Duben 2010

Rozpuštění pruského státu

Franz Chocholatý-Gröger

Dne 25. února 1947 vydala Kontrolní rada zákon č. 46, který vstoupil v platnost téhož dne. Praví se v něm, mimo jiné: „Stát Prusko, který byl vždy nositelem militarismu a reakce v Německu, ve skutečnosti přestal existovat. S ohledem na zájem na zachování míru a bezpečnosti národů a splnit přání zajistit pokračující obnovení politického života v Německu na demokratickém základě Kontrolní rada přijímá následující: Článek I. Stát Prusko, jeho ústřední vlády a všechny podřízené agentury se rozpouštějí.“ Podepsali armádní generál, P. Koenig, maršál Sovětského svazu V. Sokolovskij, generálporučík Lucius D. Clay a generálporučík B. H. Robertson. (1)

Tak rychle skončil pruský stát. Stát, který představoval před druhou světovou válkou, dvě třetiny německého území, stát, který se před staletími stal jednou z hlavních mocností kontinentu. Po porážce Německa ve druhé světové válce bylo území Pruska rozděleno na čtyři části – do britské okupační zóny, sovětské okupační zóny, jako součást polského státu, když SSSR předalo část svého okupačního území Polsku, a jako součást SSSR.

V roce 1226 pozval mazovský kníže Konrád z rodu Piastů do země Řád německých rytířů a daroval jim zemi chelmińskou. Členové řádu pocházeli ze všech zemí Svaté říše římské, z Flander, Švýcarska, bavorské východní marky, z Holandska a Vestfálska. Prusko vzniklo společným úsilím prvních Němců. V roce 1466 byl uzavřen druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly Prusy královské s Marienburgem, Gdaňském, Toruni a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území Prus se stal Königsberg. V roce 1510 byl zvolen velmistrem řádu Albert I. Branderburg-Ansbach a o dva roky později uveden do Königsbergu. V roce 1525 přijímá luteránskou reformaci a prohlašuje se za světského vládce Pruska (Herzogtum Preußen) Již v roce 1544 zakládá v Königsbergu Univerzitu Albertinu (Universität Albertina). Po smrti Albrechtova nástupce, který zemřel bez mužských potomků, připadlo Pruské vévodství v roce 1618 jako léno polské koruny dědictvím Braniborsku (Mark Brandenburg).

„Opravdu velký krok pro zemi i rod“, komentoval událost přední německý historik L. von Ranke. Později přešlo jméno bývalého pruského řádového území na celý státní útvar mezi Labem a Vislou. Friedrich Wilhelm zvaný Großer Kurfürst dosáhl v letech 1657-1660 zrušení vazalských vztahů k Polsku a ostatním mocnostem. Východní část společného státu se však nikdy nestala součástí Svaté říše římské národa německého. Dne 18. ledna 1701 jeho syn Friedrich I. zvaný Schiefer Fritz se nechává prohlásit v Köningsbergu se svolením polského krále a římskoněmeckého císaře králem v Prusku (König in und von Preußen), čímž založil později velice mocné pruské království (Königsreich Preußen), které právě za vlády Friedricha II zvaného Friedrich der Große, dosáhlo ve třech válkách značného rozšíření na úkor Rakouska. Za jeho vlády byly provedeny reformy v soudnictví, školství a poprvé byla zvýrazněna úloha státu. V r. 1763 bylo zavedeno povinné vzdělávání pro děti od pěti do třinácti let - ve Volksschulen a nastolena tolerance náboženská. Další rozšíření Pruska, především na východě, bylo na úkor Polska při trojím dělení Polska v letech 1772-1795.

Staré Prusko byla práce německých rytířů, která vykouzlila tuto zemi v pravém slova smyslu ze země. Produkt železnou vůli, postavený na bezpodmínečné oddanosti těch rytířů, kteří nasazují vlastní životy pro vyšší princip, a sloužili v chudobě, čistotě a poslušnosti k jejich zemi. Sloužit a bojovat, Dienen und kämpfen bylo jejich heslo. Nové Prusko bylo dílo krále vojáka a filozofa Friedrich Velikého. Ale byla to také práce šlechty, která pocházela z části z rytířů řádu, a díky sebeomezení, skromnosti a disciplíně pomohla této zemi.

