Duben 2010

Někdo zrcadlo nesnáší

Luděk Navara

Před čtyřmi lety přišel se svým projektem Otevřená minulost. Podařilo se mu založit Ústav pro studium totalitních režimů, který má zpřístupňovat veřejnosti archivy bezpečnostních složek komunistického Československa. Po dvou letech však Pavel Žáček v čele této instituce končí.

Vůbec nevypadá jako ten, kdo právě prohrál. Tedy jako neúspěšný uchazeč o ředitelské místo v ústavu, který vymyslel, prosadil a založil. „Věděl jsem, že to jednou přijde,“ řekl ještě před začátkem našeho rozhovoru. „Ale nemyslel jsem, že to bude už nyní,“ dodal. Sedíme v jeho ředitelské pracovně a Pavel Žáček zapáleně hovoří. O sobě, o komunistické minulosti, o ústavu, který od začátku dubna povede někdo jiný. Ve středečním konkurzu vybrala rada ústavu jeho konkurenta Jiřího Pernese.

* Jak se cítíte?

- Jak? Samozřejmě jako po výběrovém řízení, které jsem nevyhrál.

* Zklamání?

- Neřeším negativní emoce, i když je pochopitelně mám. Ale jsem realista, dokáži pracovat s fakty. Zastupuji dvě instituce, které považuji za své děti (Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek), a myslím na jejich dobro. Hned jsem se sešel s panem Pernesem. A upozornil ho na strategické věci, které jsem měl ve svém projektu a které se musí realizovat.

* Tušil jste, že prohrajete?

- Byl jsem nervózní, byla to zkouška. Ale zpočátku jsem tento výsledek neočekával. Asi jsem si byl příliš jistý svým projektem a soustředil se na věci, které umožní finančně přežít a rozvíjet ústav i archiv.

* Ale rada rozhodla jinak. Víte proč?

- Někdo neunesl nastavování zrcadla devadesátým létům... Když přijdete s novinkou, vstoupíte do veřejného života, ukazujete, jak se porušovaly různé zákony včetně lustračního, a k tomu všemu nabídnete maximálně otevřenou alternativu, je otázkou času, kdy se i vaši podporovatelé začnou ptát, kam to vlastně všechno povede. Kde tomu bude konec.

* Víte o chybách, které jste udělal?

- Chyb je jistě více, ale byly i nutné kompromisy. Vznikali jsme na zelené louce. Snažil jsem se vyhnout tomu, čemu říkám „jánabráchismus“ akademické obce, plýtvání a odříznout se i personálně od minulosti. Proto ta instituce stála na mladých lidech. A proto jsme trpěli handicapem, že jsme museli tu novou garnituru zaučit. Je pravda, že ti lidé šli s kůží na trh a někdy příliš jednoznačně tvrdili, že mají pravdu. Neměli zkušenost s reakcí našich elit. A já za to pykal... I když si myslím, že je to zástupný problém.

* Buďme konkrétní: jeden z těch mladých otevřel třeba případ Milana Kundery. Vás nenapadlo, že spustí takovou lavinu?

- Já o tom obsahu nevěděl! Jen jsem na to v obraně reagoval a nemohl jsem přece hodit mladého perspektivního autora přes palubu. Musel jsem chránit jeho právo na vyjádření a na svobodné bádání. Nemohu přece nařizovat lidem, co vše mají dělat a co publikovat. Já si myslím, že ta kauza se nafoukla. Ano, ten materiál byl poprvé publikován v časopise Respekt - a je chybou, že to nevyšlo nejdříve u nás...

* Ale přece je jasné, že máte archivy plné výbušných informací...

- Ano, my jsme tu výbušnost snižovali maximálním zpřístupněním. Dali jsme archivní pomůcky na web. Když k našim archivům může každý, je možné, aby náš pracovník přišel a řekl, že našel informace o Kunderovi, a hned rozhodl, že ho vynechá? Že o něm nebude nic zveřejňovat? Pak tu informaci tam najde někdo jiný a vysměje se mu...

* Také vám vytýkali, že mnozí odborníci ústav opustili. Jak to je?

