Duben 2010

Všichni nám lžou, euro nebude

Vladimír Pikora

Kdo se v tom má vyznat? Jeden den oznámí ČSSD, že pod jejím vedením přijmeme euro už v roce 2014, aby krátce nato ODS oznámila, že pod jejím vedením se veřejné finance ozdraví tak, že pokud by to bylo pro nás zajímavé, bylo by možné euro přijmout už v roce 2015. Korunu všemu nasadí současný ministr financí z úřednické vlády Eduard Janota, když oznámí, že pracuje na plánu ozdravení veřejných financí, se kterým by šlo přijmout euro už v roce 2016. Má pravdu ministr nestraník, levice, nebo pravice?

Bohužel ani levice, ani pravice nemá dost pádných argumentů, aby mohla přesvědčit širokou veřejnost, že se jejich očekávané ozdravení veřejných financí naplní. Proč bychom měli těmto předvolebním slibům věřit? Vždyť v roce 2003 vláda ČSSD slibovala, že přijmeme euro v roce 2009. Proč ho ještě nemáme? Protože ani levice, ani pravice, která od té doby vládla, veřejné finance neozdravila. Problémy před sebou jen sunula.

Změny se dělaly hlavně na straně příjmů státního rozpočtu. Tam ale problém nebyl. Problém byl, je a bude hlavně na straně výdajů. Tato stránka rozpočtu je však pro politiky až přliš citlivá. Komu by se mělo vzít? Které hlasy jsou politici ochotni obětovat ve prospěch opozice? Realita je taková, že dosud nikdy neexistoval realistický plán, jak snížit deficit veřejných financí.

Zatím politici zůstávali jen u proklamací, kdy by chtěli euro přijmout. Plán pracující s přijetím eura v roce 2016 je rozhodně realističtější než plán pracující s přijetím eura v roce 2014. I ten je však postaven na vodě. Nepřipravuje ho nikdo, kdo bude rozhodovat o tom, jak se bude v příštích letech hospodařit. Nestraník nemůže diktovat kroky budoucím vládám.

Proč jsou nápady nestraníka na vodě? Mluví se např. o škrtech ve stavebním spoření. To bude velmi nepopulární, a navíc kontraproduktivní opatření. Poslední snížení podpory stavebního spoření přineslo pro stát paradoxně nárůst celkové podpory. Proč? Každý na poslední chvíli využil ještě výhodných podmínek. Počet nově uzavřených smluv proto dramaticky vyskočil. Myslíte, že by to bylo nyní jinak? Cesta ven ze stavebního spoření je pro nás až moc drahá a politicky až moc nepopulární. Očekávané úspory se dostaví v tak dlouhém horizontu, že jsou pro politiky uvažující ve čtyřletém cyklu nezajímavé.

Plán na zavedení eura je na vodě i z dalšího důvodu. Počítá s tím, že stačí stlačit na chvíli deficit státního rozpočtu pod tři procenta HDP a je vyhráno. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby se toto maastrichtské pravidlo změnilo. Ukazuje se, že je k ničemu. Slovensko je dobrým příkladem toho, jak se mu po jednorázovém splnění opět výrazně zhoršilo hospodaření. Státy, které mají v dobrých časech nízký deficit a ve špatných vysoký, musí dříve či později skončit stejně jako Řecko. To má tak velký veřejný dluh a tak velký deficit rozpočtu, že se řada lidí bojí, že by své dluhy taky nemuselo být schopno splatit. Řekové proto musí platit nehoráznou prémii všem investorům, kteří jsou ochotni koupit jeho dluhopisy.

Řecko je problém pro celou eurozónu. Po zkušenosti z Řecka nebude v eurozóně nikdo stát o další chudou zemi, která společnou měnu ohrozí. To je moc velká cena hlavně pro Němce. Oni nepřecházeli z marky na euro, aby měli nestabilní měnu, kterou potápí tu jih eurozóny, tu zase východ. Ukazuje se, že maastrichtská kritéria nebudou vyhovovat. Pro východ budou moc tvrdá a pro západ zase moc měkká. Změna je jen otázkou času. V kotli to začíná vřít a někde to vybublá.

Aby toho nebylo málo, s neustálými deficity a s neustálým odkládáním vstupu do eurozóny přesáhne dříve či později náš dluh k HDP 60 procent. Vláda pak konečně bude muset přijít s přebytky státního rozpočtu. Ale umí si někdo u nás dnes představit přebytek?

To naposledy dokázala vláda Václava Klause. Euro je tedy možná ještě dále, než si dnes někdo troufá říci nahlas. Troufne si někdo říct, že s těmito politiky třeba nebude nikdy?

(MFDNES)