Duben 2010

Černá je barva naděje

Tomáš Glanc

Životopis nadaného spisovatele, který byl po narození na pokyn svého dědečka prohlášen za mrtvého a inkognito živořil v sovětských dětských domovech jako nepohyblivý invalida, by asi působil trochu přepjatě. Kdyby se navíc dodalo, že ten dědeček byl Stalinův oblíbenec, generální tajemník Komunistické strany Španělska Ignacio Gallego, těžko už by tomu někdo uvěřil. A pokud by přibyla ještě historka o tom, jak hrdina navzdory vší nepřízni osudu přežil a nakonec se setkal v Praze se svou matkou jménem Aurora, redaktorkou ruské redakce Rádia Svobodná Evropa, která ho 30 let považovala za mrtvého, čtenář by asi usoudil, že se stal obětí jihoamerické telenovely (tím spíš, že v životopise figuruje ještě venezuelský partyzán – hrdinův otec, který ho zplodil za svého pobytu na školení v Moskvě).

Všechny tyto údaje a události jsou pravdivé a jejich hlavní hrdina Ruben David Gonzalez Gallego z nich vychází ve svém životopisném románu, za který získal v Rusku v roce 2003 Bookerovu cenu a jenž v moderní literatuře představuje jakousi tržnou ránu. Ohlasy bezpočtu čtenářů zmiňují slzy, otřes, sílu, katarzi. Jako bychom se propadli někam do epochy Lva Tolstého nebo do příběhů ze stalinských lágrů. A přitom autobiografický vypravěč je náš současník – ročník 1968.

Titul knihy zní Bílé na černém a z ruského originálu ji pro nakladatelství Revolver Revue věcně a věrohodně přeložila Denisa Šťastná. Bílá je pro autora nenáviděnou barvou nemocničních a ústavních stropů, nehybnosti (v jedné z etap svého martyria leží přes rok zasádrovaný na posteli), ticha, nicoty. Černá je pro něj naopak barva vnitřního světa za zavřenýma očima, barva naděje, boje, svobody.

V minulém desetiletí se román stal senzací, vyšel v mnoha překladech, byly podle něj natočeny dva filmy, jeden dokumentární a jeden hraný, stal se podkladem pro divadelní hru, kterou inscenovali v legendárním moskevském divadle MCHAT. Autor žil během posledních let v Německu, ve Španělsku, v USA, píše eseje pro prestižní časopisy a napsal už také další román.

Próza je v tomto případě těžko odmyslitelná od skutečného osudu autora, který svůj příběh napsal ukazováčkem levé ruky poté, co dokázal přežít hrůzy sovětských a postsovětských dětských domovů pro invalidy a ústavů pro „důchodce“, v nichž se vinou příšerných podmínek dožívají lidé jako on stěží patnácti let.

Z literárního hlediska Gallegův román zpochybňuje jednu z teorií, která měla ve dvacátém století na čtení a interpretaci díla zásadní vliv, když tvrdila, že spisovatelova biografie nehraje vzhledem k dílu žádnou významnější roli. Podle ní žije samotný text svůj vlastní život a autor je pouze jeho spouštěcím mechanismem.

Obstojí taková metoda čtení i ve vztahu k románu Bílé na černém? V tom fikce hodně naléhavě odkazuje k životnímu příběhu romanopisce! Lze si vůbec představit, že čtenář nebude text vnímat v souvislosti s reálným příběhem, který se za ním skrývá? Jistě, Dostojevskij nemusel zabít starou lichvářku, aby mohl vytvořit postavu Raskolnikova ze Zločinu a trestu. Ale mohl by třeba místo Šalamova, který si sám roky pobyl v táborech, popsat život v sovětských lágrech tak silně také někdo, kdo v nich sám nebyl?