Na vrcholu byl král, který popisoval sebe jako prvního služebníka svého státu, který spal vedle svých vojáků na holé zemi. Bez tohoto pruského étosu, bez oběti a smyslu pro povinnost by se Prusko nestalo prvním mezi německými státy. Sloužit a bojovat - bylo motto nového Pruska.

V roce 1806 zanikla zásluhou Napoleona Svatá říše římská národa německého a v roce 1807 mírem v Tilsitu muselo Prusko odstoupit polovinu svého území. V roce 1808 ve Francouzi obsazeném Berlíně pronesl Johann Gottlieb Fichte slavnou Řeč k německému národu (Rede an die deutsche Nation), v níž vyzval celý německý národ k mravní obrodě. Pruský král vydává 21. 4. 1813 edikt o domobraně, v němž se praví, že každý občan v zemi je povinen postavit se pronikajícímu nepříteli na odpor se zbraní v ruce. Povinností každého Prusa je neuposlechnout žádného nařízení nepřítele, škodit mu všemi prostředky a nedovolit mu obnovit veřejný pořádek. Je to výzva k partyzánské válce. (2)

Po porážce Francie si Prusko kompenzovalo ztráty na Vídeňském kongrese, získalo západní část varšavského velkoknížectví, severní polovinu Saska s Dolní Lužicí a část Horní Lužice, celé Porýní a Vestfálsko. Po válkách za osvobození vládla v Prusku Hegelova filozofie. Postoj k Prusku vyjádřil r. 1814 Barthold Georg Nieburg: „Současný pruský národ je tvořen mnoha malými národy. Zachovaly si své zvláštnosti, proto se obyvatelé Vestfálska, Nizozemci, Frísové, Pomořané ani Braniboři nemuseli vzdát svého charakteru, aby se stali Prusy. Náleží k jednomu národu, jehož jméno vyslovují s hrdostí. Z celku vychází síla na jednotlivce.“ (3)

Dne 8. 6. 1815 vytvořilo pak Prusko spolu s Rakouskem a ostatními německými státy Německý spolek (Deutscher Bund). Dne 18. 5. 1848 se schází 585 zástupců německého národa v kostele sv. Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem, aby Německo sjednotili na základě liberální, demokratické ústavy. Vedl se však beznadějný spor o tom, co má vlastně Německem být. Předseda Národního shromáždění Heinrich von Gagern požadoval, „aby se Rakousko považovalo za zemi, jíž se netýká vstup do německého spolkového státu, jenž má být zřízen." Ve svých myšlenkách se totiž obíral vidinou maloněmeckého řešení, které předpokládalo sjednocení států Německého spolku s výjimkou Rakouska. V ekonomické oblasti již takové řešení existovalo v podobě Německého celního spolku. Von Gagern hlasoval pro to, aby se německým císařem stal pruský král. Rakouskou moc a sílu podlamovaly zmatky v tomto mnohonárodním státě a pruský král Friedrich Wilhelm IV. se přece hlásil k ideálům německé jednoty. Německo jako Velkoprusko? Ovšem pro maloněmecké řešení se nenašly v Německém národním shromáždění hlasy. Vítězila velkoněmecká představa na čele s mnohonárodní rakouskou monarchií.

