Duben 2010

Hádání s koránem

Luděk Frýbort

Antialkorán, to gest mocnj a nepřemoženj důwodowé toho, že Alkorán turecký z ďábla pošel… (Václav Budovec z Budova)

Ale no tak, pane Budovče, s tím vaším ďáblem. To bychom byli stejní jako ti, co jste se s nimi svým antialkoránem pustil do křížku, muslimové taky hned za vším vidí Satana, když jim něco nejde pod nos. Náleží Vám zásluha, že jste už před čtyřmi sty lety zahájil kritickou diskusi s islámem; být to dnes, určitě by Vás za to mstitelé Alláhovi honili po světě s nějakou fatvou. Ale to už dnes nebude stačit. Je třeba vědění fortelnějšího a vcítění hlubšího, máme-li bez všeho přikrašování a růžového lakování opravdu poznat islám. Podívat se na něj jeho vlastníma očima, určit, čím je a čím není, kde lze nalézt styčné body a kde se připravit k obraně. Neboť situace je zase jednou prekérní. Za Vašich časů stál Turek před Vídní a ohrožoval západní svět křivou šavlí; dnešní Západ si pustil islámské voje za hradby dobrovolně, a nesebere-li dost brzy kuráž k obhájení vlastních hodnot, bude během nedlouhé doby islámským přívalem i bez všech šavlí pohlcen. Zatím se nezdá, že by začínal sbírat síly, spíš naopak.

Mocnj a nepřemoženj důwodowé toho stavu jsou dva: vesměs jen povrchní - pakli vůbec nějaká - znalost islámu a z toho vyplývající sklon k iluzím. Jak jednat s vyznavači učení Prorokova a jak jim porozumět, o tom mudrují zasvěceně mnozí, ale jen málokdo si dá tu práci, aby do něj hlouběji pronikl. Přinejmenším aby se pročetl oním alkoránem, co proti němu skládal svou filipiku pan Budovec, i když uznávám, že to není zrovna zábavná četba; bez ní ale nepoznáme, s kým a s čím se střetáváme, ani co od něj můžeme čekat. Ze zvyku či z pohodlnosti předpokládáme, že muslimské myšlení vychází z týchž kořenů jako naše, že vyznává tytéž univerzální hodnoty, a že je tudíž možno si spolu pěkně sednout za stůl a o všech sporných otázkách si ve vzájemné důvěře a toleranci popovídat, čímž dojdeme k oboustrannému pochopení. K čertu starému dojdeme, pravím, a nemusím být věštec. Nelze najít společnou řeč s někým, kdo je přesvědčen o své absolutní, samým Bohem jednou provždy dané nadřazenosti. S někým, kdo už předem vylučuje z diskuse nevhodná témata. S někým, kdo nás bude poslouchat buď se slitovným úsměvem, jako se naslouchá dětskému žvatlání, nebo s hněvivým pocitem urážky. Iluzí ve vztahu k islámu je několikero a stojí za to se s nimi chvíli zabývat.

Mám před sebou studii německého islamologa Tilmana Nigela, což věru není multikulturní fantasta, který by zaměňoval vysněná přání za skutečnost, jak bývá mravem tohoto času. Nicméně i on si tu a tam dovoluje růžové lakování. Velmi správně poukazuje na vývoj křesťanského názoru, původně také dost netýkavě sebejistého, jenž prostředky sebekritické skepse a vědeckého srovnání dospěl během posledních dvou až tří staletí k dnešní blahovolné toleranci. Obávám se však, že se dopouští povrchnosti, očekává-li totéž od islámu: opozdili se trochu, muslimové, nu což, dopřejme jim týchž dvou set let kritické sebereflexe a oni ten deficit doženou. Houby, pravím. Kdyby nebyla dvousetletá sázka na trochu dlouhé lokte, vsadil bych se o cokoliv, že uplynou dvě stovky let a islám bude stejný jako dnes, nebo nebude - což není naprosto vyloučeno – žádný. Kdepak. Zárodky vývoje nosí každý sám v sobě, člověk stejně jako jeho ideové konstrukce; a projevují se hloubavým neklidem. Takovým, jaký už od prvních dnů křesťanství dával vzniknout nejrůznějším odchylkám a kacířstvím, až oplodněn kritickým poznáním našel svou současnou a jistě ne poslední podobu. Islám ale stojí jako skála už od století sedmého, nejen že se nemění a nevyvíjí, ale vývoj si – račte si počíst v koránu – přímo zakazuje; nemůže a nesmí se přece vyvíjet, čemu byla už do kolébky dána plná a nezměnitelná dokonalost. Neoddávejme se iluzím; kdo je schopen vývoje, tomu je půldruha tisíciletí existence dost, aby se vyvinul bez cizích rad a pomocí sám. Čí vývoj se během těch věků nepohnul z místa, žádný příklad zvenčí ani šlechetná nabádání ho k pohybu neprobudí.

