Duben 2010

Diletanti na Žáčkově hrobě

Daniel Kaiser

Zná nový ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů základní principy jeho práce?

Tak. Jiřího Pernese definitivně potvrdili ve funkci ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. A ÚSTR se konečně zbaví ódia politické závislosti, o němž mluvili odpůrci prvního ředitele Pavla Žáčka. Nebo nezbaví? Totiž – co se pod tím ódiem vlastně myslí?

Prý byl Žáček nohsled buď Mirka Topolánka nebo Ivana Langra. Že nevědomky posloužil ministru Langrovi, který potřeboval kouřovou clonu při čistkách v policii (ÚOOZ), je pravděpodobné, to ale asi jeho kritici na myslí nemají. Jim vadí prkotiny – třeba jak ve chvíli, kdy se premiér Topolánek v Americe chystal vyznamenat bratry Mašíny, Žáček přispěchal s „objevem“, že laureáti Topolánkových plaket chystali atentát na Gottwalda. Nebo jakou Žáček před týdnem v Praze uspořádal papalášskou konferenci o zločinech komunismu.

Někdo si tu plete vědecký ústav a servisní organizaci, ÚSTR – a to konstatoval například i Ústavní soud – ve své podstatě žádný vědecký ústav není; daleko spíš je to servisní organizace pro badatele a zájemce o dějiny komunistické represe. Vznikl proto, aby zpracovával, to jest třídil a digitalizoval tuny nezpracovaných materiálů, které nám zůstaly po Státní bezpečnosti a dalších údech komunistického aparátu. ÚSTR není žádný Ústav pro soudobé dějiny II, ale především archiv. Kromě toho mu zákon předepisuje také lustrační funkci. A je třeba uznat, že v tomto zásadním ohledu, tedy zpřístupňování informací, se ústav pod Žáčkovým vedením choval dobře a nepoliticky. Připomeňme některé z takzvaných kauz ústavu. Jaromír Nohavica, na něhož se našla dvě hlášení jeho řídícímu důstojníkovi, podporoval v posledních letech ODS, respektive jejího předsedu. Topolánek písničkáře řadí mezi své osobní přátele. Jako lísání se k premiérovi by akce Nohavica byla zvláštní.

Nebo případ poslanců vedených v registračních protokolech vojenské kontrarozvědky? Byli čtyři, jeden za ČSSD, tři za ODS. A ačkoliv dvěma z nich později Žáček pomáhal doložit, že se vlastně s komunistickými kontráši nezapletli, v dnešním mediálním světě záleží na prvních titulcích – a ty straně, jejíž ódium prý na Žáčkovi ulpělo, rozhodně nepomohly.

Asi nejzajímavější je příběh svazku, který StB v půlce osmdesátých let vedla na Václava Klause. Dnešní prezident ze svazku Kluk vychází celkově dobře: nezadal si, už tehdy to byl bytostný individualista (dojem, jaký by Klaus jistě ochotně autorizoval), v hlášeních lze ovšem najít řadu detailů, které milovníka detailů Klause nemohly potěšit: například „z jeho jednání a chování je znát, že se cítí jako zneuznaný génius“. Také v bezprostřední reakci zájem o svazky přezíravě označil za jakousi „novou mánii“.

Nás ta epizoda zajímá proto, že novinářskou žádost o zpřístupnění svazku dostal archiv v létě 2007, v choulostivé době. Pracovníci vznikajícího ústavu tehdy čekali na Klausův podpis pod zákonem o zřízení ÚSTR. Svazek nestopili, dokonce ani jeho vydání uměle nepozdrželi. Chovali se podle regulí, chtělo by se napsat – normálně. Že se úřad chová pořád stejně předvídatelně, bez ohledu na momentální situaci, by správně nestálo ani za zmínku. Jenže kolem archivu ministerstva vnitra nikdy normální atmosféra nebyla, za Žáčkových předchůdců bylo docela normální zadržovat materiály choulostivé i banální.

Když se o svazku Kluk poprvé napsalo, pracovník Ústavu pro soudobé dějiny Miroslav Vaněk se v televizi ironicky podivoval, jak prý mohli nezkušení novináři v rozsáhlých archivech ministerstva vnitra Klausův svazek najít. Divák laik si asi měl představit archiváře, kteří podle potřeby vytahují na světlo dokumenty a tam s nimi manipulují.

Už tehdy ale platný archivní zákon dovoloval každému bezdomovci požádat si v badatelně ÚSTR o materiály takřka na kohokoliv. V tomto případě je to asi demokracie opravdu bezbřehá. Nicméně Vaňkovy paranoidní představy už v ní nemají místo.

Teď, po volbě ředitele, toto paranoidní myšlení bohužel znovu ožilo. Poté, co rada vybrala Pernese, se docela logicky objevila informace, že StB nového ředitele (mimochodem nezvykle dlouho) evidovala v kategorii kandidát tajné spolupráce. Sociálně demokratický politik Lubomír Zaorálek obratem Žáčka obvinil, že prý na svého rivala vypouští kompromitující materiály, na které prý má ústav monopol. Pernes se k Zaorálkově nařčení de facto připojil v neděli v televizi.

Pokud Zaorálek neví, že k nalezení Pernesova záznamu by mu stačilo sednout si na chvilku k internetu, je to trapné. Pokud ale hlavní principy práce ústavu nezná ani jeho nový ředitel, je to otřesné. A tohle jsou lidé, kteří nejdřív detekují politické ódium a pak ho jdou slavně porazit.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)