Liberální veřejnost v Německu se od Pruska odvrátila, a to tím spíše, že 24. září 1862 jmenoval král novým ministerským předsedou Otto von Bismarck (1815-1898). Zastávat úřad předsedy pruské vlády pro něj nebylo cílem, nýbrž jen prostředkem k dosažení vyššího záměru. Bismarckovi šlo o rozšíření pruské moci a o upevnění pruského postavení v revoluční Evropě. Toho lze dosáhnout jen nastolením pruské hegemonie v Německu, a to na úkor Rakouska, ale také v souladu se zájmy ostatních evropských mocností. „Zásadní otázky doby se neřeší proslovy či rozhodnutím většiny - to bylo velkou chybou let 1848 a 1849 - nýbrž mečem a krví." Tento výrok Bismarckův byl jen logickým úsudkem vycházejícím ze zkušeností dřívějších porážek. Metafora o meči a krvi pocházela z pera Maxe von Schenkendorfa (1783-1817), jednoho z oněch válečných dobrovolníků z roku 1813, kteří se později měli stát jádrem studentského národního a osvobozeneckého hnutí: „Jen meč nás tedy spasit může a vykoupit [zas] krev jen smí, (jež) z hříchu těžkých pout (pomůže), z těch ďábelských zpupností. - Denn nur Eisen kann uns retten, und erlösen kann nur Blut von der Sünde schweren Ketten, von des Bösen Übermut. (4)

Bismarck si tuto myšlenku do jisté míry osvojil, což jasně ukazovalo, že síly schopné prosadit změnu nebylo v žádném případě možné hledat především „dole", mezi obyvatelstvem. Tak jako i jinde v Evropě se ani v Německu v této době neuskutečnila revoluce v první řadě zdola, nýbrž shora.

Po definitivním vystoupení Rakouska z Německého spolku vznikl roku 16. 4. 1866 Severoněmecký spolek (Norddeutscher Bund), který pod pruským vedením sjednocoval všechny německé státy na sever od Mohanu. Tento maloněmecký, leč velkopruský národní stát, již vykazoval veškeré rysy pozdější Německé říše. Byl sice svazkem suverénních panovníků, ovšem jeden z nich se těšil větší suverenitě než ti ostatní. „Všechny vojenské oddíly spojenců", stálo ve spolkové smlouvě z 18. srpna 1866, "podléhají vrchnímu velení Jeho Veličenstva krále pruského." Dne 21. června 1866 překročilo čelo pruské armády české hranice, a když bitva u Sadové 3. července 1866 válku rozhodla a Prusko a Rakousko bylo z boje o moc v Německu vyřazeno. Národní hnutí jako samostatná politická síla se v Německu zhroutilo. Souběžně s válečnými událostmi vedoucími k porážce Francie se dovršilo také sjednocení válčících německých států. Národní opojení se zmocnilo německého obyvatelstva a veřejné mínění vystavilo jihoněmecké státy tak velkému tlaku, že jedinou schůdnou cestu pro ně bylo sloučení se Severoněmeckým spolkem. Cesta od vstupu do války po provolání Wilhelma I. německým císařem v Zrcadlové síni paláce ve Versailles byla sice krátká, avšak posetá překážkami. Německé císařství s oficiálním názvem Německá říše, Deutsches Reich bylo vyhlášeno 18. ledna 1871. V době vzniku zahrnovalo 26 spolkových zemí (Bundesstaaten), z toho 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví, 3 republikánská hansovní města – Bremen, Hamburg a Lübeck a říšskou zemi Alsasko-Lotrinsko.

Největší a nejdůležitější spolkovou zemí bylo Pruské království, které zabíralo kolem 60 % rozlohy. Otto von Bismarck se stal kancléřem tzv. Druhé německé říše a ve svých rukách soustředil velikou moc a kromě funkce kancléře a ministra zahraničí byl od roku 1880 též ministrem obchodu a průmyslu. Jeho snahou bylo provést vnitřní konsolidaci státu a tomuto cíli podřídil vše. Zřídil centrální říšskou banku a říšskou marku zavedl jako společnou německou měnu. Přes odpor liberálů zavedl v roce 1879 ochranná cla. Od počátku 70. let vedl boj proti politické moci církve, tzv. Kulturkampf, zároveň s politikou cukru a biče se snažil omezit vliv socialistů. 21. října 1878 přijal Říšský sněm z Bismarckova popudu zákon proti socialistům, současně začal jako první v Evropě budovat rozsáhlý systém sociálního zabezpečení, tzv. sociální stát. Systém sociálního zabezpečení (péče o zdraví v 1883, pojištění nehod v 1884, povinné invalidní a starobní pojištění v 1889 shrnuté v Reichsversicherungsorden), byl v té době to byl nejvíce pokročilý sociální systém ve světě a dosud existuje. (5)

