Duben 2010

Postotroctví aneb Pochmurná historie republiky Haiti

Luděk Frýbort

Nerad bych vzbudil dojem, že se pošklebuji lidem v jejich neštěstí, proto jsem také dost dlouho váhal, než jsem usedl k napsání tohoto článku. Na druhé straně si ale nemyslím, že by zamlčování a přikrášlování byl nejpravější recept k dosažení mezilidské spravedlnosti, takže k němu přece jen usedám. Abych promluvil k věci: dne dvanáctého ledna postihlo karibskou republiku Haiti příšerné, zničující zemětřesení. Jeho průběh a následky netřeba zvlášť líčit, zná je ze zpráv každý. Každý také ví o rozsáhlé mezinárodní akci na pomoc postižené zemi, ba snad se jí i sám nějakou korunkou zúčastnil. Nedají mi ale pokoj dvě okolnosti, z nichž méně závažná je tato:

Z Evropy, z USA a z ostatních zemí Západu (pro jednoduchost k němu připočtěme i Japonsko) připlouvají na Haiti lodi plné zboží, naléhavě potřebného k zmírnění následků katastrofy. Z letadel vystupují sbory dobrovolníků z týchž zemí Západu a hned se ujímají rekonstrukčních i jiných prací. Větší i menší finanční dary – opět z týchž zemí - se slévají v jeden mohutný proud dobročinnosti. Vojáci Spojených států organizují dopravu a starají se, aby zoufalství nepřerostlo v násilnosti a rabování. Kromě spousty nijak zvlášť příjemné práce, nezištného úsilí a dobré vůle to všechno stojí i sakramentskou hromadu peněz. Kde, ke všem ďáblům, zůstávají s nějakým příspěvečkem bohaté arabské státy? Kde finanční velmoc Čína? Kde všichni ti, kteří si dopřávají rozkošatělých armád a prestižních velkoprojektů? Západ už dávno není třeskutě bohatý strýček, který může, ba musí obdarovávat celý zbytek lidstva; při všem soucitu s postiženými, neděláme my zápaďáci tuhle a tamhle někomu vola? Ale snad i soucit je fenomén rozprostřený po povrchu zemském velmi nerovnoměrně a jsou místa, kde chybí vůbec. Bylo by zdrávo to vzít aspoň na vědomí, když už důsledek z toho vyvodit buď neumíme, buď nechceme.

To ale jen tak mimochodem. Tane mi na mysli cosi jiného, zač bych, jak se obávám, byl proklet všemi papeži politické korektnosti, kdyby se toho dohmátli, ještě, že píši česky. Zemětřesení, i velká a strašlivá, nejsou na zeměkouli výjimkou. A Haiti, pokud je mi známo, je plně suverénní stát; suverenita pak znamená mimo jiné odpovědnost za osud vlastní země včetně rizik a nejistot. Proč něco takového nevidíme ani náznakem na Haiti? Proč je plně odkázáno na pomoc jiných, samo si nepomůže ani v nejmenším; proč ani domorodci nepřiloží významněji ruku k dílu, jak tomu kdysi bylo v rovněž totálně zdevastovaném Německu? Proč zná jen jeden druh svépomoci – prosebně natažené dlaně? Část vysvětlení možná najdeme v jeho historii. Je, ohleduplně řečeno, neveselá, avšak poučná.

Až do závěru 18. století se území dnešní republiky Haiti nacházelo pod francouzskou koloniální správou. „Perla Karibiku,“ říkalo se mu tenkrát. Produkovalo 40 % v Evropě spotřebovaného cukru a 80 % kávy, rovněž tak značný podíl bavlny a jiných plodin. Kazem té prosperity byla skutečnost, že se zakládala na otrocké práci; ale francouzská revoluce trhla i v tomto ohledu oponou, rokem 1791 zrušila pařížská vláda otroctví a nabídla Haiťanům francouzské občanství. Ale nestáli o ně, nýbrž vzali dějinnou spravedlnost do vlastních rukou. Dopadla hrůzně. Haiti bylo nejen prvním černošským státem na západní polokouli, jak se obdivuplně uvádívá, nýbrž i prvním na světě, založeným na genocidě. Všelijakého mordování samozřejmě bylo i předtím ledaskde dost, ale plánovité vyhlazení velkého dílu obyvatelstva podle rasového klíče, s tím nepřišel až Hitler, s tím se vepsalo do dějin Haiti: bílí kolonisté, čítající tehdy zhruba 7 % haitské populace, byli z velkého dílu povražděni, pokud se nestačili zachránit útěkem. Jemnocitné duše mi asi povědí, že si za to mohli sami; vraždění že bylo pochopitelnou reakcí černých mas na krutosti otrokářství. Což mi tak trochu připomíná tance kolem Benešových dekretů, ale opusťme tuto kolej. Podstatné je, co si černé masy aktem revoluční spravedlnosti vykoledovaly. Stručný výčet dějů dvou století haitské nezávislosti možná někoho přivede k zamyšlení, je-li suverenita mastí na všechny neduhy světa a je-li osvobození ve všech případech opravdu osvobozením. Navíc nezůstal výbuch vražedné mstivosti vnitřní záležitostí Haiti; jeho ozvěna se přenesla přes moře a dala okusit hořkých plodů černým lidem v jižních státech USA. Otroctví tam mohlo skončit už o půlstoletí dřív; americká veřejnost s jeho zrušením vcelku souhlasila, avšak poučena haitskými masakry se zhrozila pomyšlení, že by musela žít pohromadě s větším množstvím propuštěných otroků. Osvobození si tak muselo počkat až na Lincolna.

Na Nový rok 1804 se Haiti prohlásilo svobodnou a nezávislou republikou, pohříchu jen krátkého života. Už v říjnu téhož roku si inspirován Napoleonem prezident Jean Jacques Dessalines udělil titul císařský a jméno L‘Empereur Jacques I. Pod jeho osvícenou vládou bylo dokonáno vyvraždění bílých, pokud ještě někde nějaký zůstal, jejich plantáže byly zčásti rozparcelovány, zčásti zpustly. Export cukru a kávy upadl, císařovy ozbrojené bandy řádily mezi bezprávnými obyvateli s krutostí, překonávající vše, čeho v tom oboru dosáhlo otrokářství, až měli L‘Empereurovy svévole dost i jeho podvůdcové, dle mravů země ho zavraždili a znovu vyhlásili republiku. Krátce nato se jeden z vrahů, jakýsi Henri Christophe, udělal pro sebe v severní části země a prohlásil se dědičným monarchou. Z jeho skutků se zapsala do dějin stavba pevnosti Pic la Fernere, již zaplatilo životem 200.000 černých nevolníků: šla řeč, že otroctví zůstalo stejné jako za Francouzů, jen že se tenkrát ohánělo bičem a teď šavlí. Zato stačil Henri I., okouzlen leskem pařížského dvora, povýšit mnoho svých pochlebníků do stavu šlechtického, uděliv jim tituly jako Markýz de Marmelade nebo Vikomt de Lemonade, než ho po jedenácti letech požehnané vlády tentokrát nikdo nezamordoval, nýbrž se ve strachu z mačet svých poddaných zastřelil sám. I byl znovu zdvižen prapor republiky. Jelikož byly bílé tváře tím časem už zdárně vymordované, obrátil doživotní prezident Boyer hněv černých mas proti mulatům a také je dal vyvraždit, čímž bylo dosaženo rasové čistoty. Trvá až dodnes.

Další pokračování začíná být jednotvárné. Mezi lety 1849 až 1859 si Haiti opět užívalo blaha císařství, tentokrát pod žezlem jistého Faustina Soulouque. Vyznamenal se ten vzácný muž tím, že vyhlásil státní monopol na export zemědělských produktů a uzavřel haitské přístavy cizím lodím, čímž zdárně a kompletně zlikvidoval kdysi kvetoucí export cukru a kávy. Opakovaně se též pokoušel o invazi do sousední Domninikánské republiky a stejně opakovaně dostával nařezáno, pro kteréžto úspěchy i pro svou krutost, vymykající se i pochmurným tradicím Haiti, byl svržen a odsouzen k smrti, podařilo se mu však utéci před katem na Jamaiku. Následovala další republika, další chaos, povstání a rebelie, vraždění a plundrování, puče a spiknutí, řádění lupičských tlup, občas marné pokusy o zcivilizování poměrů, až r. 1915 Spojené státy ráda nerady na sebe vzaly, jak se tenkrát říkalo, břemeno bílého muže a jednotky námořní pěchoty vnesly do haitského blázince pořádek. Američané pak vykonávali nad zruinovaným pastátem dozor až do r. 1934, během kteréhožto času obnovili zdevastovanou infrastrukturu, budovali nemocnice a jiná veřejná zařízení, zřídili telefonní spojení, i životní úroveň obyvatel se podstatně zvedla, ale vděku se nedočkali; zdáloť se haitským předákům, že americká pomoc omezuje jejich suverenitu. Což mi už zase něco připomíná, každý nechť si sám domyslí co.

A kolovrátek se točil dál. Američané přijíždějí, Američané odjíždějí, jen co je pryč diktátorská dynastie Duvalierů, už zemi vede na buben miláček evropské levice Jean Bernard Aristride, a tak pořád dál z nouze k bídě, až ještě teď navrch to zemětřesení. Jediný z malérů té zoufalé země, jejž nezpůsobil žádný císař ani prezident, ba ani svrchovaný lid, nýbrž příroda. Nicméně ani ta, lze se domnívat, nemusela pod kvalifikovanější správou způsobit takovou paseku. Jsouť v nedalekém sousedství ostrovy Martinique a Guadeloupe, které se před těmi dvěma staletími z francouzského koloniálního jha neosvobodily, no a… Všemi právy suverenity vybavený haitský lid jim může jen závidět.

Jestli z toho mám odvozovat nějaké podobenství… raději bych byl opatrný. Haiti je přece jen o dost jiné prostředí než země české, s jinou mentalitou, jinou genetikou i ledačím dalším jiným, o čem raději pomlčím, abych nebyl za ještě nekorektnějšího psa, než jsem i takhle. Něco mě ale přesto napadá. Společensko-hospodářský systém, zvaný otroctví, panoval na Haiti zhruba sto let. Dvojnásobek toho času už trvá – neříkám že systém – postotrokářský, a nezdá se, že by jej chtěl být někdy konec. Kdoví, snad uplyne dalších dvě stě let, a Haiti bude pořád jaké bylo, země po všech stránkách nadobro zchátralá, jíž nepomůže z louže ani Amerika, ani dvacetinásobek rozvojové pomoci. Neboť revoluci uspořádáš a nemilovanou menšinu vyženeš snadno. Snadno vyměníš císařského darebáka za darebáka republikánského a zase zpátky. Proměnit otroka v svobodného občana je záležitost mnohem, mnohem zapeklitější, a kdoví, jestli je vůbec možná; spíš bývá výsledným produktem bytost zvaná osovobozený otrok, mající do svobodného občana ještě po čertech daleko.

Co? Zase nějaké… Ale kdež, drazí Čechové. Prohlašují tímto, že naprosto, ale naprosto nebylo mým úmyslem přirovnávat pochod Haiti z otroctví do postotroctví k osudu jisté nejmenované země, vyklouznuvší z komunistického deště pod okap postkomunismu.