Literární skutečnost umožňuje v zásadě všechno, co jazyk umí, nic jí není cizí. A jen obec čtenářů, kritiků a nevyzpytatelné množiny okolností pak rozhodují, jaký bude osud díla po jeho publikaci. Gallego dopadl dobře: z invalidových zápisků se stala kulturní událost, literární hit. Není to ale jen proto, že měl štěstí a dobré PR. Jeho líčení je tak působivé proto, že zkrátka našel způsob, jak hrůzu proměnit v literaturu. Podařilo se mu úsporně strukturovat svoje vzpomínky do silných mikropříběhů. Plasticky, lapidárně a nepateticky postupně vyvstávají v jeho vyprávění detaily a jednotliví obyvatelé internačního systému, v němž jsou deptány, ponižovány a de facto mučeny invalidní děti, odstraněné z očí veřejnosti a ve většině případů odsouzené k živoření podle doktríny, že kdo se nemůže hýbat, je idiot.

Čtenář žasne, kde se tato síla vzala, odkud může paralyzovaný sirotek čerpat životní energii pro vzdor, pro touhu vzepřít se, pro schopnost přátelství, soucitu a solidarity, odkud může brát smysl pro humor? Jak lze získat vnitřní odstup od prostředí sadistických ústavů, odkud není úniku – obzvlášť nemá-li člověk funkční nohy ani ruce a nikdy nepoznal nic jiného než svět jakéhosi lidského smetiště, ve kterém vládne nejen emocionální devastace, ale také hlad, zima a sovětská propaganda? Jak je možné prohlédnout ideologickou indoktrinaci a absenci úcty k lidské důstojnosti, pokud není s čím srovnávat, pokud člověk nepoznal nic jiného?

Autobiografická hlavní postava Gallegova románu nenachází žádnou oporu ani v literatuře – podobní hrdinové, kteří by byli tak bezmocní jako on, se v ní jednoduše nevyskytují. V okamžicích sebevražedné úzkosti, totálního osamění a beznaděje hrdina touží zemřít jako kamikadze, o nichž jim ve škole vyprávěli, nebo se dostat do Ameriky, protože tam podle slov učitelů mrzáky rovnou zabíjejí.

To všechno se ale v útlém románu Bílé na černém líčí dost vesele, prostřednictvím příběhů a postav, které se nějak vymkly svému určení. Vedle cynických učitelů jsou tu ještě dobrotivé chůvy, náhodná návštěva Španělky a občas pověrčivá vesničanka, která se chce ve čtyřicátý den po smrti blízkého člověka podělit podle lidové pravoslavné tradice o jídlo s těmi nejnuznějšími, porušuje všechny zákazy a přichází Rubena krmit lívanci. Peklo má tedy spoustu drobných přestávek – po každé z nich však opět pokračuje peklo.

Ruben Gallego z něj vyšel jako vítěz a v poslední části knihy částečně popisuje svůj pohyb na svobodě. Ale i zde zůstává naprosto úsečný, nikdy se nepouští do dějových ani jiných detailů a úvah, jeho text jako by sestával z jednotlivých postřehů zdánlivě vytržených ze souvislostí. Navzájem se však propojují v pevnou tkáň šíleného vyprávění, které drží čtenáře v napjaté pozornosti od začátku do konce.

Gallegův román se v Rusku asi nestane povinnou četbou (na rozdíl od Příběhu opravdového člověka Borise Polevoje nebo Ostrovského Jak se kalila ocel), neboť jeho „kladný hrdina“ nehlásá žádné pravdy a žádnou ideologii. Román Bílé na černém je „jen“ próza o přežití, o neuvěřitelné vitalitě, která zdánlivě nemá motiv, ale v kombinaci s talentem vypravěče vytvoří pro čtenáře svět, který se mu vryje hluboko do paměti.

RUBEN DAVID GONZALEZ GALLEGO: BÍLÉ NA ČERNÉM

Přeložila Denisa Šťastná, Revolver Revue, 2009

(Respekt, www.respekt.cz)