„Ať jsem se vracel odkudkoliv, vždy jsem již z dálky radostně zdravil černo-bílou hraniční závoru a po jejím překročení jsem pocítil naprostou právní jistotu. Anglie, Francie, ani žádná jiná země se v právní oblasti s naší pruskou vlastí nemůže měřit ani srovnat.“ (Hermann Wagener 1870). (6)

V Pruském království žilo v roce 1900 celkem 34 472 509 obyvatel, z toho bylo s mateřskou řeči německou 30 615 217 ob., polskou 3 086 489 ob., mazurskou 142 049 ob., dánskou 139 577 ob., litevskou 106 305 ob. kašubskou 100 213 ob., lužickou srbštinou 63 143 ob., holandskou 80 361 ob., moravskou 64 382 ob., českou 43 016 ob., frískou 19 885 ob. a valonskou 11 872 ob.. Žilo zde 21 817 577 evangelíků, 12 113 670 katolíků, 392 322 osob židovského vyznání. (7)

Arthur Moeller van den Bruck rozvijí ve své knize Pruský styl (Der preussische Stil) své úvahy o soudobé roli pruských hodnot a ctností. (8) Pruská tradice ztělesňuje nejhodnotnější (tj. nepřestárlý) rys německého národního organismu. Tato pruská tradice, idealizovaná v konzervativním duchu byla po sjednocení 1871 v ohrožení, stále více ji překrývaly bytostně německé složky, tedy laciný patriotismus, občansky plytký postoj liberální průměrnosti, měkkosti a zajištěnosti, saturovanost, jakási ženskost, vágnost, náklonnost k mýtům, popřípadě k útěšnému křesťanství, k falešnému sentimentu. Místo toho, aby Prusko kolonizovalo zbytek Německa, byly složky příkladného pruského ducha pohlceny Německem. Tento neblahý vývoj se zlomil. Syntéza nastala ve chvíli, kdy se Německo semklo, a celý národ se mobilizoval pod praporem idejí roku 1914. Blahodárná syntéza němectví a pruství nastala v okamžiku, kdy organismus německého národa uznal nezbytnost pruských ctností (vědomí povinnosti, chladná věcnost, bezvýhradná poslušnost, tvrdost, hrdinství, služba celku, sebekázeň), otevřel se jim a vydal se cestou, kterou lze nazvat jako německý socialismus. Mobilizací své pruské složky se německá duše natolik zocelila a zmužněla, že mohla dostát svému dějinnému určení, tj. zvítězit ve válce, a tím prokázat, že je po právu mladým národem. Bohužel osud byl jiný. Německo prohrálo a po listopadové revoluci vznikla republika, nesoucí nadále název Německá říše. Ta podepsala 28. června 1919 versailleskou mírovou smlouvu a od Pruska bylo odtrženo území kolem Memelu k Litvě, Západní Prusko, Poznaňsko, část Horního Slezska k Polsku, Gdaňsk a okolí bylo prohlášeno za svobodné město, část Horního Slezska - Hlučínsko k ČSR, část území Šlesvicka k Dánsku, oblast Eupen-Malmedy k Belgii. Tímto aktem se ocitlo 1 983 472 Němců mimo domovinu. (9)

Prusko přispělo v sedmi bodech pro rozvoj liberálního práva a demonstrovalo jeho hodnoty.

1) Prusko bylo - ve smyslu, že hlavní zásada "každému, co jeho vlastní" „jedem das Seine“ - první moderní právní stát na kontinentu. Prusko bylo také první zemí na světě, která roku 1740 – díky Friedrichu Velikému – zrušila mučení. Allgemeines Landrecht z roku 1794 byl jakýmsi druhem ústavy.

