhledem k tomu, že SLÖ je sice podstatně slabší, ale o hodně radikálnější než její německá sestra, a že pietní vzpomínka se týká událostí z počátku března 1919, kdy české vojsko zastřelilo v několika městech s německou většinou 54 neozbrojených civilistů a asi 200 jich zranilo, dají se prezidentova slova vykládat i jako jemný pokyn SLÖ, jak ke vzpomínce přistupovat. Prezident zmínil tyto události, ale především „hrůzovládu nacionálního socialismu“, která „přinesla nenávist, násilí, pronásledování, deportace a vyhnání“. To je zjevně způsob, jak se civilizovaný evropský politik může co nejvíc přiblížit nestydaté české státní doktríně o „příčině a následku“ (za všechno mohou Němci a Rakušani, protože si zvolili Hitlera).

Hlavní důvod, proč Fischer vyhnaným napsal a proč to vyvolalo na české politické scéně takové předvolební pobouření, je druhá část dopisu. Rakouský prezident zjevně reaguje na způsob, jakým se jeho český protějšek vyrovnal s podpisem pod Lisabonskou smlouvu. Fischer prohlásil, že Benešovy dekrety jsou „těžkým bezprávím“. Klausova podmínka (neuznání evropské Charty lidských práv) sice svědčí o tom, že český postoj k dekretům se nemění, ale neznamená, že by ostatní státy EU Benešovy dekrety „legalizovaly“.

Je jistě pravda, že vyjádření rakouského prezidenta je součást předvolebního boje. To ale vůbec neznamená, že by neměl v kritice dekretů do slova a do písmene pravdu. Přitom jen zdůraznil to, co rakouská strana říkala už při přijímání ČR do EU: nevidí v dekretech překážku, nicméně přivítala by z české strany aspoň pár kritických slov (tedy žádné restituce, žádné odškodňování). A řekl to jen proto, že žádný čelný rakouský politik si v předvolebním boji nemůže dovolit tuhle věc ignorovat prostě proto, že je to pravda a že by mu to oponenti právem omlátili o hlavu.

Reakce českých politiků byla jednoznačná: dekrety jsou tabu, jak prohlásil ministr pro lidská práva (!) Kocáb. Palmu hulvátství si odnáší Mirek Topolánek, který blábolil cosi o třistaletém úpění a Bachovu absolutismu. To vše se dalo čekat.

Česko-rakouské vztahy vykazují jakousi symetrii se slovensko-maďarskými. Nenamlouvejme si nic, jsou nejhorší z našich sousedských vztahů vůbec. Musím se přiznat, že mám problém s rakouským neurotickým odporem k atomové energii, zhmotněným ve slově Temelín (zdá se mi, že je to jakési zástupné politikum) a že způsob, jak se zejména rakouští socialisté postavili proti radarové základně v Brdech, považuji za nechtěný, ale brutální útok proti našim bezpečnostním zájmům (nakonec jsme si to ovšem jako obvykle zvorali sami). Ve věci dekretů mají ovšem Rakušané pravdu a není vyloučeno, že kdyby se pohnulo s tímto problémem, pomohlo by to i v těch ostatních.

Středoevropský region od Polska po Maďarsko není dnes, po dvou strašných válečných kataklysmatech minulého století, ničím jiným než neuspořádaným souborem ruin po staré monarchii. Čtyřicet let byl pod nadvládou komunistického Ruska (ke cti Rakušanů je třeba poznamenat, že se vlastní zásluhou dokázali otrockému vazalství vyhnout). Přitom patří historicky, kulturně i politicky dohromady, má společné zájmy a je v jeho zájmu, aby teď na novém základě v rámci EU kooperoval. Především může vytvořit jakousi protiváhu novým ambiciózním hegemonům Unie, a za druhé, neuspořádaný svinčík přitahuje zájem Ruska. Pro všechny země a národy oblasti je krajně důležité, aby s tímto velkým a obdivuhodným národem dokázaly přátelsky a korektně vyjít, historická zkušenost však praví, že je třeba si přitom dát velký pozor na to, aby nás přitom samou láskou nesežral.

Dekrety a vyhnání jsou balvan, položený do cesty tolik potřebné spolupráci středoevropských národů. Pokud se ho nepodaří odvalit z cesty, bude znamenat velké nebezpečí, které potenciální nepřítel dokáže snadno a šikovně zneužít. Hysterická česká reakce na Fischerova kritická slova svědčí o tom, že se nám Čechům za dvacet let svobody nepodařilo v politické rovině ani trošku pokročit. Je to zahanbující.