Ještě osudnější iluze spočívá v běžně přijímaném dělení na bojovně fanatickou menšinu a širokou masu muslimů rozumně zdrženlivých, moderně nebo snad i světsky smýšlejících. Důkaz toho spatřuje islamolog Nigel v některých muslimských svazech jeho domovské země, jejichž představitelé se po dlouhých debatách dali přimět k váhavému přikývnutí: tak tedy ano, když už my muslimové tady v Německu žijeme, platí německý právní a zvykový řád i pro nás. Nuže, počkal bych s jásotem, až podíl muslimského obyvatelstva dosáhne – nemusí to ani moc dlouho trvat - nějakých třiceti nebo i více procent. Hin se hukáže, co bylo taktické přikývnutí a co hluboce zakořeněná, velmi doslovně vnímaná představa konečného cíle, jímž je ovládnutí světa vírou Prorokovou. Ač vím, že se opakuji, opět doporučuji si polistovat v koránu.

Aby někdo pozměnil nebo přizpůsobil svůj názor, musí si přiznat jeho aspoň částečnou nedostatečnost. Křesťanům to dalo nějakého sebepřemáhání, ale dokázali to; přece jen nakonec uznali, že Země není placatá a že se veškeren vesmír netočí kolem ní. Stalo se tak přirozenou šťouravostí západního člověka, který se nespokojí s jednou provždy danou pravdou, ale také že jeho náboženská víra je méně přímočará, vlastnímu zamyšlení víc prostoru dávající než znehybnělý korán. Co ale chceme dělat s někým, kdo nachází důkaz vítězné předurčenosti ve výrocích, jaké by vytvořily úsměv na líci každému, jen jemu ne. Pravíť například Súra včely, verš osmý: „A stvořil Bůh koně, mezky a osly, abyste na nich jezdili, a On tvoří i věci jiné, o nichž vy nevíte.“ Čeho byste řekli, že je tato věta předpovědí… no pochopitelně že všech moderních vynálezů včetně počítačů a atomové bomby, jež Alláh takto přislíbil svým věrným už ve století sedmém. Neušklebuj se, vážený čtenáři, to není pitomost, to je posvátný výrok, jemuž je věřeno a naděje z něj vyvozovány. Ale je i súra Porady, verš osmatřicátý: „…kdož Pánu svému odpovídají a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují…“ Což, jak každý snadno pochopí, je nezvratným důkazem toho, že kolébkou moderní demokracie není dekadentní Západ, nýbrž islám. A že, jak bychom mohli pochybovat, jen islámská, samým Alláhem potvrzená demokracie je doopravdická demokracie a ne nějaký výmysl nevěřících. Jelikož je takto perfektně doložených tézí plný korán, všechny jsou bezvýhradně přijímány a ze všech odvozovány důkazy vlastní výjimečnosti, nedivme se, že je s islámem poněkud obtížný dišputát.

V krátkosti se chci zmínit ještě o jednom trochu na hlavu postaveném postulátu, jejž se dopustil význačný islamolog: o tisíc let trvajícím procesu scvrkávání, jímž islám dospěl od kdysi překypujícího intelektuálního bohatství až k dnešní vyprahlosti. Na základě podrobného studia si dovoluji podotknout, že se islám nepotřeboval tisíc let intelektuálně scvrkávat, nýbrž byl vyprahlý hned ve svém počátku. Nedal světu víc než právě jen korán, a i ten je z největší části povrchně opsaný ze starších židovsko-křesťanských pramenů. Častokrát zmiňované zhruba třísetleté období rozkvětu islámské kultury, reprezentované postavami jako Avicenna a Averrhoes, byla stejná výpůjčka cizího peří jako převážná část koránu. Vojensko-politický rozmach islámu ve století desátém až třináctém převálcoval stará kulturní střediska byzantského a perského Blízkého východu, v nichž pak pod zeleným praporcem Prorokovým ještě nějaký čas doznívala někdejší vysoká vzdělanost, až ji praporec udusil a bylo po ní. Což je ale námět obsáhlejší úvahy, pro niž je v tomto článku málo místa, na požádání jí však mohu posloužit.

Ve skutečnosti není a snad nikdy nebylo druhé tak sterilní civilizace, než jaká vyvstala na základě poselství Mohamedova a jejímž výrazem je korán. Z toho je též třeba vycházet, jde-li o současné střetání – ne náboženské víry, to by bylo přílišné zjednodušení – ale celého životního způsobu islámského se západním. Dočetl jsem se totiž takovéhoto házení flinty do žita: inu jo, starověké civilizace nahradila říše římská, říši římskou nahradila civilizace evropsko-západní, a teď holt nahradí islám zase ji. Nikoliv, malodušní. Po celou miliardu let života na planetě Zemi se ještě nepřihodilo, aby byl vyšší vývojový typ nahražen nižším. A islám, odložme ksakru už jednou povinné politicko-korektní brýle, je nižší vývojový typ. Nemá nic, co by jej opravňovalo k vyššímu zařazení, leda svou prostomyslnou sebedůvěru. Může převládnout, může naši civilizaci zničit, budeme-li tak hloupí, ale nahradit ji nemůže. Leda že zničiv ji, i sám sebe zničí, neboť není toho, v čem by nebyl závislý na nepokojně zvídavém západním duchu, na jeho tvořivé invenci, a to jak ve smyslu materiálním, tak i duchovním. Tak je to, pane Budovče z Budova.