2) Prusko bylo první zemí s náboženskou svobodou. To je mnohem více, než tolerance. S připojením Slezska (1740), přibylo v Prusku mnoho katolíků. Platila věta Die Religionen müssen alle toleriert werden und der Fiscal (= Staat) muß nur das Auge darauf haben, daß keiner der anderen Abbruch tue; denn hier muß ein jeder nach seiner Fasson selig werden. Král nebyl lhostejný k náboženství, hájil svobodu všech vyznání svobodně pořádat své obřady. Patřil mezi ně také způsob náboženské výuky ve škole. Symbolem pruské náboženské svobody je katedrála Sv. Hedviky v centru Berlína. Žádné jiné evropské hlavní město nemá ve svém středu kostel menšinového náboženství. Totéž platí pro Velkou synagogu v Berlíně.

3) Prusko bylo první zemí na světě, v němž byla povinná školní docházka pro dívky a chlapce. Byla zavedena r. 1717 z praktických i náboženských důvodů. Za Friedricha Wilhelma I. a díky státu a Friedrichu II. bylo roku 1750 zavedeno do nejmenších a nejvzdálenějších obcí ve Východním Prusku povinné vzdělávaní jako zásadní krok v moderním státě. (Francie zavedla až v roce 1880 a Anglie 1882 povinnou školní docházku)

4) První moderní univerzity v oblasti výzkumu a výuky byly sjednoceny v roce 1809 v Berlíně. Friedrich Wilhelm III. řekl 10. 8. 1807: Der Staat muß durch geistige Kräfte ersetzen, was er an physischen (materiellen) verloren hat.

5) Idea pruského státu byla nadnárodní

6) Císařství let 1871-1918 byla první velmocí s demokratickým právem volebním: všeobecným, svobodným, rovným a tajným. Ve Francii to bylo teprve v roce 1875, ve Spojeném království v roce 1918

7) Z křesťanské zodpovědnosti a pruské tradice, dle prohlášení císaře Wilhelma I. z roku 1881, vznikl první sociální stát na světě. Zde nejprve poskytl stát podporu pro vdovy a sirotky a pro staré a ohrožené pracovníky.

Nakonec si sám sobě kladu otázku: Co nám dává Prusko pro budoucnost? Idea pruského státu byla založená na zvláštním pojetí etiky, která vstoupila do legend. Na jedné straně jsou to stereotypy, tvarované protestantstvím (kalvínským), pruských ctností, jako je spolehlivost, šetrnost, skromnost, poctivost, pracovitost a tolerance. Jiný stereotyp odkazuje na militarismus, autoritářství, imperialismus, agresi a reakční politiku. Dnešní obraz Pruska v dějinách vědy je mnohem složitější než oba stereotypy naznačují, Prusko nám dnes může být v některých ze stereotypů dokonce vzorem. Dnešní rozsáhlá individuální svoboda podporuje egoismus. Zde se můžeme poučit z Pruska, kde nalézáme hodnoty v tvrdé práci, pokoře a obětavosti pro ostatní.

Prusko je dnes němou anonymní mocností, avšak mocností, která roste a je mocnější než mnoho jiných sil v dnešním životě. Proto se Prusko stalo tajným heslem vědoucích. Vědí, že Německo bez Pruska se opravdu nevyplatí. To bylo jasné již Waltheru Rathenauovi, když v roce 1919 napsal: Odtrhněte Prusko od Německa. Co zůstane? Rýnský spolek - malá klerikální republika. (10)

Prusko bylo synonymem pro cestu Německa k pragmatické moderní době, nabízelo harmonizaci hlubokomyslného ducha a aktivní tvůrčí síly prostřednictvím mravní ideje svobody, která svoji úlohu rozpoznává v neposlední řadě v povinnosti vůči společenství. Německé „sekundární ctnosti" jako píle, věrnost, spolehlivost, ale také skromnost se prostřednictvím pruské ideje propojovaly s praktickým obchodním smyslem, kterým disponovalo hospodářství, a vynálezeckým duchem vědců a inženýrů, ale přirozeně také s vůlí silného národa k sebeprosazení.

Můžeme se v 21. století od Prusů něčemu naučit? Nemohla by se naše představa svobodného člověka žijícího uprostřed společenství a způsob, jakým lze společnost vyvést z krize a přivést k nové síle, přiučit také něčemu z pruského étosu? Nebyla by třeba pruská střízlivost, mírná dávka askeze a rezignace jak na rychlý vzestup, tak i na naříkavý přístup vhodným kulturním dědictvím, které bychom si dnes mohli jako protiváhu - a tím příspěvek k rovnováze - znovu připomenout? (11)

Poznámky:

(1) Kontrollratsgesetz Nr. 46,Auflösung des Staates Preußen vom 25. Februar 1947 -http://www.verfassungen.de/de/de45-49/kr-gesetz46.htm

(2) Schmitt Carl, Teorie partyzána, OIYKOYMENH, Praha 2008, kap. Partyzán jako pruský ideál r. 1813 a obrat k teorii s. 43-51

(3) Hugelmann Karl, B. G. Niebuhrs Erklärung aus dem Jahre 1814 über sein Verhältnis zu Preußen und zu Dänemark, in Historische Zeitschrift 98/1907 S. 126, Literaturbericht S. 135

(4) Schultze Hagen, Stát a národ v evropských dějinách, Nakl. Lidové noviny Praha 2003, S. 209. 218-219

(5) Spieker Manfred, Sociální stát a jeho krize, Česká křesťanská akademie 1996 s. 7-8

(6) Wolfgang Saile: Hermann Wagener und sein Verhältnis zu Bismarck. Ein Beitrag zur Geschichte des konservativen Sozialismus, Tübingen 1958

Klaus Hornung: Preußischer Konservatismus und soziale Frage - Hermann Wagener (1815–1889). In: Hans-Christof Kraus (Hrsg.): Konservative Politiker in Deutschland. Eine Auswahl biographischer Porträts aus zwei Jahrhunderten, Berlin 1995

(7) http://www.verwaltungsgeschichte.de/land_preussen.html , Pruské království tvořilo 13 provincii:, Stadt Berlin, Brandenburg, Hannover, Hessen-Nassau, Ostpreußen Pommern, Posen, Rheinprovinz, Sachsen, Schlesien (Niederchlesien, Oberschlesien), Schleswig-Holstein, Westfalen, Westpreußen, Regierungbezirk Hohenzollern

Menšiny: polská (Posen, Schlesien, Westpreußen, Brandenburg, Westfalen), mazurská (Ostpreußen), dánská (Schleswig-Holstein) , litevská (Ostpreußen), kašubská (Westpreußen). srbská (Brandenburg, Schlesien), holandská (Hannover, Westfallen, Rheinprovinz), moravská (Schlesien), česká (Schlesien), frízská (Schleswig-Holstein), valonská (Rheinprovinz)

(8) Arthur Moeller van den Bruck Der preußische Stil Bergstadtverlag Wilh. Gottl. Korn, München , 1953.

(9) Ost-Oberschlesien,Posen,Westpreußen 46 136 km2, 3 927 000 ob. (1 500 000 Němců),

Danzig, 1 920 km2, 330 252 ob., (315 021 Němců) Memelgebiet 2 708 km2, 140 746 ob., (71 156 Němců), Hultschiner Ländchen, 286 km2, 45 396 ob. (6 480 Němců), Nordschleswig 3 983 km2, 166 895 ob., (40 428 Němců), Eupen und Malmedy 989 km2, 60 924 ob. (50 387 Němců).

Celkem 56 022 km2, 4 671 213 ob.

(10) Schoeps, Hans-Joachim, Preußen: Geschichte eines Staates. Bilder und Zeugnisse. Berlin, Propyläen 1966

http://eisernekrone.blogspot.com/2009/01/hans-joachim-schoeps-preuischer-patriot.html

(11) Di Fabio Udo, Kultura svobody, CDK 2009, s. 251,253