Pozdravná adresa spolkového prezidenta Fischera

vzpomínkovému setkání „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“. Akci pořádá Sudetoněmecké krajanské sdružení v Rakousku 6. března 2010.

Vážené dámy, vážení pánové,

pozvali jste mne, abych zaslal pozdravné poselství Vašemu pietnímu shromáždění, které se koná 6. března 2010 ve Vídni s mottem „Odepřené sebeurčení – včera a dnes“. Rád tomuto pozvání vyhovuji a zdravím srdečně všechny účastnice a účastníky. Navíc přeji Vaší pietní vzpomínce, připomínající dobu tragických konfliktů a nevinných obětí v duchu smíření a zaměření na budoucnost důstojný průběh.

Dámy a pánové,

Když se ohlédneme na dějiny střední Evropy, lze tam nalézt v průběhu staletí četné násilné konflikty, ale také mnoho záslužného úsilí zakládat a budovat mosty sousedství a spolupráce.

Mimořádně obtížná byla situace po zhroucení monarchie v roce 1918. Všichni víme co znamenaly tragické události 4. března 1919, právě tak jako víme, co znamenala léta hrůzovlády nacionálního socialismu v letech 1938-1945, která vedla mj. ke zničení tehdejšího Československa a přinesla nenávist, násilí, pronásledování, deportace a vyhnání.

Tehdejší události zanechaly hluboké a bolestné stopy a následovalo namáhavé hledání nového počátku, důvěry a mírumilovného soužití. Věřím, že my – i jako politici – se v podstatě ještě stále učíme, usilujeme zasypat příkopy minulosti a s rozvahou přispět k tomu, aby se chyby tehdejší doby neopakovaly, případně aby byly překonány.

Nesmíme zapírat nebo přikrašlovat konflikty a nedorozumění. Nesmíme ale taky ustat v našem úsilí překonávat protiklady minulosti a vycházet si vstříc.

Vážené dámy, vážení pánové,

Rád bych se závěrem na aktuální podnět v krátkosti dotkl dalšího tématu: v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy se v posledních měsících v široké veřejnosti opět diskutovalo o bolestném tématu Benešových dekretů.

Rád bych k tomu připojil dvě jasná konstatování:

1. V případě Benešových dekretů se jednalo bezpochyby o těžké bezpráví. Na tom se nedá nic přikrášlit.

2. Fakt, že si český prezident položil jako předpoklad pro svůj podpis Lisabonské smlouvy podmínku, že evropská Charta základních práv nemá pro ČR žádnou platnost, nemá ve skutečnosti pro Benešovy dekrety žádný důsledek.

Bohužel žádný pozitivní důsledek v tom smyslu, že by se stanovisko České republiky v této věci změnilo; ale ani žádný negativní důsledek v tom smyslu, že by tím ostatní státy Benešovy dekrety „legalizovaly“. To vůbec nepřipadá v úvahu a musí to být zcela jasně uvedeno.

Jako rakouský spolkový prezident budu i nadále usilovat o spolupráci na zpracování temných stránek naší minulosti a zasazovat se o to, aby byla jak v rámci hranic naší země, tak i mimo ně respektována a ctěna lidská práva. V Evropské unii jsou šance pro něco takového podstatně lepší než v Evropě dvacátého století.

Přeji Vám vše nejlepší v souvislosti s Vaším pamětním setkáním v duchu smíření a společné evropské budoucnosti.

Dr. Heinz Fischer

Pozn. překl.: Obyvatelstvo jazykově německých oblastí zahrnutých do Československa odmítalo s odvoláním na Wilsonův postulát práva na sebeurčení národů občanství v národním Československém státu, chtěli se stát občany Rakouska. 4. března 1919, v den, kdy se konalo první zasedání ústavodárného rakouského Národního shromáždění, došlo na podnět německé sociální demokracie k řadě demonstrací v městech s převážně či výlučně německým obyvatelstvem. České represivní orgány situaci nezvládly, došlo ke střelbě do neozbrojených demonstrantů. Výsledkem bylo 54 mrtvých a na 200 zraněných. O celé akci referuje značně rozpačitě mj.i Ferdinand Peroutka v knize Budování státu.

(www.bohumildolezal.cz)