- Odešlo asi šest lidí, kteří nezvládli své funkce. Mým manažerským úkolem bylo zacelit tuto mezeru a to jsem splnil. Ale tady nastala situace, kdy moji kritikové vynášeli informace ven, to by neunesl žádný šéf. Já jsem vždy zdůrazňoval kvalitu a na své nejbližší jsem byl nejnáročnější. Nenadržoval jsem nikomu. Zastavila se produkce nebo badatelská činnost? Ne! To nebyl můj manažerský neúspěch! Přestáli jsme i hrozbu nedostatku financí a nebezpečí, že ústav bude rozvrácen zevnitř.

* Jsme tedy u peněz. Vaši kritikové psali, že jste plýtvali penězi na auta či kancelář. Co tomu říkáte?

- Podívejte se na tu kancelář: sedíte v ní. Zdá se vám luxusní? Podívejte se pod okna, zatéká dovnitř... Co se týká aut, měli jsme tři stará auta. Těch jsme se zbavili a za menší peníze jsme nakoupili dvě nová. Tady se musí dělat na vše výběrové řízení s nejnižší cenou. Po finanční stránce jsme pod absolutní kontrolou. Byla to účelová kritika...

* Pomsta?

- Nebudu to hodnotit takto emotivně... Ale poté nás kontroloval Nejvyšší kontrolní úřad. Půl roku. Nenašli nic závažného. Pouze některé drobnosti. Ale vy jste najednou v situaci, kdy vás kritizují osoby, které nebyly v podobné funkci, nenakládaly s takovými finančními prostředky, nestaraly se o takový majetek. Pokud bych byl tak špatný manažer, tak bychom již neexistovali. Tolika lidem jsme šlápli na kuří oko, a chtěli najít něco proti nám! A nenašli...

* Měl jste zpočátku silnou podporu veřejnosti. Máte ji stále?

- Já myslím, že mám, jen novináři fungují tak, jak fungují... Avšak bylo od začátku jisté, že se situace změní. Na začátku mě novináři brali pozitivně, někdy to bylo až přehnané. A pak přišel den, kdy mě začali vnímat jako zástupce instituce. Dalo se čekat, že si nebudou už všímat změny praxe v badatelnách, nebudou vnímat otevřenost archivů. Média byla schopna některé kauzy jen nakousnout, a ne kvalitně dokončit.

* Vadilo vám, že váš ústav někteří označovali za zpolitizovanou instituci?

- Vznik ústavu byl koaličním projektem a chápal jsem, že když je jedna strana pro, tak té druhé se to nelíbí. Ale sociální demokraté zprvu v Senátu nebyli proti. A při hlasování ve Sněmovně odešli. Jistě, kdybychom byli instituce na středověk, nebyla by kolem nás taková diskuse. Dělali jsme své věci padni komu padni. Samozřejmě komunisté mají své výhrady a budou je mít vždycky.

* Nelitujete dnes zpětně, že jste do toho šel?

- Rozhodně ne, já si prošel ta devadesátá léta, pracoval jsem na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) a viděl, jak lidé z bezpečnostních složek nám nedávali požadované dokumenty, viděl jsem, jak bylo nemožné získat grant na zkoumání této části naší nedávné minulosti... Proto jsem už tehdy navrhoval, že by měla vzniknout instituce na základě zákona. To téma nebylo jen naše, diskutovalo se od Německa po Ukrajinu. Věnoval jsem tomu veškerý čas, to potvrdí moje rodina. Já tím žil ve dne v noci. A teprve teď to ze mne padá... To napětí. Odpovědnost...

* Jste tedy klidný?

- Teď ano. Když jsem bojoval za ústav, tak to média neřešila, ale já vybojoval maximum. Tehdy jsem nespal. Vyšel jsem s tezí maximální otevřenosti a ta, doufám, neskončí 30. března, kdy odcházím.

* Víte kam?

- Uvidíme. Rád bych dokončil, co je potřeba, zde na ústavu. Potom se uvidí, možná nový pan ředitel bude potřebovat nějakou pomoc. Znám perfektně systém evidenční i lustrační.

* Co říkáte svému nástupci?

- Pan docent Pernes patřil k čelným kritikům projektu ústavu. Ale kritizoval věcně. Obával se, že se vznikem tohoto ústavu ubudou peníze ostatním historickým pracovištím. Ale my jsme jim je neodebrali. Peníze se podařilo získat odjinud, a to bylo naše vítězství. Chci věřit, že projekt otevřené minulosti se již nemůže zastavit či vrátit zpět.

(